Pan Hlava byl můj nápad (rozhovor s Antonínem Přidalem)

Přidal: Přemek |

Srpen 17, 2005

Vzpomenete si na svůj první výrazný divadelní zážitek?

„Posvícení v Hudlicích“ v sokolském loutkovém divadle v Napajedlích, když mi bylo sotva deset . Loutky sice byly velikánské, a přesto mi jejich svět a příběh připadal mile zdrobnělý a snadno ovladatelný. Hned jsem se začal zajímat, jak bych mohl vypomáhat v zákulisí. A stalo se. Byl jsem pak loutkářem amatérem skoro až do maturity..

Jak vzpomínáte na kulturní Brno šedesátých let?

V dobrém. To špatné a hloupé ustupuje v paměti do stínu, ve světle se drží objevné divadelní inscenace, zajímavé literární večery v Domě umění a inspirativní atmosféra kolem časopisu Host – to vše jako součást pokusů prodírat se z ohrady ideologie do prostoru svobodného poznávání a myšlení.

V šedesátých letech jste byl také významným autorem rozhlasových her, inscenovaných v Brně i v Praze… Na co z této tvůrčí oblasti nejraději vzpomínáte?

Na fejetony, skeče, pásma, původní i přeložené hry (z těch například dnes už klasický experiment Dylana Thomase „Pod Mléčným lesem„), dále cyklus „Potulky knihami a hudbou“, který se vysílal v druhé půli šedesátých let a od roku 2002 pokračuje každou první sobotu v měsíci na ČRo 3 Vltava, teď s názvem „Potulky knihami a časem“.

Brněnská literární redakce, kde jsem pracoval vedle Jana Skácela, Miroslava Skály, Vlastimila Pantůčka a Karla Tachovského, připravovala, než byla na počátku normalizace rozprášena, téměř deset let týden co týden půlhodinový pořad „Nashledanou v sobotu„. Ve stylu literárního kabaretu (verše, scénky,
malé publicistické formy) se tam probíraly různé aktuality a kuriozity kulturního a veřejného života. Tam vznikla také rubrika satirických mystifikací, tj, vymyšlených rozhovorů a reportáží s osobami, které
představovali „naturščici“. V ní se počátkem roku 1968 protlačil do velké posluchačské přízně můj pan Hlava, napůl brněnsky mluvící (nebo spíš tlachající) typ bodrého všeználka (představoval ho malíř Milan Zezula – pozn. red.). Velikášsky se hlásil k odpovědnosti za všechny možné dobové pitomosti, protože je dovedl vyložit ve svůj prospěch, tak jak to tehdy uměli partajní demagogové. Jeden z nich, mně jen málo známý krajský funkcionář se v panu Hlavovi ublíženě poznal, a přičetl mi to k tíži, když jsem z rozhlasu odcházel. Také proto jsem v dalším desítiletí nesměl pod svým jménem nic publikovat, ani překlady.

S rokem 1968 je spojena moje druhá rozhlasová hra „Sudičky„. I když se odehrává na počátku 1. světové války, při porodu dítěte, jehož předpovídaný osud se hodně podobal osudu naší země ve 20. století. Hra tehdy zvítězila v národní i mezinárodní soutěži a režisér Josef Henke ji znamenitě natočil s herci takového fornátu, jako byli například Zdeněk Štěpánek a Leopolda Dostalová. S Henkem jsme si rozuměli tak dobře, že po roce 1990, po dvacetileté nucené přestávce, která odstavila jak jeho, tak mě, natočil ještě několik mých her, včetně „Pěnkavy s Loutnou“ a „Sáněk se zvonci„. Obě byly několikrát inscenovány také jevištně.

A konečně v 90. letech přišel na svět desetidílný seriál „Pan Kaplan má stále třídu rád“, ten jsem napsal s režíroval podle svého překladu populární Rostenovy knihy, s Miroslavem Donutilem v titulní roli. Loni vyšel ve zkrácené verzi na dvou CD. Navíc připravujeme novou rozhlasovou hru: „Pozdější život Panny“ podle stejnojmenného románu Ferdinanda Peroutky o Janě z Arku, která nebyla upálena, ale v poslední chvíli
zachráněna. Svůj scénář bych rád natočil s brněnskými herci ještě v tomto roce.

Co soudíte o kulturním Brně současnosti a především o studentských divadlech?

Právě studentská divadla za mých brněnských počátků chyběla, anebo neměla dlouhé trvání. A přitom jsou kořením kulturního života, protože odmítají staré recepty a umějí se prosadit nečekaným a osobitým stylem. Kéž na ně má současné Brno štěstí, talenty a místo.

Ptal se P. H. pro Žurnál Čára, duben 2005

Rozhovory