Sny Karla Čtvrtého – jedna z vět „Královské sonáty“ (1969)

Přidal: Přemek |

Srpen 15, 2005

Přemysl Hnilička

Následující inscenovaný text Ludvíka Kundery – Sny Karla Čtvrtého – je zajímavý hned v několika bodech: není tentokrát inscenován samostatně a zajímavý osud má i jeho odvysílání.

Popud k napsání monologu Karla IV. dal opět dramaturg brněnského studia Karel Tachovský. Zamýšlel totiž v dramaturgickém plánu na rok 1968 uvést jako reakci na srpnové události trilogii textů zabývajících se českou historií. Mělo jít o jakési apokryfní listy z české kroniky, v nichž vystupují postupně Václav II., Karel IV. a Jiří z Poděbrad. Zpracování apokryfů s Karlem IV. a Jiřím z Poděbrad svěřil “svým” rozhlasovým autorům – Ludvíku Kunderovi a Antonínu Přidalovi, příběh Václava II. napsal sám.

Tachovský ve svém apokryfu Zpověď Václava II. v hodině smrti přímo modelově ukazuje bolesti a starosti svých současníků dialogem nikterak odvážného krále (Ladislav Lakomý) se zpovědníkem, který tvoří patetický protipól svého krále (Rudolf Jurda). Závěrečný apokryf Sonáty byl svěřen Antonínu Přidalovi, který jí uzavírá příběhem Jiřího z Kunštátu a na Poděbradech. Zde Přidal – jako ve většině svých textů – pracuje s textem důsledně rozhlasově. Palečkova (Jiří Tomek) obhajoba “kacířského krále” Jiřího (Zlatomír Vacek) před papežským koncilem, kterou šašek Paleček sehraje pro obveselení panstva a krále je prokládána popěvky i citacemi z biblické knihy Kazatel. Celý text je navíc “ozvláštněn veršovou výstavbou” .

Zřetelné politické konotace, které texty Tachovského a Přidala obsahují, jakoby se naopak vyhnuly monologu Karla Čtvrtého z pera Ludvíka Kundery – toto zdání však narušuje především nepateticky přednesený králův apel na české pány: “Přemoci hrabivost a pýchu českých pánů, překlenout jejich nicotné šarvátky a jejich drobné podlosti, získat je pro dobrou věc, a to nejenom ve chvílích nejzazšího ohrožení země, nýbrž napořád – to byl můj sen, čistší nad všechny tajné spolky se sousedy i vzdálenějšími vládci.”

V Kunderově monologu král český a císař římský diktuje svému Písaři (ten je přítomen jen latentně, je zpřítomňován pouze v císařových replikách) summu své činnosti na stolci českého království poté, co byl pravděpodobně otráven. Kunderův mnohovrstevnatý text je z rozhlasového hlediska inscenován režisérkou Olgou Zezulovou velmi puristicky, s užitím minimálních rozhlasových prostředků (vedle samotného králova monologu, ztvárněného Josefem Karlíkem, je zde jen několik ilustrativních hudebních předělů Gustava Křivinky, evokujících gregoriánské chorály), což Karlíkovu výkonu i Kunderovu textu nepochybně prospělo.

Také v této inscenaci použila Zezulová postup, popsaný v kapitole o hře Večer všech dnů, když s Karlíkem natočila několik variant monologu, z nichž nejlepší části pak sestříhala do výsledné verze.

Královská sonáta byla v rozhlasové premiéře uvedena až v roce 1990. Ač bychom z tohoto faktu mohli usuzovat pouze na politické důvody pozastavení uvedení, není to zcela pravda. Podle svědectví Olgy Zezulové totiž nedošlo k definitivnímu sestřihu z důvodů úmrtí v rodině režisérky a po jejím návratu ze zdravotní dovolené v roce 1969 už samozřejmě na dokončení a odvysílání zřetelně politicky provokativní apokryfní inscenace “nebyla doba” .

Pro doplnění faktů uveďme ještě, že v roce 1992 byl Kunderův monolog Sny Karla Čtvrtého uveden v Čs. rozhlase znovu, v novém, samostatném nastudování v úpravě a režii Pavla Linharta a v herecké interpretaci Radovana Lukavského.

Rozhlasové hry