Xaver 1/7 (2009)

Český rozhlasový příběh 20. století. Zvukový román. Jan Vedral. Hudba Petr Kofroň. Dramaturg Hynek Pekárek. Režie Petr Mančal.

Osoby a obsazení: reportér (Ivan Řezáč), editor (Jiří Ornest), elévka (Jana Stryková), Xaver (Tomáš Töpfer), esoterik Ludva (Michal Pavlata), Marie (Eva Salzmannová), remarka (Hana Maciuchová), hvězdička (Barbora Hrzánová), krásný hlas (Viktor Preiss), archivářka (Růžena Merunková), vydavatel (Miroslav Táborský), občanka (Jitka Sedláčková), vetchý posluchač (Antonín Hardt), mladice (Eva Kodešová), občan (Tomáš Karger), otec (Radim Vašinka), starý režisér (Alois Švehlík), stará celebrita (Blanka Bohdanová), jiný režisér (Karel Weinlich), básník (Rudolf Pellar), herečka (Naděžda Vicenová), spisovatelka (Zdenka Hadrbolcová), Fialová / Jana (Miroslava Pleštilová), Mráz / Karel (Aleš Procházka), Lída (Jana Štěpánková) a Neumann / Luděk  (Karel Vlček), nadstrážmistr Bárka (Igor Bareš), nadporučík Bárta (Jan Vondráček), starý herec (Dalimil Klapka), dramaturgyně (Dana Syslová), erýnie (Jana Štěpánková, Jorga Kotrbová a Jitka Sedláčková), politická vězeňkyně (Bohumila Dolejšová),  Lakatoš (Martin Matejka), mluvčí (David Novotný), vyhozený režisér (Rostislav Novák) a cizí hlasatel (Alexandr Minajev).

Natočeno 2009 (začátek natáčení leden 2009). Premiéra prvního dílu 17. 11. 2009 (ČRo 3 Vltava, 21:30 h.; 27 min.). Premiéra 7. dílu 29. 12. 2009 (ČRo 3 Vltava, 21:30 h.; 29 min.). Repríza 1. dílu 30. 4. 2017 (ČRo 3 Vltava, 10:30 h.).

Obsah: 1. kapitola – Servíte, promiň. – 2. kapitola – Tonutí v jezeru paměti. – 3. kapitola - Jen hrobař zaplakal. – 4. A odteď budu větší svině než ostatní! – 5.   Tajný vládní zvěd. – 6. Myši a hvězdy a zase myši. – 7. Dies irae.

Scénář seriálu k dispozici na stránkách JAMU.

Lit.: Hnilička, Přemysl: Rozhlasové hry roku 2009 – 3. Xaver – Den hněvu nadešel. In web Panáček v říši mluveného slova, 26. 2. 2010 (recenze).

Lit.: Pavlovský, Petr – Rejžek, Jan: Kritický klub Jana Rejžka. In Kritický klub Jana Rejžka, ČRo 6, 19. 11. 2009 (rozhlasová recenze).

Lit.: Pekárek, Hynek: Hezký den Vám přeje Xaver. In Vltava 3/2009, s. 6 (rozhovor s Janem Vedralem). – Cit.: Počátkem normalizace začal Československý rozhlas vysílat několikaminutové agitky, které prosluly svojí třídní záští i stupiditou. Do éteru s nimi každé ráno vstupoval hlas představující se jménem Xaver. Kdo se pod tímto zlopověstným jménem skrýval? Pod tím jménem byl ukryt muž, který se jmenoval Miroslav Mráz. Dobrodruh a podivná existence. V té době to bylo už jeho druhé angažmá v Československém rozhlasu. Vrátil se na popud tehdejšího ředitele Bohuslava Chňoupka. Jeho úkolem bylo „vyčistit“ rozhlas od lidí, jejichž občanské postoje a činy byly pro komunisty nepřijatelné. V praxi to znamenalo provést první rozsáhlou normalizaci důležitého média. Mrázovy „xaveriády“ tak byly vedlejším produktem jeho tehdejšího tvůrčího a politického přetlaku.

Bývalý herec a rozhlasový režisér Mráz patřil však k té skupině normalizátorů s natolik komplikovanými životopisy a složitým charakterem, že se jich Husákova vláda zase velmi brzy zbavovala. Jejich aktivismus a fanatismus na úrovni padesátých let byl pro normalizační pragmatiky neúnosný i nebezpečný. Navíc výplody jejich ducha veřejnost vnímala jako zdroj nechtěného komična. Mrázovy rozhlasové agitky proto měly opačný účinek, než si jistě přál. Bizarnost, komičnost a nepatřičnost jeho minutových proslovů jenom zdůrazňovala ubohost normalizátorů a posluchači z nich měli legraci. Vznikaly kluby příznivců Xavera a na pánských záchodcích se pod tehdy oblíbeným nápisem „Servít je vůl“ objevoval dodatek: „Servíte, promiň. Vůl je Xaver!“ I tyto úsměvné události jsou dokladem toho, že propaganda, tak, jak ji dělal Mráz-Xaver, byla už v té době naprosto neúnosná.

Zachovaly se Xaverovy agitky v rozhlasovém archivu?

Ani jediná. Rozhlasový dokumentarista Zdeněk Bouček, který o Mrázovi natočil zajímavý dokument, odhadoval, že jich Xaver přitom natočil kolem čtyř set. Normalizátoři po sobě důkladně zametali stopy a až na výjimky byla celá propagandistická tvorba z inkriminovaných let smazána. Nezachoval se ani list z tisíce stránek analýz a rozborů, o nichž Mráz tvrdil, že je tvořil na objednávku ředitele Chňoupka. Vzhledem k tomu, že Mráz byl grafoman, je pravděpodobné, že je skutečně napsal. Díky Zdeňkovi Boučkovi, který se při svém pátrání po zvukových materiálech obrátil na veřejnost, hlavně na fonoamatéry, máme dnes k dispozici čtyři Xaverovy agitky natočené přímo z vysílání. Nekrácené zazní znovu v připravovaném seriálu.

Jak jsi se k téhle obludné postavě z rozhlasových dějin dostal a kdy tě napadlo o ní napsat nejenom hru, ale rovnou celý seriál?

