Faust im Stimmenwald (Faust v lese hlasů, 1971–1972)

Přidal: Premek |

Únor 18, 2022

Bohumila Grögerová, Josef Hiršal. Experimentální rozhlasová hra.

Napsáno 1971-1972, nerealizováno.

Lit.: Maurach, Martin: Das experimentelle Hörspiel. Eine gestalttheoretische Analyse. Wiesbaden: DUV, Dt. Univ.-Verl., 1995.

Lit.: Novotný, Pavel: Akustische Literatur. Experimentelles Hörspiel im Zeitalter analoger Technik. Eine Untersuchung im deutsch-tschechischen Kontext. Dresden: Thelem Universitätsverlag und Buchhandel, 2020, edice Mitteleuropa-Studien, 25.

Lit.: anonym (= Novotný, Pavel?): Rozhlasové hry Bohumily Grögerové a Josefa Hiršala. In web Setiny.cz, 2021 (článek + nahrávky k poslechu). – Cit.: (…) Od konce šedesátých let se začali oba autoři věnovat žánru rozhlasové hry, zpočátku v propojení se západoněmeckou rozhlasovou produkcí. Vedle toho sepsali řadu kratičkých, auditivně nikdy nezpracovaných minutových her pro rozhlasové soutěže ARD a RIAS Berlín, Hiršal též natočil několik textů v roce 1969 v Německu do pořadu Prager Studio při WDR. V případě rozhlasových her je bezpochyby namístě na prvním místě uvést Bohumilu Grögerovou: z šesti experimentálních rozhlasových kompozic, které vznikly v rozmezí od konce šedesátých let do počátku let devadesátých, napsala Grögerová tři samostatně, někdy i v německé a české verzi, ostatní hry vznikaly ve spolupráci s Hiršalem.

Čistě pro západoněmeckou produkci byly napsány hry Lunovis (Grögerová, Hiršal, WDR 1971), Zweiäugiges Wortspiel (Slovní hra o dvou očích, Grögerová, SR/BR 1971) a Faust im Stimmenwald (Faust v lese hlasů, Grögerová, Hiršal, 1971–1972). První dvě hry se v Německu ještě dočkaly precizního zpracování od předních rozhlasových režisérů, třetí hra, literární montáž o Faustovi, již uvedena nebyla, neboť tvůrčí kontakty byly zcela zpřetrhány. Během normalizačního temna se Josef Hiršal žánru rozhlasové hry věnovat přestal, Grögerová se však nedala odradit a s disciplínou sobě vlastní psala takzvaně do šuplíku, a to poměrně intenzivně. Zweiäugiges Wortspiel načrtla v české podobě a rozepsala další rozhlasové kusy: Už jenom dýchat… aneb Dum spero, spiro (1975), která opět existuje jak v české, tak i německé podobě, dále první verzi hry Dokud se nade mnou nezavře voda (1975), která svým faustovským tématem volně navazuje na hru Faust im Stimmenwald. Hru Lunovis později, již po roce 1989, rozvinula společně s Josefem Hiršalem do nové a vlastně zcela autonomní české verze. (…)

Lit.: Novotný, Pavel: Faust Bohumily Grögerové a Josefa Hiršala. Literatura ve stereu. In Souvislosti 1/2017 (článek). – Cit.: Počátkem července roku 1972 píše Bohumila Grögerová rakouské básnířce Friederike Mayröckerové, že s Josefem Hiršalem právě dokončili novou rozhlasovou hru. Už několik měsíců předtím v korespondenci čteme: „Napsali jsme další (třetí) rozhlasovou hru Faust v lese hlasů, bohužel se nám nepodařilo ji prosadit. V každém případě chceme pokračovat, potřebujeme ale nutné kontakty a informace o tom, co se na poli literatury a poezie (různého druhu) děje, a právě to je teď obtížnější než kdy jindy.“ Avšak nic víc se o německy psané hře Faust im Stimmenwald nedozvíme. Jisté je jenom to, že čtyřicetistránkový strojopis byl nakonec odložen do šuplíku a nikdy se nedočkal otištění ani rozhlasového zpracování. V temných sedmdesátých letech, v době zpřetrhání tvůrčích kontaktů se Západem, tomu ani nemohlo být jinak. Pohřbeno tak zůstalo jedno opravdu zásadní dílo, neboť hra – paradoxně – patří k tomu nejlepšímu a také nejzávažnějšímu v českém literárním experimentu. Jestliže by se průkopnickým dílům umělé poezie snad dala vytknout jistá suchost a modelová strnulost, pak je Faust v lese hlasů dílem, které posouvá možnosti umělé poezie o dimenzi dál a vytváří opravdu životaschopnou strukturu, dynamický textový labyrint, plný vnitřních pnutí, relací a jiskřivých kontrastů.

Dnes lze tuto hru nalézt v jediném průklepovém exempláři v pozůstalosti Hiršala a Grögerové, uložené v Památníku národního písemnictví. Její podtitul „Hörenvironment“ („Poslechový environment“) můžeme chápat v souvislosti s myšlenkami francouzského spatialismu, ale jistě i s teoretickými pojednáními německého autora Franze Mona: Hiršal se v roce 1968 účastnil norimberského sympozia „Princip Collage“, kde Mon mimo jiné načrtl myšlenku textového „environmentu“, tedy kompozice která způsobem koláže reflektuje dynamiku jazyka a jím artikulovaného světa. Ve svém příspěvku Mon uvádí i možnost vytvořit „environment“ pomocí stereofonie.

A přesně takovou zvukovou krajinu se Hiršal s Grögerovou rozhodli vytvořit: stejně jako v předchozích dvou německy psaných hrách Lunovis (WDR 1970) a Zweiäugiges Wortspiel (SR 1971) text komponují do pěti pozic stereofonního pole, tedy do středu a čtyř postranních pozic (viz Souvislosti 4/2014). Materiál je zde ovšem podstatně zahuštěnější a po stranách sterea vytváří opravdový textový „les“. Takovýmto lesem cestuje ústřední postava Fausta, jejíž příběh je situován uprostřed. K ústřední faustovské linii autoři píší v úvodu ke hře toto: „Osu tohoto poslechového environmentu, který jsme komponovali do pěti kanálů, tvoří klasická lidová loutkohra Doktor Faustus z 19. století, pro jehož autentický, místy preparovaný text je určen třetí kanál. Tento centrální text (resp. celý děj) je komentován hlasatelem z prvního kanálu. Tento hlasatel ohlašuje každou postavu ozývající se ze třetího kanálu, popisuje scénu a zpola působí jako speaker, zpola jako pouťový vyvolávač. Text loutkohry by měl být namluven pateticky znějícím hlasem, nepřirozeně, tedy po způsobu dávných loutkoherců, a to jedním, nenejvýše dvěma herci, kteří eventuálně mění hlasy podle postav. Má to působit velmi groteskně.“ (…)