Lukáš Hlavica: Asi patřím do šera mikrofonu

Přidal: Premek |

Leden 11, 2016

Rozhovor s Lukášem Hlavicou připravil Jakub Kamberský

(rozšířená verze rozhovoru z Týdeníku Rozhlas 2/2016)

Čím chtěl být Lukáš Hlavica? Je rád tím, čím je? Byly herecké sny a ambice už od malička?

Ne. Od malička žádné herecké ambice nebyly, právě naopak. Vždycky jsem co dítě trpěl nekonečnou trémou. První a na dlouhou dobu poslední vystoupení v dětství zachycuje jedna fotografie, přímo si na to už ale nevzpomínám. Stojím na pódiu, pravděpodobně mám přednášet nějakou naučenou báseň. Stojím s nepřítomným pohledem, kroutím si levou rukou levé ucho úplně do bíla a do krvava, samozřejmě jsem nevydal ani hlásku, až mě z pódia zase museli odnést. Jako dítě jsem se vždycky strašně styděl, což byl možná paradoxně impulz k tomu, že jsem nakonec herectví začal studovat. Začal se jím zabývat možná právě proto, abych trému překonal.

Vaše dětství tedy provázely obvyklé klukovské sny?

Hodně jsem sportoval. A přitom jsem vyrůstal v herecké rodině, proto jsem se vůči divadlu asi vymezoval. Absolutně jsem nepředpokládal, že bych šel v rodičovských šlépějích, do patnácti, šestnácti let jsem se takové myšlence vnitřně bránil.

Rozmlouvali vám rodiče, abyste se herectví věnoval? Ovlivňovali vaše rozhodnutí, či vám v tom úmyslu dokonce bránili?

Nebránili ani nenutili, nechali mě. Věděli, že mám svou hlavu a možná čekali, že se té myšlenky vzdám. Pyšní rozhodně nebyli. Spíše se obávali, abych to nedělal špatně. Byli jsme najednou všichni od „fochu“, tak aby neměli ostudu. A když jsem to špatně dělal, bylo to na nch poznat. Docházelo pak mezi námi ke střetům a hádkám. Od nejbližších se kritika snáší nejhůř.

Vedli vás rodiče k poslechu rozhlasu? Chtěli znát váš názor na své výkony?

Rodiče ode mě nechtěli, abych hodnotil jejich výkony před mikrofonem, to by snad ani nešlo. Poslouchali jsme v rádiu, co většina lidí, mnozí vzpomínají, jak se v neděli po obědě mylo a utíralo nádobí, k čemuž zněly především Weinlichovy pohádky.

Na totéž vzpomínám i já, i když jsem o pár let mladší.

S velkým potěšením jsem si pouštěl desky. Dělával jsem to nejčastěji, když jsem byl nemocný, sám doma. Měl jsem rád mluvené slovo, zbožňoval Kirschnerova Spejbla a Hurvínka. Znal jsem je všechny nazpaměť, pouštěl jsem je pořád dokola, až už z desek lezly špony. Samozřejmě mi přišly pod ruku i různé nahrávky Supraphonu, ve kterých účinkovali moji rodiče. Slyšel jsem tehdy spousty věcí, Vybavuje se mi rozechvění při poslechu Tří mušketýrů nebo Schovávané na schodech režírované Jiřím Horčičkou. Přitom mě vůbec nerušilo slyšet promlouvat postavy hlasy mých rodičů. I když jsem věděl,že jde o hlas matky nebo otce,utvářel jsem si podoby jež se neshodovaly se skutečností.V tom je ta velká síla audio-média, že umožňuje imaginaci.

Utkvěl vám v paměti třeba nějaký konkrétní divadelní zážitek?

Bezpečně vím, že mě asi nejvíc okouzlilo, když jsem v šestnácti letech v tehdejším Tylově divadle, dnes Stavovském, viděl Macháčkovy Naše furianty, což patří ke třem nepřekonaným zážitkům. Toto představení hodně ovlivnilo rozhodnutí věnovat se herectví. Aniž bych si svůj pocit vnitřně pojmenoval, chtěl jsem stát na jevišti v Tylově divadle, být součástí hry. Na gymnáziu Jana Nerudy se nás takových sešla spousta, už v prvním představení, ve kterém jsem hrál, účinkovalo asi 10 budoucích herců: Aleš Procházka, Bára Hrzánová a další.

