Pro strýčka příhodu (2015)

Přidal: Premek |

Srpen 10, 2015

Jan Vedral. Rozhlasová hra. Co se skrývá ve sklepeních honosných vil a o čem vypovídají odposlechy pořizované estébáckými metodami? Jaké dědictví přebírá dnešek po generaci budovatelů krytů studené války? Generační drama, jehož nadsázku skutečnost doběhla. Zvuk Dominik Budil. Hudba a zvukový design Ondřej Gášek. Dramaturg Hynek Pekárek. Režie Petr Mančal.

Osoby a obsazení: Petr Rosák, plukovník ve výslužbě, jeho nadřízený, 72 let (Pavel Rímský), ing. Josef Pátek, major ve výslužbě, 65 let (Ladislav Mrkvička), Veronika Pátková, jeho druhá manželka, 54 let (Taťjana Medvecká), Alexander, jeho syn z prvního manželství, 45 let (Ivan Řezáč), Jana Pátková, dcera Josefa a Veroniky, 34 let (Magdalena Borová), Jakub, vysokoškolák bez stálého zaměstnání, 28 let (Ondřej Brousek).

Natočeno 2015. Premiéra 17. 11. 2015 (ČRo 3 Vltava, 21:30 h.; 60 min.). Repríza 6. 2. 2018 (ČRo 3 Vltava, 20:00 h) v cyklu Současná hra; 19. 11. 2024 (ČRo 3 Vltava, 20:00 h.) v cyklu Večerní drama.

Původní verze názvu: Strýček Příhoda

Text in: Vedral, Jan: Jan Vedral dramatik. Brno: Větrné Mlýny, 2018.

Lit.: anonym: Jan Vedral: Pro strýčka příhodu. In web ČRo 3 Vltava, listopad 2015 (článek). – Cit.: V den státního svátku 17. listopadu má premiéru původní rozhlasová hra letošního šedesátníka Jana Vedrala Pro strýčka příhodu. Má-li v tomto svátečním dnu jít o reflexi toho, kam dospěla česká společnost za 26 let svého svobodného vývoje po pádu totality i toho, jak nesličnou podobu dneška ovlivňuje nedostatečně strávená minulost, pak, věříme, je poslech této novinky vhodným podnětem pro takové ne zcela přívětivé zamyšlení.

Autor v rozhovoru pro Týdeník Rozhlas hru představuje takto: „Strýček příhoda ukazuje, jak nereflektovaná minulost deformuje život naší pospolitosti nejen na společenské, ale i na té rodinné úrovni. Zapíraný syn bývalého estébáka se po letech v emigraci vrací do Čech, aby se domohl dědictví po své matce a vypořádal se se svým otcem. A nachází otce – rozvědčíka, sice již v penzijním věku, ale pilně s exsoudruhy pracujícího pro sekuritní agenturu, zabývající se mimo jiné odposlechy, a objevuje matčinu vilu, kterou tento stavitel protiatomových krytů proměnil v bunkr, ve kterém se skrývá ohavné tajemství.“

Ve většině svých rozhlasových textů (Urmefisto, Delfy, Ve skladišti mé hlavy, Dabér, Jackson, seriál Xaver) se Vedral nutkavě obírá společenskými tématy. Hra Pro strýčka příhodu byla původně napsána pro vyzývatelskou autorskou soutěž k 90. výročí ČRo, která chtěla povzbudit autory právě k dramatické reflexi nedávné minulosti a současnosti.

