Venku přede dveřmi (1962)

Přidal: Přemek |

Červen 6, 2006

Wolfgang Borchert. Hra, kterou herci nechtějí hrát a posluchači poslouchat. Poetický obraz rozvráceného poválečného Německa. Překlad Josef Čermák. Úprava Josef Henke. Hudba František Kováříček, hraje Studiový orchestr Československého rozhlasu. Zvukový mistr Jiří Zobač a Miloš Kot. Záznam a střih Jiřina Nováková a Anna Henkeová. Dramaturg Jaromír Ptáček. Režie Josef Henke.

Osoby a obsazení: Beckman, jeden z nich (Luděk Munzar), dívka, jejíž manžel se vrátil domů s jednou nohou (Karolína Slunéčková), její muž, který o ní tisíc nocí snil (Miroslav Doležal), obrst, který je moc veselý (Vladimír Šmeral), jeho žena, kterou mrazí v teplém pokoji (Božena Böhmová), jejich dcera (Eva Klepáčová), její muž (Karel Linc), kabaretní ředitel (Eduard Kohout), paní Krammerová (Libuše Havelková), starý muž, v něhož už nikdo nevěří – dobrotivý Bůh (Vladimír Hlavatý), ten druhý (Jaroslav Vágner), Labe (Světla Svozilová), ten, který ví (Josef Patočka), hlasy (Anuše Pejskarová, Sylva Daníčková, František Kropáček), průvodní slovo (Světlana Lavičková).

Natočeno 1962. Konec natáčení 10. 10. 1962 (studio R 31). Premiéra 6. 1. 1963 (88 min.). Obnovená premiéra 20. 9. 2011 (ČRo 3 Vltava, 21:28 – 22:51 h.).

Pozn.: Hra významného představitele západoněmecké literatury. Ostře kritický průhled do tíživé atmosféry prvních týdnů po prohrané válce.

Lit.: Semotamová, Tereza: Německé rozhlasové hry 50. let. Brno: JAMU, 2012 (disertační práce).

Pozn.: Snímek v roce 1999 upravil Miroslav Mareš.

Pozn. 2: Dramatizace prózy (Draußen vor der Tür, 1946) německého prozaika, dramatika a lyrického básníka, typického zástupce zrazené generace navrátilců z druhé světové války. Narodil se v Hamburku. Jako knihkupecký příručí a začínající herec byl v roce 1941 povolán na frontu, kde byl o rok později těžce raněn. Poté byl pro své protiválečné názory vícekrát vězněn a nakonec i odsouzen k smrti, místo výkonu trestu byl poslán těžce nemocen na ruskou frontu. Pro nemoc byl propuštěn a znovu vězněn. Po skončení války se vrátil domů neschopen pohybu. O dva roky později jej přátelé odvezli na léčení do Švýcarska, tam ale v Basileji vzápětí předčasně zesnul. Bylo mu pouhých 26 let. Borchertovo hluboce humanistické dílo vzbudilo hned po vydání neuvěřitelný ohlas. (anotace)

Ref.: Divadelní noviny, roč. 6, č. 24.

Slovenská inscenace

Lit.: anonym: Hra Wolfganga Borcherta Venku přede dveřmi z vltavského cyklu Hörspiel. In web ČRo, září 2011 (článek). – Cit.: Ve své rozhlasové hře Venku přede dveřmi vyjádřil německý autor Wolfgang Borchert v roce 1947 pocity a situaci vojáků, jimž válka vzala nejen zdraví a rodiny, ale i naději na lepší budoucnost v době míru. Hra se s velkým úspěchem později hrála i na jevištích v Evropě i v zámoří. V režii Josefa Henkeho z roku 1962 uslyšíte Luďka Munzara, Karolínu Slunéčkovou či Vladimíra Šmerala.

