Válka světů (War Of Worlds, 1938)

Přidal: Přemek |

Červenec 31, 2006

H. G. Wells. Dramatizace Howard Koch. Režie Orson Welles.

Účinkuje Orson Welles a členové The Mercury Theatre.

Premiéra 30. 10. 1938 (CBS, 20:00 – 21:00 h.; 45 min.). Vydalo Evolution Records (USA) v roce 1988 (?) (1 LP).

Pozn.: Dne 20. 4. 2007 v 17:00 h. se ve velkém studiu ČRo Olomouc konal veřejný poslech remasterované nahrávky (v rámci festivalu AFO 2007: Slyšet a vědět). – zdroj

Pozn. 2: 30. října 2008 byla tato hra uvedena na ČRo Leonardo – s českými titulky! Autoři titulků Andrea Hanáčková, Jaroslava Haladová, Lenka Novotná, Veronika Hankusová, David Koubek, Marek Janáč a Lucie Kráglová.

Pozn. 3: Je rozšířeným omylem, že zpanikařili pouze lidé, co neslyšeli Wellesovu dramatizaci od začátku. Bezpochyby, posluchači, kteří naladili pořad v průběhu, panikařili nejvíce, ale 20% posluchačů, kteří slyšeli i upozornění hlasatele, že jde o fikci, zpanikařilo také.
Zpanikařili i lidé, kteří dramatizaci vůbec neslyšeli – těm obvykle zavolal vyděšený známý, obvykle aby se poradil, uklidnil, či sdílel tu hroznou novinu.

Je sice jasně vidět, že čím více záchytných bodů pro posouzení dramatizace jako fikce členové publika měli, tím spíše nepanikařili. Nicméně ani kompletníinformace je paniky neuchránila. Mimochodem je zajímavé, že se ukázalo, že čím více osob poslouchalo daný přijímač, tím spíše v dramatizaci rozpoznali fikci a nezpanikařili. Jinými slovy, osoba, která poslouchala „Válku světů“ sama v místnosti, podlehla panice spíše než šestičlenná rodina, která tuto dramatizaci poslouchala společně v obýváku.

Co tedy způsobilo onu známou paniku, kdy si dokonce někteří lidé kupovali lístky na vlak, aby opustili nebezpečnou oblast? DeFleur masový efekt Wellesovy dramatizace vysvětluje dvěma základními faktory: 1) obrovská důvěra v rozhlas jako společenskou instituci a 2) velmi napjatá doba roku 1938, zobrazený konflikt byl zcela konzistentní s tím čeho se lidé báli. (Francesko901)

Literatura:
Cantril, H., Gaudet, H., & Herzog, H. (1940): The invasion from Mars: a study in the psychology of panic. Princeton University Press, Princeton, NJ.

Jeřábek, Hynek (1997): Paul Felix Lazarsfeld a počátky komunikačního výzkumu. Karolinum, Praha.

Lowery, Shearon A., Melvin L. DeFleur (1995): Milestones in Mass Communication Research (3rd edition). Allyn & Bacon, ???.

Uram, Milan: Válka světů: Jak Ameriku vyděsil kanadský žertík? In History revue: dějinné otazníky – bitvy – osudy mocných – spiknutí – historické omyly. Praha: RF Hobby, 2011(10), 46-47 (článek).

Lit.: Krušina, Martin: Slavné dny – Den, kdy Ameriku vyděsila Válka světů (30. říjen 1938). In web Seznam.cz, 30. 10. 2016 (článek + video). – Cit.: Den, kdy Orson Welles zrežíroval svou velkolepou mystifikaci, měl velký dopad na dějiny rozhlasového vysílání i na aktéry samotné. Musel být přijat zákon, který nutil tvůrce do choulostivých obsahů vkládat dodnes platná varování, když obsah jakkoliv vybočuje normě (je násilný, není vhodný pro děti, je pouhou fikcí atp.). Sám Welles se ovšem brzy stal hvězdou Hollywoodu – režíroval 13 filmů a v roce 1970 získal Oscara za celoživotní dílo – a podobný výtah ke slávě čekal i další aktéry onoho večerního vysílání. Scénárista Howard Koch napsal mj. scénář k filmu Casablanca, za který v roce 1944 získal Oscara; to samé skladatel hudby Bernard Herrmann, který se stal dvorním skladatelem Alfreda Hitchcocka, a tudíž je autorem i legendárního soundtracku k filmu Psycho.

Lit.: Lukášková, Markéta: K tomu Konvičkovi jo. In web Facebook, 23. 8. 2016 (status). – Cit.: K tomu Konvičkovi jo. V roce 1938 předčítal Orson Welles do rozhlasu svůj román Válka světů. Na začátku pořadu zaznělo, že jde o dramatizaci, jenže lidi si to třeba naladili pozdějc a neměli se pak jak dozvědět, o co vlastně jde. A protože většina hry byla ve formě zvláštních zpravodajskejch vstupů do hudebního vysílání, vznikla panika, že zemi obsazujou Marťani. Zdaleka ne tak velká, jak se o tom tehdy psalo, nicméně Orson Welles se musel druhej den na tiskový konferenci omlouvat. Novináři se ho tam mimojiný ptali, jak ho proboha napadlo mást lidi falešnejma zprávama. A on jim vysvětloval, že to přeci neni jeho nápad, že napodobování reality je běžný v divadle, ve filmu a i v tom rozhlase. Samozřejmě se ho potom taky zeptali, jestli by teda neměl existovat nějakej zvláštní zákon omezující rozhlasový vysílání. Orson Welles to odmítnul jako nesmysl, zákon nevzniknul a z Války světů se stal kult.