S Xaverem jsem se nejprve potkal v době svého dospívání. Samozřejmě jako posluchač rozhlasu. S normalizací jsem měl své problémy. Rodiče byli vyhozeni ze strany a mně byl různě odpírán a komplikován přístup ke studiu na střední a později i na vysoké škole. Když jsem později sám v rozhlase působil jako dramaturg v redakci rozhlasových her, potkal jsem tam pamětníky, kterým se normalizačním čistkám podařilo uniknout. Přitom i jejich jména byla napsána v seznamech, na nichž se Mráz patrně také podílel. Ten dokument se zachoval. Dozvídáme se z něj, jak normalizátoři plánovali čistky v několika vlnách. Nejprve se zaměřili na zpravodajství a publicistiku, ale neunikli jim ani lidé z uměleckých složek. Používali různé metody, někoho vyhodili okamžitě, někoho až za půl roku, když za něj našli náhradu. Profesionalita nově příchozích byla ovšem vedlejší. Moji kolegové, na něž se při tomhle běsnění zapomnělo, Mráze a tu hrůzu, kterou v nich vyvolával, nesli v sobě jako tíživou vzpomínku. Tehdy jsem se ptal, proč se tito lidé, jejichž práce jsem si vážil, v některých situacích chovají jako oportunisté. Co je zlomilo. A zjistil jsem, že jednou z těch událostí bylo i setkání s Mrázem. Mráz byl bizarní zjev. Mohutná postava, zarostlá tvář. Kulhal. Jeho kráčející figura takřka zaplnila rozhlasovou chodbu, do jejíž podlahy bušil svou holí, takže protijdoucí propadal úzkosti, že nemá kam uhnout. Tak si ho pamatoval třeba Josef Henke. Na něj navíc ještě Mráz hulákal: „Tady přichází revoluční spravedlnost!“ Tahle scéna se pro mne stala takovým obrazem toho, co generaci, která pracovala v rozhlase na konci šedesátých let, postihlo a poznamenalo.

Spolehlivé doklady o Mrázově životě téměř neexistovaly, kde všude jsi pátral, než jsi začal psát?

To byl delší proces. Začal jsem se Mrázem zabývat hlouběji. Dozvěděl jsem, že byl i v kontaktu s mou rodinou. Jako herec a dramatik se setkal s mým otcem, tehdy divadelním režisérem v Realistickém divadle. Otec dokonce našel korespondenci, kterou s ním Mráz vedl poté, co odmítl režírovat jeho hru. Tu pak stejně Realistické divadlo uvedlo. Zjistil jsem, že jeho působení v rozhlase coby Xavera je vlastně jenom epizodou a nebylo jedinou bizarní událostí, kterých byl jeho život plný. Mluvil jsem s dalšími pamětníky. Ačkoliv Mráz vychází v jejich vzpomínkách pokaždé trochu jinak, shodují se v tom, jak poznamenal, poškodil, poničil a deformoval životy mnoha lidí.

V době, kdy seriál vznikal, jsem hovořil s jedním pamětníkem, tvým i mým bývalým rozhlasovým kolegou. Zapochyboval, zda má smysl „o takovém mizerovi“ vůbec psát. Co bys na to odpověděl?

Xaver je svým způsobem mýtická postava. S nadsázkou bychom ho mohli dnes vnímat jako konceptuálního umělce, který sám sebe koncipoval jako nějaký existenciální objekt, kterým zasahoval do skutečnosti. Je pozoruhodné, že přese všechno byl Mráz člověkem jistého talentu a píle, i když ta nebyla systematická. Zkoušel to jako herec, spisovatel, dramatik i režisér. Byl však také agent, udavač, politický pracovník a cyklicky se v jeho životě opakovaly pády z kariérních míst, kam se vydrápal. Jednou si za ně mohl sám, podruhé s ním zametla moc, která ho předtím využila. Mrázův život je podivný obraz poměrů, které v totalitním státě panovaly. Osudy tohoto recyklovatelného lumpa mnohé o poměrech v totalitním Československu vypovídají. Dospěl jsem k tomu, že mám-li napsat drama o tom, co se s touhle společností stalo během čtyřiceti let od konce války do doby vrcholné normalizace, že to lze zachytit právě na tomhle obludném člověku s bizarním životem.

Svému seriálu jsi dal podtitul rozhlasový román. Co si pod tímto označením má posluchač představit?

Seriál se odehrává z větší části v rozhlasu, s nímž byl Mráz existenčně několikrát propojen. Svým způsobem je to také obraz historie tohoto média.
Pokusil jsem se popsat komplexně fenomén rozhlasu. Podtitul odkazuje k mé oblíbené Bulgakovově knize Divadelní román. V hyperbolické komediální nadsázce jsem se pokusil vyjádřit, co pro mne znamená Československý a nyní Český rozhlas, médium, s nímž jsem již přes třicet let pracovně spjat. Jaké jsou v něm věci krásné a věci, které mne děsí. Jak to vypadá před kulisami a za kulisami. Zamyslel jsem se nad tím, jaká je veřejnoprávní úloha rozhlasu v dnešní době a jaké hlasy v jeho zdech stále znějí. Jedním z těch hlasů, které já tu neustále ve zdech slyším, je hlas Xavera.

Vnímám strach, který tu zasel a který se pak projevoval různou mírou autocenzury. Bohužel to je úkaz, který je tu dodnes do jisté míry živý. Použil jsem slovo román, protože příběh není striktně dramaticky vyprávěn. Seriál má kapitoly, jsou v něm části reflexivní, komentáře a samozřejmě i části vypjatě dramatické. Využil jsem celou řadu rozhlasových žánrů a vyprávěcích postupů, od reportáže přes literárně-dramatický až po hudební pořad. Je to zároveň parodie na prostředky, kterými rozhlas pracuje.

Nedávno odvysílaná dokumentární série o Miladě Horákové v ČT vyvolala neomalenou reakci komunistů, kteří se dožadovali jejího stažení z programu. Myslíš si, že Xaver má stejnou „provokační potenci“ pro osoby s rudou minulostí?

Myslím si, že má, i když životní příběhy Milady Horákové a Miroslava Mráze se vůbec nedají srovnávat. Mráz je samozřejmě česká postava v tom typickém, groteskním, nehrdinském vidění. Milada Horáková byla osobnost, která musí dodnes část tohoto národa iritovat tím, že zastávala jasné hodnoty a byla konsekventní. Takové postavy to nemají v Čechách nikdy lehké. A neměli to lehké ani tvůrci onoho dokumentu. Já bych byl velmi rád, kdyby seriál vzbudil nějaký ohlas, i polemický, i kritický. Kdyby podnítil nějakou diskusi. Velmi bych si to přál; obávám se sice, že rozhlas nemá dnes na veřejnost takový dopad jako televize, ale neztrácím naději, že seriál diskusi vyvolá. A rád bych viděl nějakého vysokého funkcionáře komunistické strany, který by se dneska s Mrázem ztotožnil. I když nepochybuji, že v hlavách těchto lidí Xaver chodí mnohem častěji, než v budově na Vinohradské třídě.

