Prezident (2017)

Thomas Bernhard. „Tato země nikdy neměla takového prezidenta, tak dobrý prezident jako můj muž v této zemi nikdy nebyl.“ Výmluvný obraz vládnoucích elit naprosto odtržených nejen od občanů, ale i od skutečnosti. Přeložila Zuzana Augustová. Rozhlasová úprava a dramaturgie Renata Venclová. Režie Petr Mančal.

Osoby a obsazení: Prezident (Jiří Lábus), prezidentka (Taťjana Medvecká), plukovník (Dalimil Klapka), herečka (Tereza Dočkalová), paní Fröhlichová (Zuzana Slavíková), masér (Miroslav Hanuš), velvyslanec (Petr Čtvrtníček), důstojník (Kajetán Písařovic), krupiér (Tomáš Dianiška), hlas v megafonu (Jan Kroeisl) a komentář (Roman Víšek).

Natočeno 2017. Premiéra 9. 12. 2017 (ČRo 3 Vltava, 14:00 – 15:30 h.).

Veřejná předpremiéra prvního českého  uvedení 28. 11. 2017 v rámci programu Nekončící maraton rozhlasových her (Český rozhlas, Vinohradská 12, 17:00 – 21:30 h).

Rozhovor s Jiřím Lábusem

Lit.: Venclová, Renata: Thomas Bernhard: Prezident. Hra o nekonečné samomluvě mocných s Jiřím Lábusem a Taťjanou Medveckou v hlavních rolích. In web ČRo 3 Vltava, 5. prosinec 2017 (článek). – Cit.: Výmluvný obraz vládnoucích elit naprosto odtržených nejen od občanů, ale i od skutečnosti.

Prezidentský pár blíže nespecifikované země se chystá na pohřeb armádního důstojníka, který zemřel při výkonu služebních povinností. Omylem ho zasáhla kulka vystřelená během ceremoniálu u hrobu neznámého vojína. Není pochyb, že atentátník mířil na hlavu státu a že se nestřílelo poprvé. Útoky na vládní představitele se v zemi opakují s takovou četností, že prezidentova choť poslední rok nechodí v jiných než černých šatech. Projevy nespokojenosti přičítá prezidentský pár anarchistům a teroristům, které tvrdě potírá. Největší úzkostí však manžele plní obava, že by za atentátem mohl stát jejich vlastní syn, o němž už delší dobu nemají žádné zprávy.

To je ve zkratce výchozí situace hry Prezident rakouského dramatika Thomase Bernharda, v níž podává groteskní obraz diktátorského režimu udržovaného násilím a strachem. Dobou vzniku (1975) spadá Prezident do autorova prvního tvůrčího období, přesto v něm podle překladatelky Zuzany Augustové můžeme zaznamenat rysy charakteristické pro veškerou jeho tvorbu:

Monologičnost partů jednotlivých postav a nedějovost. Bernhardovy hry nemají vnější děj, dějovou zápletku. Mají jednu rámcovou situaci, uvnitř níž probíhají momentální, dílčí akce. Dění těchto her, jejich pohyb se odehrává především v proudu textu a skrze jeho velice přesné rytmické členění a kvazihudební strukturu. Dalo by se říci, že text, slovo zde hraje hlavní roli, vystupuje v roli protagonisty. Zuzana Augustová

Možnost vzít si slovo a vést řeč je v Prezidentovi jasnou výsadou mocných, zatímco údělem podřízených je mlčenlivě naslouchat. Prezidentka a Prezident jakoby měli z titulu své funkce moc zavalit své okolí nepřetržitým proudem řeči, která neslouží k jednání, ani ke sdělení nových skutečností nebo myšlenek. Ritualizovaným opakováním mnohokrát řečeného, citáty a refrény se postavy snaží přehlušit pocit prázdnoty a nesmyslnosti a všemu navzdory udržet status quo.