Vzpomenete si na své první rozhlasové krůčky? Nechci po vás žádnou kroniku, berme to spíše pocitově.

Když budu mluvit o rozhlase, pro který jsem pracoval určitě nejvíc, vzpomenu si na výjimečná setkání. Rád bych zmínil spolupráci s panem režisérem Jiřím Horčičkou. Normálně bych už dneska možná nevěděl, že jsem účinkoval v inscenaci Modrý pták. Měl jsem velký strach, protože i rodiče mě děsili, že jdu k režisérovi, který je, když se to řekne mírně, velmi impulzivní. Dělali na mě zvláštní obličeje, jako bych měl jít na popravu, trochu mi tu zkušenost přáli. Hrál jsem postavu, která představovala něco jako smích. A pan režisér chtěl, aby ten smích byl lehoučký, radostný. Tváří v tvář jemu a v boji se svou trémou, jsem výrazu, který si přál, nebyl schopen. V tu chvíli bych mohl hrát možná Naskočené opary, kdyby se tak postava jmenovala, ale tohle bylo něco naprosto šíleného. Ve chvíli, kdy jsem se měl smát, což mi vůbec nešlo, přistála otázka, kterou začínající herec „miluje“: „Co vás na té škole učí?“ Katastrofy si člověk pamatuje. (smích) Později jsem třeba dělal s Petrem Adlerem první Zbabělce. Po letech jsem je natočil s Alešem Vrzákem jako četbu, tady to byla dramatizovaná četba. Dělal jsem zároveň vypravěče a současně jsme pracovali s inscenovanými dialogy.

Nikdy mě nenapadlo, jaké to je, když se v rozhlase dělá určitá látka dvakrát, i když pokaždé jinak.

Když Zbabělci vznikali tenkrát, hrál jsem je s Davidem Matáskem, Vaškem Vydrou, Ondřejem Havelkou. Když jsem je nedávno točil znovu a promlouval ústy Dannyho Smiřického a vzpomněl jsem si, s kým jsem to tenkrát hrál, bylo to někdy úsměvné. Člověk zjišťuje, že to čte jinak. Změnil se, knížka je stejná. Vážil jsem si takové příležitosti. Bylo to každopádně jiné, protože jsme dělali celý román, což se málokdy stane. Některý díl trval hodinu, některý sotva 15 minut. To muselo nabourat vysílací schéma.

Některý i 3 hodiny, vysílaly se jenom v noci.

Něco takového, tedy že bych znovu četl tutéž věc, se mi stalo dvakrát v životě. Se Zbabělci a se Školou malého stromu.

Už jste zmínil Jiřího Horčičku a Petra Adlera. Jací další, především rozhlasoví režiséři na vás měli vliv a na které rád vzpomínáte?

Na které rád vzpomínám… S Jiřím Horčičkou jsem se bohužel setkal málo. Hrál jsem pod jeho vedením v prvních dílech mladého Artuše. Už mi nenaskakovaly opary, cítil jsem radost a pan režisér nebyl tak drsný. Každopádně můžu říct, že téměř všem režisérům, se kterými jsem pracoval v rádiu, vděčím za vzácné příležitosti. Dávali mi důvěru nejenom nabídkou konkrétní práce, ale i během realizace. Stačilo, že Petr Adler, když jsem začal nějakou četbu a přečetl jsem první stránku, on to zastavil a řekl: „Hm, a já jsem myslel, že je to ve čtyři ráno.“ Nic víc. „Vemem to ještě jednou. Zkuste to nějak, že to je divně brzo ráno.“ A jeho několik slov odšpuntovalo něco, co začalo mít konkrétní konotace se čteným textem. Hodil mi zpátky pomyslný míč, nechal mi ho chytit, abych si s ním hrál dál. Naštěstí se mi nestávalo, že by někdo takzvaně drsně člověka někam tlačil, že by mu předehrával, říkal intonace, vysvětloval dlouze psychologii. Bral jsem to tak, že to je úkolem herce. Režisér je průvodce, někdy provokatér, ale v dobrém. Člověku něco rozbije, ale nechá na něm, aby si rozbité zase po svém slepil.

