Rodinné hlasy (2011)

Přidal: Přemek |

Listopad 25, 2011

Harold Pinter. Rozhlasová hra. Překlad Renata Světecká. Zvuk Milan Křivohlavý. Záznam a střih Naděžda Cibulková. Produkce Jana Knappová. Hudba Michal Rataj. Dramaturg Hynek Pekárek. Režie Aleš Vrzák.

Osoby a obsazení: ženský hlas (Hana Maciuchová), mladý muž (Jaroslav Plesl), muž (Ladislav Frej).

Natočeno 11. 4. – 27. 5. 2011 (R 31 a R 34-F). Premiéra 13. 12. 2011 (ČRo 3 Vltava, 21:30 – 22:10 h.; 37 min.). Repríza 12. 10. 2021 (ČRo 3 Vltava, 20:00 h.) v cyklu Večerní drama.

Lit.: Pekárek, Hynek: Česká premiéra Rodinných hlasů Harolda Pintera. In web ČRo, prosinec 2011 (článek). – Cit.: Ve hře Harolda Pintera Rodinné hlasy spolu rozmlouvají matka a syn, aniž by se setkali. Není jisté, zda obsah jejich promluv někdy dorazí k tomu druhému alespoň ve formě dopisu. Rodina je mikrosvětěm samoty a nemožnosti porozumět jeden druhému. (…)

Harold Pinter byl jedním z nejznámějších britských dramatiků.Svůj dramatický talent dokazoval i v dalších disciplinách: působil jako herec i režisér, psal scénáře pro film. Byl aktivní celé půlstoletí a napsal 29 divadelních her, 27 filmových scénářů i úctyhodnou řadu dramatických skečů, rozhlasových a televizních her. Psal i povídky, poezii a eseje,a dokonce jeden román. Za svůj život obdržel 50 cen za své dílo, v roce 2005, tři roky před smrtí pak Nobelovu cenu za literaturu.

Počátky jeho tvorby byly ovlivněny absurdní dramatikou, záhy si však vypěstoval svůj osobitý, dobře rozpoznatelný styl. Pinterovy postavy hledají těžko ukotvení ve světě, který je nepřijímá, protože jsou příliš nekonvenční a charakterově nejednoznační. Pinter se politicky klonil k levici a od 80. let psal převážně hry s politickými tématy, jeho vyhraněné politické postoje se staly předmětem časté domácí kritiky.

Hra Rodinné hlasy je řazena do skupiny tzv. „her paměti“, v níž se v příbězích tématizuje nestálost a nespolehlivost lidské paměti. Formálně je hra Rodinné hlasy vystavěna jako sled proplétajících se monologů. Matka a syn, který odešel z domova a sžívá se s novým prostředím, ve svých monolozích sice oslovují jeden druhého, ale není jasné, zda obsah jejich promluv někdy dorazí k tomu druhému alespoň ve formě dopisu. Autor vše navíc znesnadňuje, když „do hry“ přivádí třetího: otce, o němž se však posléze dozvíme, že by už měl být dávno mrtvý. To však není důležité, monology i tak drží dramatické napětí a na kostře slov, která protagonisté vyslovují jako by ztěžka, hledajíce smysl v událostech už minulých, se usazují nevyslovená témata: odcizení, narušené rodinné vztahy, samota.

Hra byla poprvé nastudována rozhlasovou stanicí BBC 3, která ji odvysílala ve světové premiéře 22. ledna 1981. V režii Petera Halla účinkovali Michael Kitchen Peggy Ashcroft a Mark Dignam. Následně byla inscenace “přenesena” v témže obsazení na jeviště londýnského divadla Cottesloe Theatre.

Lit.: Němec, Ivan: Dopisy psané do prázdna. In Týdeník Rozhlas 2/2012 (recenze). – Cit.: „Miláčku, kde jsi?“ „Dostal jsi můj dopis?“ „Proč nepíšeš?“ „Myslíš, že slovo láska něco znamená?“ To jsou otázky, které v různých variantách zaznívají z hry Rodinné hlasy, jejíž českou premiéru jsme mohli 13. prosince vyslechnout na stanici Vltava. Její autor, londýnský rodák Harold Pinter, jehož dílo bylo oceněno Nobelovou cenou a desítkami dalších cen, se tradičně řadí k tvůrcům absurdního dramatu, z něhož občas zaznívají obdobné tóny jako z děl Beckettových, Ionescových a próz Franze Kafky. Komorní drama Rodinné hlasy, které přeložila Renata Světecká, může posloužit jako učebnicový příklad jednoho z typických témat absurdní dramatiky, v němž se postavy vzájemně marně hledají, a přestože po sobě touží, tak se míjejí a zůstávají v osamocení.
Jeho kompozice je vystavěna z monologů, které mají formu dopisů, jež si vyměňuje matka se synem, který odešel neznámo kam. Do monologů se mísí řada vzpomínek, které zacházejí až do detailních popisů, ale především jsou plné vzájemné lásky i otázek, na které pisatel nikdy nedostane odpověď, neboť bůhví, zda tyto listy vůbec někdy najdou svého adresáta. V usilovné snaze o navázání kontaktu tak dochází k paradoxním situacím, když na synovské vyznání lásky odpoví matka vyčítavou otázkou „zdalipak víš, že máš matku“ a záhy na to, oslovujíc syna jako miláčka, ho zpraží slovy „žiješ-li, jsi netvor“. Drama, jež v podstatě nemá děj, se poněkud zkomplikuje, když do něho vstoupí třetí postava – otec, o němž z předchozích výpovědí víme, že zemřel. S příchodem „mrtvého“ otce se začne rodit příběh, jehož průběh je načrtnut jen v náznaku a jeho vyústění zůstane nejasné, ale vstup dalšího příslušníka rodiny jen potvrdí rozehrané téma, jímž je rozpad vztahů, vzájemná odcizenost, v níž marně hledá jeden druhého.
Zdálo by se, že s hrou, která je napsána pro tři hlasy a odehrává se v neměnném prostředí, v němž každý z prolínajících se monologů je vlastně samostatnou výpovědí, neměl režisér Aleš Vrzák více práce, než vybrat trojici dobrých herců. Přesto si troufám tvrdit, že inscenovat v rozhlase Pinterovo komorní drama může být režijně i herecky náročnější než předvést hru, v níž se to blyští všemožnými zvukovými prostředky a pestrými hereckými figurkami. Aleš Vrzák, obdobně jako již v mnoha svých předchozích inscenacích prokázal, že je pro něho nejdůležitější dovést herce k vytvoření přesných a věrohodných dramatických postav. Pracuje v podstatě bez hudby, s jediným zvukovým prvkem, jenž zaznívá v mezihrách, a přesto je z jeho inscenace „slyšet“ prázdný prostor a promlouvá z ní i mlčení, pocity viny a nenaplněné touhy. Ve výborných hereckých výkonech Hany Maciuchové, Jaroslava Plesla a Ladislava Freje nezaslechneme falešný tón. Postavy, které ztvárňují, nejsou vnějškově rozkošatělé, ale „pouze“ uměřené, jdoucí „jen“ po významu slova, a přesto udržující patřičné napětí.
Vrzákovo režijní pojetí Rodinných hlasů Harolda Pintera není inscenací, která by svou zahlcenou atraktivností zdvihala posluchače z křesel. Je naopak nenápadná a přesná, protože jen poctivě a poučeně slouží autorovi. A to není málo.

Rozhlasové hry