Skica, která odešla do soutěže, v ní neuspěla, a autor dnes soudí, že právem. „Na základě důkladných analytických připomínek tehdejší šéfdramaturgyně K. Žantovské a svého dvorního rozhlasového dramaturga H. Pekárka jsem hru radikálně přepracoval. Prvotní neúspěch, který ukázal, že jsem nedokázal jasně sdělit to, co jsem měl na mysli, a čas textu – doufám – prospěly.“

Autor je přesvědčen i o tom, že dnešek hru, původně myšlenou jako nadsázka, doběhl: „Když jsem před lety text koncipoval, koho by napadlo, že se naše politika začne dělat ne demokratickou diskusí, ale vynášením odposlechů a fízlováním? Že se estébáctví etabluje nejen ekonomicky, ale i politicky a začne se bezostyšně domáhat nejen pardonu, ale dožadovat i uznání? Tehdy mě inspirovaly materiály o Honeckerově krytu, který pro svou věrchušku zbudovali soudruzi z NDR. A dnes, jak se dočítám, staví se u Českého Brodu rezidenční apartmánový kryt pro boháče. Zdá se mi, že do marasmu, z nějž jsme se v devadesátých letech s jejich étosem snažili vybřednout, zapadáme zase až po nos.“

Lit.: Hnilička, Přemysl: Bunkry v lidských duších. In Týdeník Rozhlas 47/2015 (článek). – Cit.: Tyto příběhy se občas vynoří. Jednou je to Horo Onoda, Japonec, který se včas nedozvěděl o konci druhé světové války a na ostrově Lubang, který střežil vstup do Manilského zálivu, až do první poloviny sedmdesátých let „bojoval proti nepříteli“, přestože jej i vlastní příbuzní jezdili přesvědčovat, že už válka dávno skončila. Podruhé paranoidní vědec Clavin Weber z filmu Hugha Wilsona Dožeň, co se dá! (1999); ten pro svou rodinu v padesátých letech vybuduje výtečně zabezpečený a zásobený protiatomový kryt a desítky let nekontaktuje okolní svět… Příběhy lidí chycených do vlastních strachů a obav.

Podobný osud potkal i rodinu majora ve výslužbě – inženýra Pátka z rozhlasové hry Jana Vedrala Pro strýčka příhodu. Pětašedesátiletý bývalý estébák drží svou druhou manželku Veroniku a jejich pětatřicetiletou dceru Janu v opevněném sklepním bunkru. Nesmířil se s pádem totalitního režimu a Listopad pro něj znamenal zkázu, pád veškerých jeho snů a nadějí. Jediný kontakt, který udržuje s vnějším světem, je jeho řídící důstojník, bývalý plukovník Rosák. Pátek vnímá okolní svět pouze jako nebezpečný, zločinný a násilný prostor, před nímž je třeba chránit své nejbližší. Tak to alespoň říká jim samotným… Jeho ideologicky i prakticky opevněný svět však přichází ohrozit host zvenčí – jeho syn z prvního manželství, syn exulantky – Alexandr.

Podobné kryty pravděpodobně neexistují pod domky bývalých estébáků, kteří je kdysi za babku nakoupili po exulantech, které sami vyhnali. Takové kryty existují v nich samých, v jejich duších a myslích. A dnes mají (oprávněně?) pocit, že své „kryty“ plné žlučovité nenávisti mohou znovu otevřít. Jak o své hře napsal sám autor: „Někteří říkají, že píšu hry o minulosti, která nikoho nezajímá. Tohle měla být fantazie o současnosti, ale, hleďme – kryty jsou zde, estébáci opět se s apetýtem deroucí k moci také, ti, kdož provokují ničivý konflikt jakbysmet. A já se docela bojím, že po sklepích našich rodinných vilek bychom také našli nějaké ty naše Kampuschové, kýčovité sklony k biedermeieru a pokrytectví máme s Rakušany společné. Takže hra o dědictví, které je nesnesitelné, ale s nímž je třeba se vyrovnat, nechceme-li ztratit darovanou svobodu, je velice realistická – i když napsaná blankversem.“

Aktuální a formálně pozoruhodná rozhlasová hra Pro strýčka příhodu vznikla v dramaturgii Hynka Pekárka, bude mít premiéru 17. listopadu na Vltavě. Datum jistě nezvolené náhodně; právě v současnosti je dobré připomenout, že demokracie, kterou někteří tak okázale pohrdají, tu nemusí být navěky. (…)

Rozhlasové hry