Ze všeho těžkého se nějak vypíšu. Rozhovor s Danielou Fischerovou

Přidal: Premek |

Červenec 27, 2015

Rozhovor pro Týdeník Rozhlas vedl Jakub Kamberský. Uvádíme jeho nezkrácenou verzi!

Dramatičku, spisovatelku a scenáristku Danielu Fischerovou jistě netřeba čtenářům představovat. Z rozhlasových prací uveďme namátkou hry Andělský smích či minidrama Dívka se zázračnou pamětí. Za hru Nevděčné děti byla oceněna na festivalu rozhlasové tvorby Prix Bohemia 2011. Je autorkou scénáře k filmu Neúplné zatmění a spoluscenáristkou známého hororu Věry Chytilové Vlčí bouda. Krom mnoha dalších aktivit se věnuje i psaní pro děti. Koncem letošního května převzala Zlatou stuhu za dětskou knížku Pohoršovna. Setkali jsme se v útulné kavárničce na pražském Újezdě, kde k našemu potěšení ochotná servírka na čas našeho povídání ztlumila všudypřítomnou, duši a uši rvoucí hlasitou hudbu.

„Na stránkách tohoto periodika se očekává, že se budeme bavit hlavně o rozhlasu, ale jistě dojde i na další témata. Ve svém pořadu Trialogy B se často svých hostů ptám, zda poslouchali v dětství rozhlas a zda ho poslouchají i dnes, zda a jaký vliv na ně měl.

Je pravda, a neříkám to ráda, říkám to ke své hanbě, že v dětství jsem poslouchala rozhlas daleko víc, protože bylo míň jiné příběhové krmě. Dneska v rozhlase poslouchám hlavně hudbu a politické debaty.

Politické debaty… Že z toho ještě nemáte pocuchané nervy.

Zatím držím, ale třeba to brzy přijde.

Nechci tady probírat všechny rozhlasové hry, ale o těch prvních by bylo asi dobré se zmínit. Ve hrách „Čeho se bojí mistr?“ a „Zapřený Albert“ mě zaujala témata viny a odpuštění. Fascinovalo Vás zobrazovat tato témata a zasazovat je do období, do kontextu druhé světové války, kam obě tyto hry spadají?

Já na to půjdu od lesa, teď bude odpověď obšírnější. Karel Steigerwald, můj kolega, kdysi říkal, že každý slušný autor píše pořád o jediném tématu, že si každý věčně drbeme svědivé místo. Nejste první, kdo mě upozornil na to, jak často se v mém psaní objevuje ne zločin a trest, ale přesně jak jste řekl, vina a odpuštění. To není rozumová úvaha. Pokud opravdu každý meleme jedno ústřední téma, to si autor nevykalkuluje. Téma si ho prostě najde. Sama nemám ani zdání, proč tomu tak je.

Zhruba před rokem jsem si dopřála takové životní dobrodružství a na týden jsem se nechala zavřít do ticha a tmy. Víte, že něco takového existuje?

Ano, vím.

Je to záležitost poměrně drahá a jsou dlouhé čekací doby. A ten týden vážně strávíte ve stoprocentní tmě, tichu a samotě. Jednou za den tam strčí hlavu terapeut a zeptá se vás, jestli jste se ještě nezbláznili. Je to poměrně náročná zkušenost. Prý ji asi deset procent klientů uprostřed cesty vzdává, protože je zahltí masivní úzkost nebo deprese. Zkušenost s tou podivnou prázdnotou je mnohdy odstrašující. Nikde nic, a v tichu slyšíte, jak vám buší srdce. Díkybohu, deprese se neozvala a úzkosti sice přišly, ale daly se zažehnat. Mimochodem, slovo zažehnat je tady na svém místě, úzkosti se vážně nejlíp zahánějí něčím jako žehnáním.

