Rozhlas v okupaci 1939-1945

Přidal: Přemek |

Únor 3, 2006

Žurnalistika

Období nacistické okupace Československa „lemují“ dvě reportáže – F. Kocourka ze Dne wehrmachtu v březnu 1939 a A. Technika z příjezdu tanků Rudé armády v květnu 1945. V neděli 19. března 1939 stál František Kocourek na balkóně hotelu Šroubek na Václavském náměstí. Jeho reportáž z vojenské přehlídky německé branné moci vstoupila do dějin rozhlasové publicistiky jako smělý projev odporu proti okupantům.

Vývoj protektorátního rozhlasu má vlastně dvě období, hranice je v letech 1941-1942 a je spojena s příchodem Reinharda Heydricha. Ten v tajném projevu 2. října 1941 prohlásil, že „veškeré počínání německých lidí v tomto prostoru musí být v této chvíli usměrňováno naprosto jednoznačně, totiž tak, že vzhledem k válce a z taktických důvodů nesmíme připustit, aby se Čech v jistých věcech rozzuřil a vybuchl. I když musíme být v tomto okamžiku z jistých taktických důvodů tvrdí, musíme přesto jednat tak, aby si Čech nemyslel, když nebude mít jiné východisko, že právě nyní musí vyvolat povstání. Základní linie musí ale i při takovém jednání platit, ač nevyslovena: tedy – tento prostor se jednou musí stát německým a Čech tu již koneckonců nemá co pohledávat … Musí být jednou definitivně osídlen Němci. Je srdcem Říše a nemůžeme trpět, to ukazuje německý vývoj v historii, aby z tohoto prostoru přicházely znovu a znovu rány dýkou proti Říši.“

Německé úřady propagandy v Oslu, Praze, Haagu, Bruselu, Paříži a Krakově dostaly v listopadu 1941 oběžník, který obsahuje upozornění, že mají být „uvědoměny všechny deníky, revue a dopisovatelé jim podléhající„. „Máme důvody k tomu, abychom zdůraznili, že část deníků vycházejících v říši, projevuje při pojednávání o českých kulturních otázkách naprosté neporozumění českému problému. Pro psaní … jest zachovávati tato pravidla: 1. V zásadě není žádoucno, aby byla zdůrazňována autonomní česká kultura, to jest kultura podstatně odlišná od kultury německé. 2. Je záhodno vyvarovat se zdůrazňování českého charakteru jako slovanského společenství s Rusy, Poláky a jinými národy slovanských jazyků. 3. S hlediska historického není žádoucna žádná zmínka o jakýchkoliv událostech, při nichž se Češi dostali do opozice proti německé říši, o hnutí husitském, panslavismu, legionářích a ČSR atd., leda by byla doprovázena žádoucím komentářem, označujícím tyto episody za omyly. 4. Stále musí být prokazována kladným způsobem příslušnost Čechů ke kulturnímu prostoru německo-evropskému. Při každé příležitosti nutno zdůrazňovat mocný vliv, který německá kultura vykonala na českou kulturu, závislost její na německé kultuře a zejména třeba klásti důraz na kulturní německé výkony v Čechách a na Moravě a jejich vliv na kulturní činnost Čechů...“

Jiří Doležal uvádí, že přístup nacistů k české kultuře je víceméně možné zredukovat na jeho shodu s perspektivními politickými cíli Třetí říše. Nepodařilo se jim zabránit, aby kultura nepodporovala rezistenci, ale odboj naproti tomu nezamezil, aby ji nepřítel nezneužíval. Poměr nacistů k české kultuře vycházel v zásadě ze způsobů a metod germanizace, i když je nutno uvést, že zpočátku se uplatňovala také nacionální zášť zfanatizovaných „československých Němců“. Jeden ze způsobů ovládnutí obyvatel Protektorátu byla zásada vytvářet privilegované skupiny. Nacisté na jednu stranu potřebovali českou inteligenci, na druhou stranu ji chtěli likvidovat.

Neurathova éra se soustředila na „očistu“ kulturního života, kterou doprovázely první naléhavé výzvy k české veřejnosti, aby se smířila s „říšskou myšlenkou“. Po příchodu Heydricha do Prahy na podzim 1941 a reorganizaci protektorátní vlády se tyto výzvy změnily v kategorický imperativ. V posledních válečných letech pak potřeba totální mobilizace válečného průmyslu zatlačila další prosazování „říšské myšlenky“ do pozadí.

