Já jsem ti to říkala 1/10 (2012)

Přidal: Přemek |

Červen 13, 2013

Johana Švarcová. Minutová hra. Rozhlasová hra v 10 epizodách. Mistr zvuku Roman Kolliner. Zvuková spolupráce Ladislav Železný. Dramaturgie Kateřina Rathouská. Režie Johana Švarcová.

Osoby a obsazení: Ona (Johana Švarcová) a babička (Pavla Skolilová), pes (pes Kryštof), kluk (Petr Marek), holka (Petra Nesvačilová), řidič / Hagar / nácek (Tomáš Jeřábek), revizorka (Halka Třešňáková), cizinec / kluk se psem (Tyler Noble), pán č. 2 (Ondřej Bauer), starší pán ve frontě (Miloslav Mejzlík).

Natočeno v roce 2012 (2 min). Rozhlasová premiéra 19. – 21. 6. 2013. K poslechu zde, zde, zde, zde, zde, zde, zde, zde, zde a zde.

Obsah: 1. Jeseniova č. 40, 15:14 – 2. Jeseniova ulice, 15:18 – 3. Tramvajová zastávka Biskupcova, 15:24 – 4. Tramvajová zastávka Biskupcova, 15:26 – 5. Tramvaj č. 16, 15:37 – 6. Tramvaj č. 16, 15:39 – 7. Pošta, 15:54 – 8. Náměstí Míru, 16:00 – 9. Tramvajová zastávka Náměstí Míru, 16:05 – 10. Cesta z Vinohrad do Jeseniovy ulice č. 40, 16:15.

Text 1. dílu:

(Celá tato scéna se odehrává na ulici před vchodovými dveřmi v Jeseniově ulici, číslo 40. Ona zazvoní. V přízemí se rozštěká babiččin pes Kryštof. Pozdraví se přes mluvítko. Ona stojí na ulici a přes dveře slyší, jak babička pomalu schází ze schodů, aby jí odemkla. Otevřou se dveře, Kryštof vyběhne, babička jí dá pusu na tvář.)

BABIČKA: Ahoj. No to tobě dneska sluší!

ONA: Jé, babi, ty seš zas o něco menší!

Nátačení minutového seriálu Johany Švarcové Já jsem ti to říkala

BABIČKA: Co se divíš, až budeš stará, tak se taky budeš zmenšovat. Sesedaj mi kosti.

ONA: Jo, já vím.

BABIČKA: Vem to vodítko. Kryštofe! Kryštofe, pojď sem! (k ní) Říkala jsi, že přijdeš ve dvě a kolik je teď?

ONA: Tři.

BABIČKA: Ne, je patnáct čtrnáct. To nejsou ani dvě, ani tři.

ONA: Jo, já vím.

BABIČKA: Mohla bys počítat s tím, že když máš někde být ve dvě, tak máš vycházet z domu přesně tak….

ONA: Jo, jako jo, ale ty nejsi autobus, takže mi nikam neodjedeš, i kdybych se zpozdila o půl dne, najdu tě tady.

BABIČKA: Nejsem autobus, ale taky bys mě tady jednou mohla najít mrtvou.

ONA: Babi?! Nech toho.

BABIČKA: Ty toho nechej, prostě příště choď včas.

ONA: Hehe, už tě vidím, jak naschvál umíráš, když k tobě jdu. To by byla pomstička.

BABIČKA: No to víš, že jo. Když si něco moc přeješ, tak se to splní, takže když budu chtít, tak umřu třeba příští středu ve čtyři. A víš co? Když budu umírat, tak ti ještě stihnu napsat na papír: Vidíš, já jsem ti to říkala.

ONA: V tom případě to už můžeš napsat normálně teď. Až budeš umírat, tak to jen vytáhneš ze šuplíku.

BABIČKA: Ty jsi drnda. A Kryštofa pěkně vyvenči, on se na tebe těšil.

ONA: Jasně. Tak ahoj. (k psovi) Kryštofe, počkej na mě…

(Zvuky ulice. Domovní dveře se hlasitě zabouchnou.)

