Směšná temnota (2017)

Přidal: Premek |

Srpen 29, 2017

Wolfram Lotz. Rozhlasová úprava divadelní hry. Překlad Petr Štědroň. Hudba Jakub Rataj. Zvuk Jitka Kundrumová. Dramaturgie Renata Venclová a Marie Špalová. Režie Martina Schlegelová.

Osoby a obsazení: Pellner (Martin Finger), Dorsch (Jan Meduna), Lodetti (Martin Myšička), Stojkovič (Leoš Noha), Ultimo (David Novotný), reverend Carter (Jiří Lábus), Deutinger (Petr Lněnička), Tofdau (Tomáš Kobr), Lotz (David Košťák).

Natočeno 2017. Premiéra 19. 9. 2017 (ČRo 3 Vltava, 21:30 h.) v cyklu Klub rozhlasové hry. Repríza 27. 8. 2019 (ČRo 3 Vltava, 20:00 h.) v cyklu Současná hra.

Pozn.: Před publikem je citován text soudní obhajoby somálského piráta. A kupodivu, jeho řeč obsahuje mnoho (ne)přiléhavých detailů, které až podezřele kopírují televizní obrazy o těch DRUHÝCH ze třetího až bůhvíkolikátého… šestého světa. Brzy tenhle bezvýznamný monologický „případ“, vhodný tak akorát pro humanitární organizace, vytlačí (konečně!) příběh dvou vojáků z EU, kteří se do pralesní temnoty vydávají splnit svoji misi. Současný evropský mediální mýtus povstává.

„Výpravná“ a ironicky necenzurovaná hra německého übertalentu Wolframa Lotze svébytně parafrázuje a paroduje Conradovo Srdce temnoty i Coppolovu filmovou Apokalypsu. Z cesty do vnitra džungle se stává putování do nitra autora samotného, SEBEREFLEXE vede k vlastní kompromitaci a přiznání, že sám autor nezná to, o čem píše!? „Zprostředkovávaná“ realita se odhaluje jen jako vlastní imaginace a komprimát z mediálních obrazů. Kdo je tady autorem – původcem hry? Ten, kdo slova produkuje, předehrává, anebo se jenom divá? A co režisér? Kdo má vlastně stát na scéně? (anotace HaDivadla)

Lit.: Špalová, Marie – Venclová, Renata: Wolfram Lotz: Směšná temnota. In web ČRo 3 Vltava, 19. září 2017 (článek). – Cit.: Česká rozhlasová premiéra provokativního textu mladého německého dramatika v hlavní roli s famózním Martinem Fingerem. (…)

Hra na motivy Conradova románu Srdce temnoty (1899) a Coppolovy filmové parafráze Apocalypse Now (1979), jejíž divadelní inscenace v podání vídeňského Burgtheateru a v režii Dušana D. Pařízka získala v roce 2015 ocenění kritiků časopisu Theater heute za nejlepší inscenaci sezóny.

Hry oceňovaného německého dramatika Wolframa Lotze se často pohybují na hranici mezi prózou a dramatem. Také Směšná temnota, napsaná původně pro rozhlas, sestává především z monologických vyprávění různých postav.

Somálský pirát Ultimo (David Novotný) stojí před hamburským soudem a obhajuje své důvody, proč společně s přítelem Tofdauem (Tomáš Kobr) přepadli nákladní loď MS Taipan. Ale protože si autor neustále pohrává s formou a lineárností příběhu, somálského piráta zanecháváme jeho osudu a zničehonic zaostříme na jiný příběh.

Sledujeme vrchního rotmistra Pellnera (Martin Finger) a svobodníka Dorsche (Jan Meduna), kteří zajíždějí na svém člunu hlouběji a hlouběji do pralesů Afghanistánu. Mají rozkaz zlikvidovat psychicky vyšinutého podplukovníka Deutingera (Petr Lněnička). Cesta vede do stále více bláznivě bujivého světa, v němž jsou nerozlučně spojeny koloniální minulost a neokoloniální realita.

Potkávají celou řadu bizarních postaviček. Velitele italských modrých helem Lodettiho (Martin Myšička), strážícího před útoky Talibanu tábor domorodců sbírajících v pralese coltan pro výrobu mobilních telefonů, nejvíc na světě trápí špatné hygienické návyky místních obyvatel.

Bojanu Stojkovičovi (Leoš Noha) zemřela manželka a malý synek poté, co jejich dům shořel po útoku NATO, a nyní obchoduje „s jogurtem, toustovým chlebem, kozím sýrem bez laktózy, s figurkama z kaštanů, s výtahovou hudbou a tkaničkama do bot“.

Reverend Carter (Jiří Lábus) zase přináší domorodcům víru skrze podobenství o medvědu pyskatém, který si za peníze kupuje lásku. Pellner s Dorschem se ale stále více vzdalují tzv. civilizaci, vstříc divočině a temnotě. Směšné temnotě.

Lotz ani tentokrát neopomněl nejdůležitější přísady svých her, tedy provokaci a pro něj tak typický humor, který míchá s citlivými, až niternými pasážemi. Ve Směšné temnotě popisuje především naši neschopnost skutečně porozumět cizímu – vzdáleným válečným konfliktům, jiné kultuře, jiným lidem a ve výsledku i sami sobě.

Sám Wolfram Lotz říká:

Slyšel jsem o soudním procesu proti somálskému pirátovi, který byl veden v Hamburku. To pro mě bylo k nevydržení. To, že se tu soudí lidé, o kterých v podstatě vůbec nic nevíme. A také to, že tu mým jménem mluví tzv. právo – tedy i já mám zodpovědnost za celý ten nesmysl. Proto jsem o tom musel psát. (…) Ale to, co znamená být cizincem a nemoci rozumět, je v mé hře vedeno mnohem dál – od velké globální roviny k mezilidské rovině a nakonec do vlastního já – tedy k tomu zbytku v každém z nás, který je nesrozumitelný, ke kterému nemá člověk přístup.

Hru ve skvělém překladu Petra Štědroně režírovala Martina Schlegelová ve spolupráci s hudebním a zvukovým designérem Jakubem Ratajem. Oba se shodují na tom, že text skýtá obrovské zvukové možnosti, které nejsou pouhou ilustrací, ale podtrhují hlavní téma, tedy absurdní pohled západního světa na realitu, o které nic neví. (…)

Rozhlasové hry