Napadlo mě, že se provzpomínám svým životem, že využiju toho nádherně volného času, a každý den jsem si na několik hodin sedla do hlubokého ušáku. Začala jsem tam, kam moje paměť sahá, a pak jsem šla dopředu a dopředu. Věřila jsem, že když na to mám sedm dní, tak svůj život provzpomínám nejmíň pětkrát. Houby, houby, houby! Za těch sedm dní jsem se dostala přesně do půlky odžitého času – „kde život náš je v půli se svou poutí“ – do třiatřiceti. Navalila se strašná spousta materiálu, z koutů paměti vylézaly vzpomínky, o kterých jsem ani netušila, že je mám. Nebyla to žádná intelektuální práce, naopak! Přišly bouřlivé emoce, plakala jsem nahlas…. Co plakala! Vyla jsem jako raněný velbloud! Křičela jsem a smála jsem se. Domeček byl zvukotěsný, tak jsem si to mohla dovolit. A naprosto nejdůležitější v celé té pouti byla vždycky místa, kde buď někdo ublížil mně, nebo jsem někomu ublížila já. Ty momenty trčely z paměti jak vidle. To byla ohniska života, a vždycky přišla strašně silná potřeba poprosit o odpuštění a odpustit. Takhle na denním světle to zní sentimentálně a pateticky, ale ve tmě se prostě věci jeví jinak. Bylo to to nejsilnější, co jsem si z celé té kuriózní zkušenosti odnesla.

Otázkou je, jestli to opravdu ta tma nemůže způsobovat.

Tma si s každým hraje po svém. Slyšela jsem mnoho historek, co lidé prožívali, a tma si vždycky najde vlastní formu, jak s člověkem pracovat.

To je dobře, já jsem z toho velmi nadšen, jen si teď říkám, po takové odpovědi, jestli některé ty otázky nebudou příliš fádní.

Můžete přiostřit.

Čím to, že se ve Vašich hrách objevují postavy, které mají nějaký handicap, ale ještě jsou zároveň na samém dnu? Do jaké míry je pro Vás důležité zobrazovat osud zneuznaného jedince, pomíjivost lidského konání? Tyto otázky vytanuly při poslechu Vašich her.

Znovu říkám totéž. Nevím, jak je tomu u mých vzácných kolegů, jiných autorů, ale já si nevybírám, o čem budu psát. To není spekulace typu „teď budu psát o lidech s handicapem“, ani náhodou! Když už nedejbože přijde nápad, tak prostě přiletí odněkud z vesmíru, nikdo neví odkud, vleze mi do hlavy a nedá pokoj, dokud něco nenapíšu. Já vím, že občas působím jako autorka, co to má předem rozmyšlené, tedy že nejdřív přijde idea a až pak ji obalím nějakým dějem. Ve skutečnosti je to přesně naopak: ten první impuls mívá podobu historky, podivné figury nebo repliky.

Když už je hra nastudovaná, což je potom další rozměr, ať je to na divadle nebo v rozhlase, dožívá s Vámi i potom nějak to téma?

Řeknu Vám pravdu, jak jen umím. Hlavně zpočátku mě spoustu lidí považovalo za tragičku, i kritici to tak občas pojmenovávali, a vznikala falešná představa, že jsem temný trudnomyslný tvor, neschopný radosti ze života. Ve skutečnosti jsem lehkomyslná a dobře naladěná, aspoň většinou. A jako naivní psychoanalytik si myslím, že se ze spousty věcí vypíšu. Že je to opravdu jak podle Sigmunda Freuda, on tomu říká sublimace. Všechno nejtěžší a nejbolestnější ze mě odchází psaním a pak mi to dovoluje žít normální život poměrně lehkonohým způsobem. Jedna mladá Polka, která překládala moje dávné hry, mi napsala, jak jsou příšerné a ukazují člověka z nejhorších stránek. Že se jí až špatně dýchá, když mě překládá. A pak mě přijela navštívit do Prahy. S manželem a dcerou jsme uvařili špagety, snědli jsme velký polárkový dort, a nějak jsme si padli do noty. Všichni čtyři jsme se pořád smáli. Byl to krásný rozjásaný večer. Pak jsem se zeptala: „Joanno, prosím vás, když jste ty hry překládala, představovala jste si autorku nějak jako mě?“ Najednou jsem v jejích očích viděla naprostý úžas. Sepnula se jí tragická nota her a tahle rozhihňaná osoba, co se cpe špagetami a vykládá žertovné historky… Opravdu na mě zůstala koukat. Ten dvojí obraz jí nedával smysl. Ohromeně řekla: „V životě, ale v životě bych si vás nepředstavovala takhle.“

Já si myslím, že ty poslední hry, které mají taky svoje zatížení, jsou ale zase posunuté jinam.

