Hovory s mamou (2018)

Přidal: Premek |

Září 7, 2018

Pavel Kosatík. Rozhlasová hra. Hudba Jakub Kudláč. Zvuk Stanislav Abrahám. Dramaturgie Zuzana Vojtíšková. Režie Natália Deáková.

Osoby a obsazení: Charlotta Masaryková (Daniela Kolářová), Alice Masaryková (Magdalena Borová), Jan Masaryk (Marek Němec), Herbert Masaryk (Jan Hájek), Tomáš Garrigue Masaryk (Miroslav Hanuš), policejní vyšetřovatel Preminger (Jan Holík), kněz František Urbánek (Hynek Chmelař), Ježíš (Petr Lněnička). Dále účinkují Anežka Šťastná, Hynek Chmelař, Dušan Sitek, Luboš Veselý, Jaroslav Vlach, Martin Bažil, Kateřina Kozinová, Viktorie Hrachovcová, Anika Menclová, Tereza Těžká, Marie Anna Krušinová, Sára Chvojková, Kristýna Dolejšová.

Natočeno září 2018. Premiéra 28. 10. 2018 (ČRo 2 Praha, 20:00 h.; 58 min.) k 100. výročí republiky. Repríza 7. 3. 2020 (ČRo 2 Praha, 13:04 h.) ke 170. výročí narození TGM v cyklu Hra na sobotu.

Lit.: Kosatík, Pavel: Tenhle týden v karlínském studiu natáčejí hru Hovory s mamou. In Facebook, 7. 9. 2018 (status). – Cit.: Tenhle týden v karlínském studiu natáčejí hru Hovory s mamou, masarykovskou rodinnou intimitu z první světové války. Jsem rád, že to režíruje Natálka Deáková a že v tom hraje tenhle team, protože jim to jde. Na první fotce jsou členové Masarykovy rodiny: Honza Hájek (Herbert Masaryk), Daniela Kolářová (Charlotta Masaryková), Miroslav Hanuš (TGM); stojící Magdalena Borová (Alice Masaryková) a Marek Němec (Jan Masaryk). Druhá fotka je z nahrávání Herbertova pohřbu: zleva Jan Masaryk (Marek Němec), policejní vyšetřovatel Preminger (Jan Holík), kněz František Urbánek (Hynek Chmelař). Chybí jenom Ježíš, kterého hraje Petr Lněnička, ale ten přijde jindy. Moc všem děkuju. ČRo Dvojka to bude vysílat 28. října ve 20 hodin. Pokud tou dobou nebudete přebírat na Hradě od prezidenta vyznamenání, ideální čas pro vás.

Lit.: Vojtíšková, Zuzana: Pavel Kosatík: Hovory s mamou. In web ČRo 2 Praha, 28. říjen 2018 (článek). – Cit.: Tomáš Garrigue Masaryk očima své ženy Charlottya nejstarší dcery Alice. Poslouchejte do neděle 4. listopadu 2018.

Když Masaryk za 1. světové války odcestoval do zahraničí, aby tam vybudoval republiku, zanechal v Praze svou ženu a nejstarší dceru. Z pohledu monarchie byly nejbližšími příbuznými velezrádce, a tak se na ně obrátil tlak policie, která chtěla získat informace o Masarykově zahraničním působení, o tom, s jakými lidmi se stýká a kdo je jeho spojkou v Čechách. Život pod policejním dohledem a posléze Alicino uvěznění ovlivnily obě ženy devastujícím způsobem. Přestože se policejní vyšetřovatel Markus Preminger snaží po dobrém i po zlém přimět Charlottu, aby prozradila kompromitující informace, nedozví se vůbec nic. Naproti tomu Alice, která by možná ráda slyšela jen příjemné a hladivé mamino vyprávění, se musí vypořádávat s drásavými vzpomínkami, které získávajítím větší hořkost, čím je tata vzdálenější a čím více klesá naděje najeho návrat.

V Kosatíkově fiktivním rozhovoru matky s dcerou Alice možná prvně pojmenovává své rozporuplné pocity z dětství a mládí, připomíná si, jak ji otcova velikost nasměrovala, omezovala a stresovala, jak jí jeho postoje neulehčovaly skutečný život. Ve vzpomínkách si oživí i sourozence Herberta a Jana a nejmladší Olgu. Ty všechny zformovala a poznamenala Masarykova silná osobnost.

