„Dorozumění troskotá na lenosti a nechuti… “ – Rozhovor s Antonínem Přidalem
Osobnost Antonína Přidala je dnes spojena především s televizními debatami Z očí do očí a Klub Netopýr. Jeho autorská tvorba je však rozkročena téměř mezi všemi uměleckými žánry, od divadelních a rozhlasových her přes překlady z angloamerické a španělské literatury až k poezii a próze. A právě toto Přidalovo „bytování“ mezi různými žánry a jazyky se stalo i tématem našeho rozhovoru…
Začal bych trochu osobně. Zmínil jste se v jednom rozhovoru, že vaše dětství bylo sice spokojené, ale podstatně do něj zasáhla předčasná smrt vašeho otce. Jak vás to poznamenalo?
Představte si, že je vám patnáct a vedle vás se otevře propast, ve které nenávratně zmizí blízký člověk. Nechápete, jak mohl Bůh dopustit, abyste přes noc ztratil otce a jeho staří rodiče už čtvrtého syna. Panika, bezmoc, konec dosavadního bezpečí a příjemného soustředění na vlastní zájmy. Náhle se od vás čeká, že rychleji dospějete, že se dokážete samostatně rozhodovat, o ledaco postarat, nemyslet jenom na nejbližší dny. Zažijete, jak rodině dosud slušně zaopatřené se začne nedostávat peněz. Napadne vás, že budete muset odejít z gymnázia, kde je vám tak dobře, a začít vydělávat. Vylekáte se, že se z vás stane někdo úplně jiný, zatím děsivě neznámý. Ale taky vidíte, jak se po katastrofě vynořují nové záchytné body. Přišla paní se zprávou, že lidé, kteří otce znali a nechtějí být jmenováni, budou nějakou dobu přispívat na má studia nevelkou, ale pravidelnou částkou. Naučil jsem se dávat kondice. Z Hané na Slovácko za námi jezdili otcovi mladší sourozenci a my ještě častěji k nim. Měli jsme se komu svěřit a s kým poradit — to všechno v atmosféře obecné podezíravosti, politických procesů a kolektivizace, před kterou marně bránil rodinné hospodářství jeden z mých strýců. Můj otec, okresní soudce, býval pro své sourozence autoritou a duch jeho názorů v rodinných debatách přežíval. Všichni jsme obdivovali jeho rozhled, jeho zásady, to, že se krátce před smrtí rozhodl pro místo podnikového právníka, aby nemusel soudit pronásledované sedláky. Bývalo mi až úzko z toho, jak se teď rodinné naděje upínaly ke mně, na mé úspěchy ve škole, na mé další vzdělání. A zároveň jsem viděl, že maminka už našla svůj velký životní cíl: nenechat mě a malou sestru ustrnout v nějaké nouzi, hmotné nebo duchovní. Podporovala nás ještě i na vysoké škole.
Silné ženy jsou často hrdinkami i vašich divadelních her, například Sáněk se zvonci; našel jste inspiraci pro takové postavy právě v rodinné situaci?
Ne že bych ji hledal, ale vyrůstal jsem v prostředí, kde ženy nebývaly žádné tiché, trpné stíny. Uměly se prosadit a něco unést. Moje stařenka na Hané vedla za první světové války hospodářství sama, mezi malými dětmi a jinými osamělými ženami, protože všichni zdraví mužští museli k vojsku. Z toho, co vyprávěla, bylo jasné, že pro samé starosti o pole, dobytek a živobytí nezbýval na zoufalství čas. Také maminka mívala kolem sebe kamarádky všelijak osudem přiskřípnuté, a přesto nepoddajné. Imponovalo mi, když jsem viděl tolik výdrže, tolik schopnosti nedat se neštěstím umořit, nezanevřít na všechno. Radosti takových žen byly malé, ale uměly se o ně opřít tak pevně jako jedna o druhou. Byl to pro mě zážitek světa, kde se za velkých otřesů nezhroutí — nesmí zhroutit — všichni a všechno.
Hrdinkami vašich her ale současně zmítají různé vášně a osobní dramata…
V Pěnkavě s Loutnou dokonce jedna druhou podvede. V Sáňkách se zvonci dozrávají a stárnou k mnoha zklamáním a ztrátám. Kdo může být takových zvratů ušetřen? Zkušenost mi říká, že se s nimi ženy vyrovnávají často líp než muži. Ne snadněji, ale s větším vzepřením. Jako by bylo víc toho, co v sobě a kolem sebe potřebují uchovat. Rychleji hledají novou cestu dál a dovedou přijmout i takovou, s jakou nikdy nepočítaly. To nezaručuje — ani v mých hrách — šťastný konec. Ale fascinuje mě to.
Zmínil jste se také, že vaše dětství provázela nedorozumění s vrstevníky a že snad i to byl důvod, proč jste často sahal do otcovy knihovny. Ptám se proto, že dalším vaším tématem, ať už divadelních her či poezie, je sen nebo fantazie. Znamenalo to pro vás únik ze skutečnosti?
