Panáček v říši mluveného slova

stránky přátel rozhlasových her a mluveného slova vůbec

Rytíř světlého rozumu 1/4 (1987, 2017)

Viktorie Hradská. Seriál o životě Jana Evangelisty Purkyně. Dramaturgie Jarmila Konrádová. Hudbu složil a řídí Jiří Váchal. Režie Ivan Chrz j. h.

Osoby a obsazení: Purkyně (Rudolf Hrušínský I.), Purkyně mladý (Jan Vlasák), Smrt (Jiřina Jirásková), Emanuel (Viktor Preiss), Marie (Marta Vančurová), Vilímová (Jorga Kotrbová), Hildprant (Svatopluk Beneš), Emanuel – 18 let (Tomáš Juřička), Höger (František Skřípek), Vavruch (Antonín Molčík), Tögel (Jiří Holý), Nádherný (Tomáš Töpfer), Julie (Hana Maciuchová), Wendt (Pavel Soukup), Wendtová (Jana Drbohlavová), Otto (Karel Houska), děkan (Roman Hemala), Neumann (Josef Velda), Šuléř (Jiří Lábus), syn Karel (Ladislav Frej), komisař (Josef Somr), žebrák (Vlastimil Brodský), Dupont, žurnalista (Michal Pavlata), Thun (Radovan Lukavský), Čelakovský (Pavel Pípal), Čermáková (Jaroslava Adamová), kritik (Jiří Štěpnička), Prus (Jiří Ornest). Dále hrají Jiří Klem, Jan Faltýnek a a další.

Natočeno v roce 1987. Premiéra prosinec 1987 (4 x cca 57 min) k dvoustému výročí narození Jana Evangelisty Purkyně. Repríza 2. dílu 8. 7. 1989 (Vltava, 14:15 – 15:15 h.), 3. dílu 15. 7. 1989 (Vltava, 14:15 – 15:15 h.); 9. – 16. 3. 2014 (ČRo 3 Vltava, 10:30 h.); 1. dílu 2. 7. 2023; 3. dílu 16. 7. 2023 (ČRo 3 Vltava, 11:00 h.) v cyklu Radioseriál; 4. dílu 23. 7. 2023 (ČRo Pohoda, 12:00 h.; 21:00 h.).

Vydala Radiotéka, únor 2017 (MP3).

Obsah: 1. část – Odrážení obrazu bez konce. – 2. Opium závrati – 3. Sova sněžná -

Lit.: Halas, Jan: Rytíř světlého rozumu. In Scéna 2/1988, s. 5. – Cit.:  „Čas uchovává fakta, pravdivá a strohá. Avšak kdesi mezi údajem zachovaným a údajem objeveným se odvíjely naději, úzkosti, triumfy a prohry, dobrodružství života. Přesnější v detailu bývá slovní. Fantazie však nechť nám umožní učinit z osudu vzdáleného osud blízký a pochopit poslání, které se zachovalo.“ Těmito slovy otevírala po čtyři prosincová nedělní odpoledne Viktorie Hradská svůj rozhlasový seriál RYTÍŘ SVĚTLÉHO ROZUMU, připravený k dvoustému výročí narození Jana Evangelisty Purkyně.

Stalo se už jakýmsi pravidlem, že významná jubilea velkých osobností našich dějin vyvolají aktivitu nejen novinářů, ale i spisovatelů a dramatiků. Při loňském purkyňovském výročí tomu nebylo jinak. Vyšlo i odvysílalo se toho mnoho, dlužno však říci, že úroveň byla všelijaká. Životopisné hry byly vždycky problém. Zvláště u nás. Nejsem si jist, zda si naši diváci a posluchači vychovali dramatiky, nebo zda si dramatici vychovali diváky a posluchače. Jedno je však jisté, že většina životopisných her až dosud trpěla tezovitostí, často pompézností. Nedovolili jsme prostě velikánu, aby sestoupil ze svého piedestalu a přestal šustit papírem (jen tak mimochodem si vzpomínám na bouřlivou reakci, kterou vyvolala televizní obrazovka, když ukázala jednu velkou spisovatelku v nečítankové, leč přirozeně lidské situaci). Prokletí smrtelné vážnosti, když jde o naše velké, nad námi stále visí.

