Portonský dryák (1984)

Přidal: rickie |

Květen 9, 2007

Ondřej Neff. Původní rozhlasová hra – vědeckofantastická komedie odehrávající se v hospodě, napsaná podle vlastní stejnojmenné povídky z knihy Vejce naruby. Hudební spolupráce Mojmír David. Hudební dramaturgie Jitka Severová. Zvuk Pavla Horynová. Záznam a střih Alena Vejsadová. Dramaturg Vladimír Remeš. Režie Eva Svobodová.

Osoby a obsazení: John Upfield, novinář (Ladislav Frej), ochranka institutu (Jan Schánilec), de Martini, ředitel institutu (Zdeněk Řehoř), profesor Helms, vědec (Jiří Hálek), Jindra Nalejváček (Václav Postránecký), dr. Speck (Ladislav Potměšil) a další.

Natočila Hlavní redakce literárně dramatického vysílání Československého rozhlasu Praha v roce 1984 (30 min.). Premiéra 6. 6. 1984 (Praha, 19.15 – 19:50 h.; 32 min.).

Lit.: Svačina, Jan: Extra dryák Ondřeje Neffa. In Scéna, 15/1984 (recenze). – Cit.: Do portonského technologického institutu přijíždí reportér John Upfield. Chce získat podklady pro reportáž, v níž by před veřejností odhalil příčinu náhlých fantastických úspěchů zdejších vědců. Naráží však na nepochopení. Když neuposlechne radu, aby „se zvedl a vypadl tak rychle, jak jen stačí mrskat nohama“, náčelník ostrahy ústavu ho srazí k zemi. Před dalším násilím Upfielda dočasně uchrání pouze odvolání na doktora Specka, které mu otevře cestu k rozhovoru s ředitelem institutu, profesorem de Martinim. Ovšem ani ten mu neprozradí tajemství, kvůli kterému reportér přijel. Protože přitom Upfield odmítne po dobrém sdělit, co ví o doktoru Speckovi, hrozí mu „psychovýslech bez ohledu na jakékoli možné následky pro jeho psychický či fyzický stav“…

Nebylo by divu, kdyby v této chvíli posluchač začal pochybovat, zda se nepřeslechl a zda vědeckofantastická hra Ondřeje Neffa Portonský dryák, kterou první červnovou středu uvedla v premiéře rozhlasová stanice Praha, je skutečně komedií, jak zní její podtitul.

Hra však pokračuje: Veliteli ostrahy se za pomoci portonského odbor- níka na kybernetiku, který „dovede komunikovat s terminálem jako kdyby sám byl součástí kybernetického systému“, podaří zjistit spojitost mezi redaktorem Upfieldem, záhadným doktorem Speckem a třetím z trojlístku někdejších přátel — Jindrou Nalejváčkem, t.č. majitelem baru U Megabytu v sousedství ústavu. Právě v baru U Megabytu, kam se uchyluje Upfield, když je na de Martiniho rozkaz s omluvou propuštěn, se odehrává poslední „dějství“ hry. V něm se nejen vše vysvětlí, ale posluchačce dočká i onoho očekávaného přechýlení hry do komické, či přesněji řečeno crazy polohy.

Klíčem k záhadě kolem náhlého úspěchu portonských vědců je právě doktor Speck, resp. jeho vynález, zázračný elixír — Dryák extra. Úžasná koncentrace mysli, kterou Dryák extra zajišťuje, má však, jak se ukazuje, vedlejší účinky — po jeho užití se vědec fyzicky ztotožní s předmětem výzkumu (prof. de Martini se tak stává sám nejdokonalejším radarem na světě, jaderný fyzik začne být radioaktivní, prof. Helms pracující na výzkumu a vývoji torpéd se nápadně začne podobat jednomu z nich atd.). Druhotným účinkům dryáku se nevyhnul ani jeho vynálezce — stal se křivulí produkující Dryák extra jako výsledek, či přesněji odpad vlastní látkové přeměny. Dr. Speck — křivule se však napraskl, protože si podle svého zvyku dal po obědě horkou kávu a zmrzlinu a ztratil svou schopnost. Děj hry pak končí bláznivou rvačkou vědců o poslední lahvičku Dryáku extra forte, při které je nejprve zcela rozbit naprasklý doktor Speck a pak výbuchem torpéda (= prof. Helmse) fakticky zlikvidován celý ústav. Podrobnosti o následcích závěrečné destrukce stejně jako o osudu poslední lahvičky dryáku se posluchač doví z epilogu hry, jímž je monolog „nejlepšího barmana na světě“, Jindry Nalejváčka…