Chápu, že někdy herec nechce jmenovat režiséra, se kterým se mu nepracuje dobře. Naproti tomu by nerad opomenul někoho, s kým pracoval nebo pracuje rád.

Můžu jmenovat. Vždy se mi dobře pracovalo s Petrem Adlerem, Janem Bergerem, Hanou Kofránkovou. Zajímavou spolupráci jsem navázal s Josefem Červinkou, i když byla vždycky pro mě trošku složitější. Jestliže nejmenuju někoho, s kým jsem dělal, nemusí z toho vyplývat, že se mi s ním nepracovalo dobře. Ale spíše jsem zmiňoval režiséry, kteří na mě nějak vsadili, když jsem začínal, což je pro herce nejdůležitější. A jak jsem s nimi dělal znovu, znovu a znovu, znamenalo, že mě nějakým způsobem ovlivňovali a já jsem je asi nezklamal, protože mi dávali novou a novou práci a to je asi to nejpodstatnější. A málem bych zapomněl na Josefa Henkeho. S ním jsem dělal nádherné věci, měl jsem ho moc rád.

Rád bych zmínil, že nejste jenom herec, ale i divadelní a rozhlasový režisér. Byla to vaše touha nebo sen zkusit pracovat na druhé straně?

Sen to nebyl. Každopádně mě baví práce s herci. Baví mě, když cítím, že jsem je dokázal pro něco získat, nějakým způsobem inspirovat. To je pro mě pocit velkého štěstí. Proto to asi dělám. Na práci režiséra s hercem zbývá v rozhlase v porovnání s divadlem velmi málo času. se. V rozhlase už člověk vlastně musí předem počítat s tím, že herec přijde dobře připravený. Je otázka, jestli on to cítí podobně. Buď přijde připravený na tu věc, nebo nabídne, co už umí, co má vyzkoušené.

Jak je to ve vašem případě? Stále i hrajete?

Hraju velmi sporadicky. Pokud jsem do něčeho obsazován, jsou to především literární pořady. Nedávno jsem četl povídku, přišel za mnou po odvysílání pán a zeptal se: „Prosím vás, vy jste četl moc pěkně, líbilo se mi to. Chci se zeptat, jak dlouho vám trvá, než se povídku naučíte takhle pěkně říkat?“ Zamyslel jsem se, pak jsem mu odpověděl: „Tuhle povídku mi trvá zpracovat možná hodinu. Ale abych ji mohl přečíst tak, jak se vám líbila, dělám na ní takových dobrých pětadvacet let.“ Někdy se člověk z mylného pocitu jistoty, že něco ovládá, dopouští různých klišé v tvůrčích i interpretačních postupech. Spoléhá na to, že ví, jak pracovat s hlasem. Pak je samozřejmě dobré, když přijde někdo, kdo vám řekne: „Pojďme zkusit jinak, co to dá, buďme odvážnější.“ Z toho mám velkou radost.

Pomáhají vám při režírování vaše herecké zkušenosti?

Považuji to za dvojsečné. Na jednu stranu mi jistě pomáhají. Na druhou stranu si myslím, že to může být někdy pro herce, kteří se mnou pracují, někdy nepříjemné.

Spíše jsem měl na mysli, jestli vám to pomáhá v práci třeba ve formulování požadavků nebo představ.

Myslím si, že to není důležité. Nechci se uchylovat k vyjadřování skrze takzvaný herecký žargon, kterému oni i já rozumíme. Tento způsob většinou vede k hroznému zjednodušení.

Kromě rozhlasové režie, které se převážně věnujete, občas hrajete, například v dramatizaci Tajemný Etrusk. Nedávno ji vydal Radioservis. Když něco točíte s kolegy režiséry, předpokládám, že ctíte jejich mínění. Přesto mě zajímá, jestli se třeba některým vzpíráte z pozice někoho, kdo sám režíruje. Máte tendenci, především těm začínajícím radit?