Text 2. dílu

(Celá tato scéna se odehrává na ulici, o jeden blok dál. Domovní dveře se hlasitě
zabouchnou, pár kroků, sem tam projede auto, kolem projde pár lidí. V Jeseniově ulici je celkem rušno.)

ONA: Kryštofe, teď budeš dělat bobek?

(Kryštof se motá kolem.)

ONA: Ty brďo, já tady po tobě uklízím, tak buď v klidu. Seď!

(Zatímco odepíná vodítko, slyší rozhovor dvou lidí, kteří procházejí kolem.)

KLUK: Blbost. Já ti řeknu, kdo tady není v pohodě. Ty nejsi v pohodě. Protože, já na rozdíl od tebe, v pohodě jsem.

HOLKA: Ty nejsi v pohodě.

Natáčení minutového seriálu Johany Švarcové Já jsem ti to říkala

KLUK: Já jsem v pohodě, ty ani nevíš, co je to bejt v pohodě, protože jinak bys musela přiznat, že já jsem úplně v pohodě.

HOLKA: Ale to je celý úplně mimo.

KLUK: Ty seš úplně mimo. Já jsem v pohodě. Opakuj po mně, jsem v pohodě. Dělej! Řekni to.

HOLKA: To je fakt úplně mimo. Jestli je tady někdo v pohodě, tak tady ten pes, že jo?

ONA : (vnitřní hlas) Jasně, že ten pes je víc v pohodě než vy. Před chvíli se perfektně vykadil a já to po něm uklízím, takže proč by nebyl v pohodě, že jo…

KLUK: O to nejde, prostě jenom řekni, že jsem v pohodě.

ONA: (zareaguje na ně tak, aby to bylo/nebylo slyšet) Jestli jste se dobře vykadili, tak jste určitě v pohodě.

KLUK: (už trochu podrážděně) Cože?!

(Ona je skloněná u země a neúspěšně se snaží dát hovno do papírovýho pytlíku, oni stojí nad ní, kolem běhá v pohodě pes.)

ONA: Já jen musím jít vyhodit tady to…hovínko…

(Rychlým krokem odchází pryč, za sebou slyší, jak rozhovor pokračuje dál i bez ní. Vzdalující se hlasy přeruší až hlasité zaskřípění brzd a zavytí psa.)

Text 3. dílu:

(Hlasité zaskřípění brzd a zavytí psa.)

ONA: Kryštofe!!

ŘIDIČ: (vyklání se z okýnka) Proč nemáte uvázanýho toho psa?

ONA: Já ho měla na vodítku.

ŘIDIČ: (nastartuje, pomalu odjíždí a polohlasně nadává) Kráva, blbá kráva. Jak se takovej debil může starat o psa? Ten pes by se měl spíš postarat o toho debila.

ONA: (hladí psa, který slastně kňučí) Kryštofe, není ti nic?

(Atmosféra ulice, která je blízko frekventované silnice – kroky a zesiluje se zvuk hlavní třídy – auta, tramvaje, lidi. Pár kroků a jsou na zastávce, po krátkém incidentu si hledí toho, aby o psa bylo postaráno. Na zastávce je poměrně nabito. Zvuky lidí na zastávce zesílí. Kousek nalevo slyší rozhovor.)

REVIZORKA: (velice důrazně) Potřebuju – tvůj – pas.

CIZINEC: Sorry, I really don’t understand you!

REVIZORKA: Já nevím, jak ti to mám říct?! Pé, á, es – pas! Nebo občanku prostě. No každopádně musim zavolat policii. Poulís…, rozumíš?

CIZINEC: Police?

ONA: (vnitřní hlas) Ono to vypadá, že to toho amíka docela mrzí, ale ať se snaží, jak se snaží, stejně tý revizorce nerozumí ani slovo. On slyší, co mu ta ženská říká, možná by ty slova i uměl zopakovat, ale vůbec netuší, co to sakra může znamenat… Se rozhlížíš, kdo by ti tady pomohl, viď? Je tady dost lidí, tak proč koukáš zrovna na mě?