Nevím, jestli jste si všiml, že v posledních letech pořád víc píšu pro děti. Sama sobě jsem k smíchu, protože od tragické dramatičky přes hlubokomyslnou prozaičku, kterou jsem též chtěla být, se ze mě stává roztomile infantilní blábolilka pro děti od pěti let. Začalo mě to velmi bavit. Knížky pro děti jsou ta slunná a závětrná strana mého bytí, ty jsou veselé a optimistické.

Vy máte to štěstí, hlavně co se velkých her týče, na dvorní režisérku Hanku Kofránkovou. Asi nebudu daleko od pravdy, že v této spolupráci spatřujete přednost.

To, že Hanka Kofránková je pro mě v rozhlasové tvorbě osudový dar, o tom nemám žádnou pochybnost. Hanka má velmi podobný způsob myšlení jako já. Mnohokrát se stalo, že jsem ji slyšela na place mluvit k hercům a že najednou trefila velmi přesně nějakou fasetu figury nebo situace, a já si jen řekla: Jó, přesně tak! A vidíte, mě by nenapadlo to říct hercům. Ona má jaksi o vrstvu navíc nežli já: umí mluvit s herci a ví, co potřebují slyšet. A díkybohu má i báječné IQ, není ryzí „režisér puďák“, který jede jenom na emoce, ona přesně ví, co čte.

Takže je to taková sounáležitost, dá se říct, pracovně i lidsky.

Jsme „rostenky“, ze stejné generace, sdílíme podobné vzpomínky i vkus. I lidsky se kamarádíme už mnoho let.

V několika rozhovorech jsem slyšel, že se Vás někdo ptal, pro jaké médium píšete nejradši. Přiznám se, že já sám takové otázky nemám rád, ale trochu se na to ptám záměrně, poněvadž tuším odpověď.

Odpověď není účelová, rozhlas je pro mě opravdu jako stvořený. Říkám to i svým studentům tvůrčího psaní, že rozhlasová hra je pěkně drsná disciplína. Víte, jsou autoři typu spojka, ti si najdou svůj žánr, svoje médium, a celý život vyorávají pořád hlubší brázdu. Já jsem autor typu rozptylka. Nevím, jestli ke své škodě nebo ku prospěchu, ale hrozně ráda zkouším nové možnosti. Vyzkoušela jsem kde co, psala jsem pro dospělé, pro děti, prózu, divadlo, rozhlas, televizi, esejistiku a odpovědně tvrdím, že rozhlasová hra je nejtěžší útvar ze všech. Drama samo je těžké dost, natož když je oholíte o všechno, co se dá vnímat očima. Je to jako zkusit upažit v bedně od banánů. Je tam hrozně malý prostor. Mám rozhlas ráda nejen proto, že jsem člověk „ušní“, ale celým svým založením jsem dialogistka. Každému se život jeví jinak, někomu v obrazech, někomu v pocitech. Mně se existence nabízí především ve slovech. V dialogu. Lidé mluví, lidé si odpovídají… A taky věčně věků melu samomluvu. Jdu po ulici, jedu metrem, nekoukám se vpravo vlevo, ale pořád cosi sama sobě mlčky vyprávím.

Kromě toho mám slabost pro herce. Když si čtenáři čtou moji prózu, tak u toho nejsem, čtou si to doma ve své postýlce a potichu. Kdežto když herci na zkouškách po desáté říkají můj text a snaží se ho říct co nejlíp, pro mě je to odměna za všechnu námahu. Dělá mi to strašně dobře. Někdo se zabývá něčím, co vzešlo z mé mysli – to je ohromná narcistní potěcha.