Protektorátní ministerstvo vnitra, které se řídilo příkazy z Úřadu říšského protektora, zakazovalo kulturní počiny po přezkoumání autora, textu, ale podezření vyvolávala i režie a dokonce i to jak který herec danou postavu pojal. Od léta 1940 byli vyřazeni angličtí a francouzští autoři s výjimkou Shakespeara, Shawa a Bizeta. Kromě toho se nesměly uvádět polské, řecké, jugoslávské a sovětské hry. Po vypuknutí války s SSSR pak nesmělo být veřejně provozováno nic, co mělo ruský původ nebo ruskou tematiku. Na podzim 1941 byl zakázán i Shakespeare a Shaw, ale i díla německých klasiků, jako například Schillerův Don Carlos a Vilém Tell. V rozhlase se nesměla objevit slova demokracie, právo, republika, vypouštěly se repliky, ve kterých se mluvilo o lepších časech. Neuváděla se ani jména národů, které byly ve válečném stavu s Říší.

V rozhlase se v tomto období uplatňovalo zejména pásmo krajové a národopisné, pásmo s historickou tématikou či pásmo přírodovědné. „I v těch nejhorších letech najdeme ono drobné vlastenecké snažení programových pracovníků v době okupace. I tehdy dokázalo po kapkách a troškách dodávat sílu, kdy slova i hudba kličkovaly mezi oficiální propagandou a vylhanými zprávami z vůdcova hlavního stanu. Přes silné omezení tvůrčí svobody stoupá počet uváděných českých her, Smetanovy hudby, a přednášek o krásách vlasti, venkova. V návratech do historie, k rodinným kořenům, k tradicím, k české krajině, se snaží dát rozhlasoví pracovníci sílu a víru svým posluchačům.“

Dr. František Kožík vzpomíná, Jak se rozhlas usilovně snažil povzbudit posluchače: „Začalo to vlastně když nacisté obsadili brněnskou stanici. Českému vysílání bylo povoleno deset minut recitace českých veršů a ředitel svěřil ten program mně. Sestavil jsem pásmo, Němci tehdy ještě jaksi neovládali tu naši tajnou řeč, kterou jsme se dorozumívali. Dal jsem pod tím hrát „Přijde jaro přijde, bude zase máj …“ a mělo to mezi posluchači až nebezpečný ohlas. Já jsem samozřejmě byl také činný literárně a moje knížka „Básník neumírá“ (původně se jmenovala Národ neumírá), kterou jsem se snažil taky tak jinotajně posilovat čtenáře, byla cenzurována velkými škrty. Byl jsem pozván na gestapo a vyslýchán a známí mě upozornili, že jsem se dostal do evidence gestapa a snažili se mě dostat z Brna. Po dohodě s K. B. Jirákem jsem musel přejít do pražského oddělení zábavných pořadů a skutečně brzy potom si gestapo pro mě v Brně přišlo. Naštěstí pracovalo odděleně od pražského a v Praze jsem měl už nové přátele. Byl to zejména Dr. Očadlík, který okamžitě přišel s falešným lékařským vysvědčením, že mám astma a odeslali mě z rozhlasu do té doby, než se podařilo v Brně moji kartu z evidence gestapa zlikvidovat. Z toho zábavného pořadu jsem byl brzy přeřazen do literárního oddělení, kde jsem se po odchodu Dr. Vladimíra Müllera do divadla Uranie stal místo něho dramaturgem. Dělal jsem to, co mě působilo největší radost, to je dramaturgii rozhlasových her. Těšilo mě nejen sám psát, ale i vydupávat ze země rozhlasové autory. Šlo o to hlavně vyplnit program co nejvíc českým repertoárem, abychom nemuseli přijímat ten, který nám posílali Němci z nějakých centrál. A to se podařilo, protože kromě Goetha jsme opravdu všechna ta léta vysílali český repertoár a většinou od nových mladých autorů, což se protáhlo potom i po osvobození.“

