Hilda (2017)

Marie N´Diaye. Dramatická groteska o manipulaci a vnucování vlastních představ o štěstí. Přeložil Zdeněk Bartoš. Rozhlasová úprava dramaturgie Helena Herbrychová. M. Zvukový design Ladislav Železný. Režie Vít Vencl.

Osoby a obsazení: Paní Lemarchandová (Helena Dvořáková), Frank (Jan Hájek) a Corinne (Lada Jelínková).

Natočeno 2017. Premiéra 14. 11. 2017 (ČRo 3 Vltava, 20:00 h.; 54 min.) v cyklu Současná hra.

Pozn.: „Paní Lemarchandová potřebuje paní na opatrování. Bude to Hilda. Ale potřebuje také Hildino přátelství, celý Hildin život – a iluzi možné vzájemné rovnosti. Jak jinak se dá snést, že vám někdo slouží?“

V šílené, mrazivé, do absurdity dovedné dramatické grotesce o šesti výstupech si paní Lemarchandová obsedantním způsobem nárokuje celou bytost své služebné Hildy. Hra s černým humorem otevírá témata, jako je manipulace s druhým člověkem, ovládání a konečné ovládnutí názorů a postojů svého bližního, vnucování svého štěstí někomu, kdo o něj vůbec nestojí. Hra popisuje monstrózní zlé fantómy uvnitř nás.

Spisovatelka a dramatička Marie N’Diaye (1967), dcera francouzské matky a senegalského otce, už slavila úspěch i na jevišti Comédie Française. Hilda je její dramatickou prvotinou z roku 1999; vyniká přesným jazykem a výrazovou bohatostí. U nás se zatím dočkala zpracování v podobě scénického čtení v podání studentů DAMU na jaře 2005. (anotace)

Lit.: Herbrychová, Helena: Marie N’Diaye: Hilda. In web ČRo 3 Vltava, 14. listopad 2017 (článek). – Cit.: Nikdy se nikdo nepochlubí, že by hrál titulní roli Hildy. Ačkoli je tím hlavním, o koho se jedná a o co se hraje, Hilda nic neříká, Hilda se neobjeví. Prostě jak na konci hry paní Lemarchandová říká, Hilda neexistuje. Hilda nic neříká ani v rozhlasové adaptaci stejnojmenné hry Marie N´Diaye, kterou s herci Helenou Dvořákovou, Janem Hájkem a Ladou Jelínkovou nastudoval režisér Vít Vencl. On-line k poslechu do pondělí 20. listopadu 2017.

Neuslyšíme ani její hlas, přesto je ve hře stále přítomná. Zbylé dvě postavy si totiž nedovedou bez ní představit svůj život. Je pro ně vším, co jim samotným chybí – lidským citem, láskou a jistotou, že jsou lidmi. Každý člověk touží po sebepotvrzení, po ubezpečující jistotě, kterou mu dává vědomí, že je milován. Co ale má člověk dělat, když od jiných nic takového necítí? Co má dělat, když ani on sám není schopen něco takového k druhým cítit? Pak potřebuje Hildu, pak se neobejde bez Hildy, pak musí mít Hildu.
Vít Vencl, rozhlasový režisér

Paní Lemarchandová potřebuje služku a paní na hlídání. Bude to Hilda. Ale Lemarchandová chce i Hildino přátelství, celý její život a iluzi možné rovnosti. Jak jinak se dá snést, že vám někdo slouží? V mrazivé, do absurdity dovedené dramatické grotesce si paní Lemarchandová obsedantním způsobem nárokuje celou bytost své služebné Hildy. Hra s černým humorem otevírá témata, jako je manipulace s druhým člověkem, ovládnutí jeho postojů, vnucování své představy štěstí někomu, kdo o něj nestojí. Začarovaný kruh, ze kterého není úniku. Popisuje monstrózní fantómy uvnitř nás. Jedná se totiž o strategickou hru ztráty a změny identity, ve které se Hilda stane projekčním plátnem pro touhy Madame Lemarchandové, bohaté ženy depresivní kvůli nesplněným ambicím. Ta se metodicky pokouší manipulovat i s oponentem Frankem, Hildiným mužem, a postupně ho získávat na svou stranu.

