Bílé punčochy (1979)

Přidal: Přemek |

Září 25, 2007

Věra Sládková. Hudba Zdeněk Pololáník, hraje instrumentální soubor, řídí Jan Štych. Zvuk Jaromír Pěnčík. Natáčení Jitka Barošová. Montáž a střih Jana Kuchovská. Asistent režie Jaromír Ostrý. Dramaturg Josef Zahradníček. Režie Olga Zezulová.

Osoby a obsazení: otec (Stanislav Zindulka), matka (Libuše Billová), dítě (Jiřina Grunová-Ostrá), vypravěčka (Dagmar Pistorová-Karásková), Vémola (Pavel Kunert), děd (Rudolf Chromek), švagr (Jaroslav Dufek), Amálka (Jiřina Prokšová), učitel (Jiří Tomek), Sepp (Miroslav Středa), generál (Maxmilián Hornyš), průvodce (Alois Liškutín), ředitel (Dobroslav Riegl). Dále účinkují Andrea Piková, Dušan Baur, Karel Fajt, Ivan Hojar, Vilém Lamparter.

Nastudovalo Brno v roce 1979. Natočeno 26. 2. 1979 (studio 6, 18:30 – 22:30 h.). Premiéra 14. 3. 1979 (55 min.). Repríza 25. 12. 2010 (ČRo 2 Praha, 22:00 h.); 18. 9. 2016 (ČRo 3 Vltava, 10:30 h.).

Obnovená premiéra 3. 10. 2007 (Praha, 20:06 – 21:00 h.; 54 min.). Repríza 1. 5. 2022 (ČRo 3 Vltava, 11:00 h.) v cyklu Radioseriál.

Pozn.: Volné pokračování rozhlasové hry Poslední vlak z Frývaldova (1978), následovala ještě závěrečná inscenace, Nedostateční dlouholebci (1980). V osmdesátých letech byla trilogie zpracována do TV seriálu Vlak dětství a naděje (1985).

Lit.: (tom) [=TOMÁŠ, Jiří]: Rozhlas. Tvorba. R. 1979, č. 13, 28. 3., s. 19–20.

Lit.: -jir-: Vlak dětství a naděje. Srdeční role Stanislava Zindulky. In TV Magazín 31/2012, s. 21 (článek o genezi TV seriálu)

Lit.: anonym: 3. ročník festivalu původní české rozhlasové hry Plzeň 19. – 23. května 1980. Praha: Český rozhlas, 1980 (anotace).

Lit.: anonym: Poslední vlak z Frývaldova: Bílé punčochy – 25. prosince. In web ČRo 2 Praha, prosinec 2010 (článek). – Cit.: Spisovatelka Věra Sládková ve své trilogii Malý muž a velká žena dokázala nepateticky a přitom velmi poutavě očima malého děvčete zachytit pohnuté události II. světové války, jak se odrážely v každodenním životě obyvatel severomoravského pohraničí a Brna…

Český rozhlas 2 – Praha připravil rozhlasovou dramatizaci trilogie (sic!), oblíbené díky její filmové adaptaci. Seznámíme se tak s malou Věrou a jejím otcem, poštmistrem Josefem Pumplně. Čerstvý vdovec přivede do rodiny novou matku, tělesně mohutnou ženu rázovitých způsobů ale dobrého srdce. Ve Frývaldově sílí hnutí Němců za připojení k nacistické říši a české obyvatelstvo je vystaveno jejich častějším provokacím a útokům. V hlavních rolích uslyšíme Stanislava Zindulku, Libuši Billovou a Jiřinu Grunovou.
Začínáme ve 22:00 hodin.

Lit.: Hnilička, Přemysl: Srágorka i Bilbo Pytlík. In web Týdeník Rozhlas, 24. březen 2019 (článek). – Cit.: Vynikající herec Stanislav Zindulka zemřel 14. března. V množství nekrologů byly připomenuty jeho role televizní, filmové i divadelní, nyní se ohlédněme za jeho prací rozhlasovou.

Často spolupracoval s brněnským rozhlasem – v dramatizaci Feuchtwangerova Jasnovidce (1989) hrál hraběte Zinsdorffa, v Tachovského Paní Šarlotce (1987) Němečka, v životopisné hře Jiřího Daňka Zadrž blesk na cestě jeho (1986) jednoho ze sedláků a v satiře Ilji Ilfa a Jevgenije Petrova Rytíř zlatého rouna (1969) zase pořadatele.

Životní rozhlasovou roli mu nabídl pražský rozhlas v roce 1996 v dramatizaci Tolkienova románu Hobit aneb Cesta tam a zase zpátky. Režisér Jiří Horčička Zindulku obsadil do titulní role hobita Bilbo Pytlíka, kterého čaroděj Gandalf (František Němec) pověří velkým úkolem: ukrást pro trpaslíky poklad velkého draka (Rudolf Pellar). Přes dvacet let stará nahrávka nabízí zcela jiný pohled na podivuhodný Tolkienův mytologický svět než nedávný Jacksonův film, je více groteskní, zábavnější… Zindulkův Bilbo do tohoto výkladu zapadá výtečně: je poděšený z úkolů, které na něj čekají, ale přesto dostatečně vychytralý, odvážný i moudrý.

V rozhlasovém studiu byl Zindulka častým hostem i v posledních letech: představoval otce hlavního hrdiny Lva Děmidova v dramatizaci románu Toma Roba Smithe Dítě číslo 44 (2011), faráře v Těsnohlídkových Dobrodružstvích lišky Bystroušky (2010), nerudného bankovního ředitele Merryweathera v Doylově Spolku ryšavců (2010), nespoutaného důchodce – pacienta Vocilku – v nastudování hry Alexe Koenigsmarka Humelšnábl a boj se smrtí (2006), skřítka v inscenaci loutkové hry Federika Garcíi Lorky Láska dona Perlimplína a vášnivost Belisina (2018) či Bobyho v Durrenmattově Návštěvě staré dámy (2018). Hradecké studio dokonce zaznamenalo jeho herecké vzpomínky pod názvem Putování za divadelní vůní (2011).

To nejdůležitější mu ale rozhlas poskytl v dramatické trilogii Věry Sládkové. Tři hry, které napsala pro brněnské studio v letech 1978 až 1980 (Poslední vlak z Frývaldova, Bílé punčochy, Nedostateční dlouholebci), natočila zkušená režisérka Olga Zezulová a do postavy tatínka obsadila Stanislava Zindulku. Příběh československého pohraničí, brněnského prožívání okupace i konce války je tu vyprávěn pohledem malé holčičky, která vnímá okolní děje jako jakési přízračné divadlo a nechápe okolnosti, které naopak dobře chápe posluchač.

Rozhlasová trilogie se později stala předlohou k televiznímu seriálu režiséra Karla Kachyni Vlak dětství a naděje a Stanislav Zindulka později vzpomínal, že se na konkurz na postavu tatínka, kterému jeho žena (v seriálu ztvárněná Helenou Růžičkovou, v rozhlasovém zpracování Libuší Billovou) říká „srágorka“, vypravil, aniž byl pozván, protože ho prostě hrát musel. A režiséra, který s ním původně nepočítal, přesvědčil. Rozhlasové verzi chybí působivá melancholie, kterou oplývá televizní seriál. Přesto stojí za poslech, už pro srovnání.

Rozhlasové hry