CIZINEC: Lady, can you help me, please?

ONA: Yes, of course. She just needs your ID.

(Atmosféra zastávky, kolem jezdí auta, lidi se baví.)

Text 4. dílu:

(Atmosféra zastávky, kolem jezdí auta, lidi se baví.)

ONA: Ticket inspector needs your ID or passport.

REVIZORKA: Přijede si do Čech, tak se má naučit česky, ne? Neumím francouzsky, tak přece nepojedu někam do Paříže, ne? To je snad logický.

CIZINEC: That´s my ID, is it ok?

ONA: (ptá se revizorky) On se vás jen ptá, jestli je ta občanka v pořádku. On jel bez jízdenky?

REVIZORKA: No ještě aby. Panáček přestupoval s nepřestupní.

ONA: Aha, no ale to není zas takovej přestupek, ne? To by se asi pro jednou dalo odpustit, co říkáte?

REVIZORKA: Jo, kdyby bylo na mně, klidně, proč ne. Jenomže to nejde. Kam bysme se dostali?! By to viděli tady lidi na zastávce, a pak už by se to šířilo jak lavina.

ONA: Co by se šířilo?

REVIZORKA: Že revizora přemluvíte.

ONA: To by se nešířilo.

REVIZORKA: Ale šířilo. A cizinci si přijedou, nepřečtou si přepravní podmínky, nasednou si a jedou, jako by se nechumelilo.

ONA: Podle mě i spousta Čechů úplně nezná přepravní podmínky…

REVIZORKA: No to máte pravdu. Máte lístek pro toho psa?

ONA: Co?

REVIZORKA: Pes nemůže jet zadarmo, kam bysme se s takovou dohrabali.

ONA: Jé, mně už to jede, já musím, nashle.

(Přijíždí tramvaj. Dveře se otevřou, nastupuje.)

ONA: (vnitřní hlas) Možná by mě ještě chvíli potřeboval… Jasně, nerozumí jí ani slovo a ona jemu taky ne. Snad mu někdo pomůže…

(Dveře se zavřou a tramvaj zacinká.)

Text 5. dílu:

(Dveře se zavřou a tramvaj zacinká. Zvuková atmosféra celkem plné tramvaje.)

ONA: (tlumeným hlasem) No tak, Kryštofe, sedni!!

PÁN č. 1: Znáš Mirku, tak vůbec nevím, co tady řešíš… jak jsem ti asi měl dát vědět, když se mi vybil telefon… Kláro, nechtěj bejt absurdní, jo? Prostě mám vybitej telefon, rovná se nemůžu ti zavolat, rovná se nic to neznamená… hmm… cheche…, jasně, já přesně vím, kam teď míříš… jasně, tak jak chceš… nic nebylo… nic… no nebylo… byl tam Karl a Frcin, šli jsme pak k Mirce domů… proč? Ta ochutnávka už skončila a do hospody se nám nechtělo…, ježiš dyť to víš, ta degustace. Tak jsme šli k Mirce… nejdřív jsem usnul v obýváku, pak jsem šel na záchod, tam jsem byl asi hodinu a půl, a pak mě Mirka odnesla do postele…, já nevím, proč mě nedala na gauč, asi tam byl někdo jinej… to mě jako měla nechat spát na záchodě? … Nebyl, přísahám… jen jsme se objali jako se ségrou třeba… to je jedno, že nemám ségru přece, ne? … Jen na dobrou noc… nebyla větší…

(Z cestujících sem tam někdo zakašle, zamručí, je cítit, že kolem je poměrně dost lidí, kteří v tuto chvíli nechtěně nahlížejí do soukromí pána.)

ONA: (vnitřní hlas) Ta Mirka asi bude obětavá holka, takhle se postarat o všechny tři, včetně Frcina… hm…

ONA: S dovolením, můžu projít?

(Monolog Pána č. 1 se postupně vzdaluje.)

