Záhadné bodnutí (2016)

Josef Mareš. Původní rozhlasová detektivka. Hudba a zvukový design Filip Skuhrovec. Dramaturgie Kateřina Rathouská. Produkce Eva Vovesná a Radka Tučková. Režie Martina Schlegelová a Filip Skuhrovec.

Osoby a obsazení: kapitán Šulc (Ondřej Vetchý), kapitán Zavázal (David Novotný), Dvořák (Jan Vondráček), Dvořáková (Tereza Bebarová), šéf (Miroslav Hanuš). Dále účinkují Petr Stach, Jan Meduna, Martin Myšička, Růžena Merunková,  Tereza Hofová, Lucie Valenová, Tereza Nádvorníková, Hedvika Řezáčová, Martina Schlegelová, Kateřina Rathouská, Lucie Škodová, Radka Tučková, Petr Lněnička a Tomáš Kobr.

Natočeno v roce 2016. Premiéra 2. 10. 2016 (Český rozhlas 2 Praha, 20:00 h.; 51 min.). Repríza 16. 2. 2017 (ČRo 3 Vltava, 20:00 h.); 25. 8. 2019 (ČRo 2 Praha, 20:00 h) v cyklu Vražedné léto a Hra na neděli; 14. 11. 2021 (ČRo 2 Praha, 20:00 h.) v cyklu Hra na neděli.

Pozn.: Původní rozhlasová detektivka od šéfa oddělení vražd pražské policie. Rozhlasová inscenace s autentickým zvukem natočená především mimo rozhlasová studia, se zvukovým designem a hudbou Filipa Skuhrovce.  (anotace)

Lit.: Novosad, Lukáš. Pražské kauzy z Prvního na Dvojce. In Týdeník Echo, září 2016.Záhadné bodnutí upoutávka

Lit.: anonym: Nenechte si ujít! Premiéra rozhlasové detektivky od autora Případů 1. oddělení. In web ČRo 2 Praha, září 2016 (článek + ukázka k poslechu + video ukázka z natáčení). – Cit.: Hra začíná voláním zoufalé ženy, která na policii oznamuje pobodání manžela blíže neurčeným násilníkem. Do bytu na Vinohradské ulici přijíždějí kpt. Šulc s kpt. Zavázalem, přičemž hned po prvním ohledání místa činu jim některé detaily nesedí… Autor se inspiroval skutečným případem z 90. let.

Rozhlasové „bodnutí“ Josefa Mareše

„Také tehdy se zdálo, že pachatelem je neznámý muž, ale posléze se ukázalo, že to všechno bylo jinak,“ říká šéf pražské mordparty. „Z reálu jsem ‚zkopíroval‘ i vztah mezi manžely. Dál jsem si dovolil trochu si vymýšlet.“ Scénář rozhlasové detektivky psal Josef Mareš poprvé. V čem je to jiné než psát pro TV?

„Prostě napíšete dialog, režisér možná poopraví nějaké to slovíčko, zvolí jinou intonaci hlasu, ale jinak s obsahem nic jiného nevymyslí. To v televizi autor do poslední chvíle trne, jak scénu režisér pojme a jak pak vyzní. Jinými slovy i dobrý scénář se dá natočit špatně. Opačně to pochopitelně platí také.“

Natáčení v autentickém prostředí

Role policistů režisérka Martina Schlegelová svěřila Ondřeji Vetchému a Davidovi Novotnému, manželský pár ztvárnili Tereza Bebarová a Jan Vondráček. Drama spolurežíroval zvukový designér Filip Skuhrovec, který se rozhodl větší část textu natáčet v autentických prostředích.

Točilo se v bytě Skuhrovce nebo v autě na dvorku Českého rozhlasu. Josefa Mareše realizace zajímala. „Ondra Vetchý si to dal jako podmínku, když roli kpt. Šulce bral,“ poznamenává kriminalista ke své přítomnosti „na place“.

Fanoušek rozhlasových her

Atmosféra natáčení ho potěšila. „Byla určitě uvolněnější než při televizním natáčení, kde je o hodně víc lidí, jsou větší nervy, víc se spěchá.“ Sám prý navzdory náročné profesi poslouchá rozhlasové hry docela často.

