Bílé noci (2006)

Jen málokdy se rozhlasoví tvůrci rozhodnou k remaku dřívějšího rozhlasového nastudování. Většinou se tak stane v případě, že starší nahrávka byla zničena (Malba na dřevě) či se tvůrci domnívali, že se tak stalo (Hodina v rodném městě). Poslední možnost – a to je tento případ – spočívá v potřebě tvůrců zmocnit se textu nově či jinak.

U Bílých nocí se – obávám se – nové nastudování příliš nepodařilo. Starší Henkeho inscenace je pravda posluchačsky náročná a vyžaduje soustředění, nicméně je vnitřně konzistentní a logická. Příběh dvou nesmělých lidí, kteří jen pomalu k sobě nalézají cestu, je u Henkeho převeden do auditivní podoby jemně, citlivě; Jaroslav Kepka i Gabriela Vránová spolu hovoří zajíkavě i překotně, vědomi si trapnosti své situace i nudnosti svých dosavadních životů.

V novém nastudování režisérky Kofránkové naproti tomu protagonisté Sedláčková a Myšička jakoby vypadli z nějaké konverzační komedie, hovořit spolu jim nedělá sebemenší problémy, o nějaké stydlivosti či zakřiknutosti se dozvídáme jen z textu, který suverénně reprodukují. Jsou samozřejmě herecky skvělí, obzvlášť Myšička si je jistý ve své roli, to je však bohužel základní problém inscenace – nikdy jako posluchač neuvěříte, že právě těmhle dvěma dělalo nějaké problémy se seznámit, popovídat si…

Nechci říkat, že je to špatná inscenace. Na to je Kofránková příliš dobrá režisérka. Jen ve vedení herců asi udělala chybu, také z inscenace nevysvítá, proč vlastně došlo k nové realizaci – chybí nový, přesvědčivý výklad textu. Mám-li použít srovnání, pak Henkeho Bílé noci jsou dobře svázanou knihou s původní vzácnou obálkou z šedesátých let, kdežto Kofránkové inscenace je spíše paperback – neurazí, překlad je solidní, jen odstavce jsou dělány halabala či vůbec chybí. Pro informaci o textu stačí. To je však podle mne u Hany Kofránkové poněkud málo.