Panáčkův průvodce rozhlasovou hrou – Dvacet obžalovaných, nepočítaně zločinů

Přidal: Premek |

Prosinec 4, 2018

Přemysl Hnilička

(vyšlo v Týdeníku Rozhlas 48/2018)

Jestli v Německu něco změnilo pohled na zločiny druhé světové války, pak to zcela jistě byl (mimo jiné) tzv. Frankfurtský proces. Začal v roce 1963 a obžalováno bylo dvacet dozorců z koncentračního tábora v Osvětimi. Proces mohl začít i dříve, ale přes čtyři roky soud zápasil s pokusy zabránit mu. Bývalí nacisté však již neměli tolik vlivu. Naštěstí…

Procesu se účastnilo 359 svědků, kteří popisovali hrůzy odehrávající se za zdmi koncentráku. Pro mnoho Němců to byl po dlouhé době první pohled na zločiny, před nimiž zavírali oči – nebo je sami páchali. Zároveň se na nedávnou historii začaly ptát i jejich děti. Soud vynesl rozsudek v srpnu 1965 a šest dozorců poslal do vězení na doživotí, jedenáct na čtrnáct let. Tři z nich odsouzeni nebyli.

Zlomovou soudní kauzu zpracoval do působivého dokumentárního dramatu německý autor Peter Weiss pod názvem Přelíčení a s podtitulem hra-oratorium. Je kombinací syrově zaznamenaných svědectví obětí i jejich mučitelů a poetického rámování; úvodní pasáž je například nazvána Zpěv o rampě.

V Československém rozhlase bylo Přelíčení uvedeno v Československém rozhlase v roce 1966. Natočil ji německý režisér Peter Schulze-Rohr. Jeho režie byla součástí širšího rozhlasového projektu, v němž čtyři zahraniční režiséři natáčeli „své“ projekty ve studiích Československého rozhlasu s českými herci. Maďar Gustav Barley natočil například hru E. Vesziho Statistika, Helmuth Hellstorff z NDR hru K. Belickeho Trezor pro dva a Charles Lefeaux z londýnské BBC hru Gilese Coopera Předmět.

Německý režisér dostal pro natáčení vynikající obsazení: soudce hrál Vladimír Šmeral, žalobce Karel Beníško, obžalované Otomar Korbelář, Vladimír Hlavatý, Miloš Nedbal a Jiří Němeček, svědky Jiří Adamíra, Blanka Waleská, Jaroslava Adamová, Josef Větrovec a Jiří Langmiler. Vedl je k velmi úspornému hereckému výrazu, čímž jen posílil tragické vyznění výpovědí vězněných a odpudivost obviněných. Téměř odosobněné herectví vytváří až vizuální představy prázdných, vyčerpaných očí svědků.

“Kam mě postaví, tam konám svou povinnost,” říká jeden z obžalovaných v podání Milana Macha. “Já osobně se proti těm lidem nic neměl.” Poté se rozčílí: “Co jsem měl dělat? Rozkazy se musely plnit. A za to mám teď tohle přelíčení na krku! Pane státní návladní, žil jsem poklidně jako všichni ostatní – a najednou si pro mě přijdou a shánějí Hoffmanna! To je ten Hoffmann!”

Zvláštní postavou je i obhájce obviněných. V podání Miloše Kopeckého je to bezskrupulózní pragmatik, který občas argumentuje až nelidsky. Označuje svědky za nezpůsobilé svědectví pro následky věznění, znevěrohodňuje je na základě drobných právnických technikálií. Občas se uchýlí i k vyloženým odpornostem, to když se bývalého vězně zeptá: “Jak to, že jste přežil?” – “Občas někdo přežil,” vzdechne svědek prostě.

Přelíčení bylo samozřejmě uvedeno i v jiných zemích. Režisér Schulze-Rohr hru uvedl (pod názvem Die Ermittlung) již v roce 1965 v široké německé koprodukci v rozhlasové úpravě Hermanna Nabera. V témže roce vzniklo nastudování pro Norddeutscher Rundfunk (režie Wolfgang Schonendorf). A perlička na závěr – pro švédský rozhlas (pod názvem Rannsakningen) hru natočil Ingmar Bergman.

Historie rozhlasových her