Teď mě napadá, psala jste někdy v určité hře nějakou postavu, která by už byla zacílena na nějakého konkrétního herce?

Nikdy, nikdy, nikdy. Já si opravdu dávám neobsazovacího bobříka. Jinak bych přestala psát figuru a začala bych psát toho kterého konkrétního herce. Ale když dopíšu a odevzdám a už nad tím skoro ztrácím vládu, tak si někdy dopřeju tu rozkoš, že si v duchu zaobsazuji. Kofránková je ke mně tak slušná, že se se mnou radí o obsazení. Už to není moje kompetence, už by mě mohla dávno hodit přes palubu a obsadit si to, jak chce, ale pro dobré vztahy se se mnou vždycky přijde radit, jestli ten, anebo ten. Ale i v tom se s Hankou velmi shodneme.

Je to zvláštní, laikovi to asi připadá nepodstatné, ale kdo žije ušima, ten to ví. Obsaďte do role malinko jinou herečku, typově malinko jiného herce, a ta hra popojede dva kilometry jinam. Stejný text, stejná režie – ale trochu jiná barva hlasu, jiná intonační vlnka dá výsledku jinou specifickou podobu. Říká se, že půlka umění režie je umění dobře obsadit. Myslím si totéž.

Já si to myslím taky. Tahle otázka by se vám mohla líbit.

Sem s ní!

V minidramatu „Král omylů“ hlavní a jediný aktér říká: „Nikdy nepřehlížej znamení.“ Co Vy, dáte na znamení?

Ano. Ano. Já mám to, čemu se v psychologii říká magické myšlení nebo dokonce „dětské magické myšlení“, vidím svět hodně symbolicky. Znamení nepřehlížím. Jsem pověrčivá. Chcete slyšet jednu zvlášť směšnou pověru? První slova v každém měsíci mají znít: „Králíci, králíci, králíci!“ Hodně dětinské, co?

Zmiňme Vaši poslední velkou hru „Nevděčné děti“, ve které cítím jistý odklon od Vašeho stěžejního tématu. Můžete naznačit, s čím se zde vypořádáváte?

Tak jenom pro ty, kdo tu hru nikdy neslyšeli. V nekonečně krátkém okamžiku mezi umíráním a smrtí se všechny figury potkají samy se sebou. Tedy s někým, kým byli, když byli mladí. Co si tehdy mysleli, co čekali od života. A co z toho se splnilo. To je téma, které mě fascinuje odjakživa. Co by bylo, kdyby bylo, alternativní životy. Kdybych byla tenkrát nebyla bývala šla nalevo, ale napravo, kde bych teď asi byla? Jak moc jiný osud by to byl? Byla bych úplně jiný člověk? Nebo by to bylo totéž, jen v malinko změněných kulisách?

Mě i celou mou generaci tohle téma chytilo za krk po sovětské okupaci. Bylo mi dvacet a všichni tehdy řešili otázku, zda emigrovat, nebo zůstat tady. Kam člověk přišel, tam se to rozebíralo. A já jsem dostala velmi reálnou, velmi konkrétní a důvěryhodnou nabídku jít studovat filmovou školu do Ameriky. Tu školu tehdy vedl můj pedagog z FAMU, skvělý František Daniel. Dokonce mi slíbil, že ledva-jedva se naučím anglicky, budu tam moci začít učit, takže bych měla zajištěnou i obživu. Já jsem tu nabídku nevyužila. Po čtyřiceti letech jsem viděla Františka Daniela v televizní reportáži z letního kurzu jeho studentů. A teď poslouchejte! Víte, kde ten kurz byl? Na farmě Roberta Redforda ve Skalistých horách! Slyšíte, co říkám?

Ano.