Rád jsem četl, protože u nás doma četli všichni. Spoustu večerů jsme proseděli v kuchyni kolem stolu, každý nad svou knížkou, a věděli jsme, co kdo čte a co na to říká. Otcova knihovna nebyla obrovská, ale byla pestrá, a navíc si knihy půjčoval, protože i v tak malém městě, jako byla Napajedla, objevil pár knihomolů, kteří vlastnili velké zajímavosti. Jeho knihovna byla modernějším pokračováním toho, co v mládí shromažďoval a četl se svými bratry na venkově. Čtení nebylo útěkem ze skutečnosti, prostě k ní patřilo. Ne tak u mých kamarádů v té dlouhé předměstské ulici, která končila naší pronajatou vilkou. Ve starých domcích a chaloupkách nebyly samozřejmostí ani knížky, ani časopisy, natož rádio. Nás kluky spojoval věk a dělila zkušenost. Ne že by ti druzí byli hloupí nebo nesympatičtí, jen bylo méně toho, o čem se s nimi dalo mluvit. A když už se ptáte na fantazii, s tou si člověk stejně nejlíp čaruje sám. Sny v mých hrách, ty nesouvisejí s dávnými zážitky, ale s potřebou proniknout do skrytého, nepřiznávaného světa postav. Ukázat ve snové vzpomínce kousek něčí minulosti nebo nesplněné touhy jako v Noci potom. Nebo nechat někoho své sny vyprávět, předvádět a přitom zkreslovat jako ve Snu ve třech, a prozrazovat tak na sebe nečekané věci. Ze snů si nebere látku život, z těch nejvíc těží umění. Od nich se přiučilo zkratce, střihům, překvapivé montáži, nevysvětlitelným kombinacím, tomu, jak neskutečné učinit uvěřitelným.V nedávno vydané knížce Některé tváře, některé hlasy píšu o svém velkém dětském zklamání, když otec při návštěvě věznice odmítl vyslechnout vězně, který mu chtěl vyprávět jakýsi důležitý sen. Teprve v dospělosti jsem pochopil, že sny nemohou padat na váhu žádného reálného soudu. A že jsou platnější v krajinách fantazie, kde si s nimi a na ně hrajeme, ať na jevišti nebo v knihách.
Už jsme mluvili o tom, že jste vyrůstal v padesátých letech. Co vám dnes z této doby připadá symptomatické?
Strach, že nějaká zvůle vyhodí člověka z domu, ze školy, z práce a nadiktuje mu život podle cizího plánu. Obludnost sovětské samolibosti a vlezlosti. Propagandou zpaskřivená čeština. Lidé rozdělení na podezřelé a spolehlivé. Rozkolísanost vzdělání, jakou jsem poznal i za studií na brněnské filozofické fakultě. V mých vzpomínkách stojí na jedné straně ječící akademik František Trávníček, fanaticky velebící Stalinovy stati o jazykovědě, v jeho blízkosti houf dogmatiků, kteří by dovedli marxisticky vyložit i svoje větry, a na druhé straně přirozeně důstojné osobnosti mých učitelů z anglistiky, jako byli Josef Vachek, Jan Firbas a Samuel Kostomlatský. Ti nikdy svoje přednášky nezpolitizovali, drželi se vlastního rozumu a citu a nabízeli nám to nejlepší z prvorepublikové vzdělanecké tradice. Přitom nebylo nikdy jisté, jak dlouho jim to bude v ovzduší nekonečných prověrek procházet.
Ve hře Noc potom se takový motiv nejistoty odráží. Jedna z ženských hrdinek tam doplácí na svou minulost v padesátých letech, na to, že se zapletla s StB…
Nemůže pochopit, jak se její jméno na seznam dostalo. Dlouho jí nedochází, že kdysi bezhlavě důvěřovala mužskému, který jí sjednával různé protekce, jednou kvůli otci emigrantovi, jindy když se dostal do maléru její syn. Tady máte ženskou obětavost dovedenou do extrému — všechno pro rodinu, nebát se vyjednávat s kýmkoli, nepřipouštět si, že někde může být léčka. Nebral jsem tu postavu jako typ, detaily jejího příběhu jsou hodně osobní, ale v jeho okolnostech je cosi typického pro život ve starém režimu, totiž úporné shánění nějaké protekce, nějaké okliky, nějaké „černoty“, která by člověku pomohla k určité úlevě nebo výhodě, k něčemu, čeho se normálním způsobem dosáhnout nedalo. I to byl důsledek bezmoci, nemožnosti spolehnout se na svá práva, na svou osobní hodnotu, na svoje svobodné rozhodnutí.
Téma konfidentů StB je živé dosud. Čím si vysvětlujete tak velký zájem o odhalování agentů?
Potřebou označit a postihnout aspoň řadové viníky, když usvědčit a potrestat ty špičkové se nedaří. K soudním spisům o pohlavárech se dostane málokdo, k seznamu spolupracovníků StB kdokoli. A když aspoň něco — něčí jméno — je vytištěno černé na bílém, dostává to váhu ortelu. Ví se, na koho ukázat prstem. Taky v Noci potom reagují přítelkyně té ženy tak, že si ji zoškliví, a rázem v ní vidí příčinu všeho zlého, dokonce i toho, co si v životě zpackaly samy. Konečně mají o svých zamotaných osudech jasno — jako by jeden seznam mohl vystihnout vše. Jenže totalitní režim si uměl zavazovat občany i jinak a k jiným kolaboracím. Uvažte, co sprostých lží a denunciací se za těch dob pronášelo veřejně — na schůzích, v kádrových posudcích, při školní výuce, v odborných statích, ve všech médiích. Byly tyto útoky proti pravdě a mravnosti méně škodlivé a méně zákeřné jen proto, že se k nim jejich původci neostýchali hlásit?
V jedné próze jste psal o tom, že vlastně to, co zůstane po člověku, je jeho hlas. Cituji: „Přijde-li vniveč záznam dávného hlasu, teprve potom dodýchá ten, kdo hlasem vládl.“ Dodýchá doopravdy? Mohl byste to nějak rozvést?
