Včera, dne 20. srpna (2018)

K 50. výročí těchto událostí napsal krátkou rozhlasovou hru filmový scénárista a režisér Petr Kazda. Nazval ji „Včera, dne 20. srpna…“. Tak začínalo stanovisko UV KSČ, z něhož se většina národa dozvěděla, že zemi obsadila vojska Varšavského paktu, a že se tak děje bez souhlasu vedení státu. Na pozadí úryvků z dobového vysílání sledujeme jednání několika techniků, kteří se snaží udržet možnost nezávislého a pravdivého informování veřejnosti i po obsazení rozhlasu ruskými vojáky.

Vzhledem k tomu, že hlavním dějištěm hry je budova na Vinohradské, mohli režisér Aleš Vrzák a autor zvukové realizace Filip Veret natáčet v téměř autentických prostředích. Vedle herců Miroslava Krobota, Davida Novotného, Vojtěcha Dyka, Tatiany Vilhelmové, Marka Holého, Lukáše Hlavici, Dušana Sitka, Saši Minajeva a mnoha dalších si tak v inscenaci zahrála i budova Českého rozhlasu.

Závěrečný dovětek čte redaktor Rudolf Matys, který srpnové události v rozhlase prožil, a připomíná skutečné osobnosti, na základě jejichž vzpomínek hra vznikla.

Rozhovor s autorem hry

Renata Venclová: Jaký je tvůj vztah k roku 1968? Máte s 21. srpnem spojený nějaký rodinný příběh?

Petr Kazda: Kolem mých dvaceti let jsem se ptal rodičů, co ten den dělali. Táta, který bydlel na Žižkově a pracoval na Barrandově, ráno 21. srpna zjistil, že nejezdí městská doprava, tak šel do zaměstnání pěšky. Když se ale dozvěděl, že se nepracuje, šel zase přes celou Prahu zpět domů. Byl jsem tím zjištěním jako radikální mladík dosti zklamán, čekal jsem větší odpor a rezistenci, dobrodružnou historku o barikádách a střetech s tanky. Dnes už přemýšlím jinak.

Jsi jedním z tvůrců filmu Já, Olga Hepnarová, odehrávajícího se na začátku normalizace, která přišla po srpnu 68. Nakolik jste se při psaní filmu zabývali událostmi roku 1968? 

Vlastně nezabývali, protože jsme záhy zjistili, že s jejím činem a životem toto datum a politika nijak nesouvisí. Byl to apolitický čin. Pouze normalizace a ten průmět odporně znormalizovaných mezilidských vztahů se ve filmu odrazil.

Než jsi přijal nabídku napsat rozhlasovou hru k výročí, kolik jsi toho věděl o dění v rozhlase v srpnových dnech? A překvapilo tě něco z toho, co jsi se při sběru materiálu dozvěděl?​ Slyšel jsi o vysílání stanice Vltava, která měla podporovat invazi?  

Existence stanice Vltava byla pro mě největší překvapení. To jsem nevěděl. Ani jaké opravdové bludy tehdy vysílala. Uvědomil jsem si, že se v průběhu času propaganda vlastně moc nezměnila. Vltava tehdy mimo jiné ospravedlňovala vstup vojsk jako vyčištění od západního fašismu, který se v republice opět rozmohl.  Rétorika kolem Krymu a na Ukrajině se od té tehdejší příliš neliší.

Jak bys chtěl, aby posluchači přistupovali k postavám a k příběhu, který na pozadí autentických úryvků z tehdejšího vysílání vyprávíš? A proč jsou hlavní hrdinové tvé hry lidé z technického zázemí vysílání?

Je to jednoduchý, stejně jako by se nikdy nepovedl atentát na Heydricha bez pomoci desítek obyčejných lidí, kteří parašutisty v jejich úsilí podporovali a jež si historie prostě nevybaví, tak i v rozhlase stála za zachováním vysílání a informovanosti obyvatelstva skupina neznámých a opravdu statečných lidí, techniků. Chápu, že se v těchto případech především zmiňují Gabčík s Kubišem a Dienstbier s Fišerem, ale mým záměrem bylo alespoň na chvíli popsat snahu lidí, kteří jim tu zaslouženou „slávu“ umožnili.

Lit.: Mišková, Gabriela: Od výročí k výročí a možná k poplatkům. In web Divadelní noviny, 11. 11. 2018 (recenze). – Cit.:  No nic, to je pořád něco. Takže, před námi je to výročí… Taky pořád, co? Nějaký výročí. Až budete starší, Blanko, pochopíte, že se náš život ubírá od výročí k výročí a mezi tím – nic. Replika z deset let starého původního zvukového románu Xaver Jana Vedrala. Postava Redaktora v ní promlouvá k elévce Blance a snaží se její mladistvý entuziasmus nakazit trochou skepse. A je pravdou, že v letošním roce jsme byli zahlceni výročími ze všech stran, neméně tak ze strany Českého rozhlasu.