Chci tim říct, že rozhodně není pochyb o tom, že Konvička je pablb, že celá ta akce byla úplná kokotina a věnuje se jí podle mě přesně ta pozornost, jakou on chtěl. Mnohem děsivější mi přijde, když se na základě reakce lidí začne řešit, zda se akce tohoto typu vůbec smí pořádat. Ta neustálá snaha blbce preventivně chránit tim, že kolem nich uděláme neprůstřelnou bublinu, to mi přijde fakt zhoubný. Zhoubnější než nějakej pomatenej Konvička na velbloudu. Na Youtube najdete milion videí, kde někdo někoho vystraší/napálí/mystifikuje a lidi v důsledku toho dělaj mnohem horší věci, než že zdrhnou do restaurace. Budem zakazovat fóry? Zavřem Rémiho Gaillarda? Přesně na takový úrovni mi přijde, že se tahle diskuze odehrává.

Lit.: Pavelka, Robert: Proboha, napadli nás Marťané! Orson Welles napálil Ameriku. In web EuroZprávy, 13. 7. 2016 (článek). – Cit.: Mars oddedávna lákal nejen vědce, ale i autory. Stačí si jenom spočítat, kolik miliard různých měn se na výzkum této planety investovalo. V minulosti ovšem byla považována za místo, kde žijí inteligentní bytosti a jako možné budoucí sídlo Pozemšťanů, kteří by si ji podmanili.

Pokud by to ovšem nedopadlo, jako ve slavném románu britského spisovatele Herberta George Wellse Válka světů (War of The Worlds), ve kterém autor přisoudil Marťanům dobyvačně agresivní choutky. V jeho podání původní obyvatelé Rudé planety svou domovinu zničili a proto se vydali kolonizovat okolní světy. V lodích, připomínajících střely a zanechávající za sebou zelené paprsky, přilétají na Zemi do oblasti Anglie, kde s využitím třínohých bojových strojů masakrují obyvatelstvo. V bezvýchodné situaci, když selhává na tehdejší dobu moderní zbrojní technika, je nakonec dokáže porazit zcela triviální nepřítel.

Welles vsadil na paniku a málem zničil Ameriku

Původní děj byl několikrát adaptován a převeden do různých forem, ovšem žádná nevyvolala takový ohlas, jako slavná rozhlasová hra známého Orsona Wellese. Tomu zadaptoval hru Howard E. Koch a Welles ji odvysílal v rámci série The Mercury Theatre on the Air v CBS Radio. Rozhlasový přenos začal ve 20. hodin v neděli 30. října 1938 a zajímavé bylo, že v programu bylo uvedeno, že se bude jednat o adaptaci knihy britského spisovatele. Tvůrcům se však podařilo vysílání zpracovat a hlavně podat takovým způsobem, že nakonec působilo jako skutečný přenos a mělo také stejný dopad. „Napadlo mě, že udělám rozhlasovou hru takovým způsobem, jako by šlo o dokumentární záznam skutečné události,“ uvedl Welles později. Nebyla to původní idea, protože podobné případy už byly vyzkoušeny v minulosti. Sám Welles měl s některými z nich osobní zkušenosti. „Válku světů“ odvysílalo CBS Radio jako 17. epizodu zmíněného seriálu a její účinek zvýšil tím, že do ní angažoval většinu těch, kteří v sérii účinkovali, včetně sebe samotného.

Welles dle vlastního vyjádření bohužel musel poněkud ustoupit od svého záměru použít ve hře skutečná místa, aby bylo minimalizováno možné podávání žalob. Hra se připravovala celý týden s generální zkouškou v sobotu, kdy byly přidány patřičné efekty (davové scény, dělové výstřely a zvuky lodí). Welles chtěl původně dlouhé hudební úseky, nakonec se spokojil s melodiemi Clauda Debussyho a Fryderyka Chopina hranými na klavír.

Dopad vysílání byl podle dobového tisku naprosto šokující. Adaptace běžící po rozhlasových vlnách byla natolik sugestivní, že podle pozdějšího líčení deníků vybíhali lidé v panice z domovů v obavách, že došlo ke skutečné marťanské invazi – hovořilo se o desítkách tisíc lidí, kteří zaplavovali prostranství a hledali únik před domnělými útočníky z Marsu. Po 40 minutách z původní hodinové stopáže bylo vysílání přerušeno a zařazena uklidňující relace, vysvětlující, že jde o pouhou adaptaci. Později se psalo, že zprávy o panice a zmatku byly nadsazené, ale má se všeobecně za to, že nešlo o nic jiného než snahy tisku zmírnit celou situaci a předejít právním postihům vůči CBS Radio. Hovořilo se totiž rovněž o nemalých škodách na majetku, duševních újmách a také určitém počtu zranění. Podle dobových záznamů nebyl naštěstí nikdo usmrcen.