Je to nadsázka, ale jen do jisté míry. Vyprávím tam, jak jsem jednou v rozhlasovém archivu poslouchal desítky prastarých zvukových záznamů s hlasy dávno mrtvých lidí, a protože hlas nemůže znít bez dechu, uvědomil jsem si, že v takových záznamech trvá taky lidský dech — jako poslední stopa toho, co dávalo tělu život. Dech nenajdete ani na nejvěrnější fotografii, ta zachycuje jen zastavený čas, kdežto hlasy mohou znít jen a jen v čase — neexistují zvukové momentky. Ani filmový obraz, dvojrozměrný a ohraničený, nemůže vyvolat takový pocit jako zaznamenaný hlas, když mu nasloucháte ve tmě nebo se zavřenýma očima: pocit, že nablízku máte někoho živoucího. Proto je škoda, že doma nemáme taky alba hlasů. Těch, které pro nás hodně znamenaly, hlasy od rodinného stolu, hlasy dívek a žen, dávných kamarádů, učitelů, lidí kdysi blízkých, potom poztrácených.
To téma jsem zmínil i proto, že velká část vašeho života je spojena s rozhlasem. Je takové pojetí „nesmrtelnosti“ i důvod, proč se rozhlasu věnujete?
Proboha ne. Posmrtný život nějakému hlasu pojistíte nejlíp domácím magnetofonem, ne rozhlasovým archivem, kde se pořád musí něco mazat. Mluvit a psát do éteru je stejně pomíjivé jako psát na vodu. Pocit intenzivnějšího života máte jen v tu chvíli, jen v tu hodinu, kdy věc vzniká, kdy se v nějakém dobrém týmu dá dohromady a konečně zazní. S každým pořadem začínáte od nuly. A vydržíte, jen když vás to opravdu baví, ta práce s hlasy a se zvuky a tóny, které jsou jakoby mikroskopicky zvětšené, a proto tvárnější než jinde.
Do literární redakce brněnského rozhlasu jsem začal docházet už za studií na filozofické fakultě, koncem padesátých let. V Brně tenkrát nikdo nepřekládal poezii z angličtiny a španělštiny, takže moje pokusy se hodily. Přinesl jsem básně středověkých španělských autorů, mexické kramářské písně, něco z americké poezie dvacátých let. Sblížilo mě to s Janem Skácelem, který po Oldřichu Mikuláškovi vedl literární redakci plnou zajímavých autorů, jako byli Karel Tachovský, Miroslav Skála, Vlastimil Pantůček. Po vojně jsem tam zakotvil na deset let, až do začátku normalizace. Staral jsem se o pořady ze zahraniční beletrie, psal jsem populárně naučná pásma, například Shakespeare pro začátečníky, podílel jsem se na každotýdenním literárním kabaretu Na shledanou v sobotu. Bavilo mě vymýšlet, kombinovat, zkoušet, co rozhlas unese. Tři roky jsem měl svůj vlastní hodinový pořad Potulky knihami a hudbou, jakousi probírku pozapomenutými čtenářskými zážitky na pokračování. Loni mi Český rozhlas nabídl, abych jej po pětatřiceti letech obnovil na stanici Vltava. Je teď půlhodinový a jmenuje se Potulky knihami a časem.
Naučil jste se v rozhlase něčemu, co byste jinde neobjevil?
Například myslet na to, že co napíšete, nezůstane na papíře, ujme se toho něčí hlas a posluchač uslyší každou vaši větu jen jednou, nemůže se k ní vracet jako v časopise nebo v knížce. Není vám jedno, jestli vás dokáže sledovat, anebo si přeladí. To vás učí jinak formulovat, jinak rozvrhovat to, co chcete říct. Učíte se šetřit slovy, nemlžit, nečechrat, nešmodrchat.
Znamenala pro vás šedesátá léta ve srovnání s padesátými větší možnost dívat se do budoucnosti, pocit, že ji člověk už zase může trochu držet ve svých rukou…?
Bylo pořád dost věcí, o kterých za mě rozhodovali jiní: o mém nároku na byt, o možnosti cestovat, o tom, k jaké nové literatuře ze zahraničí se smím dostat a podobně. Ale podařilo se mi najít práci, která mě bavila, v redakci, která byla k mým nápadům a pokusům tolerantní. Přišel jsem mezi lidi, kteří sice nebyli proti režimu, ale byli skeptičtí k jeho ideologické nadutosti. Mikulášek, Skácel nebo Trefulka a další v redakci Hosta oponovali zavedeným dogmatům a uměli hájit názor, který byl ve shodě s jejich svědomím. Měli svoji představu o literárních hodnotách, jinou než dogmatičtí funkcionáři, a zkoušeli ji prosazovat. Do Hosta i do pořadů naší redakce se dostávala témata a autorská jména, která dřív neměla naději. Byla to drobná vítězství, ale celkem pravidelná. Když uvážíte, že to všechno se dělo pod dohledem tiskového dozoru…
Jak taková cenzura fungovala konkrétně v rozhlase?
Místností, kde seděl takzvaný háestéďák (zástupce Hlavní správy tiskového dozoru), musel projít každý rozhlasový text, a teprve když na všechny stránky bouchlo hranaté razítko, mohl před mikrofon. Jak se blížil osmašedesátý rok, obezřelost cenzorů měkla, jeden sečtělejší se nám div neomlouval a nakonec z něho byl velký dubčekovec, ale předtím držely razítko tvrdé typy. Kádrováckým pohledem rozeznali, co je vysloveně závadné, odstíny jim ale unikaly. Jeden třeba rozhodl, že ze Skácelova textu o Mikuláškově Svlékání hadů musí ven věta o tom, že „ortel je slovo z žulovějšího kamene než Stalinův pomník“. Bylo to už po odstřelu pražského Stalina, ale cenzor trval na tom, že tyto věci se nemají připomínat. Přitom mu v tomtéž textu unikly rafinovanější narážky i to, co se napovídalo mezi řádky. Tyhle typy nesnášely nic nápadněji erotického, pamatuju se, že jednoho pohoršila v přeložené povídce věta o černoškách, které po africké vesnici chodily s nahými vytahanými prsy. Diskutovat s nimi bylo většinou zbytečné.