Lit.: Erml, Richard: Vinohrady a Bolest (rozhovor s Janem Vedralem). In Reflex 1/2008.

Faltýnek, Vilém: Provokující hlas Xavera-Mráze. In web ČRo, 11. 7. 2004. (o postavě)

Machalická, Jana: Servíte promiň, vůl je Xaver. In Lidovky 20. 8. 2008 (rozhovor s Janem Vedralem). – Cit.: Dramatik Jan Vedral říká, že postavě Xavera Mráze propadl. Má ale pocit, že kdyby dál zkoumal jeho osudy, mohlo by mu to zanechat následky na psychice.
Rozhlasový seriál však již dokončil a měl by se točit v lednu 2009, hlavní roli ztvární Tomáš Töpfer.

* LN Čím vás práce na seriálu a objevování Mrázových osudů tak iritovala a pohlcovala?

Sběru materiálů jsem se věnoval tři roky a zjistil jsem, že bych to mohl dělat pořád, a stejně bych se pravdy nedobral, protože jeho život je sestavený ze stovek historek, které se vzájemně vylučují. Zdeněk Bouček o Mrázovi natočil pořad a než náhle umřel, předal mi ještě část svých materiálů, ovšem ze slavných xaveriád, kterých muselo být pár stovek, se zachovaly jen čtyři.

* LN Xaveriády?

To byly agitační výstupy, které se vysílaly v letech 1969-70 na stanici Praha ráno v 5 a v 7 hodin po zprávách. V nich Xaver národu sděloval zásadní poselství. Tak pro představu, začínalo to ohlášením Nyní hovoří Xaver, pak se zahrála instrumentálka a ozvalo se: Viděl jsem Spojené státy americké – jak děvka s roztaženýma nohama se jednou nohou opírají o lunu, druhou drtí hrdinný vietnamský lid. Dobré jitro vám přeje Xaver. Tímto patologickým pažánrem vstoupil ve známost natolik, že na veřejných pánských záchodcích se objevilo Servíte promiň, vůl je Xaver.

* LN To už ale byl v uměleckých kruzích profláknutou osobou.

Jistě, to byl druhý, ne-li třetí vrchol jeho kariéry. Narodil se někdy v roce 1925, vynořuje se kolem roku 1945 u soukromých hereckých společností. Jako herec je autodidakt a snad měl obchodní školu v Písku. Jeho stopu najdeme v divadle v Mladé Boleslavi, tam se zasloužil o svržení ředitele, což byl jeho celoživotní koníček. Mráz byl divadelník tělem a duší, on pokaždé věřil té své roli, kterou právě hrál, vždy se přetělesnil.

* LNA jak to bylo s Mrázovými aktivitami u tajných služeb?

Našel jsem spis s krycím jménem Mirek, který na něj od roku 1952 vedla písecká StB. Začíná tím, že se na úřadovnu dostavil Miroslav Mráz a nabídl estébákům své služby. Vychrlil na ně udání, která se týkala i pražských umělců, a také hromadu fantasmagorií. Částečně to nebyly žádné objevy – například jim „udal“, že Ota Ornest je Žid a byl se Schwarzem-Červinkou v BBC. No a pak si na písecké estébáky stěžoval ve Strakonicích, že mu nevycházejí vstříc a obráceně. Oni se pokoušeli zjistit, co je zač, a dozvěděli se, že soudruh Mráz sice u kontrášů byl, ale pak se léčil na psychiatrii, a že by ho měli brát s rezervou. A tady nastupuje několik šílených tezí. Tu nejšílenější sám rád šířil. A to sice, že byl ve skupině agentů vojenské rozvědky, která vyšetřila, jak to bylo s vraždou majora Šrama. Ten byl zamotaný do smrti Jana Masaryka a za tím vším byla pochopitelně KGB. Jedna z Mrázových legend praví, že čtyři hoši, kteří věc vyšetřovali, jeli autem, přes cestu byl natažený ocelový drát, oni se nabourali a tři zahynuli, jen Mráz přežil a od té doby kulhá. Jiná verze je, že byl obyčejný bonzák, a konečně se říkalo, že se podílel na fingovaných útěcích přes hranice v režii StB.

* LN Jeho čas opět přišel se sovětskou invazí. Jak to bylo?

Samozřejmě, tehdy se proměnil v Xavera. To už byl po svém druhém pádu, kdy byl v 60. letech zase vyhozen a uchýlil se na samotu do jižních Čech. Okamžitě v srpnu se vydal do Prahy, protože nikdy nepodporoval Dubčekův režim. Tam se opět verze vylučují, jedna z nich praví, že potkal Jiřinu Švorcovou a ta mu pomohla. On sám říkal, že když v srpnu přišel v Praze na sovětskou ambasádu, visel tam jen jeden jeho kabát a klobouk, za rok už tam visely desítky svršků, to je vůbec hezká metafora posrpnového vývoje. Jisté je, že jezdil se sovětskými důstojníky a dělal po republice přednášky.

* LN Byl to normální kolaborant.

Byl, a když se na podzim 1968 objevil v Českém rozhlase Bohuš Chňoupek, vzal si právě Mráze jako poradce, člověka, který byl předtím na invalidním důchodu. Dostal úkol, aby obnovil vysílání v duchu normalizace. A Mráz objížděl krajské stanice a dělal základní hrubou čistku a vyhazoval lidi. Byl extrémně radikální a do toho vysílal své xaveriády. Byl to stalinista, pustošivý a nebezpečný člověk. Spoustu lidí připravil o práci a nakonec z něj udělali šéfa školícího střediska libereckého rozhlasu, a tak spousta lidí, kteří přišli do médií, prošla Xaverovým školením. V Liberci jeho mise skončila zrušením střediska. Mráz byl přesunut do Karlových Varů do experimentálního studia, které opět zlikvidoval. Pak byl znovu invalidizován a skončil v Bochově. Ale za chvíli se objevuje v karlovarském divadle, kde do půl roku odstranil ředitele Bartoše – udal ho za hospodářské delikty. Tam se pak pokoušel o několik megalomanských plánů.

* LN Co jste zjistil o jeho vystěhování do Izraele?

