Svatý komediant František (2019)

Přidal: Premek |

Březen 25, 2019

Dario Fo. Překlad a rozhlasová úprava Marina Castiellová-Feltlová. Zvukový design Jan Trojan. Mistr zvuku Radim Dlesk. Dramaturgie Marina Castiellová-Feltlová. Režie Petr Mančal.

David Novotný účinkuje jako Vypravěč, František i všechny další postavy.

Natočeno 2019. Premiéra 30. 3. 2019 (ČRo 3 Vltava, 14:00 h.) v cyklu Rozhlasové jeviště. Repríza 13. 3. 2021 (ČRo 3 Vltava, 15:00 h.) v cyklu Sobotní drama.

Lit.: Feltlová, Marina: Dario Fo: Svatý komediant František. In web ČRo 3 Vltava, 30. březen 2019 (článek + nahrávka rozhovoru). – Cit.: Nejen oddaný služebník boží, ale také neodolatelný komediant a kejklíř, skvělý vypravěč disponující výjimečnými hlasovými schopnostmi – takový je svatý František v pojetí italského dramatika, nositele Nobelovy ceny za literaturu Daria Fo.

Hra Svatý komediant František v překladu a rozhlasové úpravě Mariny Feltlové líčí několik událostí ze života světce, které nejsou veřejnosti známy. Fo vycházel nejen z historických materiálů a kanonických textů, ale také z legend a pohádek, zejména z oblasti Umbrie. Zpočátku je považoval za výplody bujné fantazie, které s realitou nemají nic společného, jenže postupem času, při pročítání kronik a letopisů z Františkovy doby, zjistil, že i ty nejbizarnější příběhy o tomto světci mají reálný základ.

A právě ty daly vzniknout hře, v níž se vypráví například o tom, jak se budoucí světec v rodném Assisi podílel na povstání, při němž bylo strženo čtyřicet věží, jak napravil krvelačného vlka, který terorizoval pastýře a jejich stáda, nebo jak se na papežův pokyn vydal kázat prasatům a následně přiměl Svatého otce, aby mu povolil založit mnišský řád.

Rozhlasová inscenace v režii Petra Mančala je působivou one man show Davida Novotného, který s energií sobě vlastní, barvitě a živelně ztvárňuje všechny postavy. Zároveň se mohou posluchači těšit na mimořádný hudební zážitek, o který se postaral skladatel a autor zvukového designu Jan Trojan ve spolupráci s mistrem zvuku Radimem Dleskem.

Lit.: Němcová, Alžběta: Fo, Dario – Svatý komediant František. In web ILiteratura, 13. 12. 2004 (článek). – Cit.: I tato hra vyvolala bouři v italské katolické církvi, neboť konvenční chápaní světce Františka se neslučovalo s interpretací Foova svatého Františka-komedianta… (…)

Hru o svatém Františkovi napsal Dario Fo v roce 1999. Text vznikal v době vrcholících příprav na jubilejní rok 2000, kdy se nejen na italských scénách objevovaly ve velkém počtu hry s biblickými motivy či křesťanskou tématikou, a právě téma sv. Františka, jednoho z patronů Itálie, bylo jedním z nejzobrazovanějších. Dario Fo již dříve inklinoval k využití náboženské tématiky ve svých textech, čehož si můžeme všimnout např. i v souboru her z roku 1970 Komická mystéria (Mistero Buffo), kde se však jedná o silně protikatolicky zaměřený a v některých případech až přehnaně kritický pohled na negativa církve nebo na chyby jejích hodnostářů. V porovnání s tímto nemilosrdným hodnocením se pojetí církve ve hře o svatém Františkovi mění, a to díky hlavní postavě, která je čtenáři představena v pozitivním světle. Přesto i tato hra vyvolala bouři v italské katolické církvi, neboť konvenční chápaní světce Františka se neslučovalo s interpretací Foova svatého Františka-komedianta.

Fo chtěl přiblížit světce obyčejným lidem především jako člověka, jako někoho, kdo nebyl vždy neomylný, jako někoho, jehož největší síla spočívá v dobru, které chce konat pro ostatní, u nějž se snoubí dobromyslná vůle se značnou dávkou exhibicionismu. Fo samozřejmě zdůrazňuje a zveličuje komediantskou stránku Františkovy osobnosti, kvůli tomu byl ostatně několikrát viněn z falšování historie a zavádějící interpretace světce, ale v prologu sám autor vysvětluje, “že se soustřeďuje především na některé epizody z jeho života, které nejsou příliš známy, nebo bývají záměrně opomíjeny”. Úryvky, které zpracoval, Fo dokládá v doslovu výčtem pramenů, ze kterých čerpal, a také přiznává, kde hledal další inspiraci: “zdroje, které nám umožnily vtisknout příběhu opravdický rozlet lidového vyprávění, byly pohádky o životě svatého Františka. (…) Tato svědectví, skutečná mistrovská díla ústní tradice, nám zpočátku připadala jako nepravděpodobné a poněkud rozpustilé smyšlenky, jako výsledky bezostyšné manipulace s historií.” Otázkou (spíše pro historika než pro nás) zůstává nejen to, do jaké míry můžeme věřit ústní tradici, ale i do jaké míry můžeme věřit františkánským kronikám, které se během období středověku taktéž neubránily neustálým přepisům a “vylepšováním”.

