Dobrá vůle 1/12 (1993)

Naše výchova se z největší části zakládala na pojmech jako hřích, přiznání, trest, odpuštění a milost, fungujících jako konkrétní faktory ve vzájemném vztahu dětí a rodičů v jejich vztahu k bohu…

…píše ve své životopisné knize Laterna magica Ingmar Bergman (14. 7. 1918–30. 7. 2007). Snaží se v ní co nejpřesněji vylíčit své dětství, mládí i dospělost. Za zásadní v dětství považuje právě vztah k rodičům, zejména k otci – luteránskému pastorovi. Disciplína a rákoska patřily ke každodenním danostem, podobně jako matčina něha střídaná s naprostým chladem a jednoduché nebyly ani vztahy k sourozencům.

V devatenácti letech po hádce s otcem utekl z domova a po krátké vysokoškolské studijní epizodě začal pracovat jako pomocný asistent v opeře. Později získal místo dramaturga ve filmové společnosti Svensk Filmindustri a postupem času zde prokázal své režisérské i scénáristické nadání. Zároveň se začal intenzivně věnovat i režii divadelní. Když se na začátku své umělecké dráhy pokoušel prosadit, kritici se shodli na tom, že je nadějný filmař i divadelník, ale mizerný spisovatel. Bergman tehdy přestal psát.

V oblasti filmu byl novátorem, zejména pro svůj hluboký ponor do lidské duše a jejích úzkostí, nastoloval existenciální problémy, a projevil ohromnou míru empatie pro své ženské hrdinky, natočil kolem padesáti filmů. Proslul náročnými filozofickými a psychologickými dramaty.

„Do filmového média jako jeden z prvních uvedl nadčasové a obecně platné filozofické otázky a je dnes nejuznávanějším švédským filmovým tvůrcem. Díla jako Večer kejklířů, Sedmá pečeť, Lesní jahody, Tvář, Jako v zrcadle, Hosté večeře Páně, Mlčení, Persona, Šepoty a výkřiky, Scény z manželského života, Podzimní sonáta nebo Fanny a Alexandr se stala součástí zlatého fondu světové kinematografie.“ překladatel Zbyněk Černík v LN, r. 1998

U nás je Ingmar Bergman znám nejvíc svou tvorbu filmovou, ve Švédsku byl ale dlouho ceněn především jako divadelní režisér. Působil v divadle v Malmö a ve stockholmském Dramatenu, kde obsáhl široký klasický i moderní světový repertoár, nastudoval více než sto inscenací.

Později, po několika desítkách let, se naštěstí vrátil i k literatuře. Začal vydávat své filmové povídky. Poté, co filmovat přestal, se jeho psaní ještě zintenzivnilo. Napsal svou autobiografii, filmový román Nedělňátka a plán měl i další.

Od té doby, co jsem napsal Laternu magicu, jsem se zaobíral myšlenkou, že natočím film o mládí svých rodičů, o začátku jejich manželství, o jejich nadějích, prohrách i „dobré vůli“.

Annu a Henrika Bergmanovy, pár, jemuž od počátku nepřál osud, obsadil autor do role protagonistů.

Po otcově a matčině smrti jsem zdědil spoustu fotografických alb… Všechny tyto fotografie nesporně mají silné kouzlo, zvláště, když si je prohlížím obrovskou lupou: tváře, postoje, šaty, letní květiny, břízy, účesy, ošklivé uhry, pučící ňadra, pompézní kníry… Vstupuji do těch snímků… Dívám se na fotografie a cítím přitom silnou náklonnost k oběma těmto lidem, kteří se téměř ve všech svých ohledech diametrálně liší od oněch zpola do sebe pohroužených, myticky naddimenzovaných bytostí, které dominovaly mému dětství a mládí.

Na základě skutečných výpovědí, deníků i dojmů z dochovaných fotografií rozvíjí strhující příběh rozporuplného a ambivalentního milostného a manželského vztahu protestantského kněze Henrika Bergmana, schopného a ochotného obětovat vše svému domnělému poslání, a Anny Åkerblomové, dívky zoufale toužící po alespoň trochu normálním životě.

Podle Bergmanova románu Dobrá vůle natočil dánský režisér Bille August film, který r. 1992 na festivalu v Cannes získal Zlatou palmu.

Ze švédštiny román přeložil v roce 1993 Zbyněk Černík a ve stejném roce jej uvedl Český rozhlas. Dvanáctidílnou dramatizaci románu Dobrá vůle uvádí ČRo Vltava u příležitosti 100. výročí narození Ingmara Bergmana. (…)