Rozrazil 1/88 (o demokracii) (1988)

Přidal: Premek |

Duben 4, 2017

Scénický časopis Divadla (Husa) na provázku a HaDivadla. Připravil Václav Havel (divadelní hra Zítra to spustíme) a Vladimír Čermák (Hostina filozofů). Záznam pořídil Jolyon Naegele.

Účinkují Břetislav Rychlík, Arnošt Goldflam, Ján Sedal, Vladimír Hauser, Vladimír Javorský, Pavel Zatloukal, Jiří Pecha a další.

Natočeno 27. nebo 28. 10. 1988. Premiéra 1988 (Hlas Ameriky).

Pozn.: Inscenace vznikla k sedmdesátému výročí vzniku svobodného státu.

Lit.: Naegele, Jolyon:Ano, na představení scénického časopisu Rozrazil jsem byl. In Facebook, 3. 4. 2017 (odpověď na status Jindřicha Šídla). – Cit.: Ano, na představení scénického časopisu Rozrazil jsem byl (jako zpravodaj Hlasu Ameriky pro střední a východní Evropu se sídlem ve Vídni) ovšem to bylo na Chmelnici tuším kolem 27. či 28.října 1988. Natočil jsem celé představení. Olga Havlová byla tam také a zeptala se mě, jestli náhodou nevím kde se skrývá Vašek (Skrýval se aby se vyhnul zatčení v souvislosti se státním svátkem). Nemylím-li premiéra se konala předtím v Brně.

Lit.: Oslzlý, Petr: Zítra to spustíme (Divadlo Husa na provázku). In web Bohemia Ticket, b. d. (článek). – Cit.: V září roku 1988 jsme spolu s HaDivadlem zahájili zkoušky na scénický časopis Rozrazil 1/88 – O demokracii. Zítra to spustíme se ve zkrácené verzi stalo jeho hlavní částí. Nezakrýval jsem, že text není můj, ale řekl jsem, že jméno autora nemohu prozradit. Nejbližší dramaturgičtí a režijní kolegové postupně podle stylu – i když jej Václav přiblížil poetice Divadla na provázku – rozpoznali, kdo je autorem. (…)

Brněnská premiéra Rozrazilu, a tedy i Zítra to spustíme se odehrála v Divadle na provázku 21. října 1988, do Brna na ni přijela Olga Havlová. Byli jsme dohodnuti, že Václav Havel se zúčastní pražské premiéry, 27. října však byl v souvislosti se zveřejněním manifestu HOS Demokracie pro všechny zadržen a ve vazbě držen až do 31. října. Pražská premiéra 28. října 1988 uskutečněná v Junior klubu Na Chmelnici v den 75. výročí vzniku Československa se tedy odehrála bez něho. Přes všechna naše utajení si její účastníci tajně sdělovali, že Havel je jedním z autorů Rozrazilu (málokdo však věděl, které části, většina se domnívala, že jde o Hostinu filozofů, kterou napsal Vladimír Čermák). Václav Havel zhlédl Rozrazil až při dalším pražském uvedení 9. listopadu 1988. Po Žebrácké opeře, kterou uvedlo Divadlo na tahu 1. listopadu 1975 v Horních Počernicích, to byla téměř na den po třinácti letech první jeho hra, kterou měl možnost vidět živě na scéně.

Lit.: Brabec, Jan: Rozrazil to rozrazil. Československo 1989, díl patnáctý: Přelomové představení brněnských divadel. In Respekt 42/2009 /11. 10. 2009/ (článek). – Cit.: Z divadla, filmu a herců obecně si minulý režim udělal své věrné služebníky. Měli bavit lidi a držet se přitom scénáře pečlivě sepsaného na komunistickém ústředí. Rok před převratem se ale objevila skupina herců, která tenhle pečlivě propracovaný scénář začala překvapivě otevřeně ignorovat.

Psal se pátý leden 1989, když na prknech brněnského Domu umění, scény Divadla Na provázku, probíhal dramatický a pro český divadelní svět veskrze důležitý moment. Komunistická schvalovací procedura si totiž pozvala divadelníky z brněnského Divadla Na provázku a HaDivadla a vybídla je, aby přítomným funkcionářům a příslušníkům StB předvedli své divadelní představení nazvané Rozrazil 1/88 s podtitulem O demokracii. Svým útokem na zavedené poměry se totiž stal bezkonkurenčním hitem sezony. Všechna jeho představení byla beznadějně vyprodána, doprovázely ho půlhodinové aplausy.