Lit.: Mišková, Gabriela: Od výročí k výročí a možná k poplatkům. In web Divadelní noviny, 11. 11. 2018 (recenze). – Cit.: No nic, to je pořád něco. Takže, před námi je to výročí… Taky pořád, co? Nějaký výročí. Až budete starší, Blanko, pochopíte, že se náš život ubírá od výročí k výročí a mezi tím – nic. Replika z deset let starého původního zvukového románu Xaver Jana Vedrala. Postava Redaktora v ní promlouvá k elévce Blance a snaží se její mladistvý entuziasmus nakazit trochou skepse. A je pravdou, že v letošním roce jsme byli zahlceni výročími ze všech stran, neméně tak ze strany Českého rozhlasu.

Pravděpodobně nejvýrazněji zapůsobily připomínkové akce a speciální vysílání ČRo k výročí srpnové okupace. Rozhlas, jakožto klíčový aktér srpnových událostí, se musel vypořádat s kličkováním mezi (a)politickými proslovy pronášenými politiky a zároveň bylo nasnadě využít situaci k vylepšení PR po nepříliš vydařeném létě. Rozhlasem zamávala kauza Janka Kroupy a jeho investigativních reportáží kritizujících Agrofert, za kterou si vysloužil kritiku Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, následovalo masivní propouštění a do třetice aféra s údajným pornem na Vltavě. Výročí je ale pro zahlazení podobných „přešlapů“ ideální. A povedlo se. Martin Veselovský a Jan Pokorný drželi noční stráž a minutu po minutě vysílali o tehdejším dění střídáni fiktivními živými vstupy přímo z ulice. Princip znovuzpřítomnění nereprezentuje pouze tento projekt, ale také rozhlasová hra Včera, 20. srpna napsaná na míru a v souladu se srpnovou dramaturgií.

Dvacetiminutový vhled do nejkritičtějšího okamžiku v budově Českého rozhlasu. Moment, kdy se pracovníci rozhodují, zdali a jak budou pokračovat ve vysílání. To vše při vědomí, že za to budou přinejmenším vyhozeni z práce a že ruští vojáci střílejí na budovu Národního muzea v domnění, že jde o rozhlas. Kromě hereckých hvězd (Krobot, Vilhelmová, Dyk, Novotný…) hra těží především z autentičnosti. Z povedeného znovuzpřítomnění teď a tady. Napomáhá tomu nejen intro složené z původního dobového vysílání, ale možná právě fakt, že se hraje o rozhlase v rozhlase. Tvůrčí tým pod vedením režiséra Aleše Vrzáka pracoval v totožných prostorách, ve kterých se drama odehrává. Posluchač tak pociťuje těsný dotek reality, zvláště ve chvílích, kdy postavy zjišťují, že před rozhlasem umírají civilisté. Autor Petr Kazda, jenž má zkušenost se zpracováním historického tématu z filmu Já, Olga Hepnarová, cílí fokus na technické pracovníky. Na hrdiny všedního dne, kteří nebyli vidět ani slyšet (nebo pouze jako dočasný zástup za moderátory), ale bez nichž by veřejnost nikdy nebyla informována o dramatickém dění v zemi. V závěru hry se přerušuje fiktivní dramatický tok a příběh civilně dovypráví Rudolf Matys, básník, literát a kritik, v době okupace redaktor Českého rozhlasu.

Oslavy výročí vzniku republiky odstartovaly v rozhlase již na jaře, kdy byla vyhlášena anketa Kánon 100. Odborná i laická veřejnost hlasovala o nejlepších dílech našeho století ve všech oblastech umění. Vyhlášení pak připadlo na 28. října. Paralelně začátkem léta byl spuštěn cyklus (jak jinak než stodílný) Česká kronika končící také těsně před státním svátkem. Každý díl nabídl dva pohledy na jednu významnou událost novodobých dějin: příběh, zpracovaný formou čtyřminutového dokudramatu, následovaný stejně dlouhým rozhovorem s historiky a odborníky.

Zatímco jindy čeká posluchač na novou hru několik měsíců a dramaturgická řada debutantů Hry a dokumenty nové generace vyšuměla prozatím do ztracena, kolem republikového jubilea se podařilo nakumulovat hned několik premiér původních rozhlasových her.

V předvečer svátku premiéroval rozhlas Plukovníka Švece. Ano, jde o stejný titul, jaký uvedlo Národní divadlo v režii Jiřího Havelky o den dříve. Obě inscenace ale nespojuje shodný tvůrčí tým ani promo, a zatímco o divadelním provedení jsem v rozhlase zachytila dvě obsáhlé reportáže a rozhovory, o tom rozhlasovém bylo referováno spíše pod čarou. Stopáž hodina dvacet, přes třicet pouze mužských postav a extrémní zkostnatělost práce se zvukovým prostorem evokující spíše četbu na pokračování než rozhodující okamžiky uprostřed války, to vše dovedlo inscenaci ke zmrtvolnění jinak nečernobílého osudu přesahujícího jedno století.