Viktorii Hradské se podařil odvážný kousek, když svým seriálem Rytíř světlého rozumu rozhodně vykročila ven z tohoto bludného kruhu. A udělala to tím nejjednodušším způsobem — představila nám Jana Evangelistu jako člověka. Člověka někdy i malicherného, pošetilého, jízlivého a krásně potrhlého. Nepostavila před nás nějakého supervlastence, trpitele a velekněze vědy a přesto, nebo právě proto, jsme sledovali nesmírně plastický portrét vědce světového významu, muže krásného charakteru, člověka, kterému se po celý život dařilo s moudrým humorem čelit lidské tuposti. A že té tuposti, závisti a lidské malosti nebylo v dlouhém životě okolo Jana Evangelisty Purkyně málo, to ví každý, kdo jen v obrysech zná jeho životopis.

Všeobecnou, alespoň minimální znalost Purkyňových osudů ostatně předpokládala u posluchačů při psaní scénáře i Viktorie Hradská. Proto také mohla v plné míře využít z rozhlasových specifik tu nejpodstatnější — posluchačovu fantazii. Mimo jiné — nutnost využívat vlastní fantazii a vlastní přemýšlivost jistě odpudila od rozhlasových přijímačů duchovní lenochy a Jan Evangelista pak zůstal v příjemné společnosti.

Dramatický postup autorky při psaní scénáře byl v podstatě jednoduchý. Umírající vědec vede dialog se smrtí a odvíjí se před jeho duchovním zrakem to, čemu jsme si zvykli říkat film života. Tedy zdánlivě nic nového pod sluncem. Otázka však nezní: co použila, ale: jak to použila. A tady je odpověď jednoznačná: inteligentně, dramaticky a rozhlasově. Pravdou je, že některý ze zasvěcenějších purkyňologů mohl najít několik drobnějších chyb na kráse (např. termín „buněčná teorie“ se začal používat až po Purkyňově smrti a některá jména existujících osob byla uvedena nesprávně, např. Šuleř místo Smolař atd.), celkovému vyznění a především smyslu to však vážně neuškodilo.

Zatím jsem stále hovořil o práci autorky, každé rozhlasové dílo je však prací kolektivní. A realizační stránka je věcí rovnocennou, ne-li dominantní. Kolikrát se již stalo, že výborný text byl doslova zabit špatnou režií a na druhé straně kolikrát se dobrému režisérovi podařilo vykřesat jiskru z jinak řídkého textu. V tomto případě měla autorka štěstí. O Ivanu Chrzovi se vědělo, že režírovat umí (i když v rozhlase působí jako dramaturg), ostatně mnohokrát to už dokázal, nikdy mu však doposud nebyla svěřena práce takového rozsahu a významu. Říká se „za důvěru jakost“ a v tomto případě byla opravdu prvotřídní. Zasvěcenějšímu posluchači bylo hned po poslechu prvního dílu zřejmé, že je svědkem zrodu nového režijního rukopisu, který snad není lepší než rukopis Horčičky, Melče, Adamcové a dalších, ale je jiný, vlastní.