Čím si vysvětlujete, že cenzura se týkala i témat erotických, a nejen jich, ale třeba také rodokapsů a ženských románů, které byly zakázány?
Diktatura si obvykle libuje v prudérii. Jako by si tím dokazovala, že je při vší nemravnosti přece jen v něčem mravná. Ta bolševická chtěla umravnit obyvatelstvo taky kovbojkami a románky nového ražení, s hrdiny převlečenými za udatné řidiče náklaďáků, za drsné pracanty, kteří vždy voněli člověčinou, za bodré hochy v nejrůznějších uniformách, do jakých se rády zamilovávaly vědecké a zemědělské pracovnice. Výšiny a hlubiny sovětského kýče, který se dlouho tvářil jako sonda do barvité reality, dnes už nestojí ani za vzpomínku. Ale pravda je, že neskončily se stalinskou dobou a že nejeden český odborník o nich psával jako o nadějích nové estetiky, etiky, ba i světové literatury. V rozhlase si péči o nové překlady z ruštiny naštěstí vyhradila ústřední pražská redakce.
Zasahovala vedle oficiální cenzury také autocenzura? A jak?
Věděli jsme, že určitá témata se do státního rozhlasu nemohou dostat a že při prvním pokusu budou smetena i s redaktory. Otevřená kritika režimní politiky. Problematické vztahy se spojenci. Pochybnosti o takzvaných principech socialistického zřízení. Nesouhlas se mohl týkat jednotlivostí, ne celku nebo podstaty. Tak jsme velká tabu obcházeli a zkoušeli obrušovat maličká. Uvést básně nebo prózy aspoň některých autorů, kteří byli dlouho v nemilosti. Přijít s opatrně zabalenými kritickými poznámkami. Omlouvali jsme to před sebou tím, že si musíme cenit svých malých „vítězství“ a ničím je neohrožovat. Bylo to trapné a bázlivé, já vím. Doufali jsme, že drobné kroky jsou cestou k většímu uvolnění. V šedesátých letech se vypařila dřívější naděje, že by se režim změnil náporem zvenčí, nějakým zásahem svobodných západních států. Sílila představa, že tuhý systém se bude měnit zevnitř, stále častějším „táním“, a že omlazené stranické vedení se vymaní z dogmatických manýr. Byla to z velké části iluze, jistě, ale zapadala do atmosféry země, kde nemohla fungovat opozice a normální politický život.
Které jiné země jste v těch letech mohl aspoň trochu poznat z vlastní zkušenosti?
Jen Kubu a ze Sovětského svazu tři velká města, obojí v rámci rozhlasových výměn. Koncem třiašedesátého roku, když jsem začal svou stáž v Rádiu Havana, byla Kuba ještě plná euforie z nově nabytého sebevědomí. Její mladí lídři se chovali úplně jinak než naši papaláši, neschovávali se za hradbami, vyjížděli do terénu, vyhlašovali permanentní vzpouru proti nepořádkům a tupým formalitám. V té době zpustošil část Kuby cyklon a zapůsobilo na mě, jak dobře a s jakou širokou podporou Castrovi lidé katastrofu zvládali. Z těch zážitků vznikla moje druhá knížka veršů Smrt na ostrově. Jistě, nebyl jsem dost zkušený, abych věděl, že přírodní katastrofy mají stmelující moc snad za každého režimu. Teprve v dalších letech vycházelo najevo, co jednota nadšených Kubánců výhodně zakrývala: Castro se zbavil veškeré demokratické oponentury a přešel k tvrdému politickému monopolu. Předtím mi ovšem připadal jako čerstvý vítr. Tím víc, když jsem na druhé služební cestě nahlédl do každodenního života v Moskvě, Leningradu a Voroněži. Večer co večer impozantní divadelní představení, ve dne klopotná vyjednávání, abych si mohl odvézt několik archivních záběrů z válečných let. Bumážky, odklady, byrokratické kličky. Schůzky s méně známými spisovateli v přecpaných, zchátralých bytech. Nevůle rozhlasových šéfů pustit mě k něčemu, co by nebylo dost reprezentativní. Letmý výjezd do kolchozu poblíž Voroněže, který jsem si vymohl proti plánu, v něm ubohé dřevěné chatrče, nenechali mě ani vejít dovnitř, natož s někým promluvit. Jak to, říkal jsem, že takovou zaostalost ještě dvacet let po válce vysvětlují válečnými škodami a ztrátami? Ale na svoje padlé, na svoje oběti dostali i mě. Po návratu jsem u nás hledal hrob vojáka, s jehož jménem za mnou přišla plačící babička ve Voroněži, a psal jsem o hrůzách války, ne o těch současných. Dobové klišé znělo: Tolik trpěli, a přece dnes létají ke hvězdám a mají špičkový balet. Člověk si potřeboval nějak ozdobit to, o čem tušil, že je to obrovský anachronismus, obludná aparatura, s kterou musíme nějak vyjít, aby nás nezamáčkla. Koneckonců, říkali jsme si, je spravedlivé vzpomínat trpících — jenže to byli jen ti, kdo trpěli válkou, ne ubožáci ze současných lágrů a primitivních vesnic.
