Plukovník Švec (2018, 2019)

Přidal: Premek |

Říjen 23, 2018

Rudolf Medek. Rozhlasová adaptace divadelní hry. Hudba Matěj Kroupa. Rozhlasová úprava Jaroslav Vostrý. Zvuk Ladislav Reich. Zvuková spolupráce Petr Šplíchal. Dramaturgie Klára Novotná. Režie Lukáš Hlavica.

Osoby a obsazení: plukovník Švec (Ivan Trojan), Kaluža (Petr Lněnička), pan Kódl (Miroslav Hanuš), praporčík Trojan (Ondřej Rychlý), Janda (Martin Myšička), Martyška (Igor Bareš), Hasal (Kryštof Bartoš), Ondruška (Václav Jílek), Hanousek (Michal Necpál), Berger (Filip Kaňkovský), Janeček (Kryštof Rímský), Bruner (Zdeněk Velen), Přibyl (Kajetán Písařovic), Káňa (Vojtěch Bartoš), Paluska (Lubor Šplíchal), starosta (Jiří Hromada), generál (Jaromír Meduna), Lautěr (Svatopluk Schuller), Kozlov (Vasil Fridrich), důstojník (Libor Hruška), komisař (Vilém Udatný), úředník (Viktor Kuzník), Martínek (Jiří Suchý) a hlas (Lukáš Hlavica).

Natočeno v roce 2018. Premiéra 27. 10. 2018 (ČRo 3 Vltava, 14:00 h.; 81 min) v cyklu Rozhlasové jeviště k 100. výročí republiky. Repríza 22. 8. 2020 (ČRo 3 Vltava, 15:00 h.) v cyklu Sobotní drama; 9. 7. 2022 (ČRo 3 Vltava, 15:00 h.) v cyklu Sobotní drama; 28. 10. 2024 (ČRo 2 Praha, 13:04 h.).

Vydala Radiotéka, duben 2019 (MP3).

Lit.: Novotná, Klára: Rudolf Medek: Plukovník Švec. In web ČRo 3 Vltava, 27. říjen 2018 (článek+ nahrávka k poslechu). – Cit.: 25. října 2018 uplyne sto let od dobrovolné smrti plukovníka Josefa Jiřího Švece, muže, který stál v roce 1914 u zrodu České družiny v Kyjevě a legionářské službě v Rusku zasvětil celý další život. Osud plukovníka Švece inspiroval o deset let později básníka a dřívějšího legionáře Rudolfa Medka k napsání dramatu, které, přes různé kritické hlasy z kruhů vojenských i literárních, dosáhlo ve své době ojedinělého diváckého úspěchu.

U příležitosti stého výročí vzniku Československé republiky a zároveň pohřbu plukovníka Švece nastudoval hru pro Český rozhlas v adaptaci Jaroslava Vostrého Lukáš Hlavica s Ivanem Trojanem v hlavní roli. Poslouchejte na Vltavě v sobotu 27. října od 14:00 hod. a poté ještě po dobu jednoho týdne on-line.

Tři dějství dramatu přibližují (s příslušnou mírou umělecké licence) tři zastavení Švece a jeho mužů mezi květnem a říjnem 1918 na dlouhé cestě Ruskem směrem na východ, odkud se vojáci měli po moři vydat zpět na západní frontu. Ač měly legionářské vlaky slíbený volný průjezd, bolševické jednotky se jim snažily všemožně bránit. Švece zastihujeme nejprve u města Penza, kde na naléhání svých vojáků přebere od ruského generála velení a díky odhodlání a statečnosti legionářů město osvobodí z rukou bolševiků. Následně sledujeme jeho jednání se zástupci Kazaně, volžského přístavního města, jež československé jednotky dobyly a nyní s vypětím sil hájí proti rudým. Díky nečinnosti ruské armády i lhostejnosti místních jsou ale legionáři nakonec nuceni z Kazaně ustoupit.

Naposledy potkáváme Švece v nádražní stanici Aksakovo, kde mu vojsko, vysílené neustálým nasazením v náročných podmínkách a ovlivněné agitací z vlastních řad, vypoví poslušnost. Teprve fatální čin, pro který se Švec v bezvýchodné situaci rozhodne, dokáže vojákům znovu připomenout hodnoty a cíle, pro něž má smysl bojovat.

Díky neschematickému výkladu, využití působivé hudby Matěje Kroupy a především výborné spolupráci s herci – vedle Ivana Trojana v titulní roli plukovníka Švece také s Martinem Myšičkou, Igorem Barešem, Petrem Lněničkou a dalšími – přináší hra s odstupem sta let od válečných událostí nečekaně živý obraz osudů a charakterů a promlouvá k současnému posluchači s překvapivou naléhavostí.

