Občan Delescluze 1/4 (197?)

Přidal: Premek |

Listopad 21, 2017

Jaromír Ptáček. Rozhlasová hra. Dramaturg Vladimír Gromov.

Nerealizováno.

Pozn.: Jaromír Ptáček původně napsal seriál o několika částech. Později upravil na čtyřdílnou verzi. Autor se s Československým rozhlasem o uvedení seriálu soudil. Později natočeno v Německu jako Pariser Ouvertüre a Pariser Finale. Znám je pouze překlad, český originál je opět nezvěstný.

Lit.: Kolář, Jan: Útržky z paměti (IX) Jak se máte, Vondrovi? Divadelky. In Divadelní noviny, 26. 6. 2018 (vzpomínky). – Cit.: (….) Mé pobývání s Jaromírem Ptáčkem v redakci rozhlasových seriálů se v průběhu času proměnilo ve velké přátelství. Zpečetila jej má svědecká výpověď u soudu v Ptáčkův prospěch, která mu pomohla proces vyhrát. Gromov od Ptáčka objednal rozhlasový seriál mimo „Vondry“. Jeho výsledná verze přesahovala v normalizaci povolené. Gromov zesinal strachy a tvrdil, že Ptáček nikdy text nedodal, a že se tudíž seriál nemůže natočit, a tudíž autorovi nenáleží ani koruna. Byla to lež, byl jsem u toho, včetně všech mých kolegů, když Jaromír kompletní text seriálu svému nadřízenému odevzdal. Jaromír se nevzdal a svěřil řešení té záležitosti soudu. Cituji z Ptáčkových vzpomínek, uveřejňovaných v Divadelkách s titulem Pod širákem rozhlasu: Kolikrát už vstupoval do budovy Městského soudu? Neměl vždycky tísnivý pocit? A u koho to máte? U pana doktora Bureše. To máte štěstí… To je spravedlivý pán. Jde znovu po schodišti nepříjemné budovy. Už ví, že nikdo z dramaturgů nesvědčil. Vedení redakce dalo tichou poštou zřetelně najevo, že by mu bylo nepříjemné, kdyby tak někdo učinil. A tak se ustálilo stanovisko: Nikdo nic neslyšel, nikdo nic neviděl, nikdo si nic nepamatuje, akci odmítne jenom jediný: Jan Kolář. Stane se za to terčem pomluv, které budou mít svou váhu i po revoluci. Erinyje jsou jenom obrysy našich dnů…

Vedení rozhlasu mně ovšem hlasitou poštou dalo najevo, že jsem se zachoval nepatřičně. Byl jsem zavolán k jednomu z vrcholných šéfů, JUDr. Zdražilovi, který mi začal všelijak vyhrožovat. Bránil jsem se, že jako čestný komunista přece nemohu lhát před socialistickým soudem. Vyrazil mě ze své kanceláře – a nic se mi nestalo.

Jaromírovi však ta soudní výhra moc nepomohla. Jeho seriál natočen nebyl, byl odložen ad acta, jen honorář osmdesát tisíc korun mu rozhlas musel proplatit. Vzápětí se vedení rozhlasu Jaromírovi pomstilo vyhazovem. Už jako vedoucí rozhlasové redakce literatury a dramatu faktu jsem mu podal pomocnou ruku a pod cizím jménem jsem uvedl dvě jeho – skvělé! – rozhlasové hry. Do rozhlasu se Jaromír Ptáček směl vrátit až po listopadovém převratu.

S Moravákem Jaromírem jsme se po celá devadesátá léta jednou týdně scházeli v Blatničce v pražské Husově ulici nad sklenkou moravských vín. Jaromír umřel postižen rakovinou na jaře 2003. Nemohl jsem mu jít na pohřeb. V ten čas jsem po dvouměsíčním pobytu ve střešovické vojenské nemocnici s obtížemi chodil o berlích, pravá ruka bez pohybu, mrtvá. Rehabilitace každý den. (…)