Přelíčení (1966)
„Oratorium o jedenácti zpěvech“. Rozhlasová inscenace dokumentaristické hry o procesu s nacistickými zločinci – bachaři v koncentračních táborech – v šedesátých letech. Peter Weiss. Překlad Bedřich Becher. Režijní spolupráce Karel Gissübel a Ludvík Pompe. Režie Peter Schulze-Rohr.
Osoby a obsazení: předseda soudu (Vladimír Šmeral), žalobce (Karel Beníško), obhájce (Miloš Kopecký), obžalovaní (Otomar Korbelář, Vladimír Leraus, Miloš Nedbal, Jiří Němeček, Ivo Gübel, František Holar, Jaroslav Raušer, Bedřich Prokoš, Vladimír Hlavatý, Milan Mach, Miloš Vavruška), svědci – bývalí vězňové (Blanka Waleská, Jana Dítětová, Jaroslava Adamová, Jiří Adamíra, Josef Větrovec, Josef Langmiler, Zdeněk Ornest), Vladimír Leraus, Zdeněk Ornest, Bedřich Prokeš, Ivan Gübel, Jana Dítětová, Milan Mach, František Hollar, Hruška, Vavruška, Suk, Lukeš, Marinský, Houska a další.
Natočeno 1966 (více než 148 min.). Premiéra 10. 4. 1966 (Praha + RPD, 19:30 h.).
Lit.: -kn- : Čtyři hosté v rozhlase. In Divadelní noviny 9/1965-1966, č. 19, s. 2 (zpráva).
Lit.: Nešvera, Karel: Velká premiéra rozhlasu. In Večerní Praha XII/84 (3498), 9. 4. 1966, s. 5 (recenze).
Lit.: Gissübel, Karel: Přelíčení Petera Weisse. In Rozhlas a televize, duben 1966 (anotace).
Pozn.: Tato hra je jedna z těch, které prezentují dobově módní vlnu tzv. dokumentaristické hry, v nichž autoři většinou zcela akceptují dokumentární materiály a sestavují je do umělecky působivých celků, v nichž autorský subjekt nespočívá v replikách hry, ale v jejím myšlenkovém vyznění. V případě Weissova Přelíčení byl levicovým autorem kladen důraz na zrůdné „průmyslové využití“ tzv. konečného řešení židovské otázky, tj. spolupráce firem IG Farben (výrobce vraždícího plynu Zyklon B) a dalších s nacistickým vyhlazovacím systémem. Hra vycházela z tzv. frankfurtského procesu z roku 1964.
K realizaci byl přizván režisér severoněmeckého rozhlasu.
Lit.: Čípek, Martin: Hra, kterou herci nechtějí hrát a posluchači poslouchat. In Facebook, 18. 3. 2019 (status). – Cit.: Hra, kterou herci nechtějí hrát a posluchači poslouchat. To se sice často tvrdí o rozhlasové hře Wolfganga Borcherta Venku přede dveřmi (1962), ale to samé by mělo platit i v případě Weissova Přelíčení (1966). V bezmála dvou a půl hodinovém pásmu výslechů obžalovaných a svědků se před posluchačem postupně vyjevuje hrůzný obraz nacistického koncentračního tábora. Je to příběh plný zvěrstev, surovostí, cynismu, fyzické i psychické otupělosti, ale i přezíravosti a lhostejnosti. Koho vyzvednout? Jaroslavu Adamovou, která s pohnutím líčí tragický osud Lili Toflerové? Nebo Jiřího Adamíru a jeho výpověď o vězních, umírajících hladem a žízní tak dlouho, až někteří z nich začali vykusovat části svého vlastního těla? Janu Dítětovou, která s rozechvěním vypráví o děsivých lékařských pokusech na ženách? Anebo Blanku Waleskou, jejíž vzpomínka na sadistického bachaře, který o zeď roztříštil hlavu malého chlapce, s člověkem přímo otřásá? Je nepochopitelné, že Weissova hra není v rozhlase vůbec reprízována. Jedná se o mimořádně naléhavé dílo, které právě prostřednictvím explicitního obsahu nabízí svrchovaně autentický prožitek.
Lit.: Hnilička, Přemysl: Panáčkův průvodce rozhlasovou hrou – Dvacet obžalovaných, nepočítaně zločinů. In Týdeník Rozhlas 48/2018 (článek).
If you enjoyed this post, please consider to leave a comment or subscribe to the feed and get future articles delivered to your feed reader.
Komentáře
Zatím nemáte žádné komentáře.
Napište komentář k článku