Když vyšel Solženicynův Jeden den Ivana Děnisoviče, psalo se o tom deptaném koncentráčníkovi, hle, jak skromný, jak dělný hrdina, ten nezapře svoje kvality ani v nejtěžších podmínkách. Jako by ideálem byla nekonečná trpělivost, nekonečná smířlivost. Teprve v roce 1967 jsem zažil neveřejnou besedu se zpravodajem Janem Petránkem, který se vrátil z delšího pobytu v Moskvě. Co vyprávěl, bylo ještě děsivější než to, co jsem stihl vidět. Ale byla to známka, že utajení na věčné časy je nemožné. Když jsem o besedě pověděl Janu Skácelovi, který už v rádiu nepracoval, zeptal se zaraženě: „Proč nám to ti, co tam od nás jezdili, nikdy neřekli?“ Ale oba jsme věděli proč. Taky on tam jednou byl a napsal z té cesty fejeton „Dostojevskij a tráva v Ázerbájdžánu“.
Když po srpnu 1968 padly poslední iluze, bylo možné se v rozhlase udržet? Za jakou cenu?
Za velkou. Člověk by musel schválit vstup vojsk, prohlásit, že Pražské jaro ho pomýlilo a svedlo, kát se za účast na „nelegálním“ srpnovém vysílání, vyjádřit a prokázat loajalitu novému vedení strany i rozhlasu. To jsem nemohl a musel jsem s mnoha dalšími pryč. Co bych taky v rádiu dělal? Pořady neříkající nic? Nebo kývající na všechno? A mezi jakými lidmi? Jedny zlomil strach, druzí už se nemohli dočkat kořisti. Čistku řídili dva, nový ředitel, ukňouraný slaboch, a jeho razantní zástupce. Ten kdysi v rozhlase působil, ale vyhodili ho pro podvody s losy. Normalizace potřebovala cyniky, proto ho z venkova přitáhli zpátky, ale časem na něj prasklo, že před srpnem dělal na venkově horlivého radikála a po srpnu obrátil. Takto odhalen musel znovu z rádia a živil se jako mazač zdviží. Po čase potkal jednoho z těch, od kterých rozhlas vyčistil, a postěžoval si: „Na špinavou práci jsem jim byl dobrý, hajzlům.“
V sedmdesátých a osmdesátých letech jste se na rozdíl od jiných, kteří byli po roce 1968 jako vy vyhozeni ze zaměstnání, mohl živit překládáním. Jak to bylo tehdy možné?
Musím vaši otázku ve dvou bodech opravit. Ne „na rozdíl od jiných vyhozených“ — ale jako mnozí z nich. Ne „mohl“ — ale dlouho nesměl, protože jsem se hned octl na seznamu těch, s kterými nakladatelství nesměla spolupracovat. Nezbylo než najít si někoho nezakázaného, kdo by překlady pokryl svým jménem. Po devadesátém roce jsme v Obci překladatelů sestavili a vydali soupis takových „pokrývačů“ a „pokrývaných“, aby se věci konečně uvedly na pravou míru. Ta knížka se jmenuje Zamlčovaní překladatelé a dokumentuje, že za starého režimu u nás vyšlo bezmála sedm set překladů pod cizím jménem a že do anonymity muselo sto dvacet pět překladatelů. Mne zaštítil desetkrát Mirek Čejka, jednou Jan Zábrana.
Ale nepotřeboval jste mít v legitimaci razítko o zaměstnání? Neriskoval jste, že vás budou stíhat pro příživnictví?
Těsně před tím, než jsem odešel z rozhlasu, mi někdo z končícího „seifertovského“ Svazu spisovatelů poradil, ať si rychle zažádám o stipendium na dokončení dvou her. Bylo sice malé, ale potvrzení o tom, že jsem je na čtvrt roku psaní dostal, mě pak dlouho provázelo jako talisman. Úřednici na národním výboru stačil papír se svazovým razítkem, aby mě zaregistrovala jako pracujícího ve „svobodném povolání“. Nebyl jsem tedy příživník, jen jsem nemohl vykázat žádné příjmy, honoráře za překlady chodily jinam. Naštěstí se takové výkazy začaly vyžadovat až koncem sedmdesátých let, a to už v Odeonu konečně vyšel můj starší překlad středověké Knihy pravé lásky, který deset let nesměl do tisku. V osmdesátých letech ledy zčásti povolily a podařilo se zadat mi další překlady. Ale pořád hrozilo, že se z nadřízených míst ozve nějaký dohližitel nebo práskač a zatrhne to. Ještě že v nakladatelstvích se našly dobré duše, ochotné takový zákaz obejít, v mém případě to byly redaktorky Eva Kondrysová a Jarmila Svobodová. Zato jeden nakladatelský podšéf, kterému se nechtělo do ničeho problematického, se mi zapsal v paměti výrokem: „Víte, já bych vám rád pomohl, ale nerad bych vám tím uškodil.“
Co překládáte nyní a co se ještě chystáte přeložit?
Skoro nic, jen občas kratší věci pro rozhlasové Potulky. Užil jsem si soustavného překládání celých dvacet let, den za dnem, někdy po větší část roku. Vděčím mu za to, že jsem se nemusel vzdálit svým původním oborům, španělské a angloamerické literatuře. A že jsem nad překlady nesnadných autorů mohl svobodně přemýšlet a poznávat. García Lorca, Patrick White, John Updike, Joseph Heller, Robert Lowell, Galway Kinnell, to přece není marná společnost. Bylo trpké, když jsem se k té práci dlouho nemohl hlásit, ale na druhé straně — nemusel jsem shánět obživu v náhradních zaměstnáních, kde bych byl jen amatérem.
Rozhlas jako médium se zdá poněkud na ústupu. Myslíte si, že má ještě nějaké možnosti, jak oslovit člověka v době, která je příliš zaměřena na obraz a vizualizaci?