Válka světů se vrací

Lákavé dílo se objevovalo v dalších knižních adaptacích a posléze i filmech. Nepočítáme-li literární verze ještě z dob Rakouska-Uherska, vyšel nadlouho jediný překlad v roce 1925. Zajímavé je, že v tehdejším Československu se Wellsovo dílo dlouho neobjevovalo, byť by předrevolučnímu režimu měl být autor svým prokomunistickým přístupem sympatický. V roce 1975 se čtenáři dočkali zkrácené verze v časopisu Pionýr, rozdělené do tří čísel. Později byla Válka světů vydána v edici Knih odvahy a dobrodružství (KOD) jako Válka světů a jiné příběhy z neskutečna (1988). Po revoluci ji vydalo nakladatelství Levné knihy KMa (2003) a později ještě Computer Press Brno (2008).

Na poli filmů se Válka světů poprvé představila v roce 1953 v režii Byrona Haskina. Pochopitelně z dnešního pohledu působí především po trikové stránce naivně, ale pořád byla pokladem pro dvě adaptace z roku 2005. Nesly shodně název H.G.Well’s War of the Worlds, jednu režíroval David Michael Latt (v naší distribuci uváděna jako Invaze světů), druhou Timothy Hines. Do třetice přišel se svou troškou do mlýna slavný Steven Spielberg, který se snažil jít na celou věc od lesa v tom směru, že děj posunul do budoucnosti, ale skalní příznivci adaptaci Davida Koeppa nepřijali, přestože diváci byli především díky Tomu Cruisovi spokojeni. Snímek však v mnoha směrech opouští dějovou linku a je spíše efektní podívanou.

Daleko lépe dopadla významná hudební adaptace Jeffa Waynea, realizovaná v roce 1978. Autor k ní přizval jako vypravěče v hlavní postavě novináře herce Richarda Burtona a pěvecké posty obsadily skutečné hvězdy tehdejší hudební scény, ať šlo o Julii Covington, proslavenou účinkováním v muzikálu Evita, zpěváka Davida Essexe, někdejšího člena slavných Moody Blues Justina Haywarda, Chrise Thompsona ze sestavy Manfred Mann’s Earth Band či baskytaristu irských Thin Lizzy Philippa „Phila“ Lynotta. Dvojalbum bylo v roce 2009 označeno jako 40. nejlépe prodávané LP (přes 2,5 milionů kusů). Wayne se sice také mírně odklonil od původního děje, ale šlo pouze o přidání postavy vikářovy ženy a poté působivý závěr. Později byla nastudována výpravná show s názvem War of The Worlds – The New Generation, předváděná v divadlech a koncertních halách. Podle některých pramenů vyvolávala nahrávka podobné nálady jako Wellesovo vysílání, tísnivý pocit a zvláště závěrečná sekvence našla některé následovníky, například se jí podobá i závěr konceptuálního LP Prázdniny na Zemi skupiny Olympic. O ní se dlouze debatovalo v odborných kruzích, nakonec byl vysvětlen jiný záměr v obou dějových linkách. Bylo vcelku neobvyklé, ale o to zajímavější, že posluchači zejména v Praze měli možnost porovnání – hudební verzi Wayeovy adaptace mělo ve svém repertoáru zařazeno tehdejší Divadlo hudby (dnešní Divadlo R. Brzobohatého) a podle některých ohlasů bylo hudební provedení natolik sugestivní, že by mohlo mít stejný účinek jako Wellesova rozhlasová adaptace. Koncertní verze Prázdnin na zemi byla relativně dostupná i díky televiznímu zpracování.

Epilog

Welles po svém extempore, které se pro něj naštěstí obešlo bez dalších finančních postihů, dokonce údajně prohlásil, že jej po ohlasu na rozhlasovou adaptaci napadl nový vojenský útvar. My se musíme jenom pousmát, když si vzpomeneme na husity a jejich chorál Ktož sú boží bojovníci, kterým spolehlivě zaháněly křižácká vojska. Projednou jsme neobjevili my Ameriku, ale Amerika přišla možná jinou cestou na něco, co už bylo dávno vyzkoušeno.

Lit.: ČTK: Geniální Orson Welles dosáhl největšího úspěchu ve svém mládí. In web České noviny, 5. 5. 2015 (článek). – Cit.: Povedl se mu natočit jeden z nejoslnivějších debutů kinematografie, podílel se na jeho scénáři a ztvárnil v něm i titulní roli. Geniální filmové drama Občan Kane (1941), zapsalo amerického režiséra, herce a scénáristu Orsona Wellese, který se narodil před 100 lety 6. května 1915, navždy mezi osobnosti světového filmu.

Svůj filmový debut však Welles nikdy nepřekonal. Z mladého génia, jenž svým debutem rozmetal dosavadní filmové postupy, se stal zavalitý chlapík, který se protloukal životem pomocí reklam na doutníky. Cestu do filmového světa mu však otevřela kontroverzní rozhlasová hra, která ve své době vyvolala šok u posluchačů.

Americký filmový a divadelní herec, spisovatel a scenárista, Orson Welles.

Když 30. října 1938 začal Welles s malou skupinou herců z Mercury Theatre v newyorském rozhlasovém studiu vysílat nově upravenou verzi slavného románu Herberta George Wellse Válka světů o invazi Marťanů na Zemi, nikdo netušil, co se rozpoutá. Hra měla dvě části. První byla zrežírována do podoby běžného vysílání, kdy do bloku zpráv a hudby začaly přicházet vstupy s informacemi o erupcích na Marsu. Následovala reportáž o dopadu obrovského meteoritu na americkou farmu Grover’s Mill u Trentonu ve státě New Jersey.

