Pavouk na zdi (2008)
Andrew McLay. Hra plná drsné ironie, sebeironie, černého humoru a kruté pravdy, řešící osud paraplegika a jeho pokusy o návrat do „normálního života“. Přeložil Josef Hlavnička. Dramaturg Martin Velíšek. Režie Vlado Rusko.
Osoby a obsazení: Michael (Ivan Řezáč), Krista (Nela Boudová), vrchní sestra (Hana Doulová-Krobotová), muž v černém (Michal Pavlata), starý doktor (Jaromír Meduna), mladý doktor (Kamil Halbich), Margaret (Miroslava Pleštilová), Dan (Radek Holub), doktor (Jan Szymik), otec (Josef Somr), doktorka (Ilona Svobodová), Loretta, Jackie, rehabilitační sestra (Eva Kodešová), recepční, konzultantka (Hana Brothánková) a další.
Natočeno v roce 2008. Premiéra 19. 2. 2008 (Vltava, 21:30 – 22:20 h.; 47min.).
Pozn.: Nominace Prix Bohemia Radio 2008 v kategorii Rozhlasová hra pro dospělého posluchače.
Lit.: Němec, Ivan: Utrpení v bezmoci. In Týdeník Rozhlas 12/2008 (recenze). – Cit.: Tajuplnou hudbou a zvuky začíná rozhlasová hra Pavouk na zdi. Do dramatického napětí se začnou ozývat hlasy, které se prolínají, překrývají, ztrácejí a vynořují – vzniká obraz lékařského zákroku na operačním sále. Ze změti zvuků se vynoří repliky, které určí klenbu dramatu a hrdinova osudu: „Co cítíte?“ „Já nemůžu hejbat nohama.“ „Už nikdy nebudete chodit a ztratil jste kontrolu i nad svým vyprazdňováním.“ Téma je dané – osud muže, paraplegika na invalidním vozíku, který se bude pokoušet o návrat do života. Krutá základní myšlenka se však vlezle prodere i do oblastí nejintimnějších a odhalí místa tabuizovaná, o nichž se většinou mlčí. S čím bude postižený hrdina Michael nejvíce zápasit, otevírá jeho rozechvělá otázka „…a budu mít ještě někdy sex? Je mi pětatřicet!“
Andrew McLay, autor rozhlasové hry, jejíž premiéru uvedla stanice Vltava 19. února, není příliš známý. Dočteme se o něm, že je hercem a tanečníkem, který námět pro své drama čerpal z vlastní životní zkušenosti. Hru charakterizoval slovy: „Je autobiografická, je šokující, je drsná a je také velmi legrační.“
Rozhlasová inscenace hry, kterou přeložil Josef Hlavnička a v dramaturgii Martina Velíška nastudoval režisér Vlado Rusko, je vskutku taková, ale marně v ní hledám místa legrační. Krutého černého humoru je v ní však spousta, stejně jako drsné ironie a sebeironie. Bez předstíraného cynismu, kterým si pomáhají lékaři i postižení, by ani režisér, ani herci nebyli schopni vyjádřit onen zoufalý tok myšlenek, jimiž se při podobném postižení zabývá asi každý normální muž. Zatímco lékařská studie chladně konstatuje, že „pohlavní neschopnost je pro vozíčkáře tíživější než ztráta pohyblivosti a vede k problémům v partnerských vztazích“, pak hra s neslýchanou otevřeností tento stav živě zachycuje. Popisuje snahu psychoterapeutů i marné pokusy rehabilitačních pracovnic, které se vlastníma rukama snaží vnutit naději, a narážejí na pacientovy podrážděné reakce. Vzduchem při tom létají lidové názvy genitálií, jimiž Michael ironicky vyjadřuje despekt k léčbě a zastírá vnitřní zoufalství. Konec nadějí nastává, když se hrdina při pokusu o intimní kontakt předávkuje vpíchnutým lékem, a dostane se do trapné tragikomické situace, kdy se hodiny nemůže zbavit navozené stimulace. Následující sžírající žárlivost mu otevírá cestu k dobrovolnému konci.
Režisér se velmi dobře vyrovnal s neobvyklou kompoziční výstavbou textu, do něhož pronikají prvky epického dramatu. Hrdina je nejen postavou hry, ale i vypravěčem, do jehož promluv navíc vstupují i vnitřní monology a reminiscence z minulosti. Vlado Rusko pomocí vynalézavých zvukových prostředků zřetelně odlišil stavební vrstvy předlohy, v níž se pasáže popisné střídají a prolínají s živě hranými obrazy. U herců pak dokázal přesně udržet hraniční tóny projevu, jejichž šíře sahá od drsného sarkasmu až po zoufalou vnitřní bolest. Vynikající výkon podal Ivan Řezáč, který postavu postiženého Michaela vytvořil přesně vyváženými prvky ironie i sebeironie, v nichž jsou cítit stěží potlačované emoce.
Hra Pavouk na zdi poutá více svou doslovnou otevřeností a popisnou dokumentárností než uměleckou obrazivostí a schopností vystavět příběh, který někam ústí. Člověk by se na konci nejraději zeptal: Mistře Aristotele, skutečně jste říkal, že i tragédie mívá katarzi?