Lit.: Mišková, Gabriela: Od výročí k výročí a možná k poplatkům. In web Divadelní noviny, 11. 11. 2018 (recenze). – Cit.: No nic, to je pořád něco. Takže, před námi je to výročí… Taky pořád, co? Nějaký výročí. Až budete starší, Blanko, pochopíte, že se náš život ubírá od výročí k výročí a mezi tím – nic. Replika z deset let starého původního zvukového románu Xaver Jana Vedrala. Postava Redaktora v ní promlouvá k elévce Blance a snaží se její mladistvý entuziasmus nakazit trochou skepse. A je pravdou, že v letošním roce jsme byli zahlceni výročími ze všech stran, neméně tak ze strany Českého rozhlasu.

Pravděpodobně nejvýrazněji zapůsobily připomínkové akce a speciální vysílání ČRo k výročí srpnové okupace. Rozhlas, jakožto klíčový aktér srpnových událostí, se musel vypořádat s kličkováním mezi (a)politickými proslovy pronášenými politiky a zároveň bylo nasnadě využít situaci k vylepšení PR po nepříliš vydařeném létě. Rozhlasem zamávala kauza Janka Kroupy a jeho investigativních reportáží kritizujících Agrofert, za kterou si vysloužil kritiku Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, následovalo masivní propouštění a do třetice aféra s údajným pornem na Vltavě. Výročí je ale pro zahlazení podobných „přešlapů“ ideální. A povedlo se. Martin Veselovský a Jan Pokorný drželi noční stráž a minutu po minutě vysílali o tehdejším dění střídáni fiktivními živými vstupy přímo z ulice. Princip znovuzpřítomnění nereprezentuje pouze tento projekt, ale také rozhlasová hra Včera, 20. srpna napsaná na míru a v souladu se srpnovou dramaturgií.

Dvacetiminutový vhled do nejkritičtějšího okamžiku v budově Českého rozhlasu. Moment, kdy se pracovníci rozhodují, zdali a jak budou pokračovat ve vysílání. To vše při vědomí, že za to budou přinejmenším vyhozeni z práce a že ruští vojáci střílejí na budovu Národního muzea v domnění, že jde o rozhlas. Kromě hereckých hvězd (Krobot, Vilhelmová, Dyk, Novotný…) hra těží především z autentičnosti. Z povedeného znovuzpřítomnění teď a tady. Napomáhá tomu nejen intro složené z původního dobového vysílání, ale možná právě fakt, že se hraje o rozhlase v rozhlase. Tvůrčí tým pod vedením režiséra Aleše Vrzáka pracoval v totožných prostorách, ve kterých se drama odehrává. Posluchač tak pociťuje těsný dotek reality, zvláště ve chvílích, kdy postavy zjišťují, že před rozhlasem umírají civilisté. Autor Petr Kazda, jenž má zkušenost se zpracováním historického tématu z filmu Já, Olga Hepnarová, cílí fokus na technické pracovníky. Na hrdiny všedního dne, kteří nebyli vidět ani slyšet (nebo pouze jako dočasný zástup za moderátory), ale bez nichž by veřejnost nikdy nebyla informována o dramatickém dění v zemi. V závěru hry se přerušuje fiktivní dramatický tok a příběh civilně dovypráví Rudolf Matys, básník, literát a kritik, v době okupace redaktor Českého rozhlasu.

Oslavy výročí vzniku republiky odstartovaly v rozhlase již na jaře, kdy byla vyhlášena anketa Kánon 100. Odborná i laická veřejnost hlasovala o nejlepších dílech našeho století ve všech oblastech umění. Vyhlášení pak připadlo na 28. října. Paralelně začátkem léta byl spuštěn cyklus (jak jinak než stodílný) Česká kronika končící také těsně před státním svátkem. Každý díl nabídl dva pohledy na jednu významnou událost novodobých dějin: příběh, zpracovaný formou čtyřminutového dokudramatu, následovaný stejně dlouhým rozhovorem s historiky a odborníky.

Zatímco jindy čeká posluchač na novou hru několik měsíců a dramaturgická řada debutantů Hry a dokumenty nové generace vyšuměla prozatím do ztracena, kolem republikového jubilea se podařilo nakumulovat hned několik premiér původních rozhlasových her.

V předvečer svátku premiéroval rozhlas Plukovníka Švece. Ano, jde o stejný titul, jaký uvedlo Národní divadlo v režii Jiřího Havelky o den dříve. Obě inscenace ale nespojuje shodný tvůrčí tým ani promo, a zatímco o divadelním provedení jsem v rozhlase zachytila dvě obsáhlé reportáže a rozhovory, o tom rozhlasovém bylo referováno spíše pod čarou. Stopáž hodina dvacet, přes třicet pouze mužských postav a extrémní zkostnatělost práce se zvukovým prostorem evokující spíše četbu na pokračování než rozhodující okamžiky uprostřed války, to vše dovedlo inscenaci ke zmrtvolnění jinak nečernobílého osudu přesahujícího jedno století.