Literární tvorbu Wolfganga Borcherta (1921-1947) osudově formovala zkušenost ze života v nacistickém Německu a válečné prožitky a utrpení vojáka z východní ruské fronty. Proto ho slovníková hesla jednoznačně zařazují k autorům zrazené generace veteránů druhé světové války, pro jejichž tvorbu se vžilo označení Trümmerliteratur (literatura ruin a trosek). Patřili do ní mimo jiné i u nás známi Heinrich Böll, Günther Eich či Erich Kästner.

Borchertova nechuť k nacismu se vytvářela již v mládí, kdy byl povinně registrován v řadách Hitlerovy mládeže, z níž byl však za nepřítomnost na schůzi vyloučen. Na prahu dospělosti byl poprvé zatčen, Gestapo jej však záhy propustilo.V Hamburku se pak učil knihkupcem a souběžně navštěvoval kurzy herectví. Sotva však dostal angažmá v zájezdovém divadle, byl odveden do armády, s níž se dostal na východní frontu. Smrt mu však paradoxně hrozila i z vlastních řad, byl obviněn ze záměrného sebepoškozování a vyhýbání se vojenské službě a hrozil mu nejvyšší trest. Soud ho obvinění zprostil a Borchert opět putoval na frontu, kde těžce onemocněl žloutenkou. V roce 1944 byl znovu obžalován, tentokrát za veřejné parodování projevu Josefa Goebbelse. Před trestem vězení ho zachránil konec války. Při transportu do zajateckého tábora ve Francii Borchert uprchl a pěšky se vydal domů, do Hamburgu, kam dorazil naprosto vyčerpaný.

Na podzim roku 1946 napsal za pár dní hru Venku přede dveřmi a opatřil jí titulem „hra, kterou divadla nechtějí hrát a diváci nechtějí vidět“. Té se však za pár měsíců ujal šéfdramaturg NWDR (Nordwestdeutscher Rundfunk) Ernst Schnabel, adaptoval ji pro rozhlas a již 13. února uvedl její premiéru ve večerním vysílání. Hra o jednonohém válečném invalidovi Beckmannovi, který po návratu z fronty nachází doma jenom zavřené dveře a raději volí sebevraždu, úspěšně oslovila německé posluchače. Borchert se však z úspěchu své hry dlouho netěšil, zemřel den před její divadelní premiérou 20.listopadu 1947. Necelé dva roky poté hru uvedl Erwin Piscator v President Theatre v New Yorku pod názvem The Man Outside.

Lit.: Semotamová, Tereza: Wolfgang Borchert 100. Básník jako symbol poválečné doby. In web Goethe Institut, 10. 5. 2021 (článek). – Cit.: (…) Drama Venku přede dveřmi bylo prvním Borchertovým pokusem o zpracování válečného prožitku, o popsání pocitů beznaděje a bezmoci převládající ve společnosti, přestože válka už skončila a žít se musí dál. Její podtitul „Hra, kterou žádné divadlo nechce hrát a žádné publikum nechce vidět“ je sice provokativní, na druhou stranu naznačuje pochybnosti mladého autora, se kterými dílo předkládá světu.

Hru premiérově odvysílal Severoněmecký rozhlas 13. února 1947, přičemž v některých částech dosahu stanice vypadl proud. Výpadek elektrického proudu pociťoval i Borchert, nemohl si tedy premiéru hry vyslechnout. Ti, kteří tuto možnost měli, byli uchváceni. Ti, kteří ji neslyšeli, žádali o její opakování – redakce obdržela velké množství posluchačských dopisů. Během několika týdnů hru převzaly další německé rozhlasové stanice v touze zprostředkovat toto výjimečné dílo zbytku Německa. Divadelní premiéra se měla konat na komorní scéně v listopadu téhož roku v hamburském divadle Kammerspiele – v hlavní roli s Hansem Questem, kterému byla hra věnována. Borchert slavil úspěchy, jeho zdravotní stav se však zhoršoval. Den před premiérou (20. listopadu 1947) zemřel. (…)

Rozhlasové hry