„Dámy a pánové, mám pro vás důležité oznámení. Ať se to zdá jakkoliv neuvěřitelné, vědecké důkazy i naše vlastní pozorování nevyhnutelně vedou k domněnce, že ony podivné bytosti, které dnešního večera přistály v zemědělské oblasti Nového Jersey, jsou předvojem invazní armády planety Mars!,“ zaznělo rozhlasovým éterem. Následovaly nové zprávy o dopadech podobných těles. Ze všech prý vylézaly podivné bytosti, které spalovaly ničivými paprsky vše živé. „Armáda je proti smrtícím paprskům bezbranná. Slyšíme výbuchy. Zůstala poslední vysílací stanice. Je nutné evakuovat město, opusťte New York!“ volal hlasatel.

Druhou, civilnější část hry už asi nikdo neposlouchal, byť bylo čtyřikrát během první části oznámeno, že se jedná o rozhlasovou hru. A vypukla panika. Lidé brali útokem obchody, zamykali se s rodinami ve svých domech, matky s dětmi prchaly do lesů. Jiní skákali do aut a ujížděli z města, další se schovávali v metru, mnozí si balili obličeje do mokrých ručníků, aby se ochránili před bojovým plynem mimozemšťanů. Někteří měli pocit, že skutečně cítí plyn či vidí vzdálené záblesky. Během vysílání hry stoupla sledovanost z milionu posluchačů na šest milionů. Podle historických pramenů asi 1,7 milionu z nich uvěřilo, že je to pravda a 1,2 milionu bylo „bytostně zděšeno“.

Necelé tři roky po této geniální mystifikaci vzniklo další Wellesovo geniální dílo – film Občan Kane, fiktivní rekonstrukce života mocného tiskového magnáta. V nelítostném obraze člověka od dětství nasměrovaného na život vlivného muže, jemuž démonická vůle, síla a sebeláska v konfliktu s vnitřní mučivou prázdnotou rozbije srdce, se poznal americký boháč William Randolph Hearst. Snažil se uvedení filmu zmařit. Nepovedlo se, snímek z devíti oscarových nominací proměnil jedinou za scénář, ale stal se jedním z nejdiskutovanějších i nejlépe hodnocených filmů všech dob.

Welles po svém velkém úspěchu točil dál, například s filmovou bohyní a svojí tehdejší manželkou Ritou Hayworthovou Dámu ze Šanghaje (1947), thriller Dotek zla (1958), filmovou adaptaci Kafkova Procesu (1962) nebo Shakespearova Falstaffa (1965). Na otázku, jaké filmy chce dělat, v polovině šedesátých let odpověděl: „Svoje. Mám šuplíky plné scénářů, které jsem napsal.“ Když zemřel, zbylo po něm 14 nedokončených filmů. Před dvěma lety byl v Itálii nalezen dlouho ztracený Wellesův němý film z roku 1938, který se měl původně promítat v repertoárovém divadle v New Yorku jako prolog bláznivé komedie, ale nikdy nebyl dokončen.

Jeho otec byl továrník a vynálezce karbidové lampy Richard Head Welles, matka klavírní virtuoska Beatrice Wellesová. Již jako malý chlapec Orson procestoval s otcem téměř polovinu světa, kouzlil pod dohledem slavného iluzionisty Houdiniho, hrál loutkové divadlo, na klavír a maloval.

Orson Welles zemřel 10. října 1985 a jeho popel je uložen ve staré studni pokryté květinami na pozemku vysloužilého toreadora ve španělské Malaze.

Lit.: Gosling, John: War of the Worlds Radio Broadcast. In web War of the Worlds, b. d. (článek). – Cit.: As I sit to write this article, the television shows an advancing column of tanks speeding through the Iraqi desert toward Baghdad. It is March 2003 and we are just days into the second Gulf War, but like no other conflict, this has become a war of information as much as it is of bullets and bombs. The picture is live, delivered to the comfort of my home via satellite, and if I wish, I can switch to a dozen other channels or connect to the Internet in search of fresh perspectives. In this hi-tech world of twenty-four hour rolling news coverage, we take for granted the speed and immediacy of this information, while at the same time maintaining a well-honed sense of skepticism. We have learnt to distrust the purveyors of news, influenced as they are by spin, propaganda and their own private agendas. We have seen it all, heard it all and the revolution has been televised so many times that we no longer think of it as a new or frightening experience. This is the world we now live in, but it was not always so.

Less than seventy years ago, television was barely at an experimental stage and in the United States, radio was the undisputed king of the airwaves. Three out of four families already owned a set (eight million alone were sold in 1936), but as many were to rudely discover, they were not yet fully attuned to the power of this exciting new medium. The wake up call came on the Halloween night of October 1938 when a brilliant young auteur by the name of Orson Welles tapped into the subconscious fears of a nation and convinced thousands of people (perhaps many more) that Martians were invading the United States.

Incredibly, the cause of this mayhem was a dramatic presentation of The War Of The Worlds, a seminal novel written 40 years previously by H. G. Wells. So how and why did this all happen? There are a number of reasons, but it is first worth emphasizing just how new and exciting radio still was in 1938. The big radio networks such as NBC and CBS were only a decade old and engaged in a frenzy of experimentation, filling the airwaves with vast amounts of original material such as comedies, dramas, soaps and a fresh brand of journalism that opened the US public to a new awareness of world conflict and politics.