Autoři rozhlasových her se snažili využít příležitosti vzdáleného kontextu k nápovědím a narážkám, které si český posluchač snadno a ochotně dešifrovat v souvislostech své denní reality. Posluchač žil ve společnosti, která byla maximálně roztříštěna, zbavována svého povědomí soudržnosti a sounáležitosti, vytrhávána ze svých kořenů. V 9. kapitole rozhlasového románu Žlutá růže Josefa Mánesa Eduard Kohout v roli Mánesa sní o svém orloji, kde se budou proměňovat obrazy měsíců. V režii Václava Sommera byl rozhlasový román o dvanácti kapitolách vysílán 5. ledna 1940. „A zase znovu dokola. Těch dvanáct terčů měsíců ve velikém kotouči roku bude zářit jako dvanáct sluncí kolem slunce v neměnné podobě. Apoštolové budou nad nimi chodit a žehnat poutníčkům ze všech koutů vlasti, a ti se budou do těch terčů dívat jako do zrcadla svého života.“

Posluchač žil ve světě neustálých kontrol, střežení objektů, zásob, docházky, ve světě orientovaném na současný čas a běžný den bez nejmenšího poměřování s vyššími měřítky. Ve hře Zdenka Jirotky Hvězdy nad starým Vavrouchem, vysílané v režii Josefa Bezdíčka 19. srpna 1944 a 11. března 1945 František Filipovský v roli starého Vavroucha, hlídače obecního sadu, kterému kolemjdoucí učitel udělá přednášku o hvězdné obloze a on se v důsledku toho sebere a jde ze sadu domů. Při vyšetřování tohoto poklesku říká: „Když potom pan učitel odešel, lehl jsem si na klády a díval se do těch hvězd, až se mi hlava točila a nevěděl jsem, jestli tak blikají samy od sebe nebo proto, že mám v očích slzy. A tak mi najednou všechno to naše lidský trápení připadalo tak malicherný a bezvýznamný a řekl jsem si, že je strašlivá pitomost hlídat v tom nekonečným vesmíru nějaký švestky. Tak jsem šel domů.“

Tisíce lidí měly své milé a své příbuzné ve věznicích, v koncentračních táborech, na nedobrovolné práci v Německu, ale i v zahraniční emigraci, a jejich denní starostí byla naděje na jejich budoucí návrat. Právě jim byla určena optimistická předpověď návratu vévody z dalekého zajetí, kterými těší vévodkyni Marii Jaroslav Průcha v roli Daniela Berndta v rozhlasové hře Stanislava Lahodného Hádání z marnosti. „Věřím pevně, že jednou se zrodí den v podobných červáncích, jako jsou v této chvíli nad naším hradem, den, který přivede konečně vévodu Jana k našemu padacímu mostu. Pak budou znít trouby a lid přijde z podhradí s písněmi, aby se radoval nad svým pánem.“ Hra byla vysílání v režii Josefa Bezdíčka 26. září 1944 a 11. února 1945.

Zpravodajství

Monopolizaci informací doprovázela izolace české kultury od ostatního světového vývoje. V oblasti politického zpravodajství byla sice tato situace částečně vyrovnávána poslechem – nutno podotknout, že trestaným smrtí – zahraničního rozhlasu a četbou ilegálního tisku, ale ani to nemohlo zabránit zpřetrhání kontaktů se světem. Do roku 1942 byla v podstatě provedena základní „očista“ české kultury. Přesto tímto rokem další zákazy ani perzekuce českých vzdělanců neskončily. Nacisté se přiblížili k uskutečnění svého prvního záměru – proměnit českou kulturu v pouhou skořápku vyplněnou jejich vlastní ideologií.

Nacisté věnovali hlavní pozornost zpravodajství. Poměrně větší volnost byla v publicistice. Byly sice vydány příkazy a programové směrnice, ale jejich provádění nebylo přísně sledováno a často stačily jen kvantitativní přehledy. Tak přednáškový odbor plnil úkol věnovat stále stupňovanou pozornost německé tématice tím, že se soustřeďoval ke sledování vztahů mezi českou a německou kulturou v minulosti.

Brzy došlo k podstatným změnám v rozhlasových pořadech – zprávy ČTK začali číst rozhlasoví hlasatelé, nikoli hlasatelé ČTK, v českém rozhlase byli propuštěni všichni zaměstnanci nearijského původu a k mikrofonu také již nebyli zváni nearijští účinkující – v programech podle příkazů doby byli vyloučeni autoři a skladatelé židovského původu.