Od brněnských divadelníků to byla trefa do černého. Jejich Rozrazil naštval komunistické činovníky natolik, že chtěli představení zakázat a jeho aktéry žalovat z podvratné činnosti. Jenže pak se stal malý zázrak: k překvapení všech mu totiž schvalovací komise dala zelenou. A vítězství bylo o to větší, že jedním z autorů byl Václav Havel. „Tehdy nastal v atmosféře mezi divadelníky zlom, najednou se totiž ukázalo, že komunistický režim není tak silný, jak se všem zdálo. Řada herců se pak přestala bát a začala se spontánně společensky angažovat,“ říká dnes jeden z aktérů Rozrazilu, režisér a herec Břetislav Rychlík.

Ani gesto
Od začátku normalizace režim ovládal oficiální divadelní scénu jako veřejný, a tudíž potenciálně nebezpečný prostor víceméně bezezbytku: spousta her, autorů a herců byla zakázána a divadlo se na dlouhý čas stalo scénou cenzurou prověřené klasiky. Divadlem se slavila režimní výročí, herci navíc plnili roli režimních poskoků ve vlivných socialistických seriálech běžících v televizi.

Jenže postupně se ale i tohle začalo drolit: do divadel nastupovala nová generace herců ne tak úplně ochotná podstupovat „seriálový“ diktát komunistického kulturního dozoru. Začala vznikat i nová divadla, která najednou přicházela s docela odlišným pohledem na svět. V Praze třeba populární Studio Ypsilon, Divadlo na okraji či Cirkus Alfréd, v Ústí nad Labem Činoherní studio, Studio Beseda v Hradci Králové, v Brně zmíněné Divadlo Husa na provázku (slovo Husa v názvu komunisté posléze zakázali: často se totiž na plakátech objevovalo k němu přimalované písmeno K) či HaDivadlo. „V HaDivadle platilo, že se v komunistických seriálech nezahraje nikdy v životě ani jedno gesto,“ vzpomíná Rychlík.

I když bylo HaDivadlo malým souborem a jeden z jeho šéfů – režisér Arnošt Goldflam – dokonce členem komunistické strany, zřizovatelem bylo podle tehdejších regulí Státní divadlo v Brně, což znamenalo neustálé ohrožení. „Malá divadla se svým obsahem natolik odlišovala, že nás mohli každou chvíli zakázat. Neměli jsme vlastní sál, přesouvali nás z jednoho obskurního sálku do jiného. Věčně jsme byli bez peněz. Možná nás zachraňovalo, že ti pánové nahoře těm představením zase až tak nerozuměli,“ usmívá se Rychlík.

Proces
Tehdejší malá divadla byla proslulá ochotou k nejrůznějším experimentům (na hrách HaDivadla se povětšinou autorsky podíleli všichni členové souboru) a na scénu uváděla do té doby nevídaná témata, jako třeba HaDivadlem sehraný kus nazvaný Hra bez pravidel inspirovaný vyhlášením výjimečného stavu v Polsku.

Koncem 80. let se hrál také do té doby zakázaný Kafkův Proces. Tehdy už byl mezi oficiálními divadelníky a těmi zakázanými živý kontakt, který téměř celou normalizaci neexistoval. „Pravidelně jsme se scházeli k diskusím na téma divadlo s Václavem Havlem, Josefem Topolem, režisérem Otomarem Krejčou nebo Karlem Krausem,“ poznamenává Rychlík. A tady vznikl i nápad na Rozrazil neboli divadelní realizaci politického časopisu. A protože se blížilo sedmdesáté výročí vzniku Československé republiky, ta první se měla odehrát na téma demokracie. „Moje generace až na samizdat žádný svůj časopis jako svého mluvčího neměla, tak jsme se ho prostě rozhodli vyrobit po svém,“ říká Rychlík.

Dohromady se spojila dvě malá brněnská divadla, celkem jedenačtyřicet lidí včetně technického personálu. Vytvořil se redakční okruh z režisérů a dramaturgů, redakční rada složená z filozofů, sociologů a zakázaných brněnských divadelníků, výtvarným redaktorem se stal Joska Skalník a Ján Zavarský. Revue se začala zkoušet v srpnu a premiéra proběhla za přítomnosti Olgy Havlové (její manžel byl v té době ve vazbě) 21. října 1988 v Divadle Na provázku. Hra trvala téměř čtyři hodiny a skládala se z několika dílů na dosud tabuizovaná témata.