Pravděpodobně nejvýrazněji zapůsobily připomínkové akce a speciální vysílání ČRo k výročí srpnové okupace. Rozhlas, jakožto klíčový aktér srpnových událostí, se musel vypořádat s kličkováním mezi (a)politickými proslovy pronášenými politiky a zároveň bylo nasnadě využít situaci k vylepšení PR po nepříliš vydařeném létě. Rozhlasem zamávala kauza Janka Kroupy a jeho investigativních reportáží kritizujících Agrofert, za kterou si vysloužil kritiku Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, následovalo masivní propouštění a do třetice aféra s údajným pornem na Vltavě. Výročí je ale pro zahlazení podobných „přešlapů“ ideální. A povedlo se. Martin Veselovský a Jan Pokorný drželi noční stráž a minutu po minutě vysílali o tehdejším dění střídáni fiktivními živými vstupy přímo z ulice. Princip znovuzpřítomnění nereprezentuje pouze tento projekt, ale také rozhlasová hra Včera, 20. srpna napsaná na míru a v souladu se srpnovou dramaturgií.

Dvacetiminutový vhled do nejkritičtějšího okamžiku v budově Českého rozhlasu. Moment, kdy se pracovníci rozhodují, zdali a jak budou pokračovat ve vysílání. To vše při vědomí, že za to budou přinejmenším vyhozeni z práce a že ruští vojáci střílejí na budovu Národního muzea v domnění, že jde o rozhlas. Kromě hereckých hvězd (Krobot, Vilhelmová, Dyk, Novotný…) hra těží především z autentičnosti. Z povedeného znovuzpřítomnění teď a tady. Napomáhá tomu nejen intro složené z původního dobového vysílání, ale možná právě fakt, že se hraje o rozhlase v rozhlase. Tvůrčí tým pod vedením režiséra Aleše Vrzáka pracoval v totožných prostorách, ve kterých se drama odehrává. Posluchač tak pociťuje těsný dotek reality, zvláště ve chvílích, kdy postavy zjišťují, že před rozhlasem umírají civilisté. Autor Petr Kazda, jenž má zkušenost se zpracováním historického tématu z filmu Já, Olga Hepnarová, cílí fokus na technické pracovníky. Na hrdiny všedního dne, kteří nebyli vidět ani slyšet (nebo pouze jako dočasný zástup za moderátory), ale bez nichž by veřejnost nikdy nebyla informována o dramatickém dění v zemi. V závěru hry se přerušuje fiktivní dramatický tok a příběh civilně dovypráví Rudolf Matys, básník, literát a kritik, v době okupace redaktor Českého rozhlasu.

Oslavy výročí vzniku republiky odstartovaly v rozhlase již na jaře, kdy byla vyhlášena anketa Kánon 100. Odborná i laická veřejnost hlasovala o nejlepších dílech našeho století ve všech oblastech umění. Vyhlášení pak připadlo na 28. října. Paralelně začátkem léta byl spuštěn cyklus (jak jinak než stodílný) Česká kronika končící také těsně před státním svátkem. Každý díl nabídl dva pohledy na jednu významnou událost novodobých dějin: příběh, zpracovaný formou čtyřminutového dokudramatu, následovaný stejně dlouhým rozhovorem s historiky a odborníky.

Zatímco jindy čeká posluchač na novou hru několik měsíců a dramaturgická řada debutantů Hry a dokumenty nové generace vyšuměla prozatím do ztracena, kolem republikového jubilea se podařilo nakumulovat hned několik premiér původních rozhlasových her.

V předvečer svátku premiéroval rozhlas Plukovníka Švece. Ano, jde o stejný titul, jaký uvedlo Národní divadlo v režii Jiřího Havelky o den dříve. Obě inscenace ale nespojuje shodný tvůrčí tým ani promo, a zatímco o divadelním provedení jsem v rozhlase zachytila dvě obsáhlé reportáže a rozhovory, o tom rozhlasovém bylo referováno spíše pod čarou. Stopáž hodina dvacet, přes třicet pouze mužských postav a extrémní zkostnatělost práce se zvukovým prostorem evokující spíše četbu na pokračování než rozhodující okamžiky uprostřed války, to vše dovedlo inscenaci ke zmrtvolnění jinak nečernobílého osudu přesahujícího jedno století.

Na samotný svátek nesmělo chybět masarykovské téma. Pavel Kosatík, jak je jeho zvykem, sáhl k polidštění našich národních svatých a zaměřil se na nejintimnější a nejzranitelnější část zbožštělého tatíčka Masaryka, na jeho rodinu v době, kdy žil v zahraničí a usiloval o český stát. Ve válečném Rakousko-Uhersku zůstává ve společenské izolaci manželka Charlotta a nejstarší dcera Alice. Obě terorizované a pronásledované rakouskou tajnou policií. V inscenaci Hovory s mamou režisérky Natálie Deákové se dočkáme až freudovských rodinných konstelací. Ambiciózní a ctižádostivá, ale ne sebevědomá Alice (Magdalena Borová) trpící přílišnými očekáváními ze strany otce a současně ztrápená jeho nepřítomností láká ze své matky (Daniela Kolářová) alespoň vzpomínky na dobu, kdy byla rodina pohromadě. Ve vzpomínkách ale současně vyvstane matčin nezdravý, přehnaně opatrovnický vztah k nejmladšímu synovi Herbertovi i syndrom trpitelky, která si nechce do poslední chvíle připustit rozvrat rodiny posvěcený touhou Masaryka po samostatném státu. Deáková nerežíruje pro rozhlas často… ale měla by. Protagonistky dovedla k ryzí intimitě, vyjádřila komplikovanost vztahu matky a dcery i doby. Herečky pak zhmotnily jednu z daní, jež Masaryk musel zaplatit za vznik nového státu.

