Ludvík Kundera (1920 – 2010)

Ludvík Kundera, český básník, dramatik, dramaturg a překladatel se narodil 22. března 1920 v rodině vyššího důstojníka rakousko-uherské a po říjnu 1918 čs. armády.  Jméno dostal po svém strýci, hudebním skladateli, klavírním virtuózovi a později i rektorovi JAMU PhDr. Ludvíku Kunderovi. Dramatik a spisovatel Milan Kundera je jeho bratranec.

Roku 1930 začal Ludvík Kundera studovat na reálném gymnáziu v Praze na Smíchově. Od roku 1932 pokračoval ve studiích na gymnáziu v Litoměřicích, kde roku 1938 složil maturitu. Jeho zájem o literaturu zde vzbudila profesorka češtiny Marie Husová (publikovala pod pseudonymem Petr Tichý) a spolužák Jan Zuska, který Kunderu přivedl i k zájmu o avantgardu (zejména o poetismus a surrealismus).

Roku 1938 začal Kundera studovat na FFUK v Praze. Po dezaktivování jeho otce se rodina přestěhovala zpět do Kunderova rodného Brna. Tam ho také zastihlo listopadové uzavření českých vysokých škol okupanty – Kundera musel přerušit své studium na FFMU a půldruhého roku se učil drogistou a materialistou. V letech 1940-1942 pracoval nejprve jako kreslič, pak jako korespondent a mzdový účetní v továrně na nábytek v Rousínově. Roku 1943 byl – jako ročník 1920 – poslán v rámci tzv. totálního nasazení do Říše – konkrétně jako pomocný dělník do vojenského skladu ve Špandavě u Berlína. Po deseti měsících je z vážných zdravotních důvodů odeslán zpět domů jako práce neschopný k rekonvalescenci.

Až do konce války se Kundera – na konci už pololegálně – zdržuje v Brně. Studuje a píše původní básnické sbírky a prózy, překládá. Navazuje také kontakty s pražskými a brněnskými umělci tzv. druhé vlny českého surrealismu – básníkem Zdeňkem Lorencem, výtvarníky Bohdanem Lacinou, Milošem Korečkem, Josefem Istlerem a jinými.

Po válce dokončuje studium na brněnské filozofii a věnuje se výhradně práci literární, editorské a publicistické. Pod vedením Františka Kalába pracuje v letech 1946-1949 jako tajemník redakce revue “Blok” a rediguje mladoboleslavskou edici “Pochod”. Je také spoluzakladatelem surrealistické skupiny, která roku 1947 přijímá do svého názvu slabiku “Ra”.

V roce 1946 je Kundera na studijní cestě v Paříži, o rok později ve Švýcarsku – tam se seznamuje s Hansem Arpem, Francisem Bottem, Francisem Picabiou či Maxem von Moosem.

Po Únoru 1948 už nemůže publikovat svá surrealistická díla – píše
tedy “do šuplíku” a živí se překlady z němčiny, ruštiny, bulharštiny a srbochorvatštiny. Po likvidaci “Bloku” přijímá na radu svého přítele, básníka Františka Halase místo redaktora v deníku “Rovnost”. Odtud však roku 1952 pro neshody s politickým vedením odchází a roku 1953 se stává redaktorem nově založeného “Hosta do domu”.

Roku 1955 však odchází i z “Hosta” a až do roku 1968 zůstává na “volné noze”, zabezpečuje svou materiální existenci pouze honoráři za překlady, literární a ediční činnost. Jako jeden ze dvou Bertoltem Brechtem privilegovaných překladatelů jeho díla převádí – spolu s Rudolfem Vápeníkem – jeho souborné dílo do češtiny.

Počátkem 60. let je vyzván vedením činohry Státního divadla v Brně (Bořivoj Srba – Miloš Hynšt – Evžen Sokolovský) k trvalé autorské a dramaturgické spolupráci – v jeho dramaturgii se zde hraje Brecht, Georg Buchner či Peter Weiss, ale i jeho Totální kuropění, Zvědavost a jiné (Nežert je během zkoušek zakázán).

Podobně je osloven i rozhlasovým dramaturgem brněnského studia Karlem Tachovským – v režiích Olgy Zezulové, Zdeňka Kozáka a Vladimíra Vozáka jsou zde inscenovány jeho hry Večer všech dnů, Vojvodovy narozeniny, Sny Karla IV. a Dva ve vánici. Jeho nejznámější a nejoceňovanější hra Zvědavost je nastudována v pražském rozhlase v režii Ludvíka Pompe (1964), Bezpodmínečný horizont natočil režisér Vladimír Semrád roku 1968 v Plzni.

Roku 1967 Srba a Sokolovský opouští divadlo a Kundera nastupuje jako stálý a řádný zaměstnanec na Srbovo místo dramaturga. Roku 1970 však své místo opouští na protest proti odvolání Miloše Hynšta z postu šéfa činohry z politických důvodů.

V květnu 1969 také zakládá s bývalými členy skupiny “Ra” (po roce 1948 rozpuštěna) “Sdružení Q”, do něhož patřili Bohdan Lacina, Václav Zykmund, Miloš Koreček, Vilém Reichman, Adolf Kroupa, Oldřich Mikulášek, Jan Skácel, Josef Berg, Alois Piňos, Bohumír Matal, Bohuslav Fuchs a jiní, včetně nejbližších spolupracovníků z Mahenovy činohry a “Divadla na provázku”. “Kvéčko” pořádalo výstavy, kulturní a umělecké večery a vydalo almanach. Roku 1970 však bylo postaveno mimo zákon. Během 70. let vznikají pouze samizdatové bibliofilské tisky, prezentující literární a výtvarné projevy desítek básníků, malířů a fotografů.

V 70. letech stále častěji Kundera uniká z Brna na venkov, do Kunštátu na Moravě a živí se jakousi “řemeslnou” dramaturgií a překlady pod cizími jmény.

Spolupracoval také s “Divadlem na provázku”, pro které napsal např. Labyrint světa a lusthauz srdce (1967-1970, nová verze a premiéra 1983), Chameleon aneb Josef Fouché (1984, na textu spolupracovali Petr Oslzlý, Peter Scherhaufer a Miloš Štědroň) nebo Balet Makábr (1986).

Pro televizi napsal Kundera sedm původních her (pod cizími jmény) – Hra o Janáčkovi (1973, rozhlasová premiéra 2004), Ó rozume, ó lásko (1974), Vrtkavý král (1975), Královské řádění (1975), Signál (1980), Karel Hynek Mácha (1983) a Radosti života (1984).

Soustavně se také věnoval literatuře a dramatice německého expresionismu a francouzského surrealismu – v rozhlase vznikla řada pásem na toto téma, na FFMU v Brně přednášel v roce 1998 na téma “Divadlo německého expresionismu”.

V druhé polovině 90. let začal redigovat své sebrané spisy (nakladatelství Atlantis). Zemřel v Boskovicích 17. srpna 2010.

Lit.: Štěrbová, Alena: Ludvík Kundera – Ve vánici. In Aluze 1/1999 (recenze výboru rozhlasových her).

If you enjoyed this post, please consider to leave a comment or subscribe to the feed and get future articles delivered to your feed reader.

.
Komentáře

Zatím nemáte žádné komentáře.

Komentáře bohužel nejsou v současné době povoleny.