Ovidiův návrat (1963)

Přidal: Přemek |

Leden 11, 2006

Miloš Rejnuš. Překlad Ovidiových veršů Rudolf Mertlík. Hudba Zdeněk Pololáník, hraje instrumentální soubor, řídí Jiří Hanousek. Mixáž Dagmar Kalendová. Mistr zvuku Jaromír Pěnčík. Dramaturg Karel Tachovský. Režie Vladimír Vozák.

Osoby a obsazení: císař Augustus (Josef Karlík), Fabia (Dagmar Pistorová), Ovidius (Otakar Dadák), prétor (Jiří Dušek), římský místodržitel v Tomidě (Rudolf Jurda), Asterios, řecký sochař (Karel Kabíček), Chrésta, jeho dcera (Miriam Hynková), žebrák (Miloš Hájek), prodavač sandálů (Josef Štefl), kumpán (Karel Fajt), smutný mladík (Dobroslav Riegl), slavnostní řečník (Stanislav Hejný), odpůrce (Josef Husník). Spoluúčinkoval malý mužský činoherní sbor (Jiří Tomek, Ladislav Suchánek, Ladislav Večeřa, Miroslav Knoz, Jan Němeček, Karel Adam, Miloš Chmelař, Jaroslav Dufek, Milan Vágner, Pavel Kunert, Vladimír Mílek, Oldřich Celerýn, Milan Moravec a Vilém Pfeiffer).

Nastudovalo Brno. Natočeno 10. 4. 1963. Premiéra 21. 4. 1963 (74 min.). Repríza 12. 10. 1963 (Československo I, 19:00 – 20:20 h.). Původně plánovaná obnovená premiéra 9. 10. 2012 (ČRo 3 Vltava, 21:30 h.) byla odložena z důvodu přednostního zařazení vítězné hry Prix Bohemia Radio 2012 „Kufr“. Obnovená premiéra 15. 1. 2013 (ČRo 3 Vltava, 21:30 h.). Repríza 12. 3. 2023 (ČRo 3 Vltava, 15:00 h.) v cyklu Hra pro pamětníky.

Pozn.: Původní rozhlasová hra Ovidiův návrat z roku 1963 se zabývá otázkou svobody jedince. Titulní hrdina elitní básník Publius Ovidius Naso je vyhnán z Říma poté, co jsou zveřejněny verše, údajně podlamující majestát císaře. Trest si odpykává u Černého moře v Tomidě. Ačkoliv zármutek ze ztráty domova nahrazuje intenzivní tvorbou a pravidelnými žádostmi o návrat, se stavem věcí se mu nedaří nalézt smíření. Dramatik Miloš Rejnuš proto vede svého hrdinu strastiplnými cestami k cennému sebepoznání, které je nezávislé na jakémkoliv tlaku zvenčí. (anotace)

Pozn. 2: V roce 2009 vzniklo v brněnském studiu nové nastudování.

Pozn. 3: Existuje i televizní verze (režie Evžen Sokolovský, premiéra 4. 3. 1963).

Lit.: -vp- : Jako čtvrtou z cyklu zahraniční a československé rozhlasové hry… In Kulturní tvorba 17/1963, s. 10 (recenze).

Lit.: Suchomelová, Jaroslava: Hra o ceně svobody. In Divadelní noviny 8/1968-1969, s. 5 (recenze brněnské divadelní inscenace JAMU).

Lit.: Hložková, Hana: Ovidiův návrat. Brno, 2012 (anotace k obnovené premiéře). – Cit.: Původní rozhlasová hra Ovidiův návrat z roku 1963 se zabývá otázkou svobody jedince. Titulní hrdina elitní básník Publius Ovidius Naso je vyhnán z Říma poté, co jsou zveřejněny verše, údajně podlamující majestát císaře. Trest si odpykává u Černého moře v Tomidě. Ačkoliv zármutek ze ztráty domova nahrazuje intenzivní tvorbou a pravidelnými žádostmi o návrat, se stavem věcí se mu nedaří nalézt smíření. Dramatik Miloš Rejnuš proto vede svého hrdinu strastiplnými cestami k cennému sebepoznání, které je nezávislé na jakémkoliv tlaku zvenčí.