„Hlavně ty s dobrodružnou tematikou. Ne přímo z rádia, ale z internetu. Pouštím si je totiž na dobrou noc. A protože u nich pravidelně usínám, musím si je pustit znovu, abych věděl, jak to dopadlo. Doufám ale, že posluchači u mé hry usínat nebudou,“ směje se.

Lit.: Macháček, Tomáš: Co jste to říkal, detektive? In web Naposlech.cz, 16. 2. 2017 (recenze). – Cit.: Na tísňovou linku volá zoufalá žena, jejíhož manžela ve dveřích bytu pobodal maskovaný člověk. Operátorka ihned na místo vysílá záchranku a policii. Pražská kriminálka se následně pouští do zamotaného vyšetřování. Proč neznámý v kukle zaútočil právě na Dalibora Dvořáka?

Česká televize uvedla před časem velmi úspěšnou sérii Případů 1. oddělení, která byla oceňována za autentické vykreslení poměrů u české policie. Aby ne, když spoluautorem scénáře byl skutečný šéf oddělení vražd Josef Mareš. A právě ten byl v loňském roce osloven, aby pro rozhlasové vlny napsal původní detektivku ze současnosti. Výsledkem je rozhlasová hra Záhadné bodnutí, vydaná následně vydavatelstvím Radioservis, která se svým zpracováním a hereckým obsazením snaží na televizní úspěchy navázat.V rolích kriminalistů, kteří ale dostali oproti seriálu jiná jména, tak i zde vystupují Ondřej Vetchý, Petr Stach či Jan Meduna, šéfem mordparty je opět Miroslav Hanuš. Pouze David Novotný, v Záhadném bodnutí Vetchého parťák, se v televizních příbězích neobjevil. Do rolí poškozeného Dvořáka a jeho ženy pak tvůrci obsadili Jana Vondráčka a Terezu Bebarovou.Ačkoliv se v rozhlase drželi obdobného mustru, ukázalo se, že když dva dělají totéž, nemusí výsledek dopadnout stejně. Samotnému příběhu schází napětí, neboť se pozornost vyšetřovatelů velmi brzy omezí pouze na ústřední manželskou dvojici. Bystřejší posluchač si pak na prstech jedné ruky snadno spočítá, kolik možných řešení dané situace existuje. Od počátku jasně vykreslené černobílé charaktery obou postav také nenechávají prostor pro závěrečné překvapivé rozuzlení.I kdybychom ale absenci dramatičnosti omluvili tím, že podobně vypadá skutečné vyšetřování, má Záhadné bodnutí na vrubu ještě výraznější prohřešek: režisérka Martina Schlegelová spolu se zvukovým designérem Filipem Skuhrovcem totiž vyrazili ve snaze o zachycení reálných prostředí natáčet ven ze studia, například do bytu či kabiny automobilu. Utrpěla tím bohužel zvuková úroveň nahrávky.

Již z prvních vteřin Záhadného bodnutí je poznat, že se autoři snažili o moderní rozhlasovou detektivku v takřka televizním pojetí. Rozhlasová hra by ale neměla být jen zvukovou stopou seriálové epizody – pravidla nahrávání obou mají rozdílné zákonitosti.  Kde musí vše vyjádřit pouze zvuk, měl by se posluchač v odehrávajících se událostech dobře orientovat. Tady se však hlas volající slévá s hlasy operátorek, podkresovou hudbou a dalšími zvuky. Následná scéna z automobilu zní, jako by někdo zapomněl sundat z mikrofonu krytku. Hluk motoru přehlušuje již tak zastřené hlasy obou vyšetřovatelů, takže posluchač nemůže než zesílit přehrávač, což se mu však vymstí hned v další scéně uvozené necitlivým střihem a především velmi hlasitou policejní sirénou. Zvuk nahrávky zní na mnoha místech dutě, často je i přítomný výrazný dozvuk, který spíše než dojem pokoje mylně navozuje obraz chodby či haly. Ve sluchátkách se srozumitelnost o něco zlepší, audiokniha by však měla být poslouchatelná na co nejširším spektru typů přehrávačů.