ONA: (přesouvá se na druhý konec tramvaje, tlumeným hlasem) Kryštofe, sedni.

(Někdo šlápne psovi na ocásek, Kryštof vyjekne.)

Text 6. dílu

(Někdo šlápne Kryštofovi na ocásek, pes vyjekne.)

ONA: (vnitřní hlas) Taky aspoň může říct – Pardon, já si ho nevšimnul, nebo něco takovýho, ne?

PÁN č. 2: (do telefonu) Sorry, sorry. Vím o tom… ne, nezapomněl… určitě. Nebojte, já se ještě jednou omlouvám, ale právě jsem v taxíku a jsem tam za minutku… Jo, jo, jsem si vědom toho, že na mě čeká klient, jak říkám, jsem na cestě…. jsem skoro na Smíchově…

(Hlas z repráků: Nákladové nádraží Žižkov. Příští zastávka – Nákladové nádraží Žižkov.

PÁN č. 2: (rychle se snaží kašlat do telefonu, aby nebylo slyšet, že je ve skutečnosti v tramvaji) Nene, to mi tady jen tak blbnem v autě. Podává jí telefon s prosebným výrazem a zašeptá: Prosííím vás, mohla byste… něco?

ONA: Haló? Jojo, jedeme, jsme na cestě… Já jsem tady jenom dělala takovou srandu. V autě. (paroduje hlas z repráků) Příští zastávka Nákladové nádraží Žižkov… haha.

PÁN č. 2: (ani nepoděkuje) Dejte mi to zpátky. Vezme si telefon Tak jste to slyšel. Je to na cestě.

(Zvukovou zkratkou se dostaneme až k zastávce Šumavská. Hlas z repráků v tramvaji: Šumavská.)

ONA: (vnitřní hlas) Trochu se courá, asi se mi v tý tramvaji ňák rozseděl, no jo, už je to důchodce.

ONA: Kryštofe, pojď.

(Dveře se zavírají, tramvaj zacinká a pomalu odjíždí. Zvuk vzdalující se tramvaje.)

Text 7. dílu

(Zvuk vzdalující se tramvaje.

Ona: (vnitřní hlas) Doufám, že na tý poště nebude moc lidí… no i když… odpoledne se tam chodí, normálně po práci, stejně jako nákupy, vždycky po práci.

(U zábradlí přiváže Kryštofa.)

ONA: Se ti to moc nezdá, viď? Ale já tě prostě musím přivázat. Stejně kňučíš jen ze zvyku… už 14 let. Čekej!

(Pár kroků a otvírá dveře, vchází do poštovní haly.)

ONA: (vnitřní hlas) Takže balíky ne… Tady, složenky a jiné transakce…

(Zmáčkne tlačítko, slyšíme zvuk, jak vyjede papírek.)

ONA: (vnitřní hlas) 139, hm, tak to jsem zvědavá, co to vlastně znamená.

(Kroky, pak se zastaví.)

STARŠÍ PÁN VE FRONTĚ: Taková slečna, hmmm (citoslovce něco jako mlasknutí), já být jejich chlapec, tak ji samotnou nepustím ani pro rohlíky.

(Ticho.)

STARŠÍ PÁN VE FRONTĚ: Taková milá slečna. (kouká na ni, a přitom kontaktuje ostatní ve frontě, aby mu potvrdili, že ta slečna je milá) Nebo že by to byla mladá paní?

ONA: (zmůže se jen na) Ne.

(Cinkne elektronická tabule a ozve se číslo 112, robotickým hlasem.)

STARŠÍ PÁN VE FRONTĚ: To tam u nás bysme řekli, že jste EŇO ŇUŇO.

(Ona se v tu chvíli rozesměje, což pána trochu povzbudí k dalšímu kontaktu.)

STARŠÍ PÁN VE FRONTĚ: No to se nesmějte, kdybyste nebyla EŇO ŇUŇO, tak bych řekl, že jste UŇO FUŇO.