Struktura hry neodpovídá klasickému dramatu. Skládá se z šesti epizodických příběhů (Františkův proslov v Boloni, Jak byli vyhnáni páni z Assisi a jak bylo strženo čtyřicet věží, O vyhnání vrchnosti, Svatý komediant a vlk z Gubbia, František jde za papežem do Říma, František odchází zemřít), které jsou vsazeny mezi prolog a doslov. V prologu se dozvídáme základní informace o hře samotné, o postavení kejklíře ve společnosti a Fo se zde také zabývá využitím jazykových prostředků a otázkou pravdivosti díla. V doslovu jsou zmíněny prameny, Františkovi nadaní předchůdci-komedianti a najdeme tu i z historického hlediska zajímavou zmínku o cenzurním zásahu Bonaventury z Bagnoreggia, Františkova životopisce, jehož vinou zmizelo mnoho důležitých záznamů. Do jednotlivých příběhů neustále zasahuje autor svými vysvětlujícími vstupy, které jsou častější než dialogické sekvence vlastních příběhů. Díky tomu se jedná především o text narativní, jehož jednotlivé části na sebe ne vždy chronologicky navazují.

V kontextu celé hry zaujímá důležitý rozměr jazyk. Bohužel právě z důvodu existence více jazykových rovin je důsledné vystižení jazyka Foových textů takřka nemožné. Překladatelka Marina Castiellová-Feltová vyřešila problém neustálého střídání nářečí pomocí rozdílu brněnské a pražské češtiny, čímž alespoň částečně zprostředkovala čtenáři již zmíněnou jazykovou různorodost, která spočívá ve využití lokálního lombardského dialektu rozředěného benátštinou a dalšími jazykovými výpůjčkami. “Proto jsem se rozhodl, že se budu vyjadřovat lidovým jazykem, který je mi bližší a v kterém mohu snáze improvizovat (…). Jde o hovorový jazyk komediantů ze 13.-14. století, kombinovaný s jednoduchým benátským dialektem. Abych to ještě více zjednodušil, včlenil jsem do textu umbrijské výrazy a rčení a onomatopoické žblebty všeho druhu… zkrátka, tento večer bude pro vás bohatou hostinou srozumitelnosti!”

Ze slov Daria Fo je patrné, že nářečí je pro něj přirozenější než spisovná italština, zde již ale autor mluví z pozice herce, který nejednou v dobách útlaku dokázal za jazykovou rovinou skrýt rovinu obsahovou.

První příběh, nazvaný Františkův proslov v Boloni, vypráví o Františkově kázání v roce 1222, kdy Boloňa už dlouhou dobu válčila s Imolou a dalšími městy Emilie. Válečné konflikty přinesly tolik masakrů a krveprolití, že se radní rozhodli pozvat Františka, aby vystoupil na improvizovaném jevišti se svou řečí, a zabránil dalším potyčkám mezi nepřátelskými stranami. Zatímco shromáždění lidé čekali ostré pokárání a rozhořčenou řeč proti násilí, František začal s radostí oslavovat válku. Díky tomuto překvapivému extempore byl za tři dny nato podepsán traktát o míru.

O tom, Jak byli vyhnáni páni z Assisi a jak bylo strženo čtyřicet věží, vypráví druhý příběh, který se odehrává ještě před obrácením Františka okolo roku 1198. V té době zemřel Jindřich VI., syn Fridricha Barbarossy, který byl oporou šlechty. Zloba, která se v poddaných za roky ústrků nahromadila, vyvolala povstání a následné strhávání věží jako symbolů panské moci. Také František se přidává k buřičům, i když v té době jako syn bohatého kupce vlastně zrazuje svůj vlastní stav.

O tragických následcích tohoto povstání se dovídáme z třetího příběhu (O vyhnání vrchnosti), zprostředkovaného pouze vypravěčem. Šlechta se usídlila v Perugi, kde sestavila vojsko a dobyla své město nazpět. Všichni buřiči, včetně Františka, byli uvězněni. Po svém propuštění byl František vrchností přinucen zbořené věže znovu postavit. Jakmile si odpykal trest, propadl spokojenému hýřivému způsobu života, z něhož se propil až k poznání a obrácení se k Bohu.

