Ovidiův návrat (2009)

Přidal: Přemek |

Červen 22, 2009

Miloš Rejnuš. Hudba Příležitostný rozhlasový orchestr Kapky v plachtách, řídí Petra Bučková. Dramaturgie Hana Hložková. Režie Jan Antonín Pitínský.

Osoby a obsazení: Publius Ovidius Naso (Norbert Lichý), Fabia, jeho žena (Alžběta Kynclová), Augustus, císař římský (Václav Vašák), prétor (Jiří Hejcman), římský místodržitel v Tomidě (Vladimír Hauser), Asterios, řecký sochař (Pavel Hromádka), Chrésta, jeho dcera (Petra Bučková).

Nastudovalo Brno, červen/červenec 2009. Premiéra 26. 9. 2009 (ČRo 3 Vltava, 14:20 – 15:15 h.; 49 min.) v rámci Dne Brna na Vltavě. Od 14:00 do 14:20 h. odvysílán dokument Měl modré oči, v němž vzpomíná dramatikova manželka.

Pozn.: Jde o nové nastudování inscenace z roku 1963.

Pozn.: Pořad zazněl v rámci projektu Audiokabinet (off-program Měsíce autorského čtení) 14. 7. 2014 v 17:30 h. v Divadle Husa na provázku. Následovala beseda s Hanou Hložkovou.

Lit.: Hložková, Hana: Miloš Rejnuš – Ovidiův návrat (rkp, propagační materiál).

Lit.: Uhde, Milan: Co na sebe vím VII. In Divadelní noviny, 4. 5. 2010 (vzpomínky). – Cit.: (…) Několik let pracoval Miloš na scénickém příběhu římského básníka Ovidia a jeho konfliktu s císařem, pro který byl nešťastný pěvec poslán do vyhnanství na břeh Černého moře, kde se trápil, spisoval bezmezně ponížené prosby o odpuštění, zapřísahal manželku, aby se zaň u dvora přimluvila, prožil i jakýsi náznak nové lásky, ale nakonec zemřel, aniž znovu uviděl milovaný Řím. Premiéra původně plánovaná v Mahenově činohře proběhla nakonec v divadelním sále Janáčkovy akademie múzických umění, provedli ji studenti a já jsem do ní přispěl čtyřmi verši, jimiž podle Milošovy verze zesměšnil básník císaře a uvedl jej v obecný posměch: čtyřverší se rozšířilo mezi lidi, a Ovidius tak paradoxně a anonymně vstoupil do širokého povědomí, zatímco jeho básně zůstaly známy a oblíbeny pouze v úzkém kruhu znalců. Nevím, proč Mahenova činohra hru nakonec odmítla. Milošův Ovidiův návrat byl sice na můj vkus poznamenán určitou akademičností a hádankovitostí, přesněji řečeno dramaticky vágní nedosloveností, ale ve srovnání s některými vyloženě bludnými tituly inscenovanými v Mahence – jako třeba Mlynář ze Sansoussi Brechtova žáka Petera Hackse – byl kultivovaným plodem mladého dramatika a po určitých úpravách by podle mě i na velkém jevišti obstál: na Ovidiově negativním, ale i dojemném příkladě vzýval autor básnickou hrdost a nezávislost, a to bylo na počátku šedesátých let aktuální a závažné slovo. (…)

Rozhlasové hry