Klementina (1969)

Přidal: Premek |

Únor 21, 2024

Jiří Smutný. Rozhlasové hudební drama na námět Vercorsovy novely Zbraně noci (překlad Ludvík Kárl). Použité verše Vítězslav Nezval a Guillame Apollinaire. Hraje Orchestr rozhlasového operního studia, sólo na housle Jiří Bezděkovský. Hudební příprava J. Pokorný. Dirigent František Vajnar. Režie J. Stránský. Hudební režie F. Vrána. Zvuk M. Mareš. Střih J. Vašíček.

Osoby a obsazení: Klementina (Ivana Mixová), stará žena (Štěpánka Štěpánová), stará dáma (Jaroslava Procházková), Klaudie (Jadwiga Wysoczanská), první židovka / 4. svědkyně (Marcela Machotková), 2. židovka (Alena Míková), lodník Exu (Jaroslav Horáček), děda (Vladimír Jedenáctík), Amant, později státní podtajemník (Miroslav Frydlewicz), chlapec (Oldřich Lindauer), obhájce (Jindřich Jindrák), první svědkyně (Hana Hronová), druhá svědkyně / jiná žena (Libuše Salabová), třetí svědkyně (Věra Starková), policisté (Karel Kastner, Artuš Kalous, Artur Šviha), advokát-soudce (Jiří Němeček). Dále účinkuje Pěvecký sbor Čs. rozhlasu, sbormistr Milan Malý.

Natočeno 1969. Premiéra 5. 11. 1969 (Třetí program, 20:00 – 21:40 h.).

Lit.: anonym: Klementina (opera). In Wikipedia, b. d. (slovníkové heslo). – Cit.: (…)

Skončil soud nad ženou, která byla odsouzena k osmnácti měsícům vězení; advokát – bývalý soudce – vypráví její příběh.

Klementina pocházela z vesnice, z nejchudších poměrů. Již ve čtrnácti letech byla znásilněna bratrem Pavlínem, který ji pak odvedl do Marseilles a využíval k prostituci. Když se po pádu Francie roku 1940 její bratr zapletl do kšeftů a byl zabit, utekla Klementina do Paříže, kde se opět živila prostitucí. Tam poprvé viděla persekuci židů. Jeden večer strávila u lodníka Exua, a když se vracela domů – dávno po zákazu vycházení – byla zatčena. Nejprve ji drželi s jinými prostitutkami, ale když mezi nimi došlo ke konfliktu, přeložili ji do internačního tábora Drancy mezi politické vězeňkyně – ženy s muži v odboji, židovky a podobně. Brzy byla spolu s řadou z nich transportována do koncentračního tábora Ravensbrück. Za cesty v dobytčím voze se seznámila s jednou ze spoluvězeňkyň, Klaudií. Ale také ona, která se považovala za poslední z posledních, poznala své pravé poslání. Spolu s Klaudií pomáhaly nejrůznějším způsobem, hmotně i psychologicky, spolutrpícím ženám a staly i v táboře legendou. I když Klaudie později podlehla tyfu, zůstala Klementina svým spoluvězeňkyním oporou a dokázala zachránit mnoho životů.

Po válce a repatriaci byla dalšími ženami přivítána a začala vést spolek bývalých účastnic odporu nazvaný „Svépomoc“. Ale tento spolek začal později živořit a Klementinu vyčerpaly různice mezi členkami. Pokoušela se najít si zaměstnání, ale bez vzdělání a se špatnou minulostí se jí to nepodařilo; vrátila se k prostituci. Když hledala lodníka Exu, ten byl od války nezvěstný, ale ujala se přitom sedmnáctiletého chlapce, kterého vzala k sobě. Pasák, který ji chtěl vyštvat ze svého rajónu, na ni pohnal mravnostní policii, a když se bránila, neúmyslně rozbitým džbánem jednoho z policistů vážně zranila. Při soudu za ohrožování mravní výchovy mladistvých a ublížení na zdraví se sešla řada svědků na její podporu, avšak alespoň minimálnímu trestu přece jen neušla. (…)

Rozhlasové hry