Svatý komediant a vlk z Gubbia se potkávají ve čtvrtém příběhu a promlouvají o vztazích mezi lidmi a zvířaty. Příběh vlka, který se na radu Františka stává součástí lidské společnosti, se proplétá s příběhem Františka, který se vydá do kláštera Celestýnů s žádostí o povolení těžit z jejich lomu kámen na stavbu kostela. Oba dva ale skončili s nepořízenou. Vlka lidé vyhnali vyhladovělého a s propáleným ocasem a na Františka poštvali rozzuřené psy.

Pátý příběh František jde za papežem do Říma začíná pozváním svatého Františka na svatbu, kde má jako proslavený vypravěč pobavit svatebčany nějakou příhodou. František si vybral příběh z evangelia o Svatbě v Káni Galilejské, který bez zábran přednesl lidovým jazykem s komickými průpovídkami. Po skončení slavnosti se František dozvídá, že pokud nemá povolení k výkladu písma na veřejnosti, může mít problémy s inkvizicí. Příběh popisuje Františkovo urputnou snahu dostat se k papeži. Díky příteli, kardinálu Collonovi, a díky své vychytralé inteligenci, se mu to nakonec povede a povolení získá.

Poslední příběh, František odchází zemřít, ukazuje Františka už jako zestárlého, trpícího a nemocného. Vypráví o beznadějné snaze spolubratří, kteří se ho snaží marně zachránit. František umírá v Assisi v paláci biskupa Ugolina, kde se musel skrýt před loupeživými tlupami.

Všemi příběhy se ve větší či menší míře prolínají tři základní témata, která se neustále prolínají a doplňují. Tím prvním je přiblížení světce obyčejnému člověku. Nejde ale o zjednodušení Františkových slov či myšlenek, ale o bytostné přiblížení se lidem, jde o sociální spřízněnost. Světec zde proto nemluví slovy básníka, pomocí alegorie a mnohoznačnosti. Naopak se představuje jako prosťáček, který mluví a myslí přímočaře a upřímně, což mnohdy působí až komickým dojmem. Pasáž o obrácení Františka je jedním z klíčových bodů v celé hře. Fo zde nechává světce promlouvat hovorovým jazykem.

“Byl celý soustředěný, ponořený do své modlitby, když v tom uslyšel důrazný hlas, který mu pravil: “Fratišku, zachraň můj kostel! (…) Oprav můj dům! Nevidíš, že se rozpadá?”

František byl ohromen: “Kdo mu řekl, že jsem zedník? No jo, zdá se, že zvěsti mají křídla. Dobrá, opravím tvůj kostel.” Nepochopil smysl alegorie, že ta slova mohla znamenat také: “Zachraň mou církev!”

Druhé téma vyplývá už z názvu hry. Fo hned v prvním příběhu představuje Františka především jako kejklíře, jako mistra gesticko-mimického umění, jako nebojsu, který se snaží atakovat publikum svým tanečně zpěvným projevem, doplněným o širokou škálu onomatopoických skřeků. Čtenáři neujde, že si František poradil i s obsahovou formou, s nadhledem využil hned dvou momentů překvapení, které se pro vyústění konfliktu staly rozhodujícími. Zprvu začal mluvit neapolským dialektem, což boloňané nejenže nečekali, ale také mu nerozuměli. Moment překvapení tak zmnohonásobil diváckou pozornost. A v druhém momentu František použil opačnou formu ataku, místo spílání a výhružek připojil své komediální pojetí války, což paradoxně, ale cíleně zesílilo její tragiku a hrůznost.

“Cha! Cha! To byla svatá řež! Prostě nádhera! Krása! Svatá země sem, Provence tam!

A ti, co zůstali doma v Boloni, copak dělali? Škrábali se za uchem?

Kdepak, i oni si přece museli užít nějaký ten masakříček. Naštěstí doma zůstala šlechta, která se vraždila navzájem.

- Hohoooo! Bonzoniové proti Albergittiům, Camariniové proti Zamborghijským! Juchúú!

A tak si navzájem podpalovali domy a zabíjeli se a podřezávali si krky a zakládali nové klany. I uvnitř rodin!

To byla řežba!

Čtyři sta padesát mrtvých během jednoho týdne! Samí Boloňané!

To je paráda… vraždit se mezi příbuznými!”

Pasáž věnovaná výkladu příběhu o svatbě v Káni Galilejské vyzdvihuje vypravěčský um z jiného hlediska. Zde už nemá František své diváky přesvědčit, ale především pobavit. Pro tuto příležitost si vypůjčuje příběh z bible a vykládá jej s humorem sobě vlastním.