Spisovatelka a dramatička Marie N’Diaye, dcera Francouzky a Senegalce, publikovala první knihu v sedmnácti. Získala r. 2001 cenu Prix Femina za román Rosie Carpe; r. 2009 jí byla udělena Prix Goncourt za knihu Les Femmes puissantes. Jako autorka zůstává zdánlivě v pozadí, nepředvádí se, jen koriguje svou imaginaci a vypráví o neštěstích, která lidé způsobují sobě, nebo těm druhým. Hilda je její dramatickou prvotinou z roku 1999 a vyniká přesným jazykem a výrazovou bohatostí.

N´Diaye vytvořila scénář, kde se předmět hry, mladá paní Hilda, nikdy neobjeví. Hlavní postavou je paní Lemarchandová (Helena Dvořáková), která iniciuje rozvíjení vztahu s manželem Hildy, Frankem (Jan Hájek). Nejprve nashromáždila informace o nové zaměstnankyni a poté využije svou stále rostoucí iracionální moc jak nad Hildou, tak i nad ním. Skutečnost, že kontrola paní Lemarchandové nad Frankem nikdy nezmizela, dokonce ani při jeho vyhrůžkách, je mimořádně dobře zvládnutá. Řeč peněz je výmluvná.

Hra je tragikomicky nekompromisní vůči lidem, kteří nechají manipulovat své v dobrém smyslu slova spokojené životy, aby se měli finančně lépe, lidmi, kterým sice peníze nechybí, ale svůj klid a spokojenost ve svém vlastním životě nenašli a zřejmě nikdy nenajdou. Jan Hájek

Představitel Franka Jan Hájek dodává: „S panem režisérem Venclem jsem už pracoval a baví mě jeho přístup. Je příjemný, slušný, se smyslem pro humor (teď by mi třeba řekl, že to je věta do seznamovacích inzerátů… ať mu nedělám doma dusno…), ale tak to je. Nenechá projít nic, s čím by nebyl spokojený, a je vždycky o několik kroků napřed. O Helence (Dvořákové pozn. red.) už ze školy vím, jak skvělá je herečka, a svým projevem ve studiu mě absolutně odzbrojila! Je zážitek s ní pracovat a sledovat ji při práci.“

A co na to Helena Dvořáková? „První, co mě napadlo, když jsem si text Hildy přečetla, bylo: když tohle vytvořím, dobře vytvořím paní Lemarchandovou, tak za ni dostanu cenu Neviditelný herec, protože to je taková kláda a taková příležitost! Chtěla bych si Hildu zahrát i na divadle, je to úžasná hra.“

Lit.: Koryntka, Karel : Marie N’Diaye: Hilda. Recenzní reakce z došlé pošty Panáčka v říši mluveného slova, 20. 11. 2017 (e-mailová recenze). – Cit: S potěšením a úžasem jsem zaregistroval trefu do černého v žánru, o nějž se soudobí autoři rádi ale neúspěšně pokoušejí – v absurdním dramatu. Toto zadání zdánlivě dovoluje předložit libovolný obsah, čím bizarnější a neuspořádanější, tím jaksi lépe, domnívá se autor ale místo absurdna mu vychází nesmysl, místo gradace a vtipu v opakování jen urputná trapnost. Absurdní umění totiž logiku naopak vyžaduje a o vtip neusiluje. Snaží se odhalit a ukázat člověka velmi často ve stavu bezmoci a jiné nouze, kdy marně bojuje (či nebojuje) s nepřízní systému. Tím odhaluje jak chyby systému, tak hodnotu člověka, který se stává hříčkou okolností, jimž se musíme smát, ale zároveň také v úzkosti děsit. Český člověk i čtenář má pro vnímání absurdna dobrý nos, autor skvělých absurdních her, Václav Havel, byl dokonce naším prezidentem.