ONA: (ještě se směje) To byste neřekl, to byste se styděl.

STARŠÍ PÁN VE FRONTĚ: Ááááá! Tak slečna není jenom hezká, ale dokonce i mluví a je chytrá!

(Elektronická tabule vypípne číslo 126 – robotický hlas.)

STARŠÍ PÁN VE FRONTĚ: Máte chlapce?

ONA: (vnitřní hlas) Když řeknu jo, tak se bude ptát, co je ten kluk zač a bude se o něm chtít bavit. Když řeknu ne, tak řekne jak to, že tak hezká slečna nikoho nemá….

STARŠÍ PÁN VE FRONTĚ: Já kdybych nebyl ženatej, tak vás tady požádám o ruku. Věříte v lásku na první pohled?

(Zvoní jí mobil.)

ONA: Pardon, tohle musím vzít.

(Kroky, odchází.)

STARŠÍ PÁN VE FRONTĚ: (volá za ní do ztracena) Jéje! Jak to, že tak hezká slečna nemá chlapce.

(Zvuk otvírání dveří. Zvuk rozbíjejícího se skla.)

Text 8. dílu

(Zvuk rozbíjejícího se skla – někdo hází do kontejneru na tříděný odpad lahve.)

ONA: (do telefonu) Jasný, babi, však za chvíli jsem u tebe, hele, musim končit, jo? Akorát tu poštu… no… tam bylo fakt hrozných lidí… Ne hrozný lidi, ale že tam bylo hodně lidí… Jo, tak papa.

(Pár kroků, zvuková atmosféra náměstí Míru: na kostele bijí zvony, zvukomalebnou atmosféru přeruší přibíhající štěkající pes, který na ni vyskočí a povalí ji na zem.)

ONA: (lekne se) Eh!

KLUK SE PSEM: (mluví lámanou češtinou) Nebojí se, ona je hodná. Hagar, k noze! Celá si? Nestalo se ti nic?

ONA: Jo, dobrý, nic mi neni.

KLUK SE PSEM: To je kamarád, ona má ráda lidi.

ONA: Já mám taky ráda lidi, ale neskáču po nich.

KLUK SE PSEM: Co? Jo takhle, to je dobrý, haha.

(Zvukomalebnou atmosféru přeruší přibíhající štěkající pes.)

ONA: Kryštofe! Co tady děláš, ty motovidlo, tys mi utek! Teda ty ses našel.

KLUK SE PSEM: To je tvůj pes?

ONA: Ne, to je babiččin pes, ale teď je vlastně můj.

KLUK SE PSEM: Asi má rád lidi, když tě našel.

ONA: No já ho mám taky ráda, i když jsem ho zapomněla.

KLUK SE PSEM: Víš co? Kniha a pes, to je totiž dobrý přítel pro člověka.

ONA: Tak ahoj!

KLUK SE PSEM: Čau.

ONA: (vnitřní hlas) Ty teda umíš přijít ve správnou chvíli, Kryštofe. Jednou potkám někoho sympatického, ty uděláš takovouhle scénu a já pak před ním vypadám, že jsem nezodpovědná holka, co zapomíná psy.

(Odcházejí. Kroky a pes se vzdalují. Z dálky je slyšet, jak Kluk volá: Hagar, k nozeéé! Zvuk projíždějící sanitky zleva.)

Text 9. dílu

ONA: (vnitřní hlas) To by mě zajímalo, jestli si Kryštof vůbec všimnul, jakýho měl ten kluk hezkýho psa? Bych se vsadila, že to byla čubička. Byla teda trochu větší, ale zas to byla jiná rasa, takže trochu psí exotika. Snad by mu nevadilo, že by to byla jiná rasa… Nebo jo?

(Zvuk projíždějící sanitky zprava. V protisměru projíždí tramvaj. Na zastávce náměstí Míru je asi 10 lidí. V pozadí chodí nervózně nácek a nadává.)

NÁCEK: (tlumeně a nasraně) Doprdele! Kopne do plechovky. Doprdele, doprdele, doprdele!