Na samotný svátek nesmělo chybět masarykovské téma. Pavel Kosatík, jak je jeho zvykem, sáhl k polidštění našich národních svatých a zaměřil se na nejintimnější a nejzranitelnější část zbožštělého tatíčka Masaryka, na jeho rodinu v době, kdy žil v zahraničí a usiloval o český stát. Ve válečném Rakousko-Uhersku zůstává ve společenské izolaci manželka Charlotta a nejstarší dcera Alice. Obě terorizované a pronásledované rakouskou tajnou policií. V inscenaci Hovory s mamou režisérky Natálie Deákové se dočkáme až freudovských rodinných konstelací. Ambiciózní a ctižádostivá, ale ne sebevědomá Alice (Magdalena Borová) trpící přílišnými očekáváními ze strany otce a současně ztrápená jeho nepřítomností láká ze své matky (Daniela Kolářová) alespoň vzpomínky na dobu, kdy byla rodina pohromadě. Ve vzpomínkách ale současně vyvstane matčin nezdravý, přehnaně opatrovnický vztah k nejmladšímu synovi Herbertovi i syndrom trpitelky, která si nechce do poslední chvíle připustit rozvrat rodiny posvěcený touhou Masaryka po samostatném státu. Deáková nerežíruje pro rozhlas často… ale měla by. Protagonistky dovedla k ryzí intimitě, vyjádřila komplikovanost vztahu matky a dcery i doby. Herečky pak zhmotnily jednu z daní, jež Masaryk musel zaplatit za vznik nového státu.

Hra, která ovšem nejlépe vystihuje charakter českého národa v období posledních sta let, je dílem dramaturga Tomáše Vůjtka. Jeho Zápas o generála byl vysílán týž den, pouze na jiné stanici. Slavili jsme sice vznik republiky, ale více než polovinu oslavovaných sta let jsme prožili v totalitě. A v ní dokázal skvěle chodit antihrdina Jan Švejna. Ač nedovzdělanec a naivní idealista, který dokázal páchat dobro, především velmi rychle „pochopil systém“. Břečťanovitě rostl v armádní hierarchii a stal se nejmladším generálem u nás. Pro skutečnou historickou postavu našel Vůjtek geniální, pro rozhlas ideální formu vyprávění. Vojenské hlášení vlastního životopisu sám sobě. Rekapitulace svého života a bilancování sama se sebou. Jedné postavě propůjčili hlas dva herci – Miroslav Táborský a Igor Bareš, kteří v Šejnovi odrazili typické rysy českého člověka v totalitě: Šejna to všechno myslel dobře – jako král Ječmínek. Šejna nikdy nelhal – jen každému říkal, co chtěl slyšet. Šejnu nikde nepochopili – u kontrarozvědky, mezi spisovateli ani mezi filmaři. Zneuznaný umělec, který se stal vojákem toužícím po přijetí, věrný jako pes jakékoli ideologii. Režisérka Apolena Novotná balancuje na hraně groteskní nadsázky a uvádí posluchače v úžas nad bizarností Šejnova počínání. Které je tak neskutečné, až je dokonale pravdivé. Nadhled a ironii vždy vyváží fakt, že se hraje o skutečných dějinách. Inscenaci povýšil Ondřej Gášek velkolepým sound designem a tam, kde v Plukovníku Švecovi nestačí pro plasticitu ani třicet herců, stačí v Zápasu o generála herci dva – „jen“ s Gáškovou dopomocí.

Výročí pominulo a je načase vyhlížet další. Přece se pohybujeme od výročí k výročí. Jenomže mezitím čeká rozhlas spousta práce. Třeba udržet svou veřejnoprávnost. A v takové chvíli by měl znít stejně mohutným hlasem jako při letošních velkolepých oslavách. Mezi nimi totiž jen v tichosti proběhlo, že Rada Českého rozhlasu schválila Dlouhodobý plán programového, technického a ekonomického rozvoje ČRo v letech 2019–2022, v němž je zahrnut návrh na navýšení koncesionářského poplatku o pět korun měsíčně. Místo dělání mrtvého brouka by měl rozhlas využít všech možných prostředků, aby před veřejností obhájil nezbytné nejen navýšení poplatku, ale jeho zachování. Jedno z mála médií, které o záměru informovalo, byl totiž deník Blesk. Nezapomněl připomenout, že prezident Zeman je pro úplné zrušení poplatků, a neváhal v anketě hlasovat, jak by rozhodli čtenáři. Hádejte, která strana převážila osmdesát ku dvaceti.