Člověk s příběhem (2015)

Přidal: Premek |

Prosinec 14, 2015

Petr Dudek. Rozhlasová hra. Ani 70 let po konci druhé světové války nebyly uzavřeny všechny příběhy, které v jejím chaosu započaly. Ladislav Mrkvička v roli muže, který prožil celý život na cizí účet. Zvukový mistr Filip Skuhrovec. Dramaturgie Renata Venclová. Režie Martina Schlegelová.

Osoby a obsazení: redaktor Kamil Müller (David Novotný), Kučerová (Magdaléna Borová), Pavel Zvolánek, válečný sirotek (Ladislav Mrkvička), Kamarýt, jeho bratr (Jaromír Dulava), kameraman Suchánek (Leoš Noha), rozhlasová moderátorka (Marie Retková). Dále účinkují Martin Myšička, Jana Stryková, Helena Dvořáková, Jan Meduna, Petra Kosková, Petr Stach, Marie Retková a Leoš Noha.

Natočeno 2015. Premiéra 17. 12. 2015 (ČRo 3 Vltava, 20:00 h.; 49 min). Repríza 28. 9. 2016 (ČRo 2 Praha, 20:00 h.); 7. 1. 2020 (ČRo 3 Vltava, 20:00 h.) v cyklu Současná hra; 8. 5. 2023 (ČRo 2 Praha, 13:04 h.).

Ukázka z natáčení zde. Z ukázky vyplývá, že natáčení probíhalo v reálných prostorách kuchyně a štěkot psa byl domíchán až v postprodukci.

Lit.: Venclová, Renata – Nejvíc nás ovlivňuje minulost, kterou neznáme. In Týdeník Rozhlas 50/2015 (článek).

Lit.: Venclová, Renata: Petr Dudek: Člověk s příběhem. In web ČRo 3 Vltava, prosinec 2015 (článek + rozhovor). – Cit.: Ani 70 let po konci druhé světové války nebyly uzavřeny všechny příběhy, které v jejím chaosu započaly. Ladislav Mrkvička v roli muže, který prožil celý život na cizí účet.

Na sklonku roku 2015, kdy si připomínáme 70. výročí konce druhé světové války, bude mít na Vltavě premiéru původní rozhlasová hra Petra Dudka Člověk s příběhem. Autor v ní ukazuje, že ani po sedmdesáti letech nebyly ještě uzavřeny všechny příběhy, které v chaosu války započaly. Minulost ovlivňuje naše životy a nejvíc ta, kterou dobře neznáme.

Ve hře Petra Dudka se děj odvíjí ve dvou časových pásmech – v roce 1942 a v současnosti. Brzy se ukáže, že úběžníkem obou linií je Pavel Zvolánek, válečný sirotek, syn odbojářů popravených v Mauthausenu. Pětasedmdesátiletý muž vystupoval povětšinu života jako strážce hrdinského odkazu svých rodičů, přestože na ně vlastně nemá žádné autentické vzpomínky. Za všechno, co o své rodině a raném dětství ví, vděčí tetě, která ho se značným osobním nasazením zachránila z nacistického ústavu pro válečné sirotky. Ale mohl tak Zvolánek poznat skutečně celou pravdu o své minulosti? Nebo si o ní utvořil představu, kterou pro něj bylo jednodušší přijmout?

Člověk s příběhem je první hrou novináře a moderátora Petra Dudka (*1963), který od roku 1992 působí v oblasti zpravodajství a publicistiky v redakcích renomovaných českých médií. V současné době vede redakci Aktuální publicistiky v Centru zpravodajství Českého rozhlasu. Při své práci se často potkává se zajímavými lidskými osudy a inspirace skutečným životním příběhem stála i na začátku práce na rozhlasové hře.

Nakolik je Člověk s příběhem inspirovaný skutečným osudem? A jak se případně reálná fakta ve vaší hře odrážejí?

Když jsem nad Člověkem s příběhem začal přemýšlet, probíral jsem několik skutečných osudů, ale výsledek není podobný ani jednomu z nich, a pokud ano, pak čistě náhodou. Co se týče reálných faktů, hledal jsem v různých zdrojích, třeba jsem se vyptával v Železničním muzeu na technické detaily vagónů, které jezdily za války. Byl jsem se také podívat v terezínské Malé pevnosti.

Je vaše hra víc o minulosti nebo o současnosti?

Těžiště je v současnosti, ale klíč k příběhu leží v minulosti. Snažil jsem se napsat hru o tom, jakou roli hraje lidská paměť. Jak může být přitažlivá a nebezpečná zároveň. Dá se to říct také tak, že minulost má různé tváře, záleží na tom, z které strany se díváme.

Důležitou roli hraje v Člověku s příběhem metoda orální historie, studentka a televizní reportér přicházejí zaznamenat vyprávění muže, jehož život poznamenala druhá světová válka. Jejich vytěžování minulosti a cizích osudů má na konci nečekaně tragické vyústění. Jaký je vlastně váš vztah k orální historii?

Jsem velkým příznivcem toho, co už několik let dělá sdružení Post Bellum. Příběhy, které Mikuláš Kroupa s Adamem Drdou zachycují pro budoucnost, jsou pro naše kolektivní vědomí velice poučné, nenahraditelné. Taky se v nich dá číst jako v knize. Moje žena navíc pracuje v Židovském muzeu v oddělení šoa, kde také zpracovává příběhy pamětníků. Doma o nich hodně mluvíme, takže se mi občas zdá, že postavy minulosti volně procházejí naším bytem a někdy se dokonce na chvíli pozdrží … Ano, uznávám, že orální historie není klasická historická metoda, ale to pro mě není podstatné.

Dlouhodobě se věnujete zpravodajství a publicistice, byly vám při psaní profesní zkušenosti k užitku nebo na překážku?

Když jsem hru psal, uvědomil jsem si, že žurnalistika, i ta rozhlasová, je opravdu něco jiného než původní tvorba. Takže mi novinářská praxe spíš přitížila, protože do příběhu se mi pořád vnucovaly postupy, které by se hodily spíš do reportáže. Ale na druhé straně mi byly prospěšné znalosti z rozhlasového a televizního zákulisí.

Rozhlasové hry