Na Vltavě jsme nyní slyšeli absurdní perlu v rámci cyklu „Současná hra“. Autorkou je Francouzka s africkými kořeny Maria N’Diaye. Ve své hře „Hilda“ popisuje proces postupného podmaňování zprvu nezávislého člověka až do úplného ovládnutí, oddělení od vlastní rodiny a mentální vztahové likvidace. Titulní postavou je paní Lemarchandová reprezentující typ úspěšné bohaté podnikatelky nebo ženy podnikatele, zvyklé získávat vše, co si přeje. Je ve svém zbytnělém egoismu šílená, ale společensky dobře postavená a osobně schopná dotáhnout své patologické chutě až do konce. Jejím novým objektem zájmu je nastupující pomocnice Hilda. Naoko jde o placenou pomoc v domácnosti, avšak od prvních vět cítíme něco mnohem zásadnějšího a nehezkého. Podnikatelka si uzurpuje právo svého zaměstnance úplně vysát, ovládnout duši i tělo své nevinné společnice. Vzrušení madame Lemarchandové, její zvláštní požadavky, její lži a zneužívání svého postavení, její netajená nestydatost, s níž překračuje povinná občanská tabu, její bytostná touha po nepřípustném (chci Hildu oblékat, líbat, ostříhat) a neschopnost respektu (Hilda je přece moje) z ní dělají postavu skutečně odpornou a z dramatu nepříjemný, strhující horor.
Autorka s mimořádnou účinností předvedla lidskou bytost vyprodukovanou kulturou blahobytu, konzumu, úspěchu, moci, peněz. Tato zrůda nezná nic než vlastní, již ani ne tradiční prospěch (toho je také dávno sytá), nýbrž úchylné jemné hnusné povyražení, které s chorobnou vynalézavosti a absurdní důsledností chystá.

Ve vyšší rovině dává drama rovněž odpověď na otázku, jak je možné, jakým způsobem společenský systém ničí jednotlivé osudy a lidi, když přece v každém systému rozhodují zase jen lidé? Lidé přece v každém systému stojí vždy spolu vedle sebe a sobě naproti, jak může neživý systém ničit lidské životy? Inu právě tak: neživý systém vyprodukuje živé zrůdy, které za něj odvedou špinavou práci. Zrůdy ubohé a prázdné, neschopné citu ani k vlastním dětem (ty zatracené děti, říká Lemarchandová), avšak mocné ve svém zvolání „já chci“. Já chci Hildu! Podobně jako jiná historická zrůda, císař Nero, volal „já chci vidět hořet Řím“. Podobně jako jiní. Já chci Irák. Já chci Sýrii. Já chci Evropu. Já chci svět…

V titulní roli zazářila Helena Dvořáková. Její paní Lemarchandová je přesvědčivě reálně šílená, vhodně absurdně přehnaná a trvale neodbytně nepříjemná jako komár. Její výkon graduje s gradací obsahu, místy pak náhodně i přiznává svou bídu (jsem ubohá, ponižuji se) avšak i náznaky sebereflexe používá obratem k manipulaci.

Hilda samotná ve hře nevystupuje. Hildin manžel Frank pak není tolik přesvědčivý, spíše vinou předlohy. Tato postava do absurdního schématu poněkud nezapadá a odhaluje slabší autorčino místo. Muž vystavený konkrétnímu patologickému nepříteli by se patrně bránil jednoduše, přinejmenším muž s hlasem herce Jana Hájka. Místo, kdy Lemarchandová bezmocnému Frankovi definitivně odvádí partnerku a opakovaně zní pouze Frankovy hrubé nadávky (do hajzlu, do hajzlu, hovno), je v dramatu nejslabší, jako vždy když z neschopnosti vést postavu sáhne autor k expresívům.

Smyslem umění a literatury je reflektovat dobu, zachytit její traumata, pomoci čtenáři i společnosti samé se v nich zorientovat, případně, alespoň ve fantazii, hledat řešení. To poslední autorka ani nezkusila a doplatila na to nepodařenou vedlejší postavou. To první, tj. reflektovat společnost, všimnout si podstatných rysů, vidět, varovat, to zvládla způsobem mistrovským a zaslouží jedničku.

 

If you enjoyed this post, please consider to leave a comment or subscribe to the feed and get future articles delivered to your feed reader.

.
Komentáře

Paní Helena Dvořáková je vynikající. Možná toho Neviditelného herce za ten výkon opravdu dostane – přál bych jí to. Jen ruchy v pozadí by mohly být tišší.

Napište komentář k článku

(povinné)

(povinné)