Americans were now able to connect with events and hear their law and opinion makers as never before. A notable trailblazer in this regard was President Franklin D. Roosevelt, whose „fireside chats“ (beginning in 1933) brought the voice of government and authority into the home as never before. Major news events also gripped the nation. Bulletins on the hunt for the kidnapped baby son of aviator Charles Lindbergh kept listeners in an agony of suspense over several months in 1932 and in 1936 the war correspondent Hans Von Kaltenborn became the first American reporter to broadcast live from a war zone, when he brought the actual sounds of a Spanish civil war battle into ordinary homes. Equally dramatic was the fatal crash of the airship Hindenburg, recorded on May 6th 1937 by Herbert Morrison of Chicago station WLS, an event that reduced the helpless reporter to tears of frustration and horror. Undoubtedly however, it was the troubling broadcasts from Nazi Germany that did most to unsettle America in this period. During the Munich Crisis of September 12-30th 1938, more radios were sold to anxious Americans than in any previous three-week period, as Hitler rallied his forces and the world slid inexorably toward war.

In this atmosphere of tension, Orson Welles and his staff were preparing their latest Mercury Theater presentation, a show that has previously dramatised such novels as „The Count of Monte Cristo“ and „Dracula“. On the face of it, The War Of The Worlds should have had no greater effect on the listening public than the previous broadcasts, which is to say, none at all, but Welles and his co-writer Howard Koch were planning something special this particular night, and though it is a matter of considerable debate if they actually intended to create the subsequent panic, it was undoubtedly their very novel dramatic device that did much of the damage.

Rather than set the story in Victorian England as written by H.G. Wells, the action was transplanted (not unsurprisingly) to contemporary America, but much more significantly, Welles and Koch told the story as a series of newsflashes that intruded without warning into what sounded like a perfectly routine program. This radical departure from established dramatic formats was to prove devastatingly effective, and combined with the use of numerous real place names, added significantly to the depth of the panic. In yet another contributing factor, it is thought that many people (upwards of 50%) tuned in late to the broadcast. This was largely because a great many listeners switched at an inopportune moment from a rival network, which was broadcasting the wildly popular Charlie McCarthy Show. About 10 minutes into this show, a singer would be introduced, and this was the point a lot of listeners would twiddle their dials while waiting for the star of the show to return. Tuning into the Mercury Theater a few minutes late (and thus having missed Welles distinctively sonorous introduction) they found themselves listening to the innocent sounds of „Ramon Raquello and his orchestra“, only for the music to be interrupted by the first of a series of increasingly alarming news stories.

First come reports of several explosions of „incandescent gas“ observed on the planet Mars, then after a brief interlude of more music comes a hook-up to Princeton Observatory where an interview is conducted with professor Richard Pierson. Pierson (played by Welles) assures the listeners that there is nothing to be alarmed at, but then the first reports of a meteor impact arrive. It is at this point that an unassuming place called Grover’s Mill enters the story. Even today Grover’s Mill is a sleepy little hamlet of no great material consequence, but that night it was going to become the centre of the universe for a very considerable number of people.

As fate would have it, Howard Koch chose Grover’s Mill as the beachhead for the Martian invasion by the simple method of jabbing a pencil into a map purchased at a roadside garage. He then plotted the advance of the Martians toward New York City, brushing aside American defenders and destroying dozens of familiar place names along the way. An emergency government announcement appeared to give credence to the story, and huddled about their radios, panicked listeners began to bombard local police stations with calls. For instance, from Trenton police headquarters comes the following illuminating passage extracted from the station duty log. „Between 8:30PM & 10PM received numerous phone calls as result of WABC broadcast this evening re: Mars attacking this country. Calls included papers, police depts including NYC and private persons. No record kept of same due to working teletype and all three extensions ringing at same time. At least 50 calls were answered. Persons calling inquiring as to meteors, number of persons killed, gas attack, military being called out and fires. All were advised nothing unusual had occurred and that rumours were due to a radio dramatisation of a play.“

Also from Trenton comes the account of a Mrs Thomas. „We were petrified. We just looked at each other, scared out of our wits. Someone was banging on our front door. It was our neighbour across the street. She had packed her seven kids in their car and she kept yelling, come on, lets get our of here.“ Also a local at the time, thirteen-year-old Henry Sears was doing his homework when he heard the first news flash of the invasion. Taking the radio down into the tavern below which his mother owned, he and a dozen or so patrons listened with mounting fear to the broadcast, until the men jumped up and announced they were going to get their guns and join in the defence at Grover’s Mill.

What then of Grover’s Mill? There are some great stories of the defense, not least that residents are reported to have opened fire on a water tower, thinking it was a Tripod, but oddly enough, the epicentre of all this action seems to have slept through the entire night undisturbed. Like the proverbial eye of the store, the hamlet was apparently blissfully unaware of the pivotal place it held in history, as was discovered by the late Sheldon Judson. He was to become emeritus Professor of Geology at Princeton University but at the time was a student member of the University Press Club. Alerted to the possible fall of a meteor by the city desk of the Philadelphia Inquirer, he enlisted the help of Arthur Buddington, Chair of the Princeton Geology Department and together with another professor, they set out for Grover’s Mill. Here they found it entirely unperturbed by events. Certainly though, as the previous stories attest, there was a considerable panic under way that night in other parts of the country, and it is nice that there is now a monument in Grover’s Mill to commemorate the part this unassuming hamlet played in events that night.