Seděla jsem před televizí a uhranutě koukala. František tam seděl už bělovousý a bělovlasý na louce, kolem něj kruh studentů, a on jim anglicky vykládal o stavbě scénáře. Vtom mi to došlo a řekla jsem si: A teď, Fischerová, teď se díváš na paralelní verzi svého života. Kdybys byla bývala do té Ameriky jela, s velikou pravděpodobností, s pravděpodobností takřka se rovnající jistotě, bys to byla ty, kdo by tam vedle Františka seděl, na farmě Roberta Redforda ve Skalistých horách. Byla bys interesantní starší americká dáma po pěti plastických operacích a s nesmazatelným evropským přízvukem. To ty bys vykládala mladým amíkům stavbu scénáře. A ptala jsem se sama sebe: Udělala jsem chybu, že jsem tu zůstala? Neudělala, ne. Tady to bylo mnohem zajímavější. Ale téma paralelních životů mám ráda pořád.

Je nějaká z Vašich her, co vám přirostla k srdci? Z jakéhokoliv důvodu ji třeba vnímáte stěžejně?

Člověk nemá být sám sobě kritikem. Já mám ráda krátké tvary, hrozně se mi líbí japonské básně haiku, a když začal rozhlas dělat minutové hry, řekla jsem si: „Ha, konečně žánr pro mě!“

Na to jsem se chtěl ptát později…

Tak co mám ze svých kousků ráda: krátkou hru Velká vteřina. Je spousta věcí, které když po sobě čtu po deseti letech, po dvaceti letech, chytám se za uši a vidím samé chyby, ale Velkou vteřinu bych dneska nenapsala líp. Kdoví, možná hůř. Abych tak řekla: to tak občas Pámbu autorovi dá.

Když už jsme naťukli minutové hry, tak asi pro Vás mají velký smysl. Jak vlastně tuhle disciplínu jako autorka vnímáte? Napsala jste jich víc.

Deset, myslím.

Já myslím, že už i víc. Byly ještě nějaké další, které dělal Petr Vodička …

Ale to byl dramatizovaný fejeton, co dělal Petr, to nebyla minutová hra. Měl přes tři minuty. To už by byl v rámci minutových her švindl, ne? I když ty minutovky jsou, jak si ctěné posluchačstvo asi všimlo, dlouhé minutu a půl, někdy i dvě.

Oni tam ten fejeton ale zařadili. Někdy ty minutové hry mají i tři minuty.. .

To už špatně snáším. U těchto minimalistických hříček je naprostá povinnost mít pointu. Jak hra nemá pointu, ať si ji autoři strčí za ucho. Samozřejmě, že to není lehké. Moje pracovní metoda je, že jakýsi základní nápad rozepíšu na pět minut a pak s rozkoší – ale opravdu s rozkoší! – redukuju, škrtám, stahuju a strašně mě baví, jak ten kostrbatý materiál začne jevit svůj úplný základ. Prostě slabika, která tam být nemusí, tam ani být nesmí. A dokud to nenarvu do minuty čtyřiceti, nemám pokoj na duši.

Takže to je pro vás vyloženě výzva.

Je. Řekla jsem dramaturžce Kateřině Rathouské, že v této netrpělivé době kápli na ten správný žánr, a že až se rozhlas rozhodne dělat půlminutové hry, tak se okamžitě hlásím do boje.

Chystáte nějakou novou hru, velkou?

Ne, v tuto chvilku ne, poslední, co mi vrčí v počítači, jsou velmi krátké povídky. Tatáž snaha narvat do co nejmenší plochy co nejvíc děje a osudu. Krátkou povídkou myslím dvě až tři normostrany.

V roce 1989 běžel v televizi takový komponovaný pořad „Svobodné divadlo“, v němž mě zaujal Váš příspěvek, kde jste rozvinula úvahu na téma slova plevelná s důrazem na slovo „jako“. Zamýšlela jste se nad padesátými a šedesátými lety, která slova co do plevelnosti převažovala, a vím, že „jako“ nám tady zůstalo dodnes. Mě by ale zajímalo, jak to se slovy plevelnými vidíte dnes?