Nejdříve reprodukovaná anketa s pravými chodci na ulici na téma „přijímaček“ na střední a vysoké školy. Tam se mluvilo o „potřebě mít k přijetí rudou knížku“ či „kdo je věřící, na školu se nedostane“. Následovalo pásmo současné mladé poezie o sexu a na téma demokracie a svoboda, rozhovory na stejné téma filozofů, jako třeba Platona, Perikla, sv. Augustina a Hegela, ve vězeňských mundúrech a s ešusy v ruce ve hře nazvané Hostina filosofů. A během ní zaznělo třeba tehdy tabuizované jméno filozofa Jan Patočky, jednoho z prvních mluvčích Charty 77. A nakonec vrchol celého Rozrazilu – skeč Zítra to spustíme z pera Václava Havla, což bylo vůbec první uvedení Havlova textu na scéně oficiálních divadel od roku 1969.

Text pojednával o počátcích vzniku samostatného demokratického státu v noci z 27. na 28. října 1918, a to v drobnohledu na politická jednání Aloise Rašína z tepla domova včetně mimovolného peskování manželky za odposlouchávání „vážných“ telefonických rozhovorů a starostlivé zasahování do nich. A při větách typu „Není to, Aloisi, přece jen riskantní podnik?“ či „Neměl by sis na chvilku zdřímnout?“ se prý publikum válelo smíchy, navíc ještě když zazněla věta „kde je bída, hrozí socialismus, a kde je socialismus, hrozí bída“, neznalo divácké nadšení mezí.

Tahle věta pak neušla pozornosti ani komunistických cenzorů: po dvaadvacáté repríze ředitel Státního divadla v Brně Jiří Majer rozkázal hru zastavit, „protože porušuje socialistickou ústavu“, a dokonce nabádal rozjet s brněnskými divadelníky soudní proces. V Rozrazilu se prý hanobí státní vlajka, vedou protisocialistické řeči a také „zcela“ nevhodné paralely jako Rašínova budoucí snová vize o Háchovi, Gottwaldovi a Zápotockém. Do věci se dokonce vložil i člen ÚV KSČ Jan Fojtík s požadavkem HaDivadlo a Provázek zrušit úplně.

Rovnou z Národní
Brněnští divadelníci se však rozhodli bránit: poslali dopis nejen úřadům, ale i zdejšímu tisku s apelem na „právě probíhající přestavbu a demokratizaci“ a z okruhu svých příznivců požádali budoucího místopředsedu Ústavního soudu, tehdy řadového právníka Miloše Holečka, o sofistikovaný právní rozbor. V něm pomocí platných komunistických paragrafů všechna obvinění vyvrátil a naopak poukázal na výchovný účinek Rozrazilu.

„Nás komunistický atak nesmírně stmelil, prostě jsme byli ochotní společně bojovat a jít přitom až do důsledků, včetně nějakého postihu,“ líčí Rychlík.

Na zmíněnou schvalovací předváděčku v lednu 1989 se ale připravil i režim: k brněnskému Domu umění, sídlu Divadla Na provázku, se v osudný den sjely desítky místních funkcionářů, režimních novinářů, příslušníků StB a početná delegace pražského Svazu dramatických umělců. „Byla to dost absurdní situace: protože to bylo hodně populární představení, vzali s sebou svoje manželky. A ty ženy se k našemu překvapení smály a tleskaly. Prostě něco naprosto neuvěřitelného,“ vzpomíná Břetislav Rychlík. A neuvěřitelný byl i závěrečný verdikt komise v čele s režisérem Jiřím Svobodou: hra mohla bez jakýchkoli změn pokračovat dál a chystané obvinění divadelníků bylo staženo.

„To mělo tak obrovský vliv, že lidé z divadel, kteří mlčeli a nikdy nepodepsali ani jedinou petici či protest, se najednou radikalizovali a začali podepisovat petice za propuštění Václava Havla či Ivana Jirouse, i když je neznali. Prostě už jenom pro ten nedělitelný princip svobody,“ vysvětluje Rychlík. Tehdy už hodně populární Boleslav Polívka odmítl titul zasloužilého umělce a podepsal Několik vět. Veskrze opatrný Arnošt Goldflam na protest proti uvěznění Václava Havla napsal na ÚV KSČ osobní dopis a na protest z komunistické strany vystoupil.

Příběh Rozrazilu pak končí symbolicky 17. listopadu 1989, kdy Petr Oslzlý a Břetislav Rychlík přerušili představení na pražské Chmelnici a udělali vůbec první veřejné svědectví o dění na Národní třídě se zmláceným studentem filozofické fakulty Romanem Ráčkem. Druhý den pak HaDivadlo a Divadlo Na provázku vstoupily jako první do divadelní stávky.