Premiéra Prezidenta proběhla 17. 5. 1975 ve vídeňském Burgtheatru v režii Ernsta Wendta. O necelý týden později 21. 5. 1975 byla hra uvedena v divadle Württembergische Staatstheater ve Stuttgartu v režii Clause Peymanna na pozadí zajímavých událostí. Stuttgartská premiéra proběhla přesně v den, kdy byl ve Stuttgartu zahájen soudní proces s vůdci teroristické skupiny RAF Andreasem Baaderem a Ulrikou Meinhof, k němuž jako by některé repliky ze hry přímo odkazovaly (Prezidentka: S anarchisty se teď udělá krátký proces.) Skandál se však kupodivu nekonal, přestože byl Prezident podle kritiky první Bernhardovou otevřeně politickou hrou, která však zůstala celkově zakotvena v „umělé“ dramatické realitě, stejně jako jeho předchozí kusy. Podle jiného kritika vyjadřuje politikum hry i její monologičnost: totalitní režimy totiž zásadně brání dialogu a předem zapovídají jakoukoli odpověď „bezmocných“ na řeč představitelů moci. Autor je tedy umělecky důsledný, když odhaluje totální osamělost a odcizení mocných tím, že je nechá vést monolog. Oba reprezentanti moci mohou přehlušit strach pouze nekonečnou samomluvou. Zuzana Augustová

Hru Bernhard dokončil v roce 1975, a přestože některé pasáže odkazují na španělskou fašistickou diktaturu generála Franca, který v tomtéž roce zemřel, není přímo adresná. Proč autor v líčení tehdejší společensko-politické reality nechtěl být konkrétnější, je nabíledni. Abstraktní časoprostor hry dovoluje publiku vnímat text jako nadčasovou paralelu, která může být pociťována jako aktuální i po více než 40 letech od svého vzniku.

Právě stále živého společensko-kritického ostnu si na autorovi velmi cení i režisér rozhlasového nastudování Petr Manča:

Pokaždé, když čtu jeho ať dramatické nebo prozaické texty, zažívám, jako by mluvil i za mě, nejen tím o čem a co říká, ale také jakým naléhavým a nesmlouvavým způsobem. Jeho poetika je mi blízká pro neodbytně kritický tón, sarkasmus, pokaždé žasnu nad autorovou obsesivní potřebou dobrat se co nejpřesnějšího pojmenování a vyslovit, co jen vyslovit lze. Ano, jeho jazyk a repetitivní skladba je něco, čím se vemlouvá, zároveň otravuje a nedá pokoj, dokud vás nedonutí k položení otázek, co vy, ano, co právě vy si o tom myslíte. Petr Mančal

Lit.: Míšková, Gabriela: Míšková: Prezident (Český rozhlas Vltava). Rozhlasová hra k volbě prezidenta. In web Nadivadlo, 12. 2. 2018 (recenze). – Cit.:  Hru Thomase Bernharda Prezident uvedl v premiéře Český rozhlas Vltava v polovině prosince, přesně měsíc před prvním kolem prezidentských voleb u nás. A znovu, jako už mnohokrát, se potvrdilo, jak umění dokáže předvídat a zvěstovat sociální jevy.

Bernhard za svůj život nenapsal žádnou hru přímo určenou pro rozhlas, přesto se text Prezident z roku 1975 vyjevil jako neobyčejně vhodný pro čistě auditivní zpracování. Dílem je to dáno samotnou formou autorových dramat obecně: slovo, jako nejzásadnější prvek Bernhardových her, často povýšeno na úroveň svébytné postavy, umožnilo tvůrcům plně se soustředit na nejvýsostnější rozhlasový prostředek – lidský hlas. Režisér Petr Mančal se ale neopřel pouze o text hry, který by „jen“ vložil do úst hercům. Společně se zvukovým mistrem investoval velkou energii do precizního, propracovaného a promyšleného zvukového designu, díky němuž rozšířil významové roviny monologů bernhardovských postav tak, jak by to scénická akce modelovala jen s obtížemi.