Na konci 70. let se Mráz dostal do Západního Berlína k příbuzným. Pak se dostavil na OV KSČ a údajně vrátil stranickou legitimaci, protože jej soudruzi podvedli. Zjistil, že na Západě je blahobyt, a co je nejhorší – soudruhům věřil, že tomu tak není, a našim pracujícím lhal. To je zase nedoložitelná historka, jisté ale je, že se rozhodl i s celou rodinou vystěhovat do Izraele. Spis o jeho vystěhování jsem viděl, jsou tam čtyři výjezdní doložky, v březnu 1980 už byl v Izraeli.

* LN Jak to bylo s jeho židovstvím?

To byl můj poslední výzkum. Byl jsem s Tomášem Töpferem pátrat na Židovské obci, kde ho samozřejmě nikdo nezná. Přitom v oněch materiálech je, jak objevil víru svých předků a podobně. Možné jsou obě varianty – mohl být Žid stejně jako si to mohl vymyslet.

* LN Mrázovy osudy jsou pro dramatika lákavé a skýtají řadu témat, které bylo to vaše?

Moje staré téma je, nakolik známe svoji minulost a víme, z čeho jsme vyrostli, v jakém pařeništi máme své kořínky. Osudy Mráze se svým způsobem dotýkají i mé rodiny, mého pracoviště rozhlasu, takže nešlo na to nenarazit. A druhé téma je otázka konformity, co umělec v konfrontaci s různými režimy. Jak tento člověk několikrát vypluje, dostane se k moci, padne a zase se ztratí. Vždycky mu to projde, a on se negativně otiskne do života mnoha lidí. Otázka tedy zní -co je to za společnost, která mu to umožňuje. Potřetí ho vytáhnou normalizátoři, ani ti nejsou schopni ho zarazit. Můj seriál je i o tom, jak nelze zjistit pravdu, všichni si Mráze nějak pamatují a mnozí o něm vůbec nechtějí mluvit. Všichni ale mluví o tom, že na ně působil destruktivně a vnitřně se ho báli.

* LN A víte teď, kdo Mráz byl?

Vlastně ne. Jestli to byl klaun, který hrál sám sebe, tak to byl génius, první performér. V seriálu ho nechám říkat – Ne Andy Warhol, ale já jsem tvůrce moderního umění, můj život je happening, jsem tvůrce pop-artu.

* LN Nešlo nakonec jen o obyčejného cvoka?

Klonil bych se k tomu, nebýt toho, že s neuvěřitelnou důkladností a profesionalitou bylo v dostupných archivech provedeno vyčištění všech informací o něm. Jsou tu záhadné dimenze, nejspíš to byla kombinace jeho osobní patologie s patologií doby, ale kdo ví.

* LN Jakou strukturu seriál má a jak jste řešil dějové zákruty?

Seriál původně vznikal k 85. výročí rozhlasu, protože je to také příběh této instituce, ale nestihl jsem to. Těch sedm hodinových her má název Xaver a podtitul Rozhlasový román. Mráz se totiž na rozhlase nesmazatelně podepsal, jeho způsob uvažování a chování je tam ve zdech. Hra se odehrává ve dvou rovinách, jedna je reálná a točí se kolem člověka, který přijede do Písku, kde vydávají Mrázův román. A on se ptá – máte spojení na autora, a nakladatel říká ne, my ho hledáme, abychom to vyřešili s autorskými právy. A ten člověk začne pátrat a pravdu se nemůže dovědět. A druhá rovina je fantaskní – ezoterický badatel dostane rakev z Palestiny a oživí věčného Žida Ahasvera, a to je Mráz, akorát že ten má vymytou hlavu a nic si nepamatuje. Točit to bude režisér Petr Mančal, s ním jsem ale zjistil, že je třeba mladším posluchačům leccos osvětlit, a připsal jsem postavu elévky. Když to půjde, jak má, tak za rok si snad Xavera – tentokrát beze strachu – můžete znovu poslechnout ve vysílání.

Machalická, Jana: Život a dílo ryzího kolaboranta Xavera. In Lidovky, 20. 8. 2008 (portrét M. Mráze). – Cit.: Herec, ředitel divadla, rozhlasák a literát Miroslav Mráz alias Xaver měl srpen 68 všelijakou pověst už z 50. let, ale v srpnu 1968 se projevil jako ryzí kolaborant a stal se mytickou osobou normalizace.
Mráz rád líčil, jak v srpnu 1968 přišel v Praze na sovětskou ambasádu. Visel tam prý jen jeho kabát a klobouk, za rok se tam už na věšáku tísnily desítky svršků. Sotva snad může být výstižnější metafora nastupující normalizace. V širší známost vešel krátce po invazi rozhlasovými pětiminutovkami Hovoří k vám Xaver. „Bylo to neskutečně pitomé, záchvaty smíchu i údivu vzbuzující kázání. Bodrý basbaryton nás vyzýval, abychom podali sklenici vody sovětskému vojáčkovi, a peskoval ty, kteří to odmítali. Někteří si kvůli němu nařizovali budíka, protože to na koleji byl vítaný zdroj černého humoru,“ vzpomínají dodnes někdejší studenti.
Životní osudy Miroslava Mráze jsou tak neuvěřitelné, až vzniká dojem, že šlo o fiktivní postavu. Bohužel byl až příliš z masa a kostí a podepsal se na životech mnoha lidí, které vyhazoval z práce a šikanoval. Pamětníci se shodují, že vytvářel atmosféru strachu a měl zvláštní metody. Ve školícím rozhlasovém středisku v Liberci, které nakonec v 70. letech zlikvidoval, pouštěl na frekventanty hrůzu do reproduktorů – soudruzi, vše, co jste zde řekli a řeknete, se nahrává a může být použito proti vám…