Na samotný svátek nesmělo chybět masarykovské téma. Pavel Kosatík, jak je jeho zvykem, sáhl k polidštění našich národních svatých a zaměřil se na nejintimnější a nejzranitelnější část zbožštělého tatíčka Masaryka, na jeho rodinu v době, kdy žil v zahraničí a usiloval o český stát. Ve válečném Rakousko-Uhersku zůstává ve společenské izolaci manželka Charlotta a nejstarší dcera Alice. Obě terorizované a pronásledované rakouskou tajnou policií. V inscenaci Hovory s mamou režisérky Natálie Deákové se dočkáme až freudovských rodinných konstelací. Ambiciózní a ctižádostivá, ale ne sebevědomá Alice (Magdalena Borová) trpící přílišnými očekáváními ze strany otce a současně ztrápená jeho nepřítomností láká ze své matky (Daniela Kolářová) alespoň vzpomínky na dobu, kdy byla rodina pohromadě. Ve vzpomínkách ale současně vyvstane matčin nezdravý, přehnaně opatrovnický vztah k nejmladšímu synovi Herbertovi i syndrom trpitelky, která si nechce do poslední chvíle připustit rozvrat rodiny posvěcený touhou Masaryka po samostatném státu. Deáková nerežíruje pro rozhlas často… ale měla by. Protagonistky dovedla k ryzí intimitě, vyjádřila komplikovanost vztahu matky a dcery i doby. Herečky pak zhmotnily jednu z daní, jež Masaryk musel zaplatit za vznik nového státu.

Hra, která ovšem nejlépe vystihuje charakter českého národa v období posledních sta let, je dílem dramaturga Tomáše Vůjtka. Jeho Zápas o generála byl vysílán týž den, pouze na jiné stanici. Slavili jsme sice vznik republiky, ale více než polovinu oslavovaných sta let jsme prožili v totalitě. A v ní dokázal skvěle chodit antihrdina Jan Švejna. Ač nedovzdělanec a naivní idealista, který dokázal páchat dobro, především velmi rychle „pochopil systém“. Břečťanovitě rostl v armádní hierarchii a stal se nejmladším generálem u nás. Pro skutečnou historickou postavu našel Vůjtek geniální, pro rozhlas ideální formu vyprávění. Vojenské hlášení vlastního životopisu sám sobě. Rekapitulace svého života a bilancování sama se sebou. Jedné postavě propůjčili hlas dva herci – Miroslav Táborský a Igor Bareš, kteří v Šejnovi odrazili typické rysy českého člověka v totalitě: Šejna to všechno myslel dobře – jako král Ječmínek. Šejna nikdy nelhal – jen každému říkal, co chtěl slyšet. Šejnu nikde nepochopili – u kontrarozvědky, mezi spisovateli ani mezi filmaři. Zneuznaný umělec, který se stal vojákem toužícím po přijetí, věrný jako pes jakékoli ideologii. Režisérka Apolena Novotná balancuje na hraně groteskní nadsázky a uvádí posluchače v úžas nad bizarností Šejnova počínání. Které je tak neskutečné, až je dokonale pravdivé. Nadhled a ironii vždy vyváží fakt, že se hraje o skutečných dějinách. Inscenaci povýšil Ondřej Gášek velkolepým sound designem a tam, kde v Plukovníku Švecovi nestačí pro plasticitu ani třicet herců, stačí v Zápasu o generála herci dva – „jen“ s Gáškovou dopomocí.

Výročí pominulo a je načase vyhlížet další. Přece se pohybujeme od výročí k výročí. Jenomže mezitím čeká rozhlas spousta práce. Třeba udržet svou veřejnoprávnost. A v takové chvíli by měl znít stejně mohutným hlasem jako při letošních velkolepých oslavách. Mezi nimi totiž jen v tichosti proběhlo, že Rada Českého rozhlasu schválila Dlouhodobý plán programového, technického a ekonomického rozvoje ČRo v letech 2019–2022, v němž je zahrnut návrh na navýšení koncesionářského poplatku o pět korun měsíčně. Místo dělání mrtvého brouka by měl rozhlas využít všech možných prostředků, aby před veřejností obhájil nezbytné nejen navýšení poplatku, ale jeho zachování. Jedno z mála médií, které o záměru informovalo, byl totiž deník Blesk. Nezapomněl připomenout, že prezident Zeman je pro úplné zrušení poplatků, a neváhal v anketě hlasovat, jak by rozhodli čtenáři. Hádejte, která strana převážila osmdesát ku dvaceti.

Rozhlasové hry