Výchozí situace a samotná (ne)dějová rovina hry je prostá. Prezident s chotí (Jiří Lábus a Taťjana Medvecká) se ve svých pokojích chystají na pohřeb důstojníka, kterého zasáhla kulka mladých anarchistů dlouhodobě usilujících o atentát na hlavu státu. Mezi postavami nevzniká dramatický konflikt. O svém světě referují prostřednictvím dlouhých monologů, které ovšem nejsou typickou samomluvou. Adresují je vedlejší postavě (Prezidentová paní Fröhlichové a Prezident svému masérovi), které jsou pouhou rezonanční deskou pro sebeprezentaci Prezidentové a Prezidenta.

V dlouhých monolozích referují nejen o svém nitru, ale také o stavu společnosti, za nějž jsou částečně zodpovědní. Jejich svět (dnes bychom mohli říct sociální bublina) je zcela prázdný. Postavy zůstávají opuštěné a zbývá jim už jen vlastní hlas. Pozoruhodné je, že jim takový stav nevadí, dokonce jim snad i vyhovuje. Jejich zahleděnost do sebe samých je už příliš vysoká. Jiří Lábus se jako prezident doslova opájí a opíjí svým vlastním hlasem, a přitom se opíjí doslova: za doprovodu mladé milenky. Postava Medvecké se zase sentimentálně cyklí ve vzpomínkách na milovaného psa, jenž pošel na infarkt z leknutí při jednom z mnoha atentátů, a neváhá stavět život psa nad život člověka.

Prázdnotu postav se zvukovému designerovi (Jan Šikl) podařilo umocnit akustickým symbolem – častou ozvěnou promluv zejména paní prezidentové. Současně Taťjana Medvecká svou řeč rytmizuje, čímž jí dodává jistou dávku stereotypu – odkazuje to k nudnému opakování státních povinností či opakování neuspokojivého manželského života. Medvecká ale zůstává zcela uvěřitelná a civilní. Decentní stylizaci i tentokrát zajistí zvukový design. Mix umělých ruchů a deformované kakofonní hudby či pouhých nesouvislých zvuků smyčců netvoří jen ilustraci promluv – ruchy jdou po smyslu slov, a současně jako by vytvářely další samostatnou postavu. Občas zastupují svědomí postav, občas evokují jejich vzpomínky, podporují rytmus řeči a její kadenci, a především zaostřují na obludnost duší manželského páru. Postupně vychází najevo, že politická moc prezidenta je totalitní, udržovaná vojenskou silou, která popravuje odpůrce stávajícího režimu: stabilitu zde zajišťuje především strach. Mimoto ruchy odkazují k vnějšímu světu, před nímž se prezidentský pár neúspěšně pokusil uzavřít.

Necelé dva týdny po zvolení staronové hlavy státu tušíme, že volby dost možná rozhodl právě strach. Vlastní úzkosti, ale i té společenské, si je Prezidentová dobře vědoma. Hovoří o světě, ve kterém zbyl už jen strach, o studentech filozofické fakulty, jež společně s umělci považuje za největší a nejhorší zdroj odporu. V takových momentech je aktuálnost hry nejmarkantnější. K současné politické situaci je zcela analogická i neschopnost postav vést dialog. S koncem hry se možná nejednomu posluchači vybaví tisková konference prezidenta naší republiky po vyhlášení výsledků voleb a jeho odpovědi novinářům. Jen pramálo odpovídal znovuzvolený prezident na otázky – vedl monolog stejně jako Bernhardův prezident. Potřeboval k tomu publikum, tak jako Prezident potřebuje maséra a svou milenku, tak jako Prezidentová potřebuje svého mrtvého psa či svou služebnou. Dlouhodobá absence dialogu v životě těchto postav (a lidí) vede k absenci oponentů, a tím k cyklickému sebeutvrzování se ve vlastním světonázoru a konečně i ke slepotě.

If you enjoyed this post, please consider to leave a comment or subscribe to the feed and get future articles delivered to your feed reader.

.
Komentáře

Zatím nemáte žádné komentáře.

Napište komentář k článku

(povinné)

(povinné)