Zpátky na Luční vrch (2007)
Per H. Vindenes Schreiner. Norská rozhlasová komedie o muži, který se znovu narodil. Přeložil František Fröhlich. Scénická hudba Michal Rataj. Dramaturg Hynek Pekárek. Režie Ivan Chrz.
Osoby a obsazení: Swerre (Oldřich Kaiser), Kathrine (Dana Černá), Leif (David Novotný), Ingeborg (Jana Drbohlavová), Andreas (Jan Vlasák), Gerd (Daniela Kolářová), děvče (Andrea Elsnerová), chlapec (Michal Zelenka), žena (Vanda Hybnerová), policistka (Kateřina Hrachovcová), muž (Pavel Oskar Gottlieb), teta (Zdenička Tichá), maminka (Dana Reichová), dítě (Josef Tuček), hlas (Sandra Srnková-Bergmannová) a hlášení (Zdeňka Sajfertová).
Natočeno v roce 2007. Premiéra 10. 5. 2007 (Vltava, 20:00 – 20:48 h.; 45 min.). Repríza 20. 1. 2009 (ČRo 3 Vltava, 21:30 h) v cyklu To nejlepší z Prix Bohemia; 24. 4. 2012 (ČRo 3 Vltava); 13. 5. 2018 (ČRo 2 Praha, 20:00 h.); 22. 5. 2021 (ČRo 2 Praha, 13:04 h.) v cyklu Hra na sobotu; 25. 3. 2023 (ČRo 2 Praha, 13:04 h.) v cyklu Hra na sobotu.
Pozn.: Cena Radia France na festivalu Prix Europa. Cena Prix Bohemia Radio 2008.
Lit.: Pekárek, Hynek: Per Schreiner: Zpátky na Luční vrch. In web ČRo 3 Vltava, 24. duben 2012 (článek + ukázka k poslechu). – Cit.: Rozhlasová hra norského dramatika Pera Schreinera Zpátky na Luční vrch získala cenu Radia France na festivalu Prix Europa. V hořké komedii o dobře situovaném muži středního věku, jehož životní a rodnou idylku zvrátí nečekaná automobilová nehoda, si autor ironicky pohrál s módním tématem reinkarnace – stěhování duší zemřelých do nových těl. V hlavní roli se představí Oldřich Kaiser.
Kdo by dnes nechtěl bydlet na dobré adrese! V norském hlavním městě Oslo je takovou dobrou adresou ulice Tuengen Allée – Luční vrh. Hrdina rozhlasové hry Návrat na Luční vrh Sverre má právě v téhle vyhlášené ulici dům a u něho zahradu s velkým bazénem. Sverre si toho – i svého dobrého zaměstnání – považuje. Žije nevzrušívým životem spořádaného občana, který vždy ze zaměstnání pospíchá do své luxusní vily, kde ho čeká půvabná a milující manželka Gerd a dobře vychované děti. Tahle středostavovská idylka by mohla pokračovat až k pohádkovému konci: „a žili štastně až do smrti“. Do Sverrova života však jednohodne zasáhne nešťastná autonehoda.
Sverre se probudí v nemocnici, jeho hlava i pamět jsou v pořádku, jen se nemůže se hýbat. Má žízeň. K jeho zděšení mu místo nápoje nabídne neznámá žena k napití svůj prs. Sverre si s hrůzou uvědomí, že vězí v cizím těle. Se svou reinkarnací v tělíčku novorozence, kterého si štastní rodiče záhy odvezou domů a který je rozmazlován celou rodinou, se Sverre nehodlá smířit. Hlasitě protestuje, ale navenek vydává jenom dětské žvatlání. Rozhodne se proto trpělivě čekat, až se naučí chodit, a pak se konečně vydá zpátky do svého domu na Lučním vrchu, kde ho jistě všichni netrpělivě čekají. Všechno však dopadne trochu jinak, než si Sverre – ted již malý Håkon – představuje.
Hořká norská komedie Pera Schreinera se s velikým úspěchem a v režii zkušeného režiséra Steinara Berthelsena poprvé představila mezinárodnímu publiku v roce 2005 na festivalu Prix Europa v Berlíně, kde získala speciální cenu sponzorovanou stanicí Radio France. Byla poté nastudována mnoha evropskými rozhlasovými stanicemi. V Českém rozhlase ji nastudoval režisér Ivan Chrz, který ve spolupráci s hudebním režisérem Michalem Ratajem natočil hru moderními rozhlasovými prostředky ve svižném tempu a s mnoha zvukovými efekty. Hru přeložil František Frohlich. V hlavní roli muže, který se znovu narodil, uslyšíte Oldřicha Kaisera.
Lit.: Pekárek, Hynek: Per Schreiner: Zpátky na Luční vrch. In web ČRo 3 Vltava, 20. 1. 2009 (článek). – Cit.: Rozhlasová hra norského dramatika Pera Schreinera Zpátky na Luční vrch získala cenu Radia France na festivalu Prix Europa. V hořké komedii o dobře situovaném muži středního věku, jehož životní a rodnou idylku zvrátí nečekaná automobilová nehoda, si autor ironicky pohrál s módním tématem reinkarnace – stěhování duší zemřelých do nových těl. Hru Pera Schreinera Zpátky na Luční vrch uslyšíte v úterý 20. ledna ve 21.30 hodin ve vysílání Českého rozhlasu 3 – Vltava. Hra byla natočena v roce 2007. V hlavní roli se představí Oldřich Kaiser.
