Les Morts Qui Touchent (Zásah smrti, 2010)

Přidal: Přemek |

Květen 30, 2012

Alexandre Koutchevsky. Rozhlasová hra. Zvuk Bertrand Amiel. Záznam a střih Philippe Carminati a Adrien Roch. Asistentka režie Lise-Marie Barré. Režie Myron Meerson.

Osoby a obsazení: žijící (Marie-Laure Crochant), umírající ( Sophie Barjac), chór myšlenek (Cyrielle Debreuil, Anne de Queiroz, Cécile Arnaud, Raphaëlle Lenoble), Cristobal kendo (Fabien Gravillon), velitel Mansec (Christian Mulot), první průvodce (Christian Benedetti), druhý průvodce (Paul Adam). Dále účinkují Modeste Nzapassara, Florence Le Corre, Guillaume Bursztyn, Jean-Marc Lallement, Jennifer Bocquillon, Guillaume Toucas, Bénédicte Dessombs, Rose Raguel.

Natočeno 2010. Premiéra 27. 3. 2010 (France Culture, 60 min.).

Lit.: Bureš, Michal: Zhodnocení semináře. In Sborník jarních akcí. Praha: Sdružení pro rozhlasovou tvorbu, 2008 (hodnocení + úryvek scénáře). – Cit.: (…) Na závěr zazněla hra-esej mladého francouzského performera Alexandra Koutchevského „Zásah smrtí/Les Morts Qui Touchent“ (režie Myron Meerson), ukazující na půdorysu Afrika – letadlo – lesík u Rambouillet na pařížském předměstí, hřbitov Chenay-Malabry, ulice Rue d’Aubervilliers nerozlehlost našeho světa, na kterém se osudy a životy nás všech mísí v jednom tavicím kalíšku.
„Jedeme po obrovských dálnicích na západě Paříže, směrem k vycházejícímu slunci. Růžovou oblohu mezitím bez ustání křižují nejrůznější typy letadel, která čekají s vytáhnutými roletami v okýnkách na přistání v Orly. Vypadá to, jako by tě všechny ty stroje, co letěly noční oblohou, zdravily. Vidím, jak konce jejich křídel zachycují rosu, která si nic nedělá z rychlosti 350 kilometrů za hodinu.“
Jazyk věcně poetický, drama nestavějící, pocity a reflexe vyvolávající. Francouzská poetika vychází (spíš než z reálných příběhů) z diskurzu, z aristotelovské rétoriky v Diderotově hávu. Opět vnitřně prokomponovaný tvar, místy až příliš, forma přiškrtila obsah, ale sdělení bylo jasné.

Lit.: anonym: Les morts qui touchent. In web France Culture, 20. 3. 2010 (anotace). – Cit.: Ça part du ciel, passe sous la terre, ressort sur une autoroute et se termine à la surface des brins d’herbe. C’est la fille d’une morte qui n’a pas eu le temps de la voir mourir. Elle aurait pu collectionner des objets, elle collectionne des lieux. Quelques morts précieux l’accompagnent tout au long de son trajet mortuaire, de Rambouillet à la rue d’Aubervilliers en passant par Châtenay-Malabry : un passager clandestin recroquevillé sur un train d’atterrissage, le philosophe Vladimir Jankélévitch. Ce sont des corps qui volent, chutent, on dit : « frappés par le destin ».