Měšťáci (1971)
Maxim Gorkij. Rozhlasová inscenace divadelní hry. Překlad Vladimír Horáček. Rozhlasová úprava Jaroslav Bílý. Zvuk Jitka Borkovcová. Střih Marcela Váňová. Asistentka režie Věra Havlatová. Dramaturg Karel Gissübel. Divadelní režie Jaroslav Dudek. Rozhlasová režie Petr Adler.
Osoby a obsazení: Vasilij Vasiljevič Bessemenov, zámožný měšťan (Vladimír Šmeral), Akulina Ivanovna, jeho žena (Světla Amortová), Petr, před časem vysokoškolák, jejich syn (Jaroslav Kepka), Taťána, učitelka, jejich dcera (Jiřina Jirásková), Nil, adoptivní Bessemenovův syn, strojvůdce (Jaromír Hanzlík), Perčichin, vzdálený Bessemenovův příbuzný, ptáčník (Zdeněk Řehoř), Polja, jeho dcera, švadlena (Daniela Kolářová), Jelena Nikolajevna Krivcovová, vdova (Jiřina Bohdalová), Tětěrev, obřadní zpěvák (Petr Haničinec), Šiškin, vysokoškolák (Jaroslav Satoranský), Stěpanida, kuchařka (Věra Budilová), lékař (Oldřich Musil). Úvodní slovo Zdeněk Míka.
Natočeno 1971. Premiéra 7. 2. 1971 (Praha – RPD, 19:30 – 21:16 h.; 104 min.). Repríza listopad 1976 v rámci Festivalu her Maxima Gorkého. Obnovená premiéra 15. 5. 2023 (ČRo 3 Vltava, 15:00 h.) v cyklu Hra pro pamětníky.
Pozn.: Jedná se o převzaté představení pražského Divadla na Vinohradech (režie Jaroslav Dudek, premiéra 14. 10. 1970).
Lit.: (JT): Nad rozhlasovým festivalem her Maxima Gorkého. Analýza měšťáka. In Rudé právo, 16. 12. 1976, s. 5 (recenze).
Lit.: Velíšek, Martin: Maxim Gorkij: Měšťáci. Ze života vážené rodiny v předvečer zásadních společenských změn. In web ČRo 3 Vltava, 14. květen 2023 (článek). – Cit.: Hra Měšťáci měla premiéru 26. března 1902. Gorkij byl tou dobou pod policejním dohledem, hra doznala několik cenzurních zásahů. Z počátku se směla hrát jen pro abonentní publikum a za asistence strážníků převlečených do fraků. Ikonické drama ruského realismu ve skvěle obsazené inscenaci z roku 1971, převzaté z repertoáru Divadla na Vinohradech (…).
Název Gorkého dramatického debutu v originále zní Meščane (Мещане), což bylo v ruštině označení stavu, který svým výnosem určila Jekatěrina II. v roce 1775. Označoval ty obyvatele měst, kteří měli menší kapitál než 500 rublů. Tedy jakási střední třída mezi drobnými řemeslníky a bohatšími kupci a továrníky. Měli svou vlastní samosprávu. Některá jejich právní omezení padla roku 1905, jiná platila až do roku 1917.
A právě do rodiny představitele této třídy nás přivádí Gorkij ve své hře z roku 1901. Na individuálních osudech členů jedné široké domácnosti se snaží postihnout výbušnou, neudržitelnou situaci v předvečer zásadních společenských změn. V největším konfliktu jsou tu dvě postavy. Starý Bezsemenov, starosta cechu malířů pokojů, a jeho adoptivní syn Nil.
Bezsemenov je v nepěkném stavu, který dráždí duši. Žil, čert ví jak dlouho, pracoval bez únavy, podváděl, aby zvětšil výsledek práce – najednou vidí, že to všechno bylo nadarmo. Není pro koho. Děti se rozhodně nepovedly. A život ho začíná strašit svým smyslem, který nechápe. Nil je člověk klidně přesvědčený o své síle a o svém právu přebudovávat život a jeho pořádky po jeho, Nilovu rozumu. A jeho rozum vyplývá ze zdravého, jarého pocitu lásky k životu, jehož nedostatky vzbuzují v jeho duši jeden cit, vášnivou touhu je zničit. Maxim Gorkij (z dopisu Stanislavskému)
Při intepretaci postavy Nila se prakticky nedá oprostit od naší zkušenosti s tím, kam až podobné revoluční přístupy mohou vést, ale jsme v roce 1901 a Gorkého prózy a pro příště i dramata získávají obdiv v celém světě.
Sám Gorkij pak prodělá ve vztahu k revolučním, respektive bolševickým ideálům řadu proměn. Jeho osobní známost s Leninem má až přátelský ráz. V letech 1906–1913 je nucen žít v emigraci. O bolševické revoluci soudí, že přišla předčasně. V roce 1919 píše Nečasové úvahy, novinové články publikované v listě Novaja žizň, ve kterých zásadně kritizoval politickou praxi bolševiků a odmítl jejich krutost a zvůli. V roce 1921 byl donucen k druhé emigraci. Do Sovětského svazu se vrátil v roce 1928 a postupně akceptoval stalinismus, dokonce se podílel na apoteóze pracovních táborů při stavbě Bělomorského kanálu. Ještě za svého života se stal pevnou součástí sovětské propagandy.
If you enjoyed this post, please consider to leave a comment or subscribe to the feed and get future articles delivered to your feed reader.
Jedná se o převzaté představení pražského Divadla na Vinohradech (režie Jaroslav Dudek, premiéra 14. 10. 1970).