Z propagačního videa k Záhadnému bodnutí je jasně patrné, v čem vězí zakopaný pes: scéna, odehrávající se dle scénáře v nemocnici, je natáčena v poloprázdné místnosti s vysokými stropy a velkým dozvukem. Jeden z herců čte své party vleže, další přicházejí ode dveří a spolu s jejich dialogem jsou na dva tyčové shotgun mikrofony, známé z filmařského prostředí, natáčeny i doprovodné ruchy, například bouchnutí dveří, odsunutí židle či otáčení stránek dokumentů. Právě hluk šustícího papíru je však tak výrazný, že přehlušuje hlasy herců, takže se musí vše natočit znovu a jemněji. Zvuk sejmutý v reálném prostředí včetně výše zmíněných ruchů, totiž nelze zpětně ve studiu modulovat. Naopak při klasickém natáčení, kdy se do zvlášť natočených vícestopých záznamů s mluveným slovem domíchávají ruchy až následně, lze korigovat hlasitost dialogů i ruchů zvlášť. Když tedy například Jan Vondráček vleže šeptá své odpovědi nahlas mluvícímu Ondřeji Vetchému, není jeho partům ve výsledné nahrávce rozumět, protože z jednolité nahrávky nebylo možné jeho hlas izolovat a intenzity hlasů obou mluvčích srovnat. Ve scénách z automobilu zase nešlo zpětně potlačit hluk motoru a podobně. Dramaticky působící hudební doprovod pak vzniklé směsici hlasů a ruchů příliš nepomáhá. V rozhlase by mělo být hercům v první řadě dobře rozumět, a to i za cenu méně avantgardního způsobu natáčení zaštiťovaném tvrzeními o moderním zvukovém designu. Realismus prostředí se podařilo mnohem lépe zvládnout například při natáčení detektivky Nemesis režiséra Aleše Vrzáka, která je rovněž po zvukové stránce velmi bohatá.

Ačkoliv tedy mělo Záhadné bodnutí papírově nakročeno slušně, vyrovnat se mu svým televizním sourozencům nepovedlo. Výkony herců jsou velmi dobré, postavy od sebe po hlase posluchač snadno rozezná. Kromě spíše průměrného příběhu jej ale bohužel sráží na kolena výsledná kvalita zvuku, která nebrala ohled na srozumitelnost mluveného slova. Méně někdy bývá více.

Lit.: Petera, Martin: Vybočení z řady aneb Kterak rozhlas adaptuje televizní krimi. In Divadelní noviny, 27. 6. 2017 (recenze). – Cit.: Programové schéma tuzemských televizí velmi často sleduje módní vlny všemožných žánrů. Pořadů o vaření dnes pomalu ubývá, zato v poslední době přibývají inscenované příběhy ze soudních síní. Inu, není se čemu divit, soudničky vždy přitahovaly masové publikum. A ať se podíváte na kteroukoli tuzemskou televizní stanici, alespoň jeden den v týdnu je vyhrazen kriminálním seriálům. Občas se rozhlas inspiruje a do programu dramatické tvorby nasadí krimi vycházející z divácky oblíbených televizních seriálů.

Z řady více či méně úspěšných děl tohoto žánru vyčnívaly Případy 1. oddělení, jejichž sledovanost se pravidelně šplhala k dvěma milionům diváků. Psal je Josef Mareš, vedoucí pražského oddělení vražd. A jelikož sám sebe považuje za fanouška rozhlasové tvorby, bylo jen otázkou času, kdy vytvoří nějaké dílo také pro Český rozhlas. Jeho rozhlasová detektivka Záhadné bodnutí měla premiéru loni na podzim na Dvojce Českého rozhlasu. V únoru ji pak v repríze odvysílala Vltava. Režie se ujali Martina Schlegelová, dosud především divadelní režisérka spojená se souborem LETÍ, a Filip Skuhrovec, pedagog DAMU oboru rozhlasové tvorby. Na ploše 51 minut vykreslili případ, který se skutečně v devadesátých letech stal.

