Podletí (2015)

Přidal: Premek |

Říjen 7, 2015

Petr Pýcha a Jaroslav Rudiš. Rozhlasová hra. Dramaloci z Lomnice nad Popelkou - „dramata s géniem loci“. Hudba Ivan Boreš. Dramaturgie Klára Novotná. Režie Aleš Vrzák.

Osoby a obsazení: Fanda (Leoš Noha), Pítrs (Jaroslav Plesl), Kája (Václav Neužil II.), Ladislav Mizera (Luděk Sobota), Moderátor 1 (Jiří Lábus) a Moderátor 2 (Jakub Žáček).

Natočeno v roce 2015. Premiéra 15. 10. 2015 (ČRo 3 Vltava, 20:00 h.; 35 min.). Repríza 20. 1. 2016 (ČRo 3 Vltava, 9:30 h) v cyklu Kabinet; 16. 10. 2016 (ČRo 2 Praha, 20:00 h); 31. 12. 2019 (ČRo 3 Vltava, 20:20 h.) v cyklu Silvestr na přání; 21. 7. 2024 (ČRo 2 Praha, 20:00 h.) v cyklu Hra na neděli.

Lit.: anonym: Petr Pýcha a Jaroslav Rudiš: Podletí. In web ČRo 3 Vltava, říjen 2015 (článek + ukázky k poslechu – písně fiktivní metalové skupiny Táborika). – Cit.: Další příspěvek k literárnímu tvaru dramaloci – tedy dramatům, kde zásadní úlohu hraje konkrétní město, situovali autoři Petr Pýcha a Jaroslav Rudiš do své rodné Lomnice nad Popelkou. A právě na lomnický zámek přijíždějí ve hře Podletí rozhlasoví redaktoři, aby přizvali posluchače k výjimečnému koncertnímu provedení Vivaldiho Čtvera ročních dob. Nevědí ovšem, že se místním organizace poněkud vymkla z rukou a že budou postaveni před svérázný plán. A už vůbec nemohou tušit, že Vivaldi napsal původně ročních období pět…

Víte, kdo to byl František Jiránek? Pozdně barokní hudební skladatel, narozený v roce 1698 v Lomnici nad Popelkou, malebném městě na rozhraní Českého ráje a Krkonoš. Jeho životní dráhu zásadně ovlivnil lomnický hrabě Václav Morzin, který jej zaměstnával a také poslal v roce 1724 na tříletý studijní pobyt do Benátek, kde měl Jiránek zdokonalit své skladatelské dovednosti pod vlivem hudby Antonia Vivaldiho. A právě v době Jiránkova italského pobytu se zrodilo patrně nejslavnější skladatelovo dílo Čtvero ročních dob. A mistr jej dedikoval právě hraběti Václavu Morzinovi.

Ale František Jiránek (řečený mladší), potomek slavného hudebníka, se jmenuje také houslista, zakladatel kdysi slavného smyčcového uskupení Myslivečkovo kvarteto a učitel na lomnické lidušce. A stejné jméno nosí i jeho syn Fanda, závozník ze zdejšího uhloskladu, co má z hudby nejraději metal. Tak alespoň autoři rozhlasové hry Podletí Jaroslav Rudiš a Petr Pýcha navázali na historické skutečnosti a prodloužili hudební rod Jiránků.

A minulost s přítomností i skutečnost s fikcí se mísí v jejich příběhu vskutku důmyslně. František Jiránek mladší už není nejmladší, přesto se na stará kolena pustil do mimořádně náročného projektu. Na zámku v Lomnici nad Popelkou připravuje koncertní provedení Čtvera ročních dob u příležitosti dvoustého devadesátého výročí od chvíle, kdy jeho prapředek přivezl z Benátek hraběti Morzinovi manuskript Vivaldiho skladby. Jsou pozvány kulturní i politické špičky a večer má být živě přenášen nejen Českým rozhlasem, ale i zahraničními stanicemi v Londýně, Vídni či Ženevě. Není divu, že stres a tíha situace mají fatální dopad na Jiránkovo zdraví – uprostřed vrcholných příprav ho raní mrtvice.