Režijní úspěch je samozřejmě podmíněn výběrem herců. Jsem alergický na novinářsky tisíckrát zneužitý termín „životní role“, periodicky opakovaný v denním tisku. Je totiž docela dobře možné, že Rudolf Hrušínský právě v této chvíli pracuje na něčem ještě lepším, než byla role Purkyně. Je však jasné, že tento zralý herec odvedl pod Chrzovým vedením výkon, který nebude zapomenut. Hrušínského partnerkou, v roli Smrti, byla Jiřina Jirásková. Z této role vyzařovalo jakési vnitřní napětí a určitá interpretační nevyrovnanost (nehovořím o kvalitě hereckého výkonu, ale o chápání charakteru role). Nevím, ale asi se zde střetly dvě výrazné idividuality v osobě režiséra a herečky. V prvních dvou dílech byl režisér postaven před známý a těžký problém — rozdvojení hlavní role na starého a mladého Purkyně. Problém v tomto případě těžší ještě o to, že obě role zněly v podstatě vedle sebe. Jan Vlasák v roli mladého Purkyné nepodlehl pokušení, které se samo nabízí — zkusit totiž nějakým vnějším způsobem „omladit“ hlas Rudolfa Hrušínského. Šel více po duchu role a ku prospěchu věci nepoužil této berličky. Vynikající výkony odvedli také Ladislav Frej (syn Karel), Viktor Preiss (syn Emanuel), Josef Somr (komisař), Vlastimil Brodský (žebrák) a četní další.

Pod úspěšným dílem byla podepsána jako dramaturgyně Jarmila Konrádova. I tento fakt avizoval rozhlasovým posluchačům, že nemohou nechat své přijímače vypnuté. Vždyť stejné jméno stálo pod jednou z nejlepších rozhlasových relací posledního desetiletí — Vedralovým Orfeem 33-45.

Lit.: Pokorný, Milan: Člověk se nesmí bát. In Týdeník Rozhlas 13/2011 (rozhovor s Ivanem Chrzem). – Cit.: (…)  Na koho v této souvislosti vzpomínáte nejraději?

V roce 1987 jsem režíroval čtyřdílnou hru Viktorie Hradské Rytíř světlého rozumu a vybral jsem si do hlavní role Rudolfa Hrušínského. Dobře jsem se s ním znal z divadla, ale když jsem s ním měl první natáčecí den, říkal jsem si, že mu musím ukázat, kdo že je tady v rádiu „pánem“. Začal jsem mu vysvětlovat, o čem ta hra je, jak na to půjdeme, co se s tím textem musí dělat… On nehnul brvou, posadil se k mikrofonu a všechno, co jsem mu „poradil“, zahrál. A bylo to k neposlouchání. Tak jsem ho zastavil: „Víte, já bych vám dal návrh – jděte po svém. Nabídněte, jak to cítíte, jak to máte rozmyšlené vy.“ On opět nehnul brvou, sedl si znovu k mikrofonu – a na tom záběru nebylo skoro co měnit. Celý následující měsíc, po který jsme ten seriál točili, nám stačilo, že jsme si pověděli něco k technické stránce, něco k výrazu, a on to pokaždé udělal skvěle a po svém. Je jasné, že takhle nejde pracovat s každým hercem, ale tehdy jsem pochopil, že nestačí jen plnit režisérovy pokyny, že herec musí k mikrofonu přinést především něco ze sebe. A režisér by měl hlavně být citlivým posluchačem, který poskytne herci oporu a jistotu, a tedy spíš než dirigentem by mu měl být – jde-li to – citlivým partnerem. (…)

Lit.: anonym: Viktorie Hradská: Rytíř světlého rozumu. In web ČRo 3 Vltava, březen 2014 (anotace). – Cit.: Ústřední postavou seriálu Viktorie Hradské Rytíř světlého rozumu je přírodovědec, filozof a národní buditel Jan Evangelista Purkyně. I když by k tomu historické souvislosti mohly svádět, autorka nenabízí zjednodušený obrázek supervlastence a velekněze vědy, ale představuje složitou a vnitřně bohatou osobnost. Člověka, kterému se po celý život dařilo s moudrým humorem čelit lidské tuposti.  Seriál natočil režisér Ivan Chrz v hlavní roli s Rudolfem Hrušínským.

If you enjoyed this post, please consider to leave a comment or subscribe to the feed and get future articles delivered to your feed reader.

(c) 2005 - 2011 Panáček v říši mluveného slova | autoři: Přemek, Beatman, ixi a Rickie | mapa webu

• Domů