Od udavače k židovskému mysliteli
Byl fenoménem své doby a režim takovým lidem ochotně dával moc. Sami bývali babralové, kteří všude, kam přišli, nadělali paseku. Mráz sloužil komunistickému režimu už od 50. let, ten ho ovšem v různých periodách zapuzoval a pak zase povolával do svých služeb. Fabuloval už o svém původu. „Existuje několik verzí, kdo byl jeho otec, jednou to byl celník, který zemřel, jindy ho matka měla s jistým Neumannem. Hezké je, že na tohoto Neumanna Mráz pak psal udání. Prostě potřeboval mít v životopise nuzné poměry, do osmnácti let prý nepoznal než světlo svíčky. A když se chtěl vystěhovat do Izraele, byla i matka židovského původu,“ říká dramatik Jan Vedral. Ostatně v Izraeli pak Mráz vystupoval jako židovský myslitel Šolomon.
Koncem 40. let působil v Realistickém divadle v Praze, odkud údajně odešel k tajným. Začátkem 60. let ale už opět režíruje, pracuje v pražském rozhlase a v Realistickém divadle mu hrají hru Myši a hvězdy. V rozhlase rozjel kariéru a vykřikoval, že do tří let napíše to a to a dostane Nobelovu cenu, ale se všemi se pohádal. Svolal schůzi, na které chtěl udělat zásadní odhalení, ale nedostavil se, zmizel a dal výpověď. Skončil na samotě za Českým Krumlovem, ostrakizovaný, vyloučený odevšad. Jeden pamětník ale tvrdí, že důvod jeho pádu byl scénář k oslavě operace v Dukelském průsmyku. Vojáci ho odmítli, načež Mráz napsal generálu Prchlíkovi, že by se měl zastřelit, protože nedrží slovo. Celý večer se pak spíjel vodkou a dle očitých svědků odbíhal k rádiu, zda už je Prchlík po smrti.
Někdejší dramaturgyně karlovarského divadla Marie Boková vzpomíná, že teprve v novém angažmá zjistila, že Miroslav Mráz je jejím šéfem. „Byl to obrovitý vousáč, který napadal na nohu a snažil se působit majestátně, takový podivný kříženec mezi Hemingwayem a Werichem, odpudivý suverén. Nosil hůl a říkalo se, že v ní má nůž.“ Karlovarského divadla se zmocnil poté, co zlikvidoval ředitele Bartoše, byl to jeho poslední významný post. Nestyděl se krást hry jiných autorů.
Například pod pseudonymem Jiří Kárnet uvedl hru Jeroma Kiltyho Drahý lhář. Mezi další Mrázovy šílené nápady patřil plán na přejmenování karlovarského divadla na Divadlo Jenny Marxové, k čemuž naštěstí nedošlo. Jako režisér také rozezkoušel vlastní hru Jenny a Mouřenín, kterou osnoval pro svou kamarádku Jiřinu Švorcovou. Text jí servilně zaslal, ale dostalo se mu prý vlažné odpovědi. Švorcové však prý volával, stačilo, když vypadla elektřina, a Mráz běhal po divadle, že je to sabotáž a jde volat Jiřině na ÚV KSČ.
Na Mrázovi bylo prý záhadné, že se kamarádil i se slušnými lidmi, často i nepohodlnými režimu. „Jako ředitel se ujímal lidí postižených normalizací, vytvářel dojem, že jim pomáhá, a zároveň je rafinovaně mučil. Pro režiséra sotva bylo něco horšího, než když mu zakázali inscenaci po poslední generálce. Takhle kvůli Xaverovi dopadl režisér Svatopluk Papež s výbornou inscenací Feuchtwangerova Ďábla v Bostonu. Na generálce Xaver seděl a dojatě troubil do velkého bílého kapesníku, slzel a děkoval. Pak odjel do divadla a vzápětí vyvěsil zákaz. Celý soubor, režiséra a Gustava Opočenského, který hrál hlavní roli, mohlo trefit,“ líčí Boková Xaverovu zákeřnost.
Mrázův záhadný konec v Izraeli otvírá prostor různým konspiračním teoriím, on sám také záhady kolem své osoby vydatně živil. Jestli byl dvojitý agent, nebo jen psychopat a udavač, těžko říct, pro nás ovšem představuje nejodpudivější stránku normalizace, naprosto konkrétně se dotýkající lidských osudů.

Vojtek, Marián: Mozaika. In web ČRo, 20. 8. 2008 (zpráva). – Cit.: Srpnové událostí roku 1968 a let následujících připomínají Lidové noviny také na své kulturní straně. Přibližují osud kontroverzní osobnosti – herce, ředitele divadla a literáta Miroslava Mráze alias Xavera. Rád líčil, jak v srpnu 1968 přišel v Praze na sovětskou ambasádu, kde visel prý jen jeho kabát a klobouk. Za rok se už na věšáku tísnily desítky svršků. Známým se ale Mráz stal krátce po invazi rozhlasovými pětiminutovkami Hovoří k vám Xaver. Podepsal se na životech mnoha lidí, které vyhazoval z práce, vytvářel atmosféru strachu a měl zvláštní metody ve školícím rozhlasovém středisku v Liberci. Přitom se Mráz kamarádil i se slušnými lidmi, často nepohodlnými režimu. Jak jeho život pokračoval a skončil, se dozvíte z článku Jany Machalické.
Nebo si počkejte na rozhlasový seriál o Mrázovi, který přichystal dramatik Jan Vedral. Jak říká v rozhovoru pro Lidové noviny, i přes to, že prostudoval mnoho materiálů, tak stále neví, kdo Mráz vlastně byl. „Jestli to byl klaun, který hrál sám sebe, tak to byl génius,“ prohlásil Vedral. Jeho sedm hodinových her bude mít název Xaver a podtitul Rozhlasový román. Natáčet začne režisér Petr Mančal v lednu příštího roku. Hlavní roli ztvární herec Tomáš Töpfer.

Vedral, Jan: Nevhodný (a pozdní) dárek k narozeninám. In Týdeník Rozhlas 47/2009 (článek). – Cit.: Jmenoval se Miroslav Mráz, ale do historie vstoupil jako Xaver – protagonista pětiminutových rozhlasových agitek, které se vysílání prvně objevily krátce po invazi vojsk států Varšavské smlouvy. Bývalý herec a režisér působil v letech normalizace v Československém rozhlasu v roli „čističe“, jehož úkolem bylo zbavit rádio osobností spjatých s obrodným procesem roku 1968. Současně byl činný jako propagandista, jehož relace veřejnost vnímala jako zdroj nechtěného černého humoru. Mrázovy osudy po tři roky sledoval dramatik Jan Vedral, který na jejich základě napsal sedmidílný rozhlasový seriál, jehož první část odvysílá stanice Vltava 17. listopadu. Jana Vedrala jsme při té příležitost požádali o text, v němž by shrnul historii fenoménu Xaver a také to, jak se k tématu dostal a jakou podobu má v rozhlasovém seriálu.

Kálení do vlastního hnízda?

Při oslavách významných jubileí se považuje za neslušné hovořit v souvislosti s oslavencem o jeho selháních. Loni Český rozhlas slavil 85. narozeniny a letos naše země slaví dvacet let od vítězství demokracie. Obojí oslavování je právem plné pajánů, při nichž se zdvořile přehlíží oslavencův skutečný stav.