So was it done on purpose? The unglamorous answer is probably not. Over the years, Welles told conflicting versions of the events, and even tried to claim credit for planning it, but as newsreel footage at the time clearly shows, he was fairly rattled by events himself. He also said on occasion that „seventy five percent of what I say in interviews is false“, so we’ll never know for sure. This certainly does nothing to detract from the significance of the broadcast and it clearly stands as a testament to his talents as a showman and the skill and dedication of his cast and crew.

So get a copy of the broadcast, dim the lights, gather your loved ones around you and prepare to be transported back to October 1938, not to a simpler era, for life was every bit as complex and uncertain as it is today, but to time when people were ready to believe that what they heard from a trusted source was the whole truth and nothing but the truth. We interrupt this program to bring……

Lit.: -tto: Marťani útočí! Rozhlasové vysílání Války světů způsobilo v USA paniku. In web EuroZprávy, 1. 7. 2017 (článek). – Cit.: Vysílání rádia CBS způsobilo v roce 1938 v USA hysterii. Tento příběh je poměrně známý a oblíbený. Rádio vysílalo hru Válka světů a lidé začali panikařit. Bylo to tak?

Kniha Válka světů je vědecko-fantastickým románem autora Herberta George Wellse, která pojednává o mimozemskou invazi Země. Podle knihy se jednalo o Marťany, kteří na zemi přistáli poté, co vědci viděli erupce na Marsu. Knihu přepsal na divadelní hru Orson Welles, s realizací mu pomohlo Mercury Theatre On the Air.

Hra, kterou rádio vysílalo 30. října 1938, měla podobu reportáží a rozhovorů, které měly působit realisticky a vzbudit v posluchači dojem, že všechno, co slyší, je opravdové. Rádio několikrát upozornilo, že se jedná o fikci. Přesto lidé panikařili, skákali z domů, ženy předčasně rodily či přišly o děti úplně. Nebo to bylo trochu jinak?

Hru podle tvrzení měly slyšet miliony lidí. Ti začali panikařit, v ulicích propukl chaos. Ve skutečnosti si většina domácností naladila zábavný program Chase and Sanborn Hour, Válku světů jich tedy slyšelo mnohem méně. Miliony byly silně nadsazená čísla. Hru ve skutečnosti poslouchala přibližně 2 procenta těch, kteří měli zapnuté rádio. Lidé neskákali z oken, neměli infarkty a neutíkali z města. Podle serveru Slate byla reakce zcela minimální. A pokud se někdo vyděsil, brzy se uklidnil. Přesto tomuto mýtu věří mnoho lidí dodnes. A kdo za to mohl? Tisk.

V té době bylo rádio poměrně mladým médiem, díky kterému se snížil prodej novin a inzerce v nich. Novináři se po tomto představení chopili příležitosti CBS potopit a zdiskreditovat relevanci rádia jako zpravodajského média. Zveličili paniku a chaos, aby přesvědčili svět, že rádiu se nedá věřit. New York Times zveřejnili článek „Terror by Radio“ a odsoudili tam vedení rádia za to, že dovolili vysílat něco takhle lživého a děsivého. Tento deník nebyl sám.

Od tohoto začátku myšlenka rostla. Podle Slate se dalo očekávat, co nastalo poté. Čím delší doba od vysílání uběhla, tím víc nechvalně známé se stalo. A v návaznosti na to více a více lidí tvrdilo, že to vlastně slyšelo. Po nějaké době se zdálo, že téměř celá Amerika měla naladěnou CBS v době vysílání Války světů.

K žádné masové panice nedošlo, což dokazuje fakt, že Welles ani CBS nebyli nijak potrestáni za to, co udělali. Ano, Frank McNinch z Federal Communication Commission si od rádií vynutil závazný slib, že nikdy nebudou vysílat hry v podobě zpravodajského vysílání. Žádný trest však nedostal ani Welles ani CBS.

Proč je však tento mýtus stále tak populární mezi lidmi po celém světě? Odpověď jasná není, ovšem lze předpokládat, že to bude mít něco společného s naším strachem z nových věcí a nejistotě, jestli je možné věřit všemu, co v médiích slyšíme, čteme či vidíme. Podle kulturního historika médií a filmu se lidstvo nebojí marťanské invaze, bojí se toho, že budou napadeni a kolonizováni médii.

Lit.: Skála, Miroslav: Opravdu způsobila dramatizace Války světů v USA paniku? In web Epocha Plus, 29. 12. 2017 (článek). – Cit.: Třicátý říjnový den roku 1938 vysílala americká rozhlasová stanice CBS dramatizaci románu H. G. Wellse Válka světů. Příběh popisoval přistání mimozemšťanů na Zemi a jejich následný konflikt s lidmi. Legenda praví, že dramatizace byla natolik přesvědčivá, že napříč USA zavládla šílená panika, kdy lidé prchali ze svých domovů do hlubokých lesů…

Tento mýtus je živý do dnešních dnů, avšak zdaleka se nezakládá na pravdě. Ulice nebyly plné vystrašených lidí a nikdo neměl tendenci se schovávat v prostorách podzemních drah ani v neprostupných hvozdech. Několik lidí z New Jersey, kde měli údajní Marťané přistát, se sice obrátilo s dotazy do rádia, zda se opravdu něco děje, ale nebyl to nijak dramatický počet.