Neumím to dost dobře posoudit, takové konfrontaci jsem dosud nebyl vystaven. Mně většinou mladší kolegové poskytují mnoho volnosti. Oni pravděpodobně s vědomím, že jsem si sám sobě režisérem, nechají mě, ať si to udělám, jak si myslím. (smích) Může to znít nafoukaně nebo vůči nim s despektem, ale prostě taková situace je. Je možné, že kdyby někdo přišel a začal mě, z mého pohledu, do něčeho tlačit, a jak na to nejsem zvyklý, že by se mě to dotklo a že by se moje ješitnost vzbouřila. Je to klidně možné. Můžu tady říkat, že bych byl určitě rád, ale třeba to vůbec není pravda.

Můžeme říct, že máte štěstí, že jste se do takové situace nedostal?

Spíš mám holt velké štěstí, že co nabídnu, je přijato.

A oni to vědí.

No právě. Vědí, že co nabízím, je zrovna to, co oni chtěli. (smích)

Točíte i v exteriérech?

Mimo studio jsem už několikrát pracoval, ale ne úplně venku. A málo.

Vnímáte rozdíl ve smyslu imaginace, jestli se natáčí ve studiu nebo někde v prostoru?

Myslím, že je klíčové, jaký text zrovna děláte, jak to přečtete. O něčem víte, že je důležité zrealizovat ve studiu, protože pak máte obrovskou možnost s materiálem pracovat dál ve smyslu střihu. O něčem víte, že je lepší točit v autentickém prostředí, kde i herecké výkony působí přirozeněji. V takovém případě se rád vzdáte předností studia.

Obě varianty mají své.

Přesně. Nedá se říct: Má se točit tak nebo tak.

Nedávno jsem poslouchal hru Hlasový umělec. V ní jste byl obsazen do role šéfa určitého rádia, které se rozhodne zprostředkovat realističtěji vizuálno. Nejde tedy o sdělení, obsah, ale o atraktivitu nebo senzaci. Jaký máte obecně pocit, kam se rádio vlastně ubírá?

To netuším. Já nad tím takto neuvažuji. Každopádně bych asi ve chvíli, kdy by mi přišlo, že to směřuje někam, kam nechci, tak bych z toho vystoupil. Abych v něčem jel a při tom na to nadával, to mi přijde zbytečné.

Věřím, že kdybyste nebyl v rádiu spokojen, tak v něm nejste.

No.

Narážím na vaši zmínku, že se všechno zrychluje, zjednodušuje.

S tím mám trošku problém, ale už jsem do toho vstoupil. Když jsem překotné zrychlování zažíval zpočátku jako režisér, to byl pro mě největší šok, i když jsem to musel čekat, protože jsem tento způsob práce už znal jako herec. Ale netušil jsem, že to je opravdu všechno tak rychlé, že se takto pořady chrlí. To byl člověk trochu zaskočený.

Ano, to jsem měl na mysli. Máte srovnání, jaké bylo rádio před a po revoluci v 90. letech a jaké je teď?

Možná ani ne. I když jdeme po stejných schodech v Karlíně, herci a režisér do média vstupují prostě jinými koridory. Odlišně to vnímá herec, který přijde odvést nějaký výkon u mikrofonu, a úplně jinak to vnímá režisér, který je tam zaměstnaný, což se nedá vůbec poměřit. I já jako herec, který v rozhlase pracoval čtvrt století, jsem měl často zkreslenou představu, která se právě s režisérskou rozcházela. Netušil jsem, že oni vlastně pracují permanentně způsobem, že dělají jednu věc, už musí připravovat další, obsazovat třetí, a tak to jede pořád. Já si zvykám do dneška, protože jsem člověk pomalý a těžko zvládám takovou simultánnost.

Je nějaká práce, ať herecká nebo režijní, která vám přirostla víc k srdci nebo jste k ní přistupoval jako k určité výzvě?

Myslíte v rádiu?

V rádiu, ale můžeme to téma rozšířit třeba i na divadelní práci. Jestli něco vnímáte jako stěžejní, například z hlediska náročnosti, kdy jste se něco naučil?