Lit.: Velíšek, Martin (?): Pavouk na zdi. In web ČRo, únor 2008 (anotace). – Cit.: Ve hře Pavouk na zdi čerpá Andrew McLay ze své zkušenosti člověka upoutaného na invalidní vozík. O těžkém období těsně po úraze vypráví autor bez jakýchkoliv sentimentů a tabu. Nepokrytě subjektivní optikou sledujeme snahu hlavního hrdiny o znovunalezení svého místa v životě.
Hru Pavouk na zdi napsal dramatik, herec a tanečník Andrew McLay. Čerpal v ni ze své životní zkušenosti člověka upoutaného na invalidní vozík. Hru natočila v roce 2005 BBC a Andrew McLay si v ní zahrál hlavní roli. Inscenace získala ocenění na Prix Europa v Berlíně v roce 2006. Stejnou roli si Andrew McLay zahrál i v jevištní verzi své hry. Pro sebe si napsal i hru Vzpomínka (Remembrance) s jejíž inscenací se zúčastnil Edinburghského festivalu. Ve hře Pavouk na zdi vypráví o období těsně po úraze autor bez jakýchkoliv sentimentů a tabu. Nepokrytě subjektivní optikou sledujeme snahu hlavního hrdiny o znovunalezení svého místa v životě.
Lit: Němec, Ivan: Utrpení v bezmoci. Zamyšlení nad rozhlasem. In Týdeník Rozhlas, 10. 3. 2008. (recenze) – Cit.: Tajuplnou hudbou a zvuky začíná rozhlasová hra Pavouk na zdi. Do dramatického napětí se začnou ozývat hlasy, které se prolínají, překrývají, ztrácejí a vynořují – vzniká obraz lékařského zákroku na operačním sále. Ze změti zvuků se vynoří repliky, které určí klenbu dramatu a hrdinova osudu:„Co cítíte?“„Já nemůžu hejbat nohama.“„Už nikdy nebudete chodit a ztratil jste kontrolu i nad svým vyprazdňováním.“ Téma je dané – osud muže paraplegika na invalidním vozíku, který se bude pokoušet o návrat do života. Krutá základní myšlenka se však vlezle prodere i do oblastí nejintimnějších a odhalí místa tabuizovaná, o nichž se většinou mlčí. S čím bude postižený hrdina Michael nejvíce zápasit, otevírá jeho rozechvělá otázka: „…a budu mít ještě někdy sex?Je mi pětatřicet!“
Andrew McLay, autor rozhlasové hry, jejíž premiéru uvedla stanice Vltava 19. února, není příliš známý. Dočteme se o něm, že je hercem a tanečníkem, který námět pro své drama čerpal z vlastní životní zkušenosti. Hru charakterizoval slovy:„Je autobiografická, je šokující, je drsná a je také velmi legrační.“
Rozhlasová inscenace hry, kterou přeložil Josef Hlavnička a v dramaturgii Martina Velíška nastudoval režisér Vlado Rusko, je vskutku taková, ale marně v ní hledám místa legrační. Krutého černého humoru je v ní však spousta, stejně jako drsné ironie a sebeironie. Bez předstíraného cynismu, kterým si pomáhají lékaři i postižení, by ani režisér, ani herci nebyli schopni vyjádřit onen zoufalý tok myšlenek, jimiž se při podobném postižení zabývá asi každý normální muž. Zatímco lékařská studie chladně konstatuje, že „pohlavní neschopnost je pro vozíčkáře tíživější než ztráta pohyblivosti a vede k problémům v partnerských vztazích“, pak hra s neslýchanou otevřeností tento stav živě zachycuje. Popisuje snahu psychoterapeutů i marné pokusy rehabilitačních pracovnic, které se vlastníma rukama snaží vnutit naději a narážejí na pacientovy podrážděné reakce. Vzduchem při tom létají lidové názvy genitálií, jimiž Michael ironicky vyjadřuje despekt k léčbě a zastírá vnitřní zoufalství. Konec nadějí nastává,když se hrdina při pokusu o intimní kontakt předávkuje vpíchnutým lékem a dostane se do trapné tragikomické situace, kdy se hodiny nemůže zbavit navozené stimulace. Následující sžírající žárlivost mu otevírá cestu k dobrovolnému konci.
Režisér se velmi dobře vyrovnal s neobvyklou kompoziční výstavbou textu, do něhož pronikají prvky epického dramatu. Hrdina je nejen postavou hry, ale i vypravěčem,do jehož promluv navíc vstupují i vnitřní monology a reminiscence z minulosti. Vlado Rusko pomocí vynalézavých zvukových prostředků zřetelně odlišil stavební vrstvy předlohy, v níž se pasáže popisné střídají a prolínají s živě hranými obrazy. U herců pak dokázal přesně udržet hraniční tóny projevu, jejichž šíře sahá od drsného sarkasmu až po zoufalou vnitřní bolest. Vynikající výkon podal Ivan Řezáč, který postavu postiženého Michaela vytvořil přesně vyváženými prvky ironie i sebeironie, v nichž jsou cítit stěží potlačované emoce.
Hra Pavouk na zdi poutá více svou doslovnou otevřeností a popisnou dokumentárností než uměleckou obrazivostí a schopností vystavět příběh,který někam ústí.. Člověk by se na konci nejraději zeptal: Mistře Aristotele, skutečně jste říkal, že i tragédie mívá katarzi?
If you enjoyed this post, please consider to leave a comment or subscribe to the feed and get future articles delivered to your feed reader.
Komentáře
Napište komentář k článku