Onen den byla ve Spojených státech naprosto běžná neděle, stejně jako každý týden. Rozhlasovou hru Válka světů, která vznikla pod taktovkou režiséra Orsona Wellesa poslouchalo podle společnosti C.E.Hooper, která se zabývala poslechovostí rozhlasových stanic, pouhá 2 % zkoumaných domácností. Většina majitelů rozhlasového přijímače dala přednost programu, ve kterém vystupoval populární komik Edgar Bergen.

O klidu v newyorských ulicích toho večera svědčí i svědectví novináře Bena Grosse působícího v redakci New York Daily News. Podle něj bylo město téměř prázdné. Ani nemocnice toho dne nezaznamenaly větší příliv pacientů, byť pověst hovoří o tisícovkách infarktů a pokusů o sebevraždy. Kde se tedy mýtus o strašlivé panice a davech vystrašených lidí vzal?

Zřejmě za to může americký sociolog Hadley Cantril, který v roce 1940 vydal studii Invaze z Marsu. Z vědeckého hlediska má však jeho práce řadu mezer. Akademici jí vyčítají zejména malý vzorek respondentů, kteří na události kolem dramatizace vzpomínali. Navíc se ukázalo, že zpovídaní lidé své vzpomínky hodně zveličili.

Psychologové vědí, že paměť se v průběhu času mění, leccos z ní vypadne, ale něco do ní i vnikne. A tak lidé vzpomínali na střelbu z automatických pušek nebo na jedovatý plyn v ulicích měst. Nic takového se přitom nedělo.

Dramatizace Wellsova románu však přesto chaos způsobila. Ovšem nikoliv v USA v roce 1938, ale v Ekvádoru o jedenáct let později. Tehdy ulice ekvádorské metropole Quito vskutku zaplnily tisíce vyděšených lidí, a armáda dokonce vyrazila na místo údajného přistání mimozemšťanů.

Není se co divit, zatímco CBS upozornila posluchače, že se jedná o fikci, ekvádorská stanice hru odvysílala jako zpravodajskou relaci. Dění v ekvádorských ulicích tak naplno poukázalo na sílu médií, a s tím související odpovědnost novinářů a žurnalistů.

Lit.: Holubec, Jiří: Invaze mimozemšťanů spustila v USA paniku. Miliony lidí netušily, že reportáž v rádiu je jen rozhlasová hra. In web Reflex.cz, 30. října 2023 (článek). – Cit.: Před 85 lety se naše planeta stala terčem invaze mimozemšťanů. Televize ještě neexistovala a lidé mohli průběhu konce naší civilizace pouze naslouchat prostřednictvím rozhlasové reportáže. V USA vysílání spustilo hromadnou paniku. Až po mnoha hodinách si zděšení posluchači uvědomili, že jim žádné nebezpečí nehrozí a že reportáž byla pouze dramatickým rozhlasovým zpracováním románu Válka světů v režii Orsona Wellese.

Konec 30. let byl v USA zlatou érou rozhlasu. Nedělní podvečerní programy přitahovaly k přijímačům miliony posluchačů a populární hudebníci, komici a vypravěči požívali stejné slávy jako největší hollywoodské hvězdy. Oblíbenost jednoho z nich – břichomluvce Edgara Bergena – byla důvodem, proč měla 30. října v osm večer většina posluchačů naladěnou stanici NBC. V 8:12 ale oplzlé vtipkování Bergena a jeho loutky Charlie McCarthyho přerušila reklama a Američané hromadně přeladili vysílače na konkurenční kanál CBS. Hlasatel na něm právě končil s předpovědí počasí a oznamoval, že přepíná do hotelu Park Plaza v New Yorku, kde hraje orchestr Ramona Raquella. Hudby si ale posluchači dlouho neužívali. Koncert po krátké chvíli náhle přerušil vzrušený hlas reportéra, který hlásil, že na poli nedaleko Grovers Mills v New Jersey přistála kosmická loď.

Dvanáct minut, které většině Ameriky uteklo, protože poslouchala Bergena, bylo pro zvládnutí následujících několika hodin kritických. Hlasatel v nich oznámil, že stanice CBS uvádí dramatizaci románu H. G. Wellse Válka světů. Wellsův román z roku 1898 byl veřejnosti dobře známý, v rozhlasovém zpracování byl ale k nepoznání. Adaptace se chopil budoucí scénárista slavné Casablanky Howard Koch, ve studiu ho realizovalo deset herců a sedmadvacetičlenný orchestr. Celému ansámblu velela vycházející hvězda amerického divadla (a zakrátko i filmu) Orson Welles.

Jak zní kolík zatloukaný do srdce?

