Ucho (2010, 2012)

Přidal: Přemek |

Listopad 1, 2010

Jan Procházka. Hra o strachu a smíření. Divadelní úprava Lenka Procházková. Rozhlasová úprava Michal Bureš. Hudba Richard Mlynář. Zvukové efekty Jiří Pochvalovský. Rozhlasový dramaturg Jan Sulovský. Redaktor Martin Velíšek. Mistr zvuku Zdeněk Slavotínek. Asistentka režie Jindřiška Zornová. Režie Michal Bureš.

Osoby a obsazení: Ludvík (Igor Bareš), Anna (Ivana Plíhalová), muž (Petr Jarčevský), hlas v telefonu (Jaroslav Krejčí).

Rozhlasová verze natočena 22. 10. – 2. 12. 2010. Předpremiéra 25. 1. 2011 (Moravské divadlo, 17:30 h.). Premiéra 15. 2. 2011 (ČRo 3 Vltava, 21:30 – 22:15 h.). Repríza 20. 3. 2014 (ČRo 3 Vltava, 20:00 h.); 21. 8. 2018 (ČRo 3 Vltava, 20:00 h.); 17. 11. 2021 (ČRo 3 Vltava, 15:00 h.).; 17. 11. 2024 (ČRo 2 Praha, 20:00 h.) v cyklu Hra na neděli.

Vydal Radioservis v roce 2012 (1 CD).

Pozn.: Hra o Ludvíkovi a Anně, o strachu a smíření. Rozhlasová úprava scénáře slavného trezorového filmu z roku 1969. Hra vznikla ve spolupráci s Moravským divadlem Olomouc. Divadelní premiéra 5. 3. 2010 (Moravské divadlo Olomouc – studio 1 ČRo Olomouc, 19,30 hod.).

Lit.: Bureš, Michal: Ucho. In web ČRo Olomouc, únor-březen 2010 (anotace divadelní inscenace). – Cit.: Anna a Ludvík, o nichž vypráví tato hra, jsou manželé vlákaní mezi ozubená kola stroje vysoké politiky. Podmínkou pobytu mezi vyvolenými je trvalé mlčení, poslušnost a oddanost. Ludvík pravidla hry záhy pochopí, Anna se jimi odmítá zaobírat. Soukolí je však stále v běhu a čas od času před zraky ostatních bez varování semele čísi ruku, nohu, kariéru… Trest za neposlušnost je vždy po ruce. Návrat zpátky mezi obyčejné lidi není možný.

Pokud jste dočetli až sem, říkáte si: běžný vývoj, co čekali, že jim štěstí naprší zadarmo do klína? Ludvík s Annou ale nejsou prototypy dvou kariérou posedlých bláznů, jsou to spořádaně vyhlížející manželé, rodiče devítiletého Luďka, kterým osud přihrál do cesty možnost prožívat dny v materiálním zajištění a relativní blaženosti, tak proč té exkluzivní nabídky nevyužít – třeba se už nikdy nebude opakovat.

UCHO není moralitou o lidské hlouposti a mravním úpadku, je to studie o prozření a následném strachu z přiznání si, že exkluzivní nabídka byla špatná a my kráčíme po špatné cestě končící zdí. Všudypřítomné UCHO je jen dokladem toho, že žijeme v době, kdy je vše,
i to nejintimnější soukromí každého, veřejně k nahlédnutí. Jsme na podobný příval otevřenosti připraveni? A je na něj připraveno naše svědomí?

Až do roviny těchto úvah po letech dozrál text filmové novely Jana Procházky (1929 – 1971) natočené před čtyřmi desítkami let a komunistickou mocí pečlivě na celou jednu generaci ukryté do trezoru – premiéru měla až v roce 1990. Za dalších dvacet let se UCHO k divákům dostává znovu. Děje se tak díky prozíravosti Lenky Procházkové (*1951), která otcův filmový scénář adaptovala pro divadelní prostor. Anna a Ludvík tak znovu stojí před námi…

Lit.: Bureš, Michal: Uvidět slyšené. In web ČRo Olomouc, leden 2011 (pozvánka). – Cit.: Dámy a pánové, dovolte nám, abychom vás pozvali k jednomu mimořádnému posluchačskému a diváckému zážitku!Budete mít možnost uslyšet vůbec první rozhlasové ztvárnění příběhu, který se posléze odehraje před vašima očima v podobě divadelní inscenace.

Český rozhlas Olomouc a Moravské divadlo Olomouc pro vás připravili exkluzivní podvečer Uvidět slyšené. Je to příběh Ludvíka a Anny, slavného manželského páru z filmového scénáře Jana Procházky Ucho, který autorova dcera Lenka adaptovala pro divadlo a režisér Michal Bureš pro rozhlas.

V úterý 25. ledna 2011 od 17,30 hodin proběhne za účasti herců Igora Bareše, Ivany Plíhalové, Petra Jarčevského, skladatele Richarda Mlynáře a dalších tvůrců veřejný předpremiérový poslech rozhlasové úpravy tohoto strhujícího dramatu o strachu a smíření, na který od 19,30 hodin naváže jeho divadelní provedení, ve kterém se představí stejní aktéři. Přijďte do Studia 1 olomouckého rozhlasu na Horním náměstí 21 a rozhodně nebudete litovat, neboť uvidíte slyšené.
Vstup na předpremiérový poslech je volný.

Lit.: Chylík, Karel: Hra Ucho. In web ČRo 3 Vltava, 20. 2. 2011 (názor posluchače). – Cit.: Děkuji za odvysílanou hru Ucho. Nikterak si nezadala s filmem. Herecké výkony Igora Bareše a Ivany Plíhalové byly výborné. Při poslechu jsem si uvědomil, jakou může mít rozhlasová hra „sílu“.

