Dva ve vánici : Rozhlasová báseň pro dva hlasy Ludvíka Kundery

Přidal: Přemek |

Srpen 15, 2005

Přemysl Hnilička

(upravené vyšlo jako Panáčkův průvodce rozhlasovou hrou 17. – Rozhlasová báseň pro dva hlasy a vánici v Týdeníku Rozhlas 10/2012)

Jako “báseň pro dva hlasy” označuje hru Dva ve vánici sám autor. Nastudována byla v brněnském rozhlase v režii Vladimíra Vozáka s hudbou Josefa Berga a v interpretaci Ladislava Lakomého a Zlatomíra Vacka v roce 1969.

Hra má ve výčtu Kunderových rozhlasových počinů výjimečné místo. Autor se zde oprošťuje od jakékoliv konkretizace, ať už postav, prostředí nebo dobového kontextu a nechává svůj text zaznít v jakémsi nespecifikovaném prostoru z úst anonymních, symbolických postav – zatímco v ostatních hrách své postavy vždy zasadí do dobového kontextu, často velmi přesně určeného, v některých případech má dokonce hrdina jméno skutečné historické postavy (viz hrabě Stauffenberg ve Večeru všech dnů).

Dva ve vánici je – zjednodušeně řečeno – hra dvou paralelně probíhajících monologů dvou mužů (autor je ve scénáři označuje jako “A” a “B”), ztracených v jakémsi anonymním prostředí, “ve vánici”. Oba muži se v osamocení a ovládáni živlem necítí dobře a touží po setkání s někým, kýmkoli: “Kolega by na škodu nebyl. I hádavý by mohl být. Bručoun. Jako já? Snad. Aspoň někdo, s kým se vymění žvanec slova, kudrnatý nesmysl, žvást.” (Všimněme si zajímavého sousloví „žvanec slova“, naznačující touhu po „intelektuální potravě“.) Jediným společníkem v jejich pouti neznámým směrem je jim pouze vánice, jakási další, alegorická postava, procházející celou inscenací.

Přání obou hrdinů je nakonec vyslyšeno – potkávají se uprostřed cesty. Jejich pocity však nejsou jednoznačné – setkání pro ně znamená novou nejistotu, nebezpečí:

“B: …Opět to vidím. Je to už větší. Teď už vím najisto, že to není klam. Blížím se k tomu. Určitě.
A: A zas a zas. Ať mi to vleze kamsi. V ruce mám klíč, mohl by se hodit… Je to větší a větší.
B: Ještě je čas uhnout. /…/ Bod už není bod. Z tečky je skvrna. Zavolat? Nezavolám.
A: Tak jen do toho, ať už to máme za sebou.
B: Bude tedy setkání. V tmách. V rozšlehaných tmách.
A: Řeknu: Dobrý den ve vánici! Nebo jinak? Třeba: Sakračas. Sakranečas. Uvidíme.
(…)
B: Teď už je na všecko pozdě. Ať přijde co přijde.
A: Je na pár kroků. Byl by čas.
B: Je na dosah, zpomalím.
A: Divná situace, ještě dva metry. Zastavím.
B: Stát. Stojím.”

Jejich společná cesta však netrvá dlouho. Neshodnou se na směru cesty a rozejdou se, aby se na konci cesty opět sešli. Konec zůstává otevřený:

“A: Taky se bojím, že se všecko slilo.
B: Co?
A: To ODKUD, to KUDY, to KAM.
B: V jediný bod.
A: Který někdo uvidí…
B: Který se bude zvětšovat, přibližovat..
A: Až na dosah. A někdo zavolá: Haló.
B: Nebo: Hejhola.
A: Nebo: Kdo tady?
B: A co se ozve?
A: To kdybych věděl.”

Vozákova realizace Kunderovy hry je inscenována se zvukovou střídmostí – je ponechán velký prostor dvěma jednajícím postavám, jejich paralelně probíhající monology jsou ozvláštněny pouze hudbou Josefa Berga a zvukovým efektem vánice. Zvuk vánice tu však nemá ilustrativní úlohu – stává se přímo jakousi další jednající postavou. Ozývá vždy v nejméně očekávatelnou chvíli, zasahuje do monologů a dialogů postav. Zrovna tak hudba zde nemá funkci hudební kulisy, ale – podobně jako v Totálním kuropění – posiluje tato jakoby improvizovaná smyčcová hudba účin hereckých promluv, v některých místech se sama stává dramatickým činitelem, rytmizuje text, je uchopena jako stylizovaný zvuk vánice – naopak při prvním setkání obou protagonistů hudba náhle “vypne”, aby vyzněl okamžik prvního kontaktu. Zůstává jen – tentokrát realisticky uchopený – zvuk vánice.

Zajímavý zvukově prostorový efekt poskytuje i samotný Kunderův text – postupné přibližování se obou postav zjevuje autor postupným zkracováním monologů – až po krátké, dvouslovné věty před setkáním “A” a “B”.

Kunderova dramatická rozhlasová báseň byla zřetelnou politickospolečenskou alegorií. Osamělé putování v neznámé, či snad vánicí neznámou učiněné zemi, nedůvěra a neschopnost se sjednotit v okamžiku shledání na jakémkoli východisku i závěrečné spojení s vírou v příchod někoho třetího, kdo “bude vědět” – to všechno byly živé pocity tehdejší posrpnové společnosti: prvotní sjednocenost národa při vpádu vojsk varšavské smlouvy opadla, následovala doba plná podezírání, nejistoty, ale i doba první kolaborace s novým vedením státu. Inscenace měla být snad provokativním úderem do stagnující společnosti. Také proto se její premiéra v roce realizace neuskutečnila – tajnou premiéru pro několik “zasvěcených” uspořádalo “Sdružení Q” na tzv. “Podvečeru Q” 18. 6. 1970 v Domě umění v Brně a závěr hry byl otištěn v červnu 1970 v Almanachu Q. Rozhlasová premiéra se uskutečnila až 8. listopadu 1990.

Rozhlasové hry