Chtěl jsem dát rozhlasu k narozeninám dárek, přesvědčen o tom, že rozhlas si zaslouží, aby o něm někdo napsal román, a že román o rozhlasu má být napsán rozhlasovou formou.

S dárkem jsem se zpozdil. Do povznášejícího ducha oslav by asi nezapadl. Rozhlasový román Xaver se vyvinul po několikaleté práci do podoby, kterou vždy pozitivně naladění slaviči, ochotní přehlédnout kdejaký stín minulosti, aby se nezpochybnilo jejich právo pronášet pajány, rádi označují jako „kálení do vlastního hnízda“. Ano, přiznávám, jako pocta rozhlasu je můj román poněkud nezdvořilý.

Kreativci, konformisti, podvodníci

Za těch pětaosmdesát let rozhlas zažil hvězdné okamžiky, ale také propastně ostudnou hanbu. Pracovala v něm řada vynikajících českých osobností, ale také spousta konformistů i pěkná řádka darebáků. Po celou dobu své existence byl rozhlas dobýván a často i dobyt různými podobami politické moci, jež se skrze jeho vysílání chtěla zmocnit duší a myslí posluchačů. Nezávislost a svoboda vedla k rozkvětu, nikdy však nebyla naprostá. Podle povahy a metod oné moci pak rozhlas prožíval úpadek. Rozhlasáci přispívající k rozkvětu byli po společenských změnách odstraňováni mezi prvními, takzvaný profesionální standard vysílání zajišťovali zejména konformisté, po jejichž přizpůsobivých zádech se dostávali k vlivu a ke slovu různí podvodníci.

Všechny tři tyto specie rozhlasové čeledě mají v mém románu své zástupce. O tom, jak přemýšlejí kreativci, jak manévrují podvodníci a jak spolu bojují konformisti, o tom, jak se to projevovalo a projevuje ve vysílání a čemu byli a jsou posluchači vystavováni, chce být můj román – rozhlasová hra – především.

Proč psát o kreatuře

Nehrdinský titulní hrdina seriálu, Miroslav Mráz, známý nejvíce jako rozhlasový agitátor a demagog Xaver, nepřeslechnutelný svými minutovými agitkami ve vysílání v letech rané normalizace 1969–1971, byl jednou z nejpochybnějších a současně nejbizarnějších rozhlasových existencí.

Proč dnes psát o něm? Ne o těch skvělých lidech? Protože skvělé lidi celý život pomáhal ničit a bránil jejich návratu do společenského života. Protože, když jako kádrový poradce normalizačního sovětského vazala, ředitele Bohuslava Chňoupka, vyhazoval nespolehlivé rozhlasáky, zároveň přijímal a zaškoloval nové, spolehlivější, z nichž někteří působí v médiích dodnes. Protože zlo, jež jsme překonali, je třeba poznat, abychom se dokázali bránit zlu, které nás teprve čeká. A protože věčný boj mezi nezávislostí a kreativitou na jedné straně a kolaborací s jakoukoli mocí a jí dosazenými kreaturami na straně druhé je jedním z nejvěčnějších a nadčasových rozhlasových příběhů.

Román z hořké lásky

Znám pracovně rozhlasové prostředí třicet let. Znám statečné a talentem skutečně vyvolené lidi, kteří rozhlas dělali a dělají, poznal jsem a znám i konjukturalisty, kteří nebyli ani zlomkem talentu povoláni, ale přesto se uplatnili. Znám lidské osudy, které byly rozhlasu obětovány a povzneseny na pomyslný auditivní Slavín, ale i osudy těch, kterým vzal rozhlas všechno a nevrátil nic, dokonce i příběhy těch, ke které stál rozhlas život.

Miluji rozhlas jako prostředek, díky němuž může lidská bytost sdílet svůj prožitek světa s jinými, třeba vzdálenými, ale o tento subtilní druh dorozumění usilujícími bytostmi. Miluji rozhlasáky, kteří se trápí tím, jak tomuto velkému závazku pravdivého dialogu denně dostát a příčí se mi ti, kteří dialogu nejsou schopni, rozhlasu jen používají a posluchači jen manipulují. A z této hořké lásky jsem napsal sedmidílný dramatický seriál, rozhlasový román, který teď posluchačům se značným rozechvěním předkládám k navázání vnitřního dialogu o naší společně žité zkušenosti.

Napráskali i vlastní matku

Agitátor Xaver hulákal do vysílání své hlouposti přes dva roky. Taková propaganda se ukázala jako kontraproduktivní, normalizátoři sotva mohli být nadšeni, když lidé zakládali Xaverovy fankluby a dělali si z jeho agitek srandu. Xaver ve vysílání ustal a všechny „xaveriády“ byly z rozhlasového archivu odstraněny.

Miroslav Mráz byl ale Xaverem jaksi celoživotně. Byl typickým příkladem recyklovatelného kádra, o něž komunističtí vládci opírali výkon své uzurpované moci. Byl nedovzdělaný, vzdělání mu nahrazoval třídní cit a lumpenproletářské univerzity života; za vrchol své akribie považoval schopnost citovat zpaměti dlouhé pasáže Švejka. Byl neškoleným hercem, který by udělal i slušnou kariéru, kdyby nevstoupil do služeb vojenské rozvědky. Byl grafomanem, jehož cílem bylo překonat dobový ohlas Pavla Kohouta. Jako vojenský zpravodajec se na začátku padesátých let zamotal do nepřehledných případů, odnesl si z nich pochroumanou nohu a psychiku. Nabízel se opakovaně estébé a práskal všechny své spolupracovníky, vlastní matku, jedny estébáky jiným estébákům. Na počátku šedesátých let v rozhlase vytvářel rozhlasový dokument, proslavil se tím, že holí rozmlátil tlusté sklo oddělující režii od studia a svolal stranický aktiv, kde chtěl odhalit nepřátelské rejdy svých kolegů. Pak strávil léta jako invalidní důchodce odsunutý do jižních Čech, odtud nastoupil Xaverovu rozhlasovou kariéru. Podruhé byl invalidizován po nepředstavitelném nepořádku, který za rok způsobil jako ředitel Divadla V. Nezvala v Karlových Varech. Na začátku osmdesátých let se i s celou rodinou za krajně podezřelých okolností s požehnáním tehdejší moci vystěhoval do Izraele, kde se, marně, pokoušel začít novou kariéru jako judaista, myslitel a autor.