Lit.: Prohaska, Jerry: Slavné UCHO se dočkalo vydání na CD, vychází z divadelní hry. In web Radio TV, 9. 3. 2012 (recenze). – Cit.: Ludvík a Anna, dva manželé opouštějící Olomouc, chtějí začít nový život, a proto se stěhují do vládní vily v Praze. Ač nabídka původně vypadá lákavě, ukazuje se, že se jedná o unáhlené rozhodnutí. Život v luxusu je jedna věc, daň za něj ale může být obrovská. Správně jste poznali, že se jedná o stručný nástin příběhu, který zná leckterý filmový divák pod názvem UCHO. Divadelní verze loni dostala rozhlasovou podobu a teď se dostává na CD společnosti Radioservis.

Lenka Procházková přišla před více než dvěma lety s divadelní dramatizací trezorového filmu UCHO. Filmový scénář svého otce Jana upravila pro divadelní prostor a v Moravském divadle Olomouc se hraje už dva roky. Režijně se pod dílem podepisuje Michal Bureš. Ten se ji rozhodl převést též do rozhlasové podoby, svou premiéru mělo UCHO v únoru 2011. O rok později se do rukou posluchačů dostává CD společnosti Radioservis s nahrávkou této hry.
Snese rozhlasová verze srovnání s filmovou legendou?

Není člověka, který by neznal trezorový film UCHO. Nezapomenutelně se pod role Ludvíka a Anny podepsali Radoslav Brzobohatý a Jiřina Bohdalová. Film Jana Procházky režíroval Karel Kachyňa. Titul z roku 1970 patřil k zapovězeným titulům, premiéru měl v českých kinech až v roce 1990. Komorní psychologické drama s prvky satiry, grotesky i kriminálního filmu se dočkalo i divadelní a rozhlasové adaptace. Snese srovnání s filmovou předlohou?

Do hlavních rolí byli obsazeni mistři mluveného slova – Igor Bareš a Ivana Plíhalová, v drobných úlohách se představí Petr Jarčevský a Jaroslav Krejčí. Příběh o ochromujícím strachu a lámání charakterů dostává nový rozměr. Verze olomoucké inscenace vznikla na sklonku roku 2010, v únoru následujícího roku se dočkala rozhlasové premiéry. Rozhlas zejména pracuje s posluchačovou fantazií. Umocnit zážitek přes rozhlasové vlny se týmu podařilo.

Samotný příběh není třeba podrobněji popisovat, hlavní myšlenka a osa příběhu zůstávají zachovány. Rozhlasová úprava trezorového filmu UCHO se nenatáčela stejně jako klasické rozhlasové hry. Záznam totiž netradičně vznikal v improvizovaných kulisách, herci celou adaptaci skutečně odehráli. Energický přístup je na výsledku skutečně znát, dílo prostoupila dobová atmosféra.

Více než čtyřiceti minutové dílo odráží československou minulost, na niž by mnoho lidí rádo zapomnělo. Z počátku bezstarostný příchod domů pomalu spěje k dramatickému závěru plném nejistoty, což se projevu i na hlasech postav. „Hra o strachu a smíření“ vsází zejména na herecké výkony. Perličkou je role „Muže“, roli Lenka Procházková napsala přímo pro Petra Jarčevského, do jeho role jsou promítnuti příslušníci státní bezpečnosti. Pojetím komorní herecké divadlo skládá hold filmové klasice. Sama herečka Ivana Plíhalová několikrát řekla, že role Anny pro ni byla jednou z nejnáročnějších v její dosavadní kariéře.

Lenka Procházková pracovala na začátku své kariéry na psacím stroji svého otce, který zdědila po jeho nenadálé smrti. Úspěšnou rozhlasovou hru UCHO dle otcova scénáře charakterizuje jako „hru o postrašených strašidlech„. Agáta Pilátová se jí v Týdeníku rozhlas 12/2012 zeptala, proč je podle ní film působivý i po více než čtyřmi desetitetími: „Špehování je hodně starý vynález. Informace z „protivníkova“ tábora mívaly cenu zlata a špehové často riskovali krk. V totalitních režimech, kdy protivníkem se stávalo vlastní obyvatelstvo, počet donašečů rostl. Ti už neriskovali nic, snad jen pár facek někde ve tmě. Když se pak rozsvítilo, tvrdili, že k fízlování byli donuceni. Dnes už k donašečství netřeba lámat charaktery, technika je spolehlivá a bezejmenná. A právě tím působí tak nelidsky, nedá se uplatit ani dojmout. Dá se ale přelstít.“

Lenka Procházková k tématu dále uvádí: „V padesátých letech, kdy se děj Ucha odehrává, byla technika odposlechů v počátcích a jako každá nová zbraň mapovala své uplatnění. Kromě získávání informací byly odposlechy předmětem zastrašování nebo vydírání. Teprve o řadu let později se staly i součástí veřejné diskreditace. Otcův poslední film Ucho se tedy stal jakousi věštbou. Do kin byl uveden až po dvaceti letech. Myslím, že dnes, po dalších dvaceti letech, je ještě aktuálnější, protože naše životy jsou víc než dřív pod dohledem nelidských očí a uší, které monitorují každý náš pohyb a signál. Stávají se z nás morčata.“

„Vsuňte tedy stříbrný kotouček do přehrávače, zhasněte světlo a nechejte na sebe, jsouce ponořeni do tmy, působit sílu dramatu o strachu a smíření,“ zve Radioservis k poslechu své novinky.