Hra, která ovšem nejlépe vystihuje charakter českého národa v období posledních sta let, je dílem dramaturga Tomáše Vůjtka. Jeho Zápas o generála byl vysílán týž den, pouze na jiné stanici. Slavili jsme sice vznik republiky, ale více než polovinu oslavovaných sta let jsme prožili v totalitě. A v ní dokázal skvěle chodit antihrdina Jan Švejna. Ač nedovzdělanec a naivní idealista, který dokázal páchat dobro, především velmi rychle „pochopil systém“. Břečťanovitě rostl v armádní hierarchii a stal se nejmladším generálem u nás. Pro skutečnou historickou postavu našel Vůjtek geniální, pro rozhlas ideální formu vyprávění. Vojenské hlášení vlastního životopisu sám sobě. Rekapitulace svého života a bilancování sama se sebou. Jedné postavě propůjčili hlas dva herci – Miroslav Táborský a Igor Bareš, kteří v Šejnovi odrazili typické rysy českého člověka v totalitě: Šejna to všechno myslel dobře – jako král Ječmínek. Šejna nikdy nelhal – jen každému říkal, co chtěl slyšet. Šejnu nikde nepochopili – u kontrarozvědky, mezi spisovateli ani mezi filmaři. Zneuznaný umělec, který se stal vojákem toužícím po přijetí, věrný jako pes jakékoli ideologii. Režisérka Apolena Novotná balancuje na hraně groteskní nadsázky a uvádí posluchače v úžas nad bizarností Šejnova počínání. Které je tak neskutečné, až je dokonale pravdivé. Nadhled a ironii vždy vyváží fakt, že se hraje o skutečných dějinách. Inscenaci povýšil Ondřej Gášek velkolepým sound designem a tam, kde v Plukovníku Švecovi nestačí pro plasticitu ani třicet herců, stačí v Zápasu o generála herci dva – „jen“ s Gáškovou dopomocí.

Výročí pominulo a je načase vyhlížet další. Přece se pohybujeme od výročí k výročí. Jenomže mezitím čeká rozhlas spousta práce. Třeba udržet svou veřejnoprávnost. A v takové chvíli by měl znít stejně mohutným hlasem jako při letošních velkolepých oslavách. Mezi nimi totiž jen v tichosti proběhlo, že Rada Českého rozhlasu schválila Dlouhodobý plán programového, technického a ekonomického rozvoje ČRo v letech 2019–2022, v němž je zahrnut návrh na navýšení koncesionářského poplatku o pět korun měsíčně. Místo dělání mrtvého brouka by měl rozhlas využít všech možných prostředků, aby před veřejností obhájil nezbytné nejen navýšení poplatku, ale jeho zachování. Jedno z mála médií, které o záměru informovalo, byl totiž deník Blesk. Nezapomněl připomenout, že prezident Zeman je pro úplné zrušení poplatků, a neváhal v anketě hlasovat, jak by rozhodli čtenáři. Hádejte, která strana převážila osmdesát ku dvaceti.

Lit.: Hnilička, Přemysl: Už kočovníci táhnou pokojem aneb Srpen 1968 v rozhlasovém vysílání 2018. In Svět rozhlasu 39-40/2018, s. 27-28 (článek). – Cit.: „ (…) Hlavním „dárkem“ v rámci tvorby dramatické byla premiéra hry Petra Kazdy Včera, dne 20. srpna. Dramaturgyně Renata Venclová hru uvedla slovy: „Dramatický průběh 21. srpna 1968 v Československém rozhlase a kolem budovy na Vinohradské svědčí nejen o tom, jak důležitou roli rozhlasové vysílání tehdy ve společnosti hrálo. Je taky dokladem neokázalé statečnosti, kterou prokázali tehdejší zaměstnanci rozhlasu, když navzdory bezprostřednímu ohrožení zůstali v éteru.“ V režii Aleše Vrzáka byli posluchači svědky relativně funkční inscenace, která však pro svůj nevelký rozsah všechna dramata spíše naznačí, než aby je odvyprávěla. Půlhodinová stopáž byla dána dramaturgickým záměrem odvysílat tuto hru v premiéře na všech stanicích včetně Radiožurnálu a Plusu, které zásadně dodržují vysílání aktuálních zpráv každou půlhodinu. Nutno říci, že někdy není na škodu opustit myšlenku projektu pro všechny stanice a dopřát si výraznější stopáž. V hlavních rolích účinkovali Miroslav Krobot, David Novotný, Vojtěch Dyk, Tatiana Vilhelmová, Marek Holý a Lukáš Hlavica. Velmi působivý epilog proslovil dramaturg Rudolf Matys. (…)