České rozhlasové zlo

Jen v nenormální totalitní společnosti mohl se takový zjev dostat opakovaně nahoru, i na rozhlasové výsluní. O míře demoralizace svědčí i to, že zjevný psychopat byl několikrát nadán mocí rozhodovat o jiných lidech. Staří rozhlasáci, kteří zažili jeho povinná školení v sedmdesátých letech (byl většinou opilý a mluvil velmi expresivně), se v době, kdy jsem sbíral materiál, ještě třásli dílem odporem a dílem strachem. Ano, Xaver byl takové naše české, nejen rozhlasové zlo, na které bychom rádi zapomněli, protože každého, kdo s ním přišel do styku, pošpinilo.

Jedno zjištění při sběru materiálu bylo zásadně důležité – všichni si vzpomínají na různé historky, ale nikdo neví, není schopen či ochoten přesně si vzpomenout, co se v těch tramautických padesátých, šedesátých, sedmdesátých a osmdesátých letech opravdu stalo. A tak je Xaver v mém románu stále jen možnou postavou a ne postavou historickou. Z historek totiž nevzniká historie. A celý seriál je vlastně výpovědí o tom, co se děje ve společnosti, která si odmítá přiznat sama o sobě a své minulosti pravdu.

Smích přes slzy

Nejde tu o Xavera a jeho objektivní zhodnocení. Jde tu o nás a míru přítomnosti fenoménů, jako Xaver, v našem myšlení, v naší emocionální paměti, v našem rozhodování. Z Xavera – Mráze už opravdu strach mít nemusíme. Ačkoli není známo, kdy zemřel, je jisté, že už není mezi námi. On už nás o svobodu nepřipraví. Čeho se tedy bát? Pravdy o našich životech, té pravdy, která je sice projevem lásky, ale zároveň může být smetena jako „kálení do vlastního hnízda?“

Můj sedmidílný rozhlasový dramatický seriál – román, tento opožděný dárek rozhlasu k 85. narozeninám, je komediální. Komedie je nejúčinnější způsob, jak vypovídat o strachu. Mám strach o oba oslavence, toho pětaosmdesátiletého i tu dvacetiletou. Mám hrůzu z pajánů, které nepřipustí, že naši oslavenci strádají. Mám strach a směju se.

Zkuste, prosím, ten smích přes slzy společně sdílet při premiéře seriálu Xaver. Schválně, třeba to aspoň trochu pomůže.

Lit.: Machalická, Jana: Servíte promiň, vůl je Mráz. In web Lidovky, 19. 11. 2009 (anotace). – Cit.: Sedmidílný seriál Xaver o Miroslavu Mrázovi, polozapomenuté, ale dostatečně bizarní postavě, která za normalizace proslula zejména svou aktivitou v Československém rozhlasu, vysílá od 17. listopadu stanice Vltava.

Miroslav Mráz alias Xaver se zapsal do dějin rozhlasu hlavně svými kolaborantskými pětiminutovými agitkami, které pod názvem Hovoří Xaver se začaly vysílat záhy po sovětské okupaci v roce 1968. Posluchači jeho režimní propagandu, která byla neuvěřitelnou snůškou pitomostí všeho druhu, vnímali jako druh černého humoru a Mrázovy agitky sledovali a dokonce si je natáčeli. Traduje se, že na veřejných záchodcích známý nápis Servít je vůl vystřídalo Servíte promiň, vůl je Xaver.

V rozhlase ovšem proslul i jako člověk, který se postaral o vyhazovy lidí spojených s obrodným procese. O to víc byl neuvěřitelný „tuzemský konec“ Mrázova příběhu – na počátku 80. let „prohlédl“ a vystěhoval se s požehnáním tehdejší moci i s rodinou do Izraele, kde začal novou kariéru jako disident z Československa, judaista a filozof. V Izraeli však záhy jeho stopa končí…

Dramatika Jana Vedrala Mrázovy spletité osudy plné zvratů zaujaly. Dá se o něm totiž bezpochyby říct, že vším, čím byl, byl rád: hercem, spisovatelem, kádrovým poradcem, rozhlasákem, divadelním ředitelem, špionem i udavačem. Neuchopitelnost jeho životopisu byla inspirací i k postižení paradoxů doby a k hledání pravdy o minulosti, byť je i hodně nepříjemná.

Seriál, který natočil Petr Mančal, má sedm téměř padesátiminutových dílů a vysílá se vždy v úterý v 21.30 na stanici Vltava. Tvůrcům se podařilo sehnat autentické nahrávky Mrázových agitek od posluchačů (z rozhlasového archivu totiž zmizely), takže v prvním díle s názvem Servíte, promiň tyto absurdity zazněly. Jan Vedral zvolil formu, která zároveň nahlíží do tajů rozhlasové práce. Seriálu tak vtiskl podobu fiktivního dokumentu o přípravě pořadu, který má občas až neskutečné peripetie i různé tajemné roviny. Do něj pak zamontoval skutečné Mrázovy osudy pochopitelně dramaticky dofabulované. Xavera hraje Tomáš Töpfer – a výtečně. Propůjčil mu zlověstně chraplavý i vemlouvavě nebezpečný hlas starého koryfeje, v prvním díle také exceluje Michal Pavlata v roli někdejšího rozhlasáka, nyní bezdomovce a opileckého filozofa, spřádajícího tajemné teorie. A Jiří Ornest, coby vševládný rozhlasový editor, nepřestává operovat s tím, co všechno ví a pamatuje.

Lit.: Faltýnek, Vilém: Jan Vedral se inspiroval rozhlasovým Xaverem. In web ČRo Rádio Praha, 13. 1. 2010 (článek + rozhovory). – Cit.: V kinematografii se tomu říká film o filmu, my vám nyní nabídneme něco podobného, totiž rozhlasový příspěvek o novém rozhlasovém díle Jana Vedrala. Dramatický seriál Xaver uvedl Český rozhlas ve dnech 20. výročí pádu komunismu jako uměleckou úvahu o tom, co z neblahých let přetrvává dodnes.