Slova plevelná, to je krásné téma, zajímá mne stále. Slovo „jako“ dokonce ztloustlo o jednu slabiku. Tenkrát se říkalo „jako“ a teď se říká „jakoby“. Jakoby, jakoby, jakoby. Dost ohavné slovo. Protože zpochybňuje, cokoliv říkáme, nic není doopravdy, nic nebereme vážně, všechno je jenom jakoby. Já, která tak oddaně poslouchám ty politické debaty, vím, že politici mají jedno oblíbené slovo, které užívají, ať se do kontextu hodí, nebo nehodí. Slovo „samozřejmě“. Poslechněte si hodinovou debatu a dělejte si čárky za každé samozřejmě. Všechno, co řeknou, je samozřejmé. To je slovo jako rána palicí do hlavy.

Pod tím plevelem je ještě něco horšího, a to je sílící strach z ticha. Lidé v médiích mají pocit, že musí mlít hubou a mlít a mlít a že nesmí udělat pauzu, protože pauza je chyba. Jakmile byste se zamysleli a deset vteřin mlčeli, hned by vznikl pocit selhání. Je to neustálý balast, „a to tele hubou mele“, stejně už to skoro neposloucháme. – Já se zaobírám neverbální komunikací a učím ji na Jiráskově Hronově, letos to bude už po dvacáté. Jedním z velkých témat neverbálky jsou takzvané přesilové hry. Takové, které spolu neustále hrajeme, boj o moc, o citovou moc i o faktickou moc. A je známo, že v přesilovkách obvykle vyhrává ten, kdo je odolnější vůči tichu. Což se mi zdá strašně chytré. Silnější vydrží mlčet. Slaboch neunese ticho a mele dál.

Jeden americký pianista, Schnabel, se dopustil rozkošného výroku: „Mlátím do kláves stejně dobře jako mnozí jiní pianisté, ale ty pauzy! V těch je mé pravé umění.“ A je to pravda, pauza dává rytmus. A v rozhlasové hře je dobře umístěná pauza pravé umění.

Tématem, které nemohu opomenout, je astrologie. Zmiňuji se o ní v souvislosti s pozoruhodnou knihou Pikantní astrologie. Ta kniha je přece jen trochu odlehčená. Ale vy se astrologií skutečně vážně zabýváte. Jak se to snoubí dohromady?

Pro mě je to jen milý okrajový koníček, nemám tolik životního času. Metodiku umím. Protože se jí zabývám asi čtyřicet let, nějakou zkušenost mám, ale nikdy nedělám horoskopy takzvaně na kšeft. A co se platnosti astrologie týče: celých těch čtyřicet let vidím lidi rozdělené na dva tábory. Na obou březích stojí lidé vzdělaní, přemýšliví a moudří a ťukají si na čela. Jedni volají na ty druhé: „Jak můžete takové pitomině věřit?“ a druzí halekají zpátky: „Jak můžete něco tak evidentního popírat?“ Není to otázka inteligence nebo vzdělání, je to otázka zkušeností. V téhle knížce jsem se dopustila humoru. (Aspoň doufám, že to humor je!) Když se něčím zabýváte tak dlouho vážně, už si z toho prostě musíte začít dělat legraci!

Na té knize mě nejvíc fascinuje, že byť je psaná humorně a odlehčeně, tak je v ní spousta právě těch posbíraných zkušeností.

Astrologie není vševědoucí ani všeplatná, postihuje jenom určitou životní vrstvu, ale jestli se jí něco sakra povedlo, je to typologie. Takže těch dvanáct základních typů, které jsem s takovou jedovatostí a poťouchlostí popsala, to opravdu není můj výmysl. Kniha by měla vyjít i jako audiokniha v režii Hany Kofránkové. Ty zlolajné texty bude číst opravdový herec. Já budu ten „hodný fízl“ a vždycky dodám malou útěchu. Zkuste si tipnout, kdo to bude číst? A jděte hodně vysoko.

První mě napadá Jan Hartl.

Ne, ten to není.

Ale spíš si myslím, že by to mohl být Viktor Preiss.

Saháte dobře, ale bude to Ivan Trojan. Dobrá volba, že?

Rozhovory