Apartmá v hotelu Plaza 1/3 (2019)

Neil Simon (1927-2018) je jedním z nejvýraznějších komediálních autorů 20. století. Zanechal po sobě více než třicet divadelních her a zhruba stejný počet filmových scénářů. Byl oblíbený u diváků a těšil se přízni kritiků – získal mnohá ocenění včetně Emmy Award, Tony Award, Zlatého glóbu a Pulitzerovy ceny. Celkem čtyřikrát byl nominován na Oscara.

Pravděpodobně i u nás se každý z pravidelných návštěvníků divadla setkal s některou z jeho her. Do češtiny jich bylo přeloženo dvaadvacet. Počet uvedení v letech 1965-2018 v profesionálních divadlech po celých Čechách a Moravě dosáhl 133 inscenací. Nejznámější z nich jsou Bosé nohy v parku, Vězeň z Druhé Avenue, Vstupte!, Drobečky z perníku, Podivný pár, Sliby-chyby a Poslední ze žhavých milenců. Přičtěme k tomu i četné filmové adaptace a Simon bude aspirovat na nejznámějšího autora i u nás.

Marvin Neil Simon se narodil v židovské rodině v Bronxu v New Yorku. Vyrůstal v době velké hospodářské krize, navíc v neutěšených rodinných poměrech. Od dětství miloval film. Na střední škole měl přezdívku Doc, neboť se chtěl stát lékařem. Jistě si na tuto přezdívku po letech vzpomněl, když se z něj stal vyhledávaný script doctor – člověk, který pro filmová studia opravuje, upravuje či dokončuje scénáře jiných autorů.

Po střední škole a absolvování vojenské služby (její stopu lze najít v autobiografické hře Biloxi Blues) začal pracovat jako poslíček. Ale brzy se dokázal uživit jen psaním. V padesátých letech psal komediální scénáře pro rozhlas a občas také pro televizi. K první vlastní hře se odhodlal až na přelomu padesátých a šedesátých let. Pracoval na ní několik let, ale Come Blown Your Horn uvedená na Broadwayi v roce 1961 dosáhla 678 repríz. Následovaly dvě hry, které ho proslavily po celém světě – Barefoot in the Park (Bosé nohy v parku, 1963) a The Odd Couple (Podivný pár, 1965).

Simon dokázal psát romantické komedie, jako málokdo zvládal konverzační žánr, ale i situační frašky. Nebál se ani psychologicky laděným dramat. A často dokázal v jedné hře namíchat koktejl ze všech těchto zdrojů. Stávalo se, že v jedné sezoně se na Broadwayi současně hrály až čtyři jeho úspěšné hry. V roce 1983 podle něj bylo pojmenováno newyorské divadlo – Neil Simon Theatre, jinému žijícímu dramatikovi se zatím takové cti nedostalo. Simon psal do vysokého věku, jeho poslední hra Rose’s Dilemma (Rosino dilema) je z roku 2003.

Hra Apartmá v hotelu Plaza byla poprvé uvedena 14. února 1968 v Plymouth Theatre a v témže roce byla nominována na Tony Award.
Roku 1971 hru proslavila filmová adaptace hollywoodského režiséra Arthura Hillera s Walterem Matthauem v trojroli hlavních hrdinů.
Na divadle bývají někdy ústřední dvojice všech aktovek obsazeny stejnou dvojicí. Režisér Dimitrij Dudík obsadil do své inscenace Báru Hrzánovou a Igora Bareše (Host z lepších kruhů, premiéra 29. prosince), Andreu Elsnerovou a Michala Dlouhého (Host z Hollywoodu, premiéra 5. ledna) a Zuzanu Slavíkovou a Václava Koptu (Svatební hosté, premiéra 12. ledna).

Lit.: Kamberský, Jakub: Tři večery v hotelu Plaza In Týdeník Rozhlas 8/2020 (10. 2. 2020), str. 21 (recenze). – Cit.:  Zatímco na divadle je dramatik Neil Simon hojně uváděn a filmové adaptace jeho her naše televize často reprízují, audio verzí Simonových her příliš není. Donedávna existovala pouze gramonahrávka s Vlastimilem Brodským a Josefem Bláhou. Šlo o přejaté představení Divadla na Vinohradech, natočené roku 1986 a svého času reprízované stanicí Vltava. Vloni konečně vznikla první ryze rozhlasová adaptace slavné hry Apartmá v hotelu Plaza, kterou na přelomu roku po tři večery vysílala v rámci Hry na neděli stanice Dvojka. Rozhlasové úpravy a režie se chopil Dimitrij Dudík, který má bohaté zkušenosti s adaptacemi divadelních her. Posluchači se tak mohli přenést do apartmá číslo 719, kde byli svědky tří situací (tří povídek), které se jaksi zvrtly.

V první povídce jistý pár (Bára Hrzánová a Igor Bareš) slaví výročí svatby. Ve druhé povídce se scházejí bývalí partneři (Andrea Elsnerová a Michal Dlouhý) a ve třetí se zoufalí rodiče (Zuzana Slavíková a Václav Kopta) snaží provdat dceru.
Simonův konverzační styl je v překladu Iva T. Havlů velmi hravý a dodnes funkční. Herci rovněž hrají naplno, ale zatímco Barešův projev je jistý, Bára Hrzánová často přehrává a stylizuje se do určité pitvornosti. V takové poloze je jí zřejmě dobře a v dětské literatuře je to i žádoucí, ale tady tak docela ne.

Zuzana Slavíková střídá hysterii s pláčem a rozvážností, což je uvěřitelné, ovšem přepjatost projevu Václava Kopty působí jako nechtěná karikatura. Jediná dvojice, ve které to naplno jiskří a do níž se dovedeme plně vcítit, je rozhlasová stálice Andrea Elsnerová a Michal Dlouhý. Tito zkušení herci na sebe slyší.

Navzdory výtkám však nelze tvrdit, že by byly povídky nezvládnuté. Potěší i fakt, že pokoj není vybaven ozvěnou, jakou bývají opatřeny prostory v jiných inscenacích, hlavní důraz je zde kladen na mluvené slovo, nikoli na zvukový design. Jazzová hudba Kryštofa Marka navíc povídky příjemně otevírá i uzavírá.