“(…) načež udělal znamení kříže nad vodou. Nikdo nepoznal posvátný význam tohoto znamení, protože Ježíš se ještě nikomu nezmínil, že skončí přibitý na kříži. Voda v měších se rozechvěla, změnila barvu, zčervenala, začala vřít, ode dna stoupaly obláčky narůžovělé páry, kolem se šířila vůně moštu, že by se člověk opil jen z té vůně.”

V příběhu o vyhnání pánů z Assisi nevystupuje komediant, který má někoho napravovat, ani popularizovat Bibli. Fo zde přemýšlí jako herec, scéna je jako stvořená pro divadlo, vyžaduje pohybově velmi nadaného aktéra, ale zároveň konceptuálně nepřesahuje rovinu komiky:

“František se znovu odrazí nohou od stěny… a znovu je vystřelen a začíná se otáčet jako na kolotoči v opačném směru. Provaz se rozmotává: Jééé! Pozor, uhněte, Proboha! Vrací mě to zpátky: vletím do zvonice, do zvonuuu…

VRRRUM! Vletěl pod klenbu zvonice, kde narazil přímo do zvonu! BUM! Zachytil se za srdce zvonu, které tím nárazem rozhoupal a ono tím pádem začalo vyzvánět BIM! BAM! BIM! BAM!(…)

Skutálel se až úplně dolů: byl celý zamotaný, vypadal jako klubko hadrů. Zvedli ho ze země a snažili se ho rozmotat, jednu nohu měl kolem krku, druhou v podpaží, jednu ruku zkroucenou mezi stehny.“

V neposlední řadě se František představuje jako patron zvířat. Fo v příběhu o vlku z Gubbia rozvíjí téma o danosti lidského a zvířecího řádu, o přirozenosti a sobeckosti lidského jednání a o hranicích mezi dobrem a zlem. Nevyřčená otázka, zda-li lidé nejsou nakonec horší než zvířata, neustále vyvstává za zdráhavými slovy obou hlavních představitelů.

František i vlk díky své jednoduchosti a upřímosti dokáží otevřeně přijmout jakoukoli skutečnost. Fo v nich představil prostotu mysli v celé její kráse a dobrotě, současně však pokládá otázky, které jdou za hranice lidského rozumu. Otázky, na které si můžeme odpovědět jen pokud umíme poznat sami sebe, svoji přirozenost a včlenit ji do uměle vytvořeného systému lidské společnosti. Vlk chtěl žít s lidmi v poklidném společenství, ale nebyla to ani jeho ani lidská přirozenost, proto si z něj lidé udělali hračku a vlk tak ztratil svoji “důstojnost”.

“Protože když už jednou jsi nebohé zvíře a nekoušeš, nevrčíš, neceníš zuby, zkrátka nepouštíš hrůzu…, nikdo tě nerespektuje a dělají z tebe vola!”

“To je všechno moje chyba! Myslel jsem si, že můžu udělat z vlka dobrého křesťana, a nedošlo mi, že jsem měl nejdřív zkusit udělat z křesťanů dobrá zvířata.”

Konec příběhu jen přesvědčuje o tom, že svět, ve kterém žijeme je, rozporný. Pravda je jen jakási relativní veličina, která poukazuje na dvojakost věcí kolem nás: nic není takové, jak se zprvu může zdát, ani lidé, ani Bůh, ani František, ani vlk.

Sjednocujícím tématem všech předchozích je téma lidské společnosti. Z Foova díla se dozvíme mnoho o tom, jaká je ta “veličina”, která se snaží vše řídit, pro kterou vše vzniká a zaniká. Jak ji můžeme hodnotit v průběhu staletí? V posledním příběhu dostáváme spíše negativní odpověď. Prospěchářský a poživačný svět své zvrhlé jednání bezostyšně ukazuje ve zlatém hávu. Přesně tak, jak ukazují lidé, kteří více touží po světoznámé katedrále ve svém městě než po pokorném učení chudého božího služebníka.

“Všude kolem řádí bandy, které ho hledají. Vědí, že je velmi nemocný, a chtěli by si ho odnést do svého města a počkat, až umře. Pak by si mohli vystavět katedrálu na důkaz slávy a chlouby, že v jejich městě skonal takový světec.”

Po smrti dostávají všechny věci kolem nás jakýsi nádech nového poznání. Po přečtení této kratičké knížky poznáte, že i komika může být melancholická, že příběh nemusí být srdcervoucí k tomu, aby vás zasáhl, a že i malý komediant může být velký král…

Rozhlasové hry