Ve vědeckofantastickém žánru snad ještě víc než jinde závisí úspěch celého autorova snažení na základním nápadu. Stejně důležité je, aby autor správně odhadl, kolik výchozí nápad unese a tomu pak podřídil volbu jak tabule, tak syžetu.

Ondřeji Neffovi se to v Portonském dryáku podařilo. Nápad stojící pravděpodobně u zrodu hry (tj. úvaha, co by se mohlo stát, kdyby se vědci stejně jako umělci ve své fantazii dokázali ztotožnit se „svým téma- tem“) může být spíš pointou anekdoty, než východiskem vážného dramatu či románu. Podoba rozvedené a náležitě domyšlené dramatické anekdoty, do které jej Neff zpracoval, to potvrdila.

Analogie Portonského dryáku a dobré a dobře podané anekdoty, v níž je vše podřízeno vyznění pointy, se nabízí až při zevrubnějším rozboru hry.

Neffova hra sice nedodržuje žádné exaktní zákony dramatické stavby, přesto však výslednému tvaru nelze upřít účinnost. Zajímavé je např. využití protikladu serióznosti první části hry a rostoucí absurdity části druhé, které nápaditě a organicky umocňuje komické vyznění celku.

Tento záměrný rozpor respektovala i interpretace, důsledně těžící z dalšího protikladu — mezi vážností formy a stále se zvětšující nevážností obsahu. I v tom by bylo možné poukázat na vnitřní spřízněnost s anekdotou. Režisérka Eva Svobodová se proto nesnažila hře pomáhat tím, že by přímo parodovala postupy žánru vlastní. Tvářit se vážně se plně osvědčilo — nečekaný, jako by nezáměrný parodický efekt se tak objevil až ve vyšší rovině, tj. v kontextu formy a obsahu. Podobně si pod režisérčiným vedením počínali i herci, kteří ukázněné usilovali o civilnost projevu a nikdy nesklouzli k přímočaré parodii. Při tom text hry jim to nijak neusnadňoval, protože jednotlivé postavy něj sou důsledně jazykově individualizovány. Ladislav Frej (John Upfield) Zdeněk Řehoř (prof. de Martini), Jiří Málek (prof. Helms) a další dát svým postavám potřebnou míru individualizace v rámci autorem předepsaného typu dodali před mikrofonem.

Práci s jazykem věnoval Neff pozornost v jiném směru. V Portonském dryáku je jazyk svébytným zdrojem humoru. Je to místy až překvapivě nevážné ladění některých replik, co mj. udržuje kontinuitu obou částí hry – od „KUŠ pacholku!“, kterým hned v úvodu okřikne velitel ostrahy protestujícího reportéra, až např. po drastickou pointu, kterou končí přiznání profesora Helmse k metamorfóze v torpédo: „A ze zadku mi kouká lodní šroub…“. Stejně ve hře fungují i slovní hříčky typu „Já jsem tak nešťastný, kluci, že jsem až nešťastný.“

Portonský dryák by zůstal samoúčelnou záležitostí, kdyby se za humorem a absurditou neskrývál hlubší smysl. Neffova hra obstála i z tohoto hlediska. Vedle motivů žánru téměř vlastních (etika vědecké práce, zodpovědnost vědce k sobě samému i ke společnosti ap.) které se objevují i v ní, klade nenásilně např. otázku, kde leží hranice mezi zdravou a zhoubnou ctižádostí člověka. Veskrze sympatickému vyznění Neffovy laskavé parodie na vědeckofantastický žánr přispěla i přiměřená délka hry. Půlhodina poskytla Ondřeji Neffovi dost prostoru, aby svůj základní nápad rozvinul a vypointoval a přitom jej nerozmělnil zbytečnými odbočkami či dopisováním vaty.

Rozhlasové hry