Jak se v takové situaci zachovat? Pokusit se zastavit rozjetý vlak, nebo se do něj snažit naskočit a řítit se možná přímo vstříc průšvihu hraničícímu s katastrofou? Před takovým rozhodnutím stojí nad otcovou nemocniční postelí Fanda Jiránek, nejmladší z muzikantského rodu, metalista, který nikdy nic nedotáhl a housle bytostně nesnáší…

A nečekaně jsou před rozhodování postaveni také rozhlasoví moderátoři Stanislav Brož a Zdeněk Chalupský, kteří přijeli do Popelky nejen provázet posluchače slavnostním večerem, ale také jim zprostředkovat atmosféru vrcholících příprav. Mají hrát s lomnickými tohle absurdní divadlo, kdy se hlavním organizátorem večera stal závozník z uhloskladu a sólový houslový part chce zahrát v živém přenosu na zapřenou poněkud nejistý učitel z lidušky? A komu předá ministr avizovanou cenu? To by bylo škoda prozradit. A překvapení je nakonec mnohem víc…

Za realizací Podletí stojí režisér Aleš Vrzák se zvukovým designérem Ladislavem Železným. Do hlavní role zemitého Fandy Jiránka obsadil režisér Leoše Nohu, přímým přenosem z Lomnice provázejí v rolích moderátorů Jiří Lábus a Jakub Žáček. A bonusem jsou posluchačům metalové skladby skupiny Táborika, kde kromě Nohova Fandy zpívají také Jaroslav Plesl a Václav Neužil alias Pítrs a Kája.

Poslechněte si premiérové vysílání Podletí ve čtvrtek 15. října od 20 hodin na Vltavě v cyklu Hra pro tento večer. Protože – kdy jste naposled slyšeli na Vltavě metal?

Lit.: Salavová, Mirka: Nápad na Lidojedy se zrodil v kuchyni, říkají autoři hry Rudiš a Pýcha. In IDnes (Ústí nad Labem), 10. 3. 2017 (rozhovor). – Cit.: Hororovou komedií Lidojedi, kterou uvádí ústecké Činoherní studio, se na zdejší scénu po deseti letech vrátilo úspěšné autorské duo Jaroslav Rudiš – Petr Pýcha. „Činoherák je naše srdeční záležitost,“ říkají oba autoři.

Lidojedi, to byla původně rozhlasová hra. Jak se vám líbí nápad Činoherního studia převést ji na divadelní prkna?
Pýcha: My všechny texty píšeme hodně vizuálně. I ty rozhlasové. V případě Lidojedů jsme od začátku zasazovali postavy do konkrétních prostředí, do parku před pražský Wilsoňák, do kostela ve Vysokém v Krkonoších… Vidíme je v prostředích, které posluchač, divák ani inscenátoři nemusejí znát, ale my to tak potřebujeme.

Rudiš: Natália Deáková, režisérka Lidojedů, tu uvedla i vůbec první adaptaci Aloise Nebela s Leošem Nohou v hlavní roli.

Zasahovali jste divadelníkům do práce, nebo měli volnou ruku?

Rudiš: Scénář jsme před zkoušením přečetli, upravili – něco přepsali a připsali – a pak poslali pod Střekov.

Hra má netradiční téma – pojídání člověčiny. Jak vás napadlo?
Rudiš: Říkali jsme si, kam až je možné zajít, když člověk potřebuje prachy. Pýcha: A taky kam až jsme schopni zajít my, když píšeme.

Rudiš: To téma je docela temné, ale Lidojedi jsou hlavně komedie. I když hodně černá komedie. Jinak ten nápad se zrodil u Petra v kuchyni, kdy jsme si něco vařili. Bez masa. Petr ho nejí, a když jsem u něj na návštěvě, nejím ho taky.

Pýcha: Představovali jsme si partu tří přátel z cateringové společnosti, jak zareagují na absolutně mezní nabídku. A těch prachů by bylo fakt hodně.

Chcete svou hrou poukázat na nějaké neduhy dnešní společnosti?

