Nevěra (2012)

Přidal: Přemek |

Srpen 3, 2012

Ingmar Bergman. Rozhlasová hra. Herečka Marianne je šťastně provdaná za dirigenta Markuse, přesto se zamiluje do režiséra Davida. Chvíli si všichni myslí, že o nic nejde, než nad svými city ztratí kontrolu. Rozhlasová adaptace filmového scénáře. Překlad Zbyněk Černík. Rozhlasová úprava a dramaturgie Renáta Venclová. Režie Hana Kofránková.

Osoby a obsazení: Marianne (Dana Černá), Bergman (Jiří Ornest), Markus (Lukáš Hlavica), Goldbert (Ivan Řezáč), Petra Holstová (Marie Štípková), Anna Bergová (Helena Dvořáková), Margareta (Apolena Veldová), Johan (Jiří Klem), Eva (Taťjana Medvecká), David (Ivan Trojan) a Isabelle (Julie Baboráková).

Natočeno 2012. Premiéra 27. 11. 2012 (ČRo 3 Vltava, 21:30 – 22:45 h.). Repríza 27. 7. 2017 (ČRo 3 Vltava, 20:00 h).

Lit.: Venclová, Renata: Za nevěru se u Bergmana platí draze. In Týdeník Rozhlas 48/2012, s. 9 (článek). – Cit.: V roce 1982 završil Ingmar Bergman své impozantní filmové dílo rodinnou freskou Fanny a Alexandr, v níž nechal ožít mnohé dětské vzpomínky a fantazie. Snímek Fanny a Alexandr ohlásil velký švédský mág jako rozloučení s filmovou režií, což naštěstí naprosto neznamenalo, že by tím chtěl svou tvůrčí dráhu definitivně uzavřít.

Bergman se od svých začátků pohyboval mezi literaturou, divadlem a filmem. V mládí ho okouzlilo divadlo, o první režii se pokusil během vysokoškolských studií a brzy začal psát vlastní divadelní hry. Od her se dostal k psaní filmových scénářů a posléze k filmové režii, a přestože je dnes vnímán především jako jeden z nejvýznamnějších filmových tvůrců 20. století, divadlo ani psaní nikdy neopustil. Uprázdněný prostor, který se Bergmanovi s koncem filmování otevřel, vyplnil několika kratšími snímky pro televizi, čím dál větší radost ale nacházel při psaní. Dokladem této znovuobjevené radosti z tvorby, je i několik filmových scénářů, s jejichž realizací už Bergman sám nepočítal. Patří k nim také partitura pro obrazové médium Nevěra (2000, česky 2004), volně inspirovaná epizodou z jeho soukromí.
Do vyprávění Nevěry, jejíž rozhlasová adaptace zazní v premiéře v úterý 27. listopadu ve 21.30 na Vltavě, nás švédský režisér uvádí takříkajíc osobně, jako by nám chtěl nabídnout, abychom z bezprostřední blízkosti sledovali vznik celého příběhu a sdíleli zaujetí jeho tvůrce. Nespíš také proto Bergman tentokrát propůjčil autobiografické postavě stárnoucího režiséra i své jméno a už se neukrývá za pseudonymem, jako například v televizním filmu Po zkoušce z roku 1983. Na začátku jsme tedy v Bergmanově pracovně, on sám sedí za psacím stolem a nechá svou představivost, aby si částečně ze vzpomínek, částečně z vlastní fantazie stvořila hlavní hrdinku budoucího příběhu. Neurčitý a konkrétním lidským osudem zatím nespoutaný fantóm na sebe podle Bergmanova přání vezme podobu herečky Marianne Voglerové, kterou režisér kdysi (nejspíš i velmi důvěrně) znal. Od ní si Bergman nechává zpětně vyprávět příběh její nevěry a rozpadu kdysi idylického manželství.
Čtyřicetiletá Marianne je šťastně vdaná za úspěšného dirigenta Markuse, mají spolu devítiletou dceru Isabelle. Markusův nejlepší kamarád David rodinu často navštěvuje, i pro Isabelle a Marianne je David nejmilejším rodinným přítelem. Jednou večer, když při podobné návštěvě chybí Markus, Marianne a David zjistí, že se navzájem velmi přitahují. Naplánují si společnou cestu do Paříže, zatímco Markus bude na turné za oceánem. Jejich vztah ale pokračuje i po návratu do Švédska. A ukáže se, že se velmi zmýlili, když svou nevěru považovali jen za příjemné intermezzo, které pro nikoho nebude mít vážné následky.
Přes atraktivní rámec, který scénáři Nevěry dodává přítomnost Bergmana jako literární postavy (jeho neustálá oscilace mezi tvůrcem příběhu a pouhým posluchačem), je naše hlavní pozornost upřena na vypravěčku Marianne. To ona se před námi zpovídá ze svého života a bez uhýbání a vytáček znovu prochází cestou, na niž ji zavedla vášeň, i když dobře cítí, že ústí v beznaději, ztroskotání a neodčinitelné vině. Kdo z nás by se odvážil ji soudit?

