Bílé noci (1966, 2011)

Fjodor Michajlovič Dostojevskij. Lyrický příběh o nenaplněné lásce. Překlad Jaroslav Tafel. Hudba Marek Kopelent, orchestr řídí Zbyněk Vostřák. Zvuk Vladimír Bako. Záznam a střih Jitka Kleinerová. Asistent režie Vratislav Kuška.  Dramaturgie Jaroslava Strejčková. Scénář a režie Josef Henke.

Osoby a obsazení: Nikolaj (Jaroslav Kepka), Nastěnka (Gabriela Vránová), Matrjona (Světla Svozilová), hlas (Otakar Brousek I.).

Natočeno 1966. Premiéra 25. 12. 1966. Repríza 23. 6. 2018 (ČRo 3 Vltava, 14:00 h.) k úmrtí Gabriely Vránové.

Vydal Radioservis v roce 2011 (1 CD).

Pozn.: V roce 1988 vzniklo nové nastudování pro gramofonovou desku a roku 2006 nová rozhlasová verze.

Lit.: Hnilička, Přemysl: Bílé noci. leden 2012 (booklet CD). – Cit.: Jestli se o těch několika vzácných letech v šesté dekádě minulého století hovoří jako o „českém filmovém zázraku“ či „české nové vlně“, pak nutno jedním dechem zmínit také „zlatá šedesátá“ v českém umění divadelním. Málokdo si však uvědomí, že podobný tvůrčí „zázrak“ se udál i v rozhlasových studiích. Po letech, v nichž se v Československém rozhlase točilo zásadně podle ruského vzoru a vynikající režiséři let třicátých byli nuceni „zapomínat“ to, co se naučili, tu opět vysvitlo světlo naděje na svobodnou tvorbu. Čeští rozhlasoví scénáristé, dramaturgové i režiséři se jí ihned chopili a nechali nám posluchačům vskutku skvostný odkaz.

 

Jedním z nich je i rozhlasová adaptace novely Fjodora Michajloviče Dostojevského „Bílé noci“, kterou nyní můžete slyšet z kompaktního disku. Vznikla v roce 1966 podle scénáře a v režii Josefa Henkeho. Ten se narodil v lednu 1932 (Bílé noci tedy vycházejí v roce,v němž by oslavil osmdesátiny) jako syn ředitele zdravotního ústavu a vystudoval divadelní a filmovou režii na pražské AMU a FAMU. Již tehdy získal rozhlasovou zkušenost, ke které se v roce 1955 přidalo angažmá u Emila Františka Buriana. Ten Henkeho jako režiséra ovlivnil nejvíce, což se ukázalo právě na režijní práci z let šedesátých.

Ostatně ani volba Dostojevského textu nebyla v tomto kontextu náhodná. V roce 1946 Dostojevského novelu jevištně nastudoval právě E. F. Burian a Supraphon z něj pořídil krátký záznam scény Historie Nastěnky (hráli Milica Kolofíková a Bohuš Rendl). Henke se u Buriana inspiroval především v akcentaci lyriky a poetičnosti, jeho režijní rukopis poznáte „na dynamice střihů a zvukové pestrosti“, v jeho režijních pracích se objevuje „hluboký smysl pro odhalování významových podtextů, detailní a jemné rozkrývání skrytých vrstev postav a příběhů“. Dokázal projasnit i interpretačně komplikované texty, jakým byla například Beckettova hra „Krappova poslední nahrávka“, kterou nastudoval s vynikajícím Milošem Nedbalem jako příběh muže, jehož životní pouť se scvrkla na jediný prchavý okamžik. Podobně – a přece trochu jinak – pracuje Henke (jako režisér i scénárista) i s textem Bílých nocí.

Setkávají se tu spolu po několik zvláštních, v čase zastavených nocí snílek Nikolaj (Jaroslav Kepka) a trochu potřeštěná Nastěnka (Gabriela Vránová).Dva lidé, kteří žijí opuštěni a izolováni uprostřed společenským životem kypícího Petrohradu. Ani jeden z nich však není schopen společenských, povrchních styků – on z vrozeného ostychu, ona pro věčné hlídání své babičky. Když je prvého večera a noci náhoda svede dohromady, hovoří spolu zajíkavě i překotně, vědomi si trapnosti své situace i nudnosti svých dosavadních životů. Za těch několik nocí, kdy se potkávají na smluvených schůzkách v petrohradských ulicích, prožívají spolu něco, co nemohou ani přesně definovat, neboť hranice mezi přátelstvím a láskou je tak křehká… To, co spolu prožijí, však v nich zůstane po celý jejich život. V postavě čistého, snad až příliš prostého Snílka lze rozeznat znaky o dvacet let mladší Dostojevského postavy – knížete Myškina. Jaroslav Kepka, tento filmem přehlížený herec, předvádí ve svém Nikolajevovi jeden ze svých vrcholných rozhlasových výkonů; je až k uzoufání jemný, taktní, nesmělý i křečovitě veselý – a ovšemže beznadějně zamilovaný. Gabriela Vránová za svým hereckým partnerem nijak nezaostává: její Nastěnka je milá i krutá ve své koketnosti, když povolí stavidla své výmluvnosti a citu; pláče a směje se v střídání tak rychlém, jak to jen dívky toho věku umějí.

Snílek jménem Nikolaj a Nastěnka se potkali jen na chvíli, jen na těch pár bílých nocí. Jak zní citát z básně Ivana Sergejeviče Turgeněva, který je uveden v knižním vydání Dostojevského novely: „… Či snad byl stvořen proto, aby pobyl aspoň okamžik v sousedství srdce tvého?“

If you enjoyed this post, please consider to leave a comment or subscribe to the feed and get future articles delivered to your feed reader.

.
Komentáře

Scénář a řežie Josef Henke.

Osoby a obsazení: Nikolaj (Jaroslav Kepka), Nastěnka (Gabriela Vránová), Matrjona (Světla Svozilová) a hlas (Otakar Brousek).

Napište komentář k článku

(povinné)

(povinné)