Wellesovi bylo v době vysílání pouhých 23 let a projekt The Mercury Theatre on the Air byl jeho prvním velkým počinem. Sebevědomí ani ambice mu ale rozhodně nechyběly. Pracoval s pečlivě vybranou skupinou herců, kteří zvládali namlouvat několik postav a pro každou perfektně měnit hlas. Ve studiu používal Welles živou hudbu a věrné zvukové efekty. Rozhlasové zpracování známých románů započal adaptací Draculy a společně s ruchařem strávil několik dní hledáním způsobu, jak napodobit zvuk dřevěného kolíku zatloukaného do upírova srdce. (…)

Lit.: Gáfriková, Eliška: Monstra z Marsu zabíjejí lidi, znělo z rádia. Válka světů vyvolala v USA paniku. In web Deník.cz, 30. 10. 2023 (článek). – Cit.: Přesně před 85 lety americká rozhlasová stanice CBS odvysílala dramatizaci vědecko-fantastického příběhu Válka světů. Událost se zapsala do dějin – hra totiž připomínala skutečné zpravodajství a někteří posluchači uvěřili, že na území Spojených států přistáli vraždící mimozemšťané. Všeobecnou paniku, která údajně nastala, si ale noviny druhý den tak trochu vymyslely.

Je neděle 30. října 1938 večer a v domovech Američanů, kteří mají právě puštěnou rozhlasovou stanici CBS, se line zvuk orchestru. Vysílá se živě z newyorského hotelu, kde právě zní skladba inspirovaná španělskými rytmy, když hudbu přeruší mimořádné zpravodajství.
Banner

Není to nic divného – v době pohnutých politických změn v Evropě se něco podobného děje běžně. Rozhlasový redaktor oznamuje, že vědci zaznamenali podivné výbuchy a světla na Marsu.

Hudba pokračuje. Pak ale zpravodajství přerušuje koncert podruhé. Tentokrát moderátor říká, že na americké území dopadl útvar z vesmíru – nejspíše meteorit. Do pár minut se hlásí reportér přímo z místa dopadu na farmě v New Jersey. „Ano, předpokládám, že je to věc, kterou mám přímo před sebou, napůl pohřbena ve velké jámě. Musela narazit s velkou silou. Ale musím říct, že ta věc nevypadá jako meteorit, spíš jako obří klobouk,“ hlásí reportér.

Jenže když začíná popisovat, jak z objektu náhle vylézají postavy o velikosti medvědů, s tykadly a černýma očima, jeho hlas je stále vyděšenější. A když pak „monstra“ spalují tepelným paprskem lidi, kteří se k nim blíží s bílou vlajkou, reportérova hrůza je až hmatatelná.

Kolem něj znějí děsivé výkřiky a spojení se přerušuje.

Napětí se stupňuje. V New Jersey je vyhlášeno stanné právo, marťanská armáda zabíjí, škody jsou obrovské, tisíce prchajících lidí ucpaly dálnice, Marťané terorizují New York, městem se šíří smrtící plyn, lidé na Times Square padají jako mouchy, valí se z rozhlasu další a další zprávy.

Odlehčení nastává až po celých 40 minutách děsivého zpravodajství. Tehdy totiž komentátor upozorňuje, že vše, co si posluchači dosud vyslechli, je pouhá fikce. Dramatizace vědecko-fantastického příběhu Válka světů. (…)

Lit.: Skrzeczkova, Lenka: 30. říjen si Američané pamatují dodnes. Rozhlasové sci-fi Válka světů v nich vyvolala paniku. In web Frekvence 1, 30. října 2023 (článek). – Cit.: Oslavy Halloweenu byly 30. října 1938 v plném proudu a Spojené státy panikařily. Důvodem byla rozhlasová hra Orsona Wellese, který zinscenoval sci-fi román Válka světů. Na začátku pořadu sice jasně zaznělo, že se jednalo o dramatizaci. Lidé, kteří si ale pustili rádio později, to netušili a začali propadat panice.

Welles si jako předlohu vybral román otce science fiction George Herberta Wellse – Válka světů. Knihu převedl za pouhý týden do podoby scénáře Howard Koch. Příběh chtěl vykreslit co možná nejrealističtěji. Proto jej zasadil do tehdejší doby. Jak ale zvolit místo konání? Vzal tedy mapu a náhodně do ní zabodl tužku. Trefil se přitom do městečka Grovers Mills u New Jersey.

Důraz na autenticitu kladl i Welles. Zkouška s herci mu nepřipadala zprvu dobrá. Navrhuje tedy děj vykreslit z pohledu reportérů. Tím právě nešťastně udeřil hřebíček na hlavičku. Autenticita byla totiž neuvěřitelná. Na začátku hodinového pořadu sice zaznělo, že se jedná o dramatizaci knihy. Bohužel lidé, kteří si rádio zapnuli později, o tom netušili. Statisíce Američanů tak propadly panice, protože si mysleli, že opravdu došlo k mimozemské invazi. Hodně způsobilo i to, že většina Američanů knihu neznala.
27. října Andrássyho nóta načrtla cestu k vzniku samostatného Československa

Velkou porci reality přidal i herec, který vystoupil jako tehdejší prezident George Roosevelt. Jeho hlas byl hlavě státu velice podobný. A tak Američané propadli ještě větší hysterii. Ve městě Grovers Mills lidé prchali do lesů. Pouze pár jedinců vytočilo číslo rádia a snažilo se získat více informací.

Mezitím Welles stále řídil představení. Do budovy CBS se snažili dostat policisté a představitel rádia dokonce šel za Wellesem do studia, a snažil se ho přesvědčit, aby vysílání přerušil a uklidnil posluchače. Na to zareagoval jen tím, že ať jsou klidně vystrašeni.

Před veřejností po skončení představení Welles utekl zbaběle zadním vchodem. Až druhý den se omluvil. Přesto se stal mediální hvězdou a později dokonce natočil jeden z nejúspěšnějších filmů všech dob – Občan Kane.