Vizuální orgie nakonec unaví. Někdy potřebujete zavřít oči a vidět, prožívat, aniž se koukáte. Rádio s vámi může všude, do krajiny, do nemoci, do tmy. Nečekaně v něm můžete zaslechnout něco, k čemu byste se jinak nedostali.
Úvahu, báseň,
neznámou povídku.
Že se k vám zajímavá báseň dostane právě z rádia, je mnohem pravděpodobnější než to, že narazíte na knihu nebo časopis, kde je vytištěna. Navíc ji nenese suchá litera, ale živý hlas, dech někoho, kdo ji s vámi sdílí.
Myslíte si, že v televizi nemá literatura tak velkou šanci?
Televize o ní spíš informuje. Místo textu přivádí před kameru autory, nabídne o nich životopisný dokument nebo debatu kritiků. Pro televizní inscenace a seriály je kniha především inspirací, zásobnicí motivů, které scenárista a režisér přeskupují a obměňují podle potřeby. Jako by se k vám z hustě ilustrované knihy dostávaly jen ilustrace, ke všemu hodně volné. Naproti tomu rozhlas může reprodukovat slovesný text bez radikálních zásahů. Nemusí rozbít původní tvar. Soustřeďuje se na jazyk, který tady už byl, nikoli na sled nevídaných výjevů. Jistěže to v horším případě může dopadnout jako nuda, ale to se nešikům stane i v televizi, obrázky neobrázky. A pak jsou tu rozhlasové hry. Ne adaptace nebo dramatizace, ale původní hry, dokonale svobodné v proměnách prostoru, času a představivosti. Kromě literárních řemeslníků je vždycky psali také výborní autoři, Dylan Thomas, Eich, Beckett, Dürrenmatt, Aškenázy. Shodli jsme se nedávno s Ludvíkem Kunderou, že rozhlasové hry jsou už dávno vynalézavější a rozmanitější než divadelní. V Německu mají nepřetržitou tradici, dodnes se vysílají téměř denně, od klasických přes detektivky až k nejnovějším experimentům. U nás na ně čas od času padnou úbytě a přerývaná kontinuita jim neprospívá. Ale kdyby zanikly, nic by jejich křehkost a sugestivnost nemohlo nahradit.
Televize je vaším dalším médiem. S jakými záměry jste do ní po listopadu přicházel?
Vůbec jsem nepočítal s tím, že bych pro ni dělal něco jiného než scénáře k inscenacím. Ale počátkem devadesátého roku mě nová ředitelka brněnského studia Věra Mikulášková přizvala k jednáním různých konkurzních komisí a po nich se obvykle mluvilo o tom, co televizi chybí a co hledá. Když se časem dozvěděla, že v klubu jednoho brněnského divadla pořádám každý měsíc debaty spisovatelů a vysokoškolských pedagogů na aktuální témata, dostal jsem nabídku: Nechci to s takovými debatami zkusit v televizi? Tak přišel na svět Klub Netopýr. Začal v září 1990 debatou na téma „Česká národní povaha — mýtus, nebo skutečnost“ a pokračoval jednou měsíčně dvanáct let. Moje záměry? Aby se před kamery dostala debata, která neslouží jen prezentaci politiků. Aby v ní svobodně a spontánně mohli rozvíjet své názory lidé nejrůznějších profesí a životních osudů. Aby přispěla ke kultivaci veřejného projevu, protože až příliš dlouho se u nás diskutovalo podle direktiv a scénářů, jazykem hodně odlišným od toho, kterým v zahraničních televizích diskutovali občané zvyklí na svobodu projevu. A konečně, aby otevřela témata až dosud odstrkovaná, jako třeba vztah k Židům, menšinám, sudetským Němcům, otázky odplaty a odpouštění, třetí odboj, trest smrti, postavení intelektuálů atd. V polovině roku 1991 přibyl další můj pořad v podobném duchu, ale jen ve dvou, rozhovor Z očí do očí. Ten se vysílá dodnes.
Takové diskusní pořady odrážejí i celkovou atmosféru ve společnosti. Jak se pod tímto úhlem vaše debaty proměňovaly?
Vyhraňovala se v nich etická témata, například morálka v politice, lidská agresivita, násilí v médiích. S politickou diferenciací společnosti se polarizovaly názory na naši minulost i na to, co by mělo být dál, na rozdělení státu, na další vývoj Slovenska. Objevily se nové otázky kolem školství, médií i našeho jazyka. Postupně se mírnilo očekávání diváků, že každá diskuse musí nabídnout jednoznačný závěr nebo návod. Řekl bych, že si zvykali, jak různě se dá s tématem zacházet a že žádný postoj nemusí mít absolutní platnost — a možná i na to, že právo na život mají různé druhy debat, od ležérních a zábavných až po ty konzervativně vedené, jakými chtěly být právě moje pořady. Kdybych každým rokem přepisoval na papír aspoň nejzajímavější výroky a argumenty, vydaly by dnes na celou dokumentární knihu. Ale to už bylo nad mé síly.
Vraťme se k literatuře — dosud jsme nemluvili o poezii, kterou také píšete. V čem je tento žánr pro vás jiný než třeba drama či próza?
Poezie je pro mne další jazyk, jiný než ten běžný. Ne zdobný, ale takový, že v něm mohu se svými zážitky a představami zacházet svobodněji. V básni můžete prvky skutečnosti i fantazie všelijak přetvarovat a osvětlit tak, že výsledek je objevem také pro vás. V poezii hledám výraz pro věci, které by jinak byly nevyslovitelné a nemohly by se předvést na jevišti ani vyprávět v próze. Poezie je jazyk, do kterého se dá přejít, když vás ostatní řeči nechají na holičkách.
