Čas třešňového dýmu (2008)

Kateřina Rudčenková.  Rozhlasová úprava a režie Kateřina Dušková. Dramaturg Jan Vedral.

Účinkují Veronika Korytářová, Jana Vojtková-Kabešová, Michaela Lohniská a Natálie Drabiščáková.

Po skončení hry beseda s tvůrci.
Natočeno 2008. (40+16 min., celkem 56 min.) Premiéra 25. 1. 2009 v cyklu Čajovna – Hry a dokumenty nové generace.

Hra vznikla v rámci rezidentního pobytu autorky v londýnském Royal Court Theatre.
Byla ve finále dramatické soutěže Cen Alfréda Radoka za rok 2007 a v červnu 2008 ji ve scénickém čtení uvedlo newyorské Immigrants´ Theatre.

V červnu 2008 proběhl v New Yorku sedmý ročník Inscenovaných čtení českých her v překladu (Czech Plays in Translation: Seventh Season of Staged Readings). Iniciátory projektu jsou Immigrant´s Theatre Project (rozhovor s hlavní organizátorkou a kurátorkou Marcy Arlin jsme publikovali v letním čísle Zpráv DILIA) a Česká centra v New Yorku. Za agenturu DILIA se zúčastnily dramatičky Magdalena Frydrychová a Kateřina Rudčenková.
9. června představil v Bohemian National Hall režisér Andreas Robertz hru Magdaleny Frydrychové Dorotka v překladu Michaely Pňačekové a 23. června tamtéž uvedl hru Kateřiny Rudčenkové Čas třešňového dýmu v překladu Heather Beneš McGadie režisér Cosmin Chivu. Při této příležitosti jsme požádali obě autorky, aby nám přiblížily své pocity z projektu.

Jak Vás přijalo newyorské publikum?
Kateřina Rudčenková: Zdálo se mi, že velmi vřele. Jedna paní se po celou dobu čtení hry hlasitě smála (na těch místech, která měla být vtipná) a souhlasně přikyvovala, při diskusi po představení mi řekla, že v situacích mezi hlavní hrdinkou a její matkou poznávala sebe a svou dceru. To jsem brala jako velkou poctu. Trochu jsem se obávala, že moje hra na české poměry feministická bude pro americké publikum něčím jako prehistorickým návratem do jejich 70. let, ale reakce publika se zdály velmi chápavé. Jedna starší paní byla dojatá, že české ženy řeší stejné problémy jako ženy její generace, jedna z hereček zas prohlásila, že se ve hře řeší věci, o kterých se normálně nemluví.

Magdalena Frydrychová: Publikum bylo vstřícné a naslouchající, zřejmě také proto, že lidé přicházející do Českého centra tvoří vzácnou pospolitost a mají konkrétní očekávání či potřebu – chtějí si poslechnout českou hru čtenou v anglickém jazyce, který je jako přistěhovalce spojuje se společností. Diváky byli nejčastěji čeští imigranti a jejich děti, které už například ani neumějí česky, nebo prostě lidé spříznění české kultuře a divadlu vůbec. Například sám režisér Robertz pochází z Německa, ale větší část svého života žije v New Yorku. Z jeho práce bylo možné zřetelně vyčíst, jakým způsobem je pro něj zásadní téma prolínání kultur, a že práce s lidmi, kteří se z nějakého důvodu – podobně jako on a mnoho jiných – rozhodli opustit svoji zem a začali žít v zemi „neomezených možností“, je jeho uměleckým i životním postojem. České centrum v New Yorku je místem pravidelných setkání lidí s podobnou životní zkušeností, samotný cyklus scénických čtení má několikaletou tradici. Atmosféra byla velmi vřelá i během následné diskuse.

Přivezly jste si nějaké zajímavé poznatky z interpretace amerických inscenátorů?
Kateřina Rudčenková: Režisér hry byl Rumun trvale žijící v New Yorku, takže jeho interpretace asi nelze brát jako reprezentaci amerického pojetí. Řekl mi ale, že si hru vybral z osobních důvodů, kvůli blízkému tématu, kdy rodiče nějak podvědomě tlačí na své potomky, aby žili stejně mizerný život jako oni sami, což sám zažil z vlastní zkušenosti – vlastní emigrací se z toho předpokládaného života vymanil. Přiznávám, že herectví amerických hereček, ač naprosto profesionální, bylo na můj vkus příliš rozjuchané a „happy“ a ne vždy se setkávalo s mou snovou a leckdy temnější poetikou. Pravda ale je, že na nazkoušení scénického čtení měli jen jeden den. Mnohem nadšenější jsem byla z herectví Angličanek na půdě Royal Court Theatre. V každém případě to pro mě byla obrovská zkušenost, už jen tím, že jsem cítila, že to, co napíšu, může být pochopeno a respektováno i v Americe, kterou jsem do té doby považovala za nedostižně nedotknutelnou.

Magdalena Frydrychová: Samotná práce a zkoušky s herci, jejich náhledy na téma hry a osobitý výklad textu, byly pro mě inspirativní zkušeností. Konkrétním východiskem režiséra pro pojetí inscenovaného čtení hry bylo obsazení zcela nesourodých typů herců, dokonce různých národností a ras. Například Dorotku hrála drobná portorikánská herečka (Sunilda Caraballo), její sestru Adélu temperamentní a úderná Italka (Mara Zhi) a Kněze hrál urostlý, ale dětinsky působící černoch (David Van Leesten). Jelikož jako hlavní téma hry si režisér zvolil osamocení lidí ve světě a hledání jejich cesty k sobě, přišlo mi takové obsazení velmi zdařilé a myslím, že také konečný výsledek potvrdil správnost jeho volby.

If you enjoyed this post, please consider to leave a comment or subscribe to the feed and get future articles delivered to your feed reader.

.
Komentáře

Zatím nemáte žádné komentáře.

Napište komentář k článku

(povinné)

(povinné)