Rudiš: Partě z Mlsného Jacka, jak se ta agentura jmenuje, se daří docela dobře, ale přitom mají všichni pocit, že jim něco chybí, že nemají dost. Tahle pitomá nespokojenost je, myslím, v dnešní době hodně cítit. Čechům se přitom žije a daří jak nikdy.

Pýcha: Ale přitom si dokážeme naši nespokojenost celkem racionálně zdůvodnit. Lidi z Mlsného Jacka si taky docela dobře zdůvodňují, co dělají.

Činoherní studio už uvedlo jednu vaši hru – Strange Love. Jak dnes vzpomínáte na inscenaci s Markem Taclíkem?
Rudiš: Velmi bych si přál, aby se někde ještě hrála. Znám lidi, co na ní byli pětkrát, na představení se sjížděli fanoušci Depeche Mode, o kterých ta hra je, z celé republiky. A pořád dokola o ní diskutovali na svých fórech na internetu.

Pýcha: Strange Love měla kolem sebe silnou atmosféru. Mohli za to lidi, co na ní pracovali a bavilo je to. Režisér, herci, chlapi z techniky. I ti měli své výstupy, kdy recitovali překlady textů od Depeche Mode. A ta nálada byla taková, že režiséra Tomase Zielinského napadlo, že hru natočí jako malý nezávislý film. Celé divadlo včetně hostujícího Marka Taclíka odjelo na chalupu u Stvolínek a točilo se. Potom ještě jako bonus přišla nominace na Cenu Alfréda Radoka.

Při Strange Love jste se přímo podíleli i na vzniku inscenace. Tentokrát ne. Proč?
Pýcha: My jsme se na přípravách podíleli, byli jsme ve spojení s dramaturgyní Dášou Haladovou před zkouškami i během nich. Jenom nám tentokrát nevyšlo být přímo na místě.

Rudiš: Já jsem v zahraničí, a oba navíc už píšeme nové příběhy, kterým se musíme teď věnovat.

Pýcha: Snad se to podaří příště, Ústí máme rádi.

Pracujete na další společné hře?
Rudiš: Počátkem loňského roku rozhlas odvysílal naši poslední hru Podletí. Šlo o žánr drama loci. Drama, které je spojené s autentickým místem. Příběh, kde konkrétní město sehrává zásadní roli.

Pýcha: Hru jsme zasadili do Lomnice nad Popelkou, odkud oba pocházíme, a je o místním rodákovi, barokním skladateli Františku Jiránkovi, jeho prapravnukovi Fandovi, kytaristovi metalové kapely Táborika, a taky o Vivaldim a jeho pátém, ztraceném ročním období, které se právě jmenuje podletí. Mimochodem, podletí je skutečně obdobím v roce mezi létem a podzimem a znají ho všichni včelaři. A Jiránkové byli včelaři. Vivaldi taky.

Rudiš: O nových nápadech si povídáme u Petra v kuchyni. Určitě něco zase uvaříme.

Pane Rudiši, žijete střídavě v Česku a Německu, a jak jste zmínil, právě jste na literárním stipendiu ve Švýcarsku. Pracujete teď na něčem i vy samostatně?
Na filmové adaptaci mé poslední knihy Národní třída. Natočí ji Štěpán Altrichter, spolupracujeme i na scénáři. A pro divadlo v Brémách chystáme s Kafka Bandem adaptaci Kafkova fragmentu Zmizelý, který je známý také pod názvem Amerika. Premiéra bude letos v září.

Pane Pýcho, a vy?
S režisérem Vladimírem Michálkem pracujeme na filmu Benzína Dehtov a s Olmem Omerzu jsme dotočili zimní road movie o dvou čtrnáctiletých sígrech na cestě v kradeném autě napříč republikou. Film se momentálně stříhá a čeká na konečný název. Kromě toho píšu novou hru, kterou jsem už před časem slíbil Českému rozhlasu, jmenuje se Bulhar. Pro Olma jsem také napsal scénář krátkého filmu, který už byl podpořen fondem kinematografie u nás i u něj ve Slovinsku. A přemýšlíme o novém celovečerním filmu.

Rozhlasové hry