Poslední vlak z Frývaldova (1978)

Věra Sládková. Původní rozhlasová hra. Hudba Zdeněk Pololáník. Zvuk Jaromír Pěnčík. Natáčení Jitka Barošová. Montáž a střih Jana Kuchovská. Asistent režie Jaromír Ostrý. Dramaturg Josef Zahradníček. Režie Olga Zezulová.

Osoby a obsazení: otec (Stanislav Zindulka), matka (Libuše Billová), dítě (Jiřina Grunová-Ostrá), vypravěčka (Dagmar Pistorová), Ema (Jana Janovská), Gluck (Milan Vágner), Wenig (Vilém Pfeiffer), Sepp (Miroslav Středa), turneři (Jiří Valchař a Karel Mišurec), Bretschneiderová (Olga Hauková), topič (Leopold Franc), úředník (Bohumil Slezáček), soused (Karel Adam), sousedka (Olga Hegerová), hlasatel (Stanislav Tesař), hlasy (Jaromír Ostrý, Ludmila Vacková, Tamara Luskačová, Milan Zezula).

Nastudovalo Brno v roce 1978. Natočeno 30. 8. 1978 (studio č. 6, 14:00 – 18:00 h.).

Obnovená premiéra 26. 9. 2007 (Praha, 20:05 – 21:00 h.; 54min.). Repríza 11. 9. 2016 (ČRo 3 Vltava, 10:30 h.).

Pozn.: Věra Sládková napsala ještě volná pokračování Bílé punčochy (1979) Nedostateční dlouholebci (1980). V osmdesátých letech byla trilogie zpracována do TV seriálu Vlak dětství a naděje (1985).

Lit.: -jir-: Vlak dětství a naděje. Srdeční role Stanislava Zindulky. In TV Magazín 31/2012, s. 21 (článek o genezi TV seriálu)

Lit.: Hnilička, Přemysl: Srágorka i Bilbo Pytlík. In web Týdeník Rozhlas, 24. březen 2019 (článek). – Cit.: Vynikající herec Stanislav Zindulka zemřel 14. března. V množství nekrologů byly připomenuty jeho role televizní, filmové i divadelní, nyní se ohlédněme za jeho prací rozhlasovou.

Často spolupracoval s brněnským rozhlasem – v dramatizaci Feuchtwangerova Jasnovidce (1989) hrál hraběte Zinsdorffa, v Tachovského Paní Šarlotce (1987) Němečka, v životopisné hře Jiřího Daňka Zadrž blesk na cestě jeho (1986) jednoho ze sedláků a v satiře Ilji Ilfa a Jevgenije Petrova Rytíř zlatého rouna (1969) zase pořadatele.

Životní rozhlasovou roli mu nabídl pražský rozhlas v roce 1996 v dramatizaci Tolkienova románu Hobit aneb Cesta tam a zase zpátky. Režisér Jiří Horčička Zindulku obsadil do titulní role hobita Bilbo Pytlíka, kterého čaroděj Gandalf (František Němec) pověří velkým úkolem: ukrást pro trpaslíky poklad velkého draka (Rudolf Pellar). Přes dvacet let stará nahrávka nabízí zcela jiný pohled na podivuhodný Tolkienův mytologický svět než nedávný Jacksonův film, je více groteskní, zábavnější… Zindulkův Bilbo do tohoto výkladu zapadá výtečně: je poděšený z úkolů, které na něj čekají, ale přesto dostatečně vychytralý, odvážný i moudrý.

V rozhlasovém studiu byl Zindulka častým hostem i v posledních letech: představoval otce hlavního hrdiny Lva Děmidova v dramatizaci románu Toma Roba Smithe Dítě číslo 44 (2011), faráře v Těsnohlídkových Dobrodružstvích lišky Bystroušky (2010), nerudného bankovního ředitele Merryweathera v Doylově Spolku ryšavců (2010), nespoutaného důchodce – pacienta Vocilku – v nastudování hry Alexe Koenigsmarka Humelšnábl a boj se smrtí (2006), skřítka v inscenaci loutkové hry Federika Garcíi Lorky Láska dona Perlimplína a vášnivost Belisina (2018) či Bobyho v Durrenmattově Návštěvě staré dámy (2018). Hradecké studio dokonce zaznamenalo jeho herecké vzpomínky pod názvem Putování za divadelní vůní (2011).

To nejdůležitější mu ale rozhlas poskytl v dramatické trilogii Věry Sládkové. Tři hry, které napsala pro brněnské studio v letech 1978 až 1980 (Poslední vlak z Frývaldova, Bílé punčochy, Nedostateční dlouholebci), natočila zkušená režisérka Olga Zezulová a do postavy tatínka obsadila Stanislava Zindulku. Příběh československého pohraničí, brněnského prožívání okupace i konce války je tu vyprávěn pohledem malé holčičky, která vnímá okolní děje jako jakési přízračné divadlo a nechápe okolnosti, které naopak dobře chápe posluchač.

Rozhlasová trilogie se později stala předlohou k televiznímu seriálu režiséra Karla Kachyni Vlak dětství a naděje a Stanislav Zindulka později vzpomínal, že se na konkurz na postavu tatínka, kterému jeho žena (v seriálu ztvárněná Helenou Růžičkovou, v rozhlasovém zpracování Libuší Billovou) říká „srágorka“, vypravil, aniž byl pozván, protože ho prostě hrát musel. A režiséra, který s ním původně nepočítal, přesvědčil. Rozhlasové verzi chybí působivá melancholie, kterou oplývá televizní seriál. Přesto stojí za poslech, už pro srovnání.

If you enjoyed this post, please consider to leave a comment or subscribe to the feed and get future articles delivered to your feed reader.

.
Komentáře

Zatím nemáte žádné komentáře.

Napište komentář k článku

(povinné)

(povinné)