Reportáž

„Reportéři našeho rozhlasu“ nazvalo svůj článek 3. srpna 1940 České slovo, když informovalo: „V rozhlase rozlišujeme dvojí formu reportáže: reportáž bezprostřední, vysílanou bez přípravy přímo z události a z místa a potom reportáž připravovanou, stylisovanou, pro kterou se sice nahrají na desky zvuky a hovory na místě samém, ale jinak se reportáž vysílá z atelieru, je předem napsaná, účinkující v ní herci atd. Režisér Dr. Václav Růt byl získán prof. Dr. O. Matouškem, ale záhy jeho činnost začala ukazovat samostatnou tvářnost… Experimentoval … vznikla forma naukové reportáže. Je to pásmo výjevů, vyprávění, zvuků, scének, které se dá dobře srovnat s krátkým filmem. Autor pásma zpravidla přinese jen odborné podrobnosti, kdežto rozhlasová forma je výsledkem spolupráce s autorem a režie pak patří výhradně Růtovi. Účel naukových reportáží je vzdělávací, nikoli reportážní. Pásma mají rychlý spád a proměnlivost, mnoho částí je natočeno na místě samém. F. K. Zeman pečuje zase o naše kraje a národopis. Výsledkem jsou krajová pásma, která sám režíruje a z velké části také píše. Ing. Josef Cincibus pracoval krátkou dobu jako hlasatel. Od roku 1935 hlásil stovky přímých improvizovaných reportáží z domova i ciziny. Dnes má na starosti celé reportážní oddělení i reportáže sportovní. Jeho přímými spolupracovníky jsou reportéři M. Disman, Dr. Franta Kocourek, E. Vrba aj. Do odboru Ing. Cincibuse spadají také pásma „Z reportérova mikrofonu“ a z „Rep. zápisníku“, která většinou připravuje, píše a řídí čilý mladý pracovník Alfred Technik.“

Pásma

V únoru roku 1939 zavedl pražský rozhlas pravidelná týdenní vysílání věnovaná českému venkovu. Na těchto krajových půlhodinkách spolupracovaly také stanice brněnská a moravskoostravská. Pásmem o rodném kraji Vítězslava Hálka, jež bylo uvedeno 7. října 1944, dosáhly jen pražskou stanicí vysílané pořady dvou set.

V dubnu 1939 se rozhlas rozhodl vyhradit pravidelnou nedělní literární půlhodinku propagaci dobré knihy, především české, a podle toho také nazval relaci „Česká kniha“. Pod tímto titulem byly sloučeny tři relace, které dříve byly roztroušeny v pořadech týdne – Hlasatel dobrých knih, Nové knihy a četba. „Hlasy domova“ byl název nového pravidelného vysílání, které přispělo do nedělního pořadu. Po poledních zvonech zazněl přednes typické české básně nebo úryvek z povídky či románu, kde autor se vyzpovídal z lásky ke své vlasti, národu, a na mluvené slovo pak navázal úryvek hudební skladby nebo národní píseň téhož charakteru.

Dne 9. dubna 1939 se v rozhlase pro průmysl, obchod a živnosti objevila první reportáž z cyklu, určeného pro kožedělný průmysl a živnosti. Byla to návštěva ve Státní koželužské škole v Hradci Králové. Dr. Zdeněk Wirth zahájil týž den řadu přednášek „Procházky Prahou od dneška do pravěku“. Od 30. dubna do 29. května 1939 uspořádalo Národní divadlo spolu s Českou filharmonií a Českým rozhlasem devět vybraných děl v rámci cyklu „Pražský máj“.

Dne 12. června byl po prvé vysílán Rok nočních rozhlasových koncertů české hudby. V měsících červen až srpen se uskutečnil cyklus šesti pásmových pořadu Dr. Mirko Očadlíka „Má vlast“ – Smetanovy symfonické básně, sestavené z české hudby a básní. „Slavné scény ze slavných dramat“ byl cyklus výňatků ze základních děl světové dramatiky, který byl zahájen 22. září 1939 ukázkami ze Sofoklovy „Antigony“. Celkově lze říci, že v této době stoupl o více než pětinu počet rozhlasových her, bylo mnohem více koncertů a podařilo se realizovat i souborné provedení Smetanových děl.