Mluví se o krizi poezie jako žánru; není to rovněž proto, že si skrze ni autoři řeší už jen své problémy a čtenáře k nim moc nepustí a vlastně ho ani nepotřebují?
Jsou chvíle, kdy potřebujete napsat báseň pro sebe, abyste se s něčím vyrovnal, lépe se v tom vyznal, a pak už jen můžete doufat, že bude k něčemu i komusi jinému. Sám jsem nevydal sbírku už jedenáct let, nové básně jsem tiskl v časopisech a většinu si jich nechávám pro sebe. Vnášejí řád nebo aspoň trasu do mé citové paměti. Jsou jako stopy, které jdou se mnou, stopy po někom, kdo se pořád lehce mění. Mám rád čtenáře, kteří nečtou básně z povinnosti nebo jen proto, že je sami píšou. Takoví ještě jsou a na ty se těším.
V souvislosti s vaší poezií se mluví především o věcnosti a intelektuální přesnosti, kterou kladete nad dojmy a pocity. Není tím poezie ale ochuzena o jednu svou podstatnou dimenzi, o — řekněme — emoční rozměr?
Báseň se nedělá tak, že by se člověk ptal, jakého rozměru v ní ještě není dost a kterého by se mělo ubrat. Píšu tak, jak cítím a umím, tedy: jaký jsem. Ale když už jste o tom začal, řekl bych, že přesnost v básni je jiného druhu než ta pojmová a její emocionálnost je složitější než jen pocitová a dojmová. Zní to hrozně, co? Dokonce se to rýmuje. Nerad o takových věcech teoretizuji, ale jedno chci ještě dodat. Prvky intelektu v básních se u nás někdy berou jako podezřelý příznak, zatímco to nejlepší ze světové poezie je prosyceno vším, co v sobě básník má, tedy i schopností mít vážné myšlenky, nejenom žertovné nebo mlhavé nápady.
Vy sám poezii jiných autorů čtete často?
Ne tak často jako v šedesátých a dalších letech. Tenkrát pro mě mívala mimořádný význam, jako ostatně pro všechny, kdo v ní hledali důkaz vnitřní svobody nebo jinotajný protest proti hrubé síle. Z dnešního přívalu nových jmen si dovedu vybrat těžko, předloni prý v České republice vycházela v průměru jedna knížka veršů denně. Taky nevím, proč pořád hledat něco neznámého, když bych se před koncem života měl raději ohlédnout za tím, co jsem kdysi poznal a možná úplně nedocenil. Nejen v poezii. V posledním roce jsem si znovu prošel Maupassanta, Pirandella, Apollinaira. A pravidelně se vracím k některým Shakespearovým hrám, o těch také na Divadelní fakultě JAMU přednáším.
Změnilo se nějak vaše čtení? Rozumíte dnes stejným knihám jinak než dříve?
Rozumíte jim víc, protože víc rozumíte tomu, co se v životě děje. Nejste čtenář začátečník, kterého všechno udivuje, všechno se mu zdá jedinečné… Srovnáváte s tím, co jste četl od jiných autorů, co jste zažil sám. To platí i o knihách, ke kterým se dostávám poprvé. Můj velký zážitek z posledních let jsou povídky Kanaďanek Margaret Atwoodové a Alice Munro, doufám, že časem vyjdou česky všechny, protože je v nich zakleto víc, než by se nadál i zkušený čtenář. Ale stále méně se probírám v recenzích a kritikách, protože si říkám, že v určitém věku si člověk musí poradit s knihou sám a nerozptylovat se ruchem kolem ní. Dokonce cítím jako jisté osvobození, že už o knihách nemusím psát, že je mohu vychutnávat a nemyslet na to, jak by se mohly komentovat nebo přeložit. Je velké štěstí, když si můžete číst pro sebe a neutíkat s tím hned na trh, nerozkřikovat to dál. Když pozorujete některé lidi, kteří každodenně a profesionálně pracují s literaturou, napadne vás, co asi tolik četby a tolik psaní znamenalo pro ně osobně — nejenom pro ty druhé, které chtějí ovlivnit. Udělalo to z nich lidi pozornější k druhým životům? Posílilo to jejich poctivost, přivedlo je to k velkorysosti? Naučilo je to neplýtvat slovy? Anebo ta neustálá recyklace literatury vede spíš k pocitu převahy, k jistotě, že mohu pronést soud nad čímkoli a nad kýmkoli, protože jsem toho tolik pročetl a roztřídil?
Změnil se tedy váš vztah k literatuře jako takové?
V zásadě ne. Ani teď to pro mě není únik. Jenom víc přemýšlím, co udělala se mnou. K čemu ten dlouhý vztah byl.
Vy jste vnímán jako typ člověka seriózního a vážného, a přitom jste přeložil humoristické romány Davida Lodge, Rostenova Pana Kaplana, nonsensy Edwarda Leara…
Je stará pověra, že kdo má co do činění s humorem, měl by se tvářit jako komik. Já klamu obličejem. Ne že bych chtěl, prostě tak vypadám. Kdo mě zná dobře, nediví se, že jsem ty veselé autory překládal s gustem a jako staré známé. Můj otec pocházel ze sedmi dětí, v takovém hejnu se nemohlo mluvit jen vážně. Zažil jsem, jak i v dospělosti se tito bratři navzájem dobírali, jak ze sebe sypali legrační historky o kdekom v okolí. Otec vypadal přísně v soudcovském taláru, ale když k nám pozval některé své kolegy, chechtali se a vyváděli jako kluci. I mezi kamarády na gymnáziu a na filozofii jsem měl štěstí na smíšky, ironiky a parodisty, v rozhlasové redakci jakbysmet.
