Marast (2008)
Pavel Kohout. Jak zvládnout přezkoušení kvůli řidičáku, když vám místo pozvání vyrazí dveře, když zlý policajt hraje hodného a když vám udělají nabídku? Ferdinand Vaněk tentokrát zapadne do výslechového soukolí. Rozhlasová úprava Jelena Mašínová a Pavel Kohout. Hudba Petr Mandel. Dramaturg Hynek Pekárek. Režie Vlado Rusko.
Osoby a obsazení: Vaněk (Ivan Řezáč), První vyšetřovatel (Miroslav Táborský), Druhý vyšetřovatel (Jan Vlasák), Třetí vyšetřovatel (Antonín Molčík), Čtvrtý vyšetřovatel (Jaroslav Vlach), Frantík (Ladislav Hampl) a Maruš (Klára Sedláčková-Oltová).
Natočeno 2008. Premiéra 27. 11. 2008 v rámci cyklu V hlavní roli Ferdinand Vaněk (ČRo 3 Vltava, 20:00 – 21:30 h.; 80 min.). Repríza 24. 1. 2017 (ČRo 3 Vltava, 21:30 h.) v cyklu (77) k 40. výročí dokumentu Charta 77; 17. 11. 2020 (ČRo 3 Vltava, 20:00 h.) v cyklu Večerní drama k výročí 17. listopadu 1989.
Lit.: anonym: Pavel Kohout: Marast. In web ČRo 3 Vltava, leden 2017 (anotace). – Cit.: Jak zvládnout přezkoušení kvůli řidičáku, když vám místo pozvání vyrazí dveře, když zlý policajt hraje hodného a když vám udělají nabídku? Ferdinand Vaněk tentokrát zapadne do výslechového soukolí. Civilně pojatý hrdina Ferdinand Vaněk v jednoaktovce Marast (1981) je vtahován do absurdních situací a postupně nucen čelit „přirozeným“, leč nepochopitelným situacím nabízených v „reálném socialismu“.
Lit.: Němec, Ivan: Ferdinand Vaněk v policejním obludáriu. In Týdeník Rozhlas 52/2008 (recenze). – Cit.: Výborný nápad měl dramaturg Hynek Pekárek, když do několika týdnů jdoucích po sobě poskládal hry, v nichž vystupuje postava Ferdinanda Vaňka, kterou na svět přivedl Václav Havel. V době, kdy dramatik nemohl dobrodružství svého zdvořilého intelektuála dále rozvádět, protože byl ve vězení, převzali jeho postavu Pavel Landovský, Pavel Kohout a Jiří Dienstbier a každý z nich pak klonovaného Vaňka nechal ožít v nové situaci své nové hry. Komedie Pavla Kohouta Marast se poprvé hrála v roce 1981. Její rozhlasová úprava, které se ujala Jelena Mašínová, měla na stanici Vltava premiéru 27. listopadu.
Více než psychologická kresba hlavní postavy je v Kohoutově Marastu důležitější situace – ona komedie, kterou s Vaňkem hrají tři vyšetřovatelé. Každý z nich představuje charakterově a lidsky odlišný typ, ale ve skutečnosti jsou to tři typy stejně odporné moci, takže navzdory své různorodosti zůstávají ve své podstatě zaměnitelní, protože mají společný cíl: manipulovat s vyšetřovaným tak, aby na sebe i na jiné řekl co nejvíc. V postavách estébáků a ve způsobu, jímž vedou rozhovor–výslech, postřehneme řadu „dokumentárních“ prvků, které nepochybně plynou ze zkušeností samotného dramatika. Ten svým postavám vkládá do úst nezapomenutelně pitomé dobové fráze, které jsou stejně autentické, jako když jeho vyšetřovatelé užívají typické oslovení prvním pádem – „tak co, soudruh Vaněk“, při němž se člověku, který byl na vojně, dodnes dělá nevolno. Slyšíme také vtipnou sebeironii, když dramatik Kohout nechává v policajtském dialogu zaznívat narážky na Kohoutovo rané prorežimní básnictví. Z osobních zážitků vychází i připomínka aféry, kterou vyvolala zfalšovaná fotomontáž, jež se předkládala jako doklad mravní zvrhlosti disidentů.
Kompozičně přehlednou hru režisér Vlado Rusko výborně obsadil a soustředil se na detailní propracování jednotlivých postav. První vyšetřovatel je ve výborném podání Miroslava Táborského laskavý, bodrý chlapík se srdcem na dlani, jenž svoji chápavost a otevřenost navíc zdůrazňuje blboučkými anekdotami, jejichž parodovaná vypravěčská technika spočívá v otázce „znáte ten vtip, jak…“, po níž vypravěč odblábolí vlastně dvakrát totéž. Druhého vyšetřovatele zahrál neméně dobře Jan Vlasák; v jeho podání je to tvrdý, strohý řvoun, zdůvodňující svou přímočarou úsečnost i nevelkou inteligenci pyšným připomínáním toho, že je původním povoláním horník. Třetí vyšetřovatel Antonína Molčíka je uvážlivý mistr v mazání medu kolem úst, takřka vzdělanec s náručí široce otevřenou a plnou slibů a nabídek; s tímto králem intrikářů stačí jen se dohodnout. Klára Sedláčková-Ottová s chutí vytvořila postavu sekretářky Maruš – skvělé slepičky, která trpí nadměrným přehříváním z opakovaných pohledů do mužských podbřišků a kvůli mimomanželským touhám málem překazí vyšetřování. Ve srovnání s těmito herecky vděčnými figurami vyzněla postava Vaňka (Ivan Řezáč) svou zasmušilostí, zatrpklostí a vážností poněkud jednostrunně.
Přestože komediální šat Marastu Pavla Kohouta je úsměvný, nezakryje zcela černogroteskní absurdnost doby takzvané normalizace. Z hry se dnes tak stává i trpce vtipná učitelka těch, co nezažili…
If you enjoyed this post, please consider to leave a comment or subscribe to the feed and get future articles delivered to your feed reader.
Komentáře
Zatím nemáte žádné komentáře.
Napište komentář k článku