Podobně je tomu i v dalším roce. Dr. Jiří Valja v lednovém vydání novin Zlín psal, že „rozhlas potřebuje asi čtyři hry do týdne, ale dobrá rozhlasová hra se objeví sotva jednou za měsíc. Proto vznikla náhražka, rozhlasová dramatizace, která brzy předčila rozhlasovou hru.“ Rozhlas však také bavil. Nejsnáze to šlo s hudbou, ale „rozhlas bohužel neumí ještě hudbu dobře uvádět vtipným technickým a slovním aranžováním„. Hudba se dělila na vážnou (umělecky nejnáročnější díla), populární (nejpřístupnější díla předních, umělecky uznávaných skladatelů) a lehkou (díla napsaná jen pro zábavu). Z celkového množství připadalo na každé z těchto odvětví jedna třetina. Nevysílalo se však příliš mnoho vážné hudby a dlouhé koncerty, aby se neodradili posluchači. Na českou hudbu připadala nadpoloviční část hudebních programů.

Ale rozhlas i vzdělával a vychovával. Do oblasti vzdělávání se řadily i reportáže, literární pásma či vysílání školského rozhlasu. Například 3. října 1939 byl zahájen kurz italštiny, který se vysílal vždy v úterý v 18 hodin z Prahy. V lednu 1941 rozhlas zahajuje kursy jednoduchého účetnictví.

V březnu 1940 probíhá pomocná a zároveň politicky propagačně silná akce při velké povodni na českých řekách. Sbírka, která trvala dva měsíce, vynesla milionové částky.

V roce 1941 byly v dramatické oblasti vysílány pražskou stanicí celkem 94 hry, z toho 41 her rozhlasových, 34 her divadelních a 19 dramatizací. V pořadu literárním bylo absolvováno 62 besídek, besídek „Česká kniha“ 40, literárních pásem 27, feuilletonů 32 a nedělních sloupků 22. V roce 1942 bylo vyrobeno 65 rozhlasových her, roku 1943 to bylo 76 her, a v roce 1944 pak 92 rozhlasových her.

Ve snaze o obohacení a zpestření rozhlasového vysílání se rozhlas vrátil k tzv. smíšeným programům. Obsahovaly drobné, přístupné skladby orchestrální a sólistické nejrůznějšího typu, od perliček hudby umělecké až k dobré hudbě taneční, písně a písničky veselé i náladové, recitace veršů, causerie i humoristické vložky, zkrátka vše v pestré směsici nebo sjednoceno průvodním slovem v souvislé pásmo. Tyto pořady se vysílaly pravidelně jednou týdně v různých časových dobách. Například 20. února 1944 se vysílalo pásmo o vzniku České besedy.

V pořadech Doba-Práce-Události vyprávěli čeští dělníci, pracující v říši, o svém životě za hranicemi Protektorátu, o své práci, zábavách a radostech, a posílali vzkazy domů, svým známým nebo kamarádům. Tento pořad vysílalo každé druhé pondělí v roce 1942 Brno. Týden lidového zdraví byl zahájen 3. května 1942 rozhlasovými projevy a měla to být zdravotně výchovná akce pro nejširší vrstvy obyvatelstva. Rozhlasové projevy zahájil ministr vnitra Richard Bienert.

Odborné rozhlasy

Pro školní rok 1942-1943 připravil školský rozhlas novou časovou i obsahovou organizaci. Začal vysílat své pořady denně (kromě neděle) všemi českými stanicemi v 10,00 až 10,30 hodin. O vysílání pořadů dělila se Praha, Brno a Moravská Ostrava pravidelně podle svých provozních možností. Aby byl povzbuzen smysl pro spořivost u školní mládeže, vypsal Svaz spořitelen v Praze ke Dni spořivosti, 30. října 1942, soutěž na rozhlasovou hru pro mládež s námětem o spořivosti. Soutěž byla obeslána 217 pracemi. Porota prostudovala všechny práce a shodla se na tom, neudělit první cenu žádné z předložených her, zato však rozšířila se souhlasem Svazu spořitelen počet cenou poctěných prací o další cenu třetí a dvě ceny čtvrté. Vcelku byla konstatována poměrně vysoká úroveň soutěže. Tři z prvých cenou poctěných her se vysílaly rozhlasem pro školy a pro mládež již ve dnech 27., 29. a 30. října 1942.