Hra začíná ve chvíli, kdy zoufalá žena volá na policii, že neznámý muž pobodal jejího manžela. Už při prvním vstupu na místo činu ovšem vyšetřujícím kriminalistům přijde něco podezřelého…

Převést televizní inscenaci na vlny rozhlasu bývá poměrně obtížné. Vytvořit zvukovou plastičnost, sdělit detaily příběhu a vyvolat a udržet dramatické napětí vyžaduje značnou dávku zručnosti. Aby tvůrci dosáhli autentičnosti, většina dialogů byla natáčena v reálných prostorech – například v autě na dvorku Českého rozhlasu. V případě, že pobodaný manžel v podání herce Jana Vondráčka mluví z nemocniční postele, herec skutečně ležel.

V několika málo pasážích sice tento postup vedl k zvukově problematičtějším místům – například k nevyrovnané hlasitosti ve zmíněném nemocničním pokoji. Výsledný tvar detektivní inscenace však lze považovat za zdařilý. Tvůrci vytvořili svébytné rozhlasové dílo, jež nebylo pouhým audiozáznamem televizního zpracování. Dařilo se jim vtáhnout posluchače do děje, tempo vyprávění i střih byly dynamické a svěží, v dobrém slova smyslu moderní. Hra neztrácela na tempu v průběhu celého děje, čehož tvůrci – jak autor, který byl natáčení přítomen, tak režiséři – docílili nečekanými dějovými a situačními zvraty, aby byl posluchač stále udržován v napětí.

Stěžejní částí každého rozhlasového útvaru jsou samozřejmě hlasy. Do hlavních rolí vyšetřovatelů byli obsazeni David Novotný a Ondřej Vetchý, jehož známe z televizního seriálu, z něhož inscenace čerpala – stejně jako dalšího z herců – Miroslava Hanuše. Hlas manželky pobodaného muže patřil Tereze Bebarové, jejího manžela namluvil Jan Vondráček. Za mikrofonem se však vystřídalo dalších čtrnáct hlasů včetně režisérčina, chaos však v rozlišování postav, zřejmě i díky zkušené dramaturgyni Kateřině Rathouské, rozhodně nenastal. Obsadit právě Ondřeje Vetchého byla jednoznačná sázka na jistotu – je hlavním pojítkem s televizním světem a u posluchačů se těší značné oblibě. Vetchý je však i velmi dobrý rozhlasový herec, což v této práci suverénně potvrdil. Právě jeho part určoval dynamiku a charakter inscenace.

Jisté je, že značného ohlasu u posluchačů docílila nahrávka díky popularitě televizních Případů 1. oddělení. To však nemusí být na závadu. Naopak, lze kvitovat jisté vybočení z řady „zavedených inscenací“ a ocenit vcelku úspěšnou snahu přinést do rozhlasu něco neotřelého a nového i sledovaného. Nicméně se zdá, že půjde o jednorázový počin, který nenaváže na proslulé Hříchy pro posluchače rozhlasu, jež v roce 2010 pro Český rozhlas Dvojku sepsal Jiří Hubička na motivy kriminálek Dušana Kleina.

Osmidílný seriál navazoval na podobně úspěšný a populární seriál ČT Hříchy pro pátera Knoxe. V režii Ondřeje Kepky ztvárnil hlavního vyšetřovatele Jiří Štěpnička, investigativní žurnalistku a rozhlasovou reportérku hrála Dana Černá (jeden ze staničních hlasů Dvojky ČRo). Příběhy to byly rovněž původní, sepsané speciálně pro rozhlas. Epizody byly vystavěné na interakci mezi průvodcem a posluchačem, který sám mohl po pachatelích pátrat a do rozhlasu telefonovat. Adaptace divácky atraktivního televizního cyklu měla přilákat nové posluchače a upozornit na start nového programového schématu. Na závěr nechyběla ani „památná“ pauza s písničkou, během níž posluchači přemýšleli nad všemi dostupnými indiciemi a odhalovali pachatele. Možná je škoda, že tento typ kriminálního či spíše detektivního pořadu rozhlas nevysílá častěji. Jako interaktivní médium má, myslím, více možností než televize, neřku-li literatura či film (pamatujete na dávný Kinoautomat s Miroslavem Horníčkem?).

If you enjoyed this post, please consider to leave a comment or subscribe to the feed and get future articles delivered to your feed reader.

.
Komentáře

Zatím nemáte žádné komentáře.

Napište komentář k článku

(povinné)

(povinné)