A nezůstával jsem mezi nimi pozadu. Když to všechnu sečtu, nebyl to vůbec špatný trénink na nonsensy, jazykové grotesky a Lodgeovy gagy z akademického prostředí.
Váš syn Tomáš je výtvarník a básník a právě v jeho poezii je humor velmi výrazným prvkem. Mluvíte spolu vzájemně o své tvorbě?
To víte, že mu neříkám, zvýrazňuj, chlapče, tu humornou dimenzi. Nebo šlápni víc na celkovou emocionálnost a tak. Víme, co kdo z nás píše, něco málo si nad tím řekneme, ale žádné rozbory. Možná se v tom, co ten druhý napsal, vyznáme líp než zcela nezasvěcení nebo málo zkušení čtenáři. Ne proto, že by šlo o nějaká rodinná témata. Když sám píšete básně, po jistém čase pro vás není těžké orientovat se v básni jiného autora. Pokud není zmrvená. Najdete si v ní významy a spojnice, které nejsou zjevné na první pohled. Je to podobné, jako když se naučíte vnímat moderní hudbu nebo obrazy. Ani ty vám nic nepoví, když se k nim dostanete jednou za rok, a to ještě náhodou. Potíž s novou poezií je v tom, že ji nemůžete dobře vychutnat nebo posoudit, pokud v ní hledáte něco jako písňový text nebo fejeton rozepsaný do řádků. Kdo se do ní začíst nepotřebuje, může knížku rovnou zahodit nebo se jí vysmát, že je o ničem. To, že má můj syn Tomáš smysl pro humor, je pro mladého básníka dobrá věc. Pomůže mu, až narazí na ty, kdo nemají smysl pro poezii, ale předstírají, že mají.
Náš rozhovor se vlastně pořád točí kolem jednoho tématu, a tím je jazyk. Překlady, poezie, divadelní hry, rozhlas, televize, to všechno jsou především jiné jazyky, jiné způsoby komunikace. Nemáte nicméně pocit, že ačkoli máme stále více různých „jazyků“, stále méně jsme schopni se vzájemně dorozumět?
Víte, to se snadno řekne, zvlášť v množném čísle. Autoři, kteří si libují v první osobě plurálu, by to i lehce zveršovali. Třeba: „Němými jazyky na sebe mluvíme, / hluchýma ušima na sebe stříháme, / křivýma nohama se míjíme, tak míjíme…“ Otázka je, kdo s kým se nemůže dorozumět a o čem. A co mu v takovém dorozumění brání. Jazyky, které jste vypočetl, to nebudou. Ty jsou vyzkoušené, připravené a umějí sdělit mnoho srozumitelného. Ze zkušenosti vím, že dorozumění troskotá na tak lidských vlastnostech, jako je lenost a nechuť a nezájem. Chcete s někým mluvit, a on odpoví kyselým pohledem, ze kterého čtete: Co si, chlape, myslíš, že ze mě vytáhneš? Není za tvým zájmem nějaká habaďúra? Jinému byste se rád s něčím svěřil, a on mluví tak dlouze a široce, jako byste ho požádal o přednášku. Těšil jste se na rozmluvu, ale on nechce rozmlouvat, on ani neví, na co by se vás zeptal. Proč by se ptal, když teď mluví on. Promluvíte na jiného a ten hned uhne očima, jako by vás hledal někde jinde nebo se rozmýšlel, kde nechal mobil. Čtvrtý až moc dobře rozumí, o čem s ním potřebujete mluvit, ale protože se mu to nehodí do kšeftu, hned přeskočí k tomu, že koza je jedna věc a vůz druhá věc a všichni víme, jak se věci nemají, takže se nemylme…
A už je to zase v množném čísle a v mlhách. Jaké jazyky chcete těmto nedorozumětelům najít? A které je zklamaly? Které jim nestačí? Kdybyste je vybavil jazyky andělskými, a oni na dorozumění s vámi kašlali, budou jenom dunící kov, jak se říká na konci bible. Uvažuju, jestli je jich víc, nebo míň než těch, s kterými dorozumívat se je radost a povzbuzení. Jak v kterém dni. Možná to závisí i na tom, jak se kdo vyspí.
Ptal se Miroslav Balaštík
Antonín Přidal — spisovatel, dramatik, překladatel a novinář — se narodil 13. 10. 1935 v Prostějově. Vystudoval anglistiku a hispanistiku na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity. V šedesátých letech byl redaktorem literárně-dramatického oddělení Českého rozhlasu. Po roce 1969 přišel o zaměstnání a v sedmdesátých a osmdesátých letech se věnoval hlavně překládání. Od roku 1990 vyučuje na Divadelní fakultě JAMU, kde vede ateliér rozhlasové a televizní dramaturgie a scenáristiky. V roce 1993 byl jmenován profesorem. Spolupracuje s Českou televizí jako autor a moderátor (Klub Netopýr, Z očí do očí) a Českým rozhlasem. Je autorem divadelních her (např. Sáňky se zvonci, 1991, Noc potom, 1999, Malé noční hry, 1995 a dalších), rozhlasových a televizních her (Valčík na uvítanou, 1995, Elektrický nůž, 2000 atd.). V roce 1992 vydal obsáhlejší básnickou sbírku Sbohem ale čemu. V roce 2002 vyšel soubor jeho próz Některé tváře, některé hlasy. K autorům, které překládá, patří mimo jiné D. Lodge, J. Updike, I. B. Singer, J. Heller, W. Shakespeare, F. G. Lorca a další.
Citováno z: Host, 5/2003
If you enjoyed this post, please consider to leave a comment or subscribe to the feed and get future articles delivered to your feed reader.
Komentáře
Zatím nemáte žádné komentáře.
Napište komentář k článku