Lit.: Venclová, Renata: Premiéra Nevěry uzavře cyklus věnovaný Ingmaru Bergmanovi. In web ČRo 3 Vltava, listopad 2012 (článek). – Cit.: Po celý listopad patřil úterní Klub rozhlasové hry na Vltavě cyklu inscenací natočených podle textů režiséra Ingmara Bergmana. Dnes ho uzavře premiéra adaptace původně filmového scénáře Nevěra z roku 2005, v němž Bergman ukazuje, jak ničivou sílu může mít na životy všech zúčastněných mimomanželský poměr. Inscenaci režisérky Hany Kofránkové s Danou Černou v hlavní roli vysíláme v útrý 27. prosince od 21.30.

Do vyprávění Nevěry nás švédský režisér uvádí takříkajíc osobně, jako by nám chtěl nabídnout, abychom z bezprostřední blízkosti sledovali vznik celého příběhu a sdíleli zaujetí jeho tvůrce. Nespíš také proto Bergman tentokrát propůjčil autobiografické postavě stárnoucího režiséra i své jméno a už se neukrývá za pseudonymem, jako například v televizním filmu Po zkoušce z roku 1983. Na začátku jsme tedy v Bergmanově pracovně, on sám sedí za psacím stolem a nechá svou představivost, aby si částečně ze vzpomínek, částečně z vlastní fantazie stvořila hlavní hrdinku budoucího příběhu. Neurčitý a konkrétním lidským osudem zatím nespoutaný fantóm na sebe podle Bergmanova přání vezme podobu herečky Marianne Voglerové, kterou režisér kdysi (nejspíš i velmi důvěrně) znal. Od ní si Bergman nechává zpětně vyprávět příběh její nevěry a rozpadu kdysi idylického manželství.

Čtyřicetiletá Marianne je šťastně vdaná za úspěšného dirigenta Markuse, mají spolu devítiletou dceru Isabelle. Markusův nejlepší kamarád David rodinu často navštěvuje, i pro Isabelle a Marianne je David nejmilejším rodinným přítelem. Jednou večer, když při podobné návštěvě chybí Markus, Marianne a David zjistí, že se navzájem velmi přitahují. Naplánují si společnou cestu do Paříže, zatímco Markus bude na turné za oceánem. Jejich vztah ale pokračuje i po návratu do Švédska. A ukáže se, že se velmi zmýlili, když svou nevěru považovali jen za příjemné intermezzo, které pro nikoho nebude mít vážné následky.

Přes atraktivní rámec, který scénáři Nevěry dodává přítomnost Bergmana jako literární postavy (jeho neustálá oscilace mezi tvůrcem příběhu a pouhým posluchačem), je naše hlavní pozornost upřena na vypravěčku Marianne. To ona se před námi zpovídá ze svého života a bez uhýbání a vytáček znovu prochází cestou, na niž ji zavedla vášeň, i když dobře cítí, že ústí v beznaději, ztroskotání a neodčinitelné vině. Kdo z nás by se odvážil ji soudit?

Rozhlasové hry