Kdo by dnes nechtěl bydlet na dobré adrese! V norském hlavním městě Oslo je takovou dobrou adresou ulice Tuengen Allée – Luční vrch. Hrdina rozhlasové hry Návrat na Luční vrch Sverre má právě v téhle vyhlášené ulici dům a u něho zahradu s velkým bazénem. Sverre si toho – i svého dobrého zaměstnání – považuje. Žije nevzrušívým životem spořádaného občana, který vždy ze zaměstnání pospíchá do své luxusní vily, kde ho čeká půvabná a milující manželka Gerd a dobře vychované děti. Tahle středostavovská idylka by mohla pokračovat až k pohádkovému konci: „a žili štastně až do smrti“. Do Sverrova života však jednoho dne zasáhne nešťastná autonehoda.
Swerre se probudí v nemocnici, jeho hlava i pamět jsou v pořádku, jen se nemůže hýbat. Má žízeň. K jeho zděšení mu místo nápoje nabídne neznámá žena k napití svůj prs. Sverre si s hrůzou uvědomí, že vězí v cizím těle. Se svou reinkarnací v tělíčku novorozence, kterého si štastní rodiče záhy odvezou domů a který je rozmazlován celou rodinou, se Swerre nehodlá smířit. Hlasitě protestuje, ale navenek vydává jenom dětské žvatlání. Rozhodne se proto trpělivě čekat, až se naučí chodit, a pak se konečně vydá zpátky do svého domu na Lučním vrchu, kde ho jistě všichni netrpělivě čekají. Všechno však dopadne trochu jinak, než si Swerre – ted již malý Hakon představuje.
Hořká norská komedie Pera Schreinera se s velikým úspěchem a v režii zkušeného režiséra Steinara Berthelsena poprvé představila mezinárodnímu publiku v roce 2005 na festivalu Prix Europa v Berlíně, kde získala speciální cenu sponzorovanou stanicí Radio France. Byla poté nastudována mnoha evropskými rozhlasovými stanicemi. Nyní se v české premiéře představuje v režii Ivana Chrze, který ve spolupráci s hudebním režisérem Michalem Ratajem natočil hru moderními rozhlasovými prostředky ve svižném tempu a s mnoha zvukovými efekty. Hru výborně přeložil František Fröhlich. V hlavní roli muže, který se znovu narodil, uslyšíte Oldřicha Kaisera.
Per Schreiner (narozen v roce 1965) je známým norským filmovým a rozhlasovým scenáristou. Velký úspěch mu u norského rozhlasového publika v roce 2003 vynesla hra Den brysomme mannen. Schreiner za ni dostal rok po premiéře Ibsenovu cenu. Tři roky nato byla zfilmována a uvedena na známém festivalu v Cannes.
If you enjoyed this post, please consider to leave a comment or subscribe to the feed and get future articles delivered to your feed reader.
Snad tedy jen nastíním: úspěšný muž jede autem domů, říká si, co všechno musí udělat, co vše ho večer čeká, když tu do něj nabourá jeden nezodpovědný řidič. Dále se příběh odvíjí za pomocí tzv. reminiscencí, hrdinových altereg apod.
Dodejme ještě, že se jedná o norskou hru, a to hru na naše poměry velmi neobvyklou, ba přímo progresivní.
Neobvyklá je už v tom, že vyžaduje od posluchače naprostou soustředěnost, protož provokuje matoucími manévry v ději a sice za pomoci precizní zvukové koláže. Opravdu zvukové efekty nebo situace jsou dohnány k naprosté dokonalosti.
Chvílemi až hra připomíná film, viděno z pohledu někoho, kdo je odkázán sledovat film ušima, stejně jako rozhlasovou hru.
Tento názor jsem vyjádřil v diskusi po veřejném poslechu hry a režisér Chrz byl rád za můj postřeh, poněvadž tak úplně od pravdy jsem nebyl. V Norsku a také ve Švédsku se prý takto hry natáčí, aby budily dojem filmu – tzv. movie hry. Zpátky na Luční vrch nepatří vyloženě do kategorie takových her, ale prvky tu najdeme.
Jak jsem již pravil, považuji hru za progresivní a zároveň chci ale dodat, že je potřeba takhle natáčet.
Rozhlas si nemůže dovolit působit konzervativně a chce-li obstát vedle televize, musí jít chtě nechtě s dobou. Chtě nechtě z hlediska potenciálních reptalů, kteří jsou zvyklí na model hry, kdy je jim vše předloženo, vysvětelno a kdy je tudíž potlačena, silně potlačena posluchačova fantazie a to není dobře.
V dnešní době na takových principech fungují snad všechny televizní seriály, ale musí tu být médium, které nabídne i opačnou alternativu, čili něco, nad čím se mohu zamyslet, co ve mně bude probouzet dotazy, jak to tedy je, je to tak nebo tak, nebo tak. Samozřejmě, že na závěr vše musí vyplynout, to je v pořádku, ale neměli bychom zapomínat umět myslet.
Pokud v sektoru veřejné služby funguje pouze Česká televize a Český rozhlas, tak jedno z médií musí nabízet věci k zamyšlení, jinak bychom kulturně zdegenerovali.
Takže já osobně hru doporučuji, už třeba jen kvůli dobrému obsazení, Oldřich Kaiser mne přesvědčil, že je schopen něčeho mnohem většího než pitvoření se v seriálu Tlučhořovi. :o)
Tím nijak nechci tento kult znehodnocovat.
Stejně jako tvůrci her, kteří si na ní doslova vylámali zuby jsem zvědavý, jak posluchačská obec tento u nás doposud nerealizovaný model přijme.