NÁCEK: (nahlas a nasraně) Kurva!!

(Praští pěstí do plechového stojanu s jízdním řádem. Šum povídajících lidí v pozadí na chvíli utichne. Po pár sekundách se opět začnou trochu bavit.)

ONA: (vnitřní hlas) No, tak doufám, že tenhle pán si nevšimne, že je Kryštof černej, protože to vypadá, že ten má s rasama velkej problém. Nebo má jenom špatnej den?

NÁCEK: Co čumíš?! (zkouší neadresně provokovat, čeká na oční kontakt, kdo se chytí.)

NÁCEK: Seš kluk, nebo holka?

ONA: Cože?

NÁCEK: Seš teplej, že nerozumíš?

(Ona mlčí, jen si lehce odkašle, vyschlo jí v krku, znervózněla.)

ONA: (vnitřní hlas) Ty jo… tak ten asi nemá problém jenom s rasama…

NÁCEK: Teplouši zasraný…. (obrací se k ostatním lidem na zastávce) Vám se to líbí? Teplouši zasraný.

(Na zastávce je nervózní ticho, nikdo nic neřekne, vzadu někdo zakašle.)

NÁCEK: Ten tvůj pes je taky teplej?

(Fouká vítr, někdo nervózně vyfukuje cigaretový kouř, někdo přešlapuje. Nervózní ticho.)

NÁCEK: Tak co? Chceš do držky, ty buzno?!

ONA: (potichu a nejistě) Ale já jsem holka… Pojď, Kryštofe, jdeme.

(Odchází, kroky, vzdalují se od zastávky.)

NÁCEK: (křičí za ní) Děvko!!!!

(Odchází, v dálce je slyšet ustupující Náckův křik a nadávky: Doprdele, děvky! Teplouši!
V dálce se rozezní zvony kostela)

Text 10. dílu

ONA: (vnitřní hlas) To mi ještě babička říkala, jak mi to sluší. To je ale hrozný, taková agrese… Takhle to asi začíná… ne, už je to nejspíš tady… krize. … Ty jo a to jsem to oblečení ráno docela řešila, abych nevypadala jako lesba. Ne že by mi to nějak vadilo, ale… je to divný, když nejsem lesba. Jsem slyšela, že do konce roku ta krize přijde a bude to hluboká ekonomická krize. Velká…. Jako ve 30. letech… Jediný prej, kde to bude v pohodě, je Indie… Nebo je to kvůli tomu, že tam maj chudobu pořád? To bude mezi lidma panika… Extrémní… Nejdřív bude strašně vysoká kriminalita… a tý agresivity… samá agresivita jako bez příčiny. Ty jo, to se určitě bude taky hrozně krást a budou se rabovat obchody… Ale dyť mám na sobě sukni! To si ten debil fakt myslel, že to jsou volný kalhoty nebo co? A to jsem si ještě namalovala pusu. Hehe, takže mám na sobě sukni, košili, jsem namalovaná a stejně vypadám jako teplouš… Ne lesba, ale teplouš, hehe…V takovým čase těžko přežije člověk, kterej bude sám. Musím nakoupit tuky a bílkoviny. Nejlepší by bylo mít vlastní sklep a možná i studnu. Každopádně sama to nezvládnu… Musím se zeptat babičky, co měli za války ve špajzu. Ta si to bude pamatovat. Ale jestli to bude opravdu tak velká krize, že nebude co jíst, tak taky budou velký slevy, na oblečení třeba, že jo, a taky jestli nepůjde elektrika, tak elektronika bude určitě totálně zlevněná. Musím se zeptat babičky, co nosily ženský za války.

(Dojde k domu babičky.)

BABIČKA: (vykloněná z okna) No ahoj. Říkala jsi, že přijdeš ve čtyři.

ONA: Ahoj. Hele, babi, prosím tě, co nosily ženský za války?

BABIČKA: Normálně šaty nebo sukni a blůzu. Ale dyť tohle jsem ti říkala. A pojď už nahoru.