Učím se neustále, ale ze samotného slova výzva mám trochu obavu. Výzva u mě vede k nějaké povinnosti ji překonat, podat výkon. Možná se pletu, ale na mě slovo výzva tak působí. Ve chvíli, kdy si připustím, že jde o výzvu, mě to bohužel nemotivuje, naopak strašně blokuje. Považuji za štěstí, že jsem velkých výzev, které by mohly být masově reflektovány, byl jako rozhlasový režisér ušetřen.

Měl jsem na mysli ne výzvu jako překonání povinnosti, ale okamžik, kdy jste si řekl: Vyzkouším něco, o čem nevím, jestli zvládnu nebo ne, zkusím vstoupit do neprobádaných vod. Napadlo mě v této souvislosti Havlovo Vyrozumění.

Aha, Vyrozumění.

Mohla být pro vás osobní výzva zrežírovat původní divadelní hru a převést ji do rozhlasové podoby?

Ano, to mohu pokládat vždycky za výzvu, protože ty hry pro rozhlas psány nebyly. I když mám za sebou už tři nebo čtyři divadelní hry, dělá mi to do dneška problém. Samozřejmě jako divadelní režisér vnímám současně slyšené a viděné. Viděné a slyšené proti sobě stojí vzájemně v napětí nebo dokonce rozporu. Čtu hry divadelním způsobem, což v rádiu nejde. Nelze současně něco říkat a zároveň to fyzickým jednáním popírat nebo problematizovat, relativizovat viděným. Pořád hledám cestu, čím to plnohodnotně nahradit, protože jinak samozřejmě z obrazu hry zbyde skutečně jenom půlka. Pomocí jiného zvuku, který nějakým způsobem kontrastuje s řečeným? Znovu se vracím k tomu, že mě do dneška strašně baví inscenace dvou naprosto rozdílných rozhlasových režisérů. Z jedné strany Jiří Horčička, naproti tomu Josef Henke. Oba to podle mého mínění dokázali, každý úplně jinak. Z rozhlasové hry se musí udělat muzika, což je velmi obtížné. Člověk text a jeho dramatizaci musí někdy vnímat víc hudebně než psychologicky. Myslím si, že oni dva, ač měli dokonale psychologicky připravené jednání postav, jejich motivace, tak do toho zároveň uměli vkomponovat tu muziku. I když mluvíme o muzice ve smyslu všech možných zvuků světa včetně lidského hlasu, tonalitě, rytmu, barvě, tichu. Neustále se k tomu musíme propracovávat, vyvíjet. Myslím si, že to pro nás výzva je, jak s ní vlastně počítat. V tomto cítím pořád nějaký dluh.

Možná je to tím, že se dnes hodně hraje civilně.

Přesně, ta muzika nesmí trčet. Je zároveň otázka, co má režisér připraveno jako kompozici a počítá s ní, improvizuje, umí živě pracovat s herci. Ale potřebuje čas, který trošku chybí, aby ten „symfoňák“ zahrál v celé své nádheře.

Čas chybí i posluchačům. Rád bych zmínil současný fenomén audioknihy. Účinkoval jste v mnoha rozhlasových četbách, spolupracoval se zvukovou knihovnou K. E. Macana pro nevidomé. Máte k audioknihám nějaký osobní, posluchačský vztah?

Raději si knihy čtu. Ale poslouchám, a to vysloveně náruživě, na dlouhých cestách, archivní snímky. Fascinují mě věci, které už nemůžeme slyšet živě, ale jsou zachyceny. Když někam jedu, pravidelně si pouštím, slyšel jsem to třeba padesátkrát, věci, jako je například Voskovcovo Relativně vzato. To jsou nahrávky, na kterých nějak stojí můj život, dalo by se říct. (smích) Jsem strašně rád, že moje děti tuto vášeň sdílí, poslouchají se mnou. Dokonce vypnou svá DVDčka a poslouchají Werichovo vyprávění, ve kterém vzpomíná s Horníčkem na Kampě na své mládí. Poslouchají a já se v té chvíli s nimi cítím propojený, až mě to dojímá. Audioknihy nesmírně rád načítám. Baví mě číst věci, kdy si nechávám místo, abych byl ještě u mikrofonu něčím zaskočen, překvapován. Cítím se jako provazochodec, akrobat. Na jednu stranu mám něco připraveného, používám své značky. V určitých chvílích je můžu opustit, když se to rozjede, člověk opravdu balancuje. Ví, že ve chvíli, kdy riskuje, může dojít ke kiksu. Akrobat může spadnout z hrazdy a zlomit si vaz. Naštěstí tady se maximálně vypne červená a někde se naváže. Ale pocit, kam až to jde dovést, kam až to můžu dotáhnout v okamžiku, kdy se to takzvaně pustí ze řetězu, v tom mě četby baví a berou. Nesmírně mě občerstvují a pomáhají, abych se pořád neopakoval.