Hospodářský rozhlas zavedl od listopadu 1943 dvě nové hlídky, určené službě podnikům. První hlídka se vysílala 3. listopadu 1943 a byly to bezplatné odpovědi na četné dotazy. 10. listopadu 1943 byla uvedena hlídka „Co se jinde osvědčilo“.

Od 15. června 1944 rozhlas vysílal pravidelně dvakrát týdně, a to vždy v pondělí a ve čtvrtek, opakovací kurzy němčiny pro začátečníky.

Samozřejmě, že se nezapomínalo ani na sport. Rozhlas se například zúčastnil I. velké automobilové soutěže cestovních automobilů, uspořádanou Národním autoklubem Čech a Moravy reportáží ze startu 30. června, hlášením z Luhačovic 1. července a reportáží z příjezdu do cíle 2. července 1939. S rozhlasem se posluchači vypravili na zimní mezinárodní hry v Garmisch-Partenkirchen, v únoru 1940 rozhlas připravil přenosy z lyžařského mistrovství Čech a Moravy na Pustevnách, ale do sportovní rubriky můžeme zařadit i šachový turnaj, který byl rozhlasem vypsán. V dalších letech jsou to přenosy z plaveckého mistrovství Čech a Moravy, zahájeného 1. srpna 1941 na stadionu pod Barrandovem, z Letních her – sudetské mistrovství 10. srpna 1941 na pražské Spartě, z atletického mistrovství na Strahově (zahájeno 10. července 1943) či přenos ze sportovních her pořádaných na Strahově Kuratoriem.

Politická oblast

Mnohem obtížnější situace byla v oblasti politické, kde bylo velice obtížné vybírat jiná než okupanty vyžadovaná témata. Tak 11. dubna 1939 se uskutečnil přenos z Rudolfina u příležitosti založení Národního souručenství s projevy Dr. E. Háchy, A. Hrubého a A.Eliáše. Dne 8. listopadu 1941 byl vysílán projev státního prezidenta Háchy, v němž zazněla výzva k loajalitě vůči říši. Projevy prezidenta Dr. E. Háchy, prohlášení vlády Čech a Moravy, a zvláště ministra Moravce byly základem politického vysílání. Dne 12. července 1942 se uskutečnil například přenos z oslav 70. narozenin E. Háchy na Hradě za účasti K. H. Franka, K. Daluegeho, Lammerse a protektorátní vlády.

Rozhlas začal vysílat politické skeče, které měly být „stručným dějepisem událostí, jež šly světem“. Pronacistických politických skečů byla v českém protektorátním rozhlase celá řada. Nejintenzivněji se vysílaly v letech 1941-1942 a většinu z nich psal Josef Opluštil. Písňové texty zajišťovala autorská značka „erjé“, což byl podle všech indicií osvědčený šéfredaktor Vlajky Julius Puchmayer nebo Josef Rejtar. Hudbu – místy drze „vypůjčenou“ od autorů – skládal Oldřich Šmatera. Snad nejznámějším skečem se staly „Hvězdy nad Baltimore„. V nich byl přinucen účinkovat Vlasta Burian a díky tomu stanul po válce před soudem.

„Novinka našeho rozhlasu: politický skeč“ byl titulek novin Venkov (8. listopadu 1941). V článku se spalo, že „již před týdnem byl vysílán politický skeč Jos. Opluštila „Pan Češpiva se osvobodil„, zítra v neděli je další skeč, nazvaný „Haló, volá vás Londýn“ a v pondělí 10. t. m. večer uslyší od téhož autora další aktuální skeč. Český rozhlas vysílá tyto časové politické skeče pravidelně v neděli, v pondělí a ve středu v rozsahu večerních pořadů.“ Lidové noviny ze dne 18. listopadu 1941 psaly, že „17. 11. Ve 20.20 skeč „Celý svět se směje“ – píše redaktor Josef Opluštil, satirické písňové vložky pro tyto skeče Jos. Erjé.“

František Hrdlička (ukázky z publikace, která vznikla k 80-tému výročí zahájení pravidelného rozhlasového vysílání, vybírá Robert Tamchyna. Část XIII. )

Historie rozhlasu