I když Rejnušova hra vychází z historických reálií, zobrazuje situace ne náhodně podobné společensko-politické realitě, ve které sám žil. Konflikt císaře a básníka vychází ze situace, ve které je nutné posílit moc a exemplárně potrestat všechno, co by ji mohlo podlomit. Augustus není malicherný, neb o Ovidiových verších – i těch posměšných – mluví s uznáním. Ale je tu zájem říše, které je představitel. A ten si žádá jasný postoj. Pro výstrahu občanům je třeba básníka obvinit z veškeré jeho „nemravné“ tvorby.

Ovidius teprve ve vyhnanství pochopí, proč byl odvezen do pustého místa. Svobodomyslné názory, které projevoval ve všech svých básních, nikoliv v osudném čtyřverší, které možná ani sám nenapsal – by mohly podnítit k podobnému smýšlení i „obyčejný lid“, což je nežádané. V barbarském prostředí si ale může psát a hlásat, co se mu zlíbí. Zde také zjišťuje, že navzdory nepříznivým ztrátám domova a společenského zázemí, je možné zachovat si integritu sebe samého ve svých myšlenkách a citech.

Tragicky zesnulý historik, bohemista a rozhlasový dramatik Miloš Rejnuš (1932-1964) začal s Československým rozhlasem spolupracovat od roku 1957 zejména jako autor pásem. Záhy se ale zaměřil na tvorbu myšlenkově bohatých rozhlasových her, ve kterých se zabýval problematikou osobní odpovědnosti vůči sobě a morálními stanovisky ke společnosti. Za jeho života byla natočena dramata Kapitánovy bomby (1957), Příběh středního záložníka (1958), Tři setkání s Antonínem Dvořákem (1960), Letos nad Rýnem (1961), Nejkrásnější dny života (1963) a Ovidiův návrat (1963; remake 2009). Posmrtně byly v rozhlase uvedeny hry Život s hudbou (1965), Děsně moc práce (1966) a Urhamlet (1969, vysíláno 1990) a Nezapomenutelný večer (1975).

Lit.: Uhde, Milan: Co na sebe vím VII. In Divadelní noviny, 4. 5. 2010 (vzpomínky). – Cit.: (…) Několik let pracoval Miloš na scénickém příběhu římského básníka Ovidia a jeho konfliktu s císařem, pro který byl nešťastný pěvec poslán do vyhnanství na břeh Černého moře, kde se trápil, spisoval bezmezně ponížené prosby o odpuštění, zapřísahal manželku, aby se zaň u dvora přimluvila, prožil i jakýsi náznak nové lásky, ale nakonec zemřel, aniž znovu uviděl milovaný Řím. Premiéra původně plánovaná v Mahenově činohře proběhla nakonec v divadelním sále Janáčkovy akademie múzických umění, provedli ji studenti a já jsem do ní přispěl čtyřmi verši, jimiž podle Milošovy verze zesměšnil básník císaře a uvedl jej v obecný posměch: čtyřverší se rozšířilo mezi lidi, a Ovidius tak paradoxně a anonymně vstoupil do širokého povědomí, zatímco jeho básně zůstaly známy a oblíbeny pouze v úzkém kruhu znalců. Nevím, proč Mahenova činohra hru nakonec odmítla. Milošův Ovidiův návrat byl sice na můj vkus poznamenán určitou akademičností a hádankovitostí, přesněji řečeno dramaticky vágní nedosloveností, ale ve srovnání s některými vyloženě bludnými tituly inscenovanými v Mahence – jako třeba Mlynář ze Sansoussi Brechtova žáka Petera Hackse – byl kultivovaným plodem mladého dramatika a po určitých úpravách by podle mě i na velkém jevišti obstál: na Ovidiově negativním, ale i dojemném příkladě vzýval autor básnickou hrdost a nezávislost, a to bylo na počátku šedesátých let aktuální a závažné slovo. (…)

Rozhlasové hry