Váš hlas je ke slyšení leckde, v dabingu, v rozhlase, v televizních upoutávkách různých pořadů. Poznávají vás lidé často podle hlasu? Když není úniku, nelezete si už na nervy?

Že by mě lidé poznávali podle hlasu, příliš nevnímám. Možná ano, ale nesdělí mi to. Když někoho lidé poznají, dávají to najevo. A to se mi stalo párkrát, ale úplně výjimečně. Ukončil jsem své působení speakera v České televizi. Ale šlo spíš o to, že bylo moc práce. Co se dabingu týče, tuto službu paradoxně sice poskytuji, ale vůbec nejsem jejím konzumentem.

Nejste tedy herec, který na dabingu staví?

Ne, vůbec. Je to pro mě řemeslo, placená služba. Zadarmo bych dabing nikdy nedělal, kdežto bez nároku na honorář bych audioknihu přečetl.

Znamená pro vás třeba nějakou výhodu, že je mezi lidmi znám spíš váš hlas než podoba? Ochranu před přehnanou pozorností publika, bulváru? Nechybí vám hraní a režírování v divadle, kde je člověk víc vidět?

Takhle neuvažuji. Asi to tak mělo být. Každopádně mě vždycky práce v rádiu bavila asi nejvíc. Osvobozovala mě, je mi dáno být u mikrofonu, představovat si svět kolem sebe. To mě naplňuje a vzrušuje. Díky tomu se zřejmě stalo, že jsem pro televizi natočil několik věcí, ale myslím si, že jsem v nich nikdy nebyl dobrý jako v rádiu.

Nedávno vás bylo možné vidět například v seriálu Labyrint.

Myslím, že se s Jiřím Strachem máme rádi, pracovat s ním je velmi příjemné. Ale je pravda, že práce v rádiu je pro mě magičtější. Co se týče herectví, je obrovsky koncentrovaná. To mě bavilo daleko víc, proto jsem tam toho udělal víc a jinde míň. O popularitě jsem nikdy moc nepřemýšlel, nejsem tak nastavený. Souvisí to asi s tím, že se stydím. Je lepší, že můžu být v šeru u mikrofonu. Jestli jsem vidět nebo ne, vůbec neřeším. Nedokážu si představit, co by se mnou udělalo, kdybych byl víc na očích a všichni mě poznávali. Nikdy jsem se do této situace nedostal, tudíž nevím, jestli by mi to bylo libé nebo nepříjemné.

Dovolte mi položit otázku, která je pro vás jistě nesmírně citlivá. Velmi mě zasáhla zpráva o úmrtí vašeho tatínka. Je nějaké krédo, životní rada, kterou jste si od něho do pracovního, nebo osobního života odnesl?

Krédo? Každopádně otec byl vždycky především slušný člověk. Mnohokrát jsem mu to měl dokonce za zlé. Cítil jsem, že si tím někdy až škodil. Teď jsem strašně rád, že se ode mě nenechal nikdy vyprovokovat. Žil v dobách a prostředích svůj poměrně dlouhý život, kdy být slušný nebylo úplně lehké.

Na závěr obligátní otázka. Na čem v současné době pracujete spíše režijně než herecky?

Připravuji pohádku, která bude mít premiéru na Štědrý den. Jmenuje se, doufám, že název nespletu, Kouzelná známka. Její děj se Štědrým dnem nemá vůbec nic společného. Pro mě je v podstatě pocta a cením si toho, že jsem dostal příležitost udělat pohádku vysílanou ve svátečním „primetimu“, i když jsou někdy pohádky podceňované. Ještě dodělávám velmi půvabnou aktovku Arthura Schnitzlera, která se jmenuje Bakchova slavnost.

Rozhovory