Rozhlasový seriál Xaver nese podtitul „rozhlasový román“ a má sedm částí. Autor Jan Vedral vypráví příběh inspirovaný skutečným člověkem, Miroslavem Mrázem, který se pohyboval od 40. let v českém divadle a později i v rozhlase. Působil jako herec, neúspěšný spisovatel a dramatik i jako rozhlasový režisér a normalizační ideolog. Jeho život končí beze stop v Izraeli. Jan Vedral podnikl náročný několikaletý průzkum, aby zjistil pravdu o jeho životě, ale pro rozpornost informací ho nakonec ukončil, aniž dosáhl kýženého cíle. Jan Vedral:

„Při tom výzkumu jsem mluvil s desítkami pamětníků, byl jsem v archivech, seznámil jsem se se spoustou spisů a s torzy zachovaného díla tohohle grafomana. Vyplývá z toho, že ten člověk byl opravdu ztělesněním špatného herectví v tom smyslu, že vždycky to, co právě považoval za svou existenci, bral jako roli a byl ochoten a schopen ji rychle změnit, aniž by měl problém s tím, že se chová jako dezintegrovaná osobnost. Takže jsem narazil například na několik poměrně protichůdných životopisů. Na zcela opačná vysvětlení některých epizod v jeho životě, které sám podával.“

Miroslav Mráz (uprostřed) při natáčení exteriérových scén rozhlasové hry ‚Vrah je náš starý známý‘ v roce 1964Miroslav Mráz (uprostřed) při natáčení exteriérových scén rozhlasové hry ‚Vrah je náš starý známý‘ v roce 1964
Seriál se zčásti odehrává v prostředí rozhlasové redakce. Vedral vysvětluje, jaký zvolil rámec vyprávění: „Rozhlasový reportér narazí na fenomén Xaver a začne sbírat materiály k existujícímu Xaverovi. A narazí nejen na nedostatek materiálů ale i na typický udivený, nepříliš přející postoj svých nadřízených v rozhlase, kteří jsou přesvědčeni, že nemáme z minulosti vzpomínat zrovna na takové temné osobnosti, ale že jsou přece taky nějaké slavné okamžiky toho rozhlasu. Já jsem přesvědčen, že slavné okamžiky v dějinách rozhlasu jsou, ale že jsou tady obrovské a daleko rozsáhlejší bažiny trapnosti, ostudy, hanby a kolaborace v rozhlasové historii a že o nich není možné mlčet. A ten reportér si to myslí taky, protože to je trochu autobiografická postava. A pak se setká se snahou jedné mladší kolegyně, která mu chce pomoci a pokouší se celý ten příběh převyprávět tak, aby byl mediálně stravitelný, a to ve formě takové té historizující mystifikace, která si zahrává s různými transcendentními a hermeneutickými obsahy, podobně jako opusy Dana Browna. Takže se tam příběh Xavera začne odvíjet ještě jednou takhle mediálně zpracovaný, a teď najednou se tam všecky ty příběhy potkávají a v šestém díle, který je z tohoto hlediska nejobtížnější, je v jednu chvíli navrstveno na sebe šest skutečností.“

Režisér seriálu Petr Mančal k textu říká:

„Jan Vedral je typ autora, který chce od režiséra ten nejvyšší výkon, to znamená soustředit se nejenom na slovo, ale na celou zvukovou stránku věci. Režisér se musí vypořádat s takovými věcmi, jako je rychlá přeměna jednotlivých scén, ale nejenom třeba z exteriéru do interiéru, autor mění často během jedné dvou vět význam a ten se tam musí umět vystihnout i po zvukové a hudební stránce.“

Dramatik už při psaní myslel na konkrétního interpreta. Postavu Xavera psal pro Tomáše Töpfera. Režisér Mančal potvrzuje, že při obsazování vyšel vstříc autorovým představám:

„Ukázalo se, že Tomáš Töpfer má velice podobný hlas Miroslavu Mrázovi,“ říká Mančal.

„Já jsem měl to štěstí, že jsem ho neznal osobně, i když jsem se v rozhlase jako kluk pohyboval a byl jsem dokonce chvíli mezi střední a vysokou školou externím redaktorem Československého rozhlasu,“ vzpomíná Töpfer. „A s ním jsem se možná potkával na chodbách, ale neznal jsem ho. Ale pamatuju si velmi výrazně po roce 1968 ty jeho ranní ideologické fejetonky, agitky Hovoří k vám Xaver…“

Bylo pro vás složité dát té rozbité osobnosti nějakou podobu?

Töpfer: „To bylo dáno už autorovým textem, který byl takto mozaikovitě sestaven, tam neexistuje jednota času a děje, skáče se tam ze současnosti do minulosti, do vzpomínek. Rozhlasově to bylo napsané neuvěřitelně pěkně. Ona ta doba není dostatečně srozumitelná a ta hra ji nějakým způsobem kopíruje.“

Dramatik Jan Vedral působí po celou svou tvůrčí kariéru jako divadelní dramaturg a dramatik, ale věnuje se soustavně i rozhlasové hře. Téma Mráz je součástí jeho rodinné historie. Také on se s ním nikdy nepotkal, ale spolupracovali s ním jeho otec i tchán.

„Reflektuji tam své profesní prostředí, jak divadelní tak rozhlasové, je to myslím největší možná analýza toho, z čeho jsou sestaveny dnešní kompromisy Českého rozhlasu i celého mediálního světa, jak v nich ještě pokračuje generace, kterou Mráz i lidé jako on přivedli a vyškolili, když předtím v rámci normalizace vyházeli podstatnou část jedné tvůrčí generace. Ti, které přivedli, tam dodnes pracují a určují normy. – Je tam opravdu celý Český rozhlas v kostce, nahlédnut ironicky, parodicky, ale přesto s nějakou zvláštní hassliebe, protože kdo by toto médium nemiloval, nemohl by na takovém projektu pracovat za existujících podmínek tolik let.“

Seriál Xaver se vysílal v premiéře v listopadu a prosinci. Rozhlas nyní připravuje jeho zpřístupnění i na internetu, kde by ho po určitou vymezenou dobu mohli poslouchat i posluchači v zahraničí. Původní lednový termín se sice posouvá, ale podle dramaturga Hynka Pekárka k tomu dojde hned, jak se podaří vyjasnit všechna interpretační práva.

Lit.: Votruba, Václav – Pekárek, Hynek – Němec, Tomáš: Děkuji za opakování Xavera. In web ČRo 3 Vltava, b. d. /2011?/ (diskuse posluchačů s dramaturgem). – Cit.: Vaclav Votruba:  Děkuji za opakování Xavera, při premiéře kolem půl desáté večer jsem skoro usínal, teď, v neděli, stereo, znovu oceňuji, jak skvěle napsaná a natočená je to hra.

Hynek Pekárek: Děkujeme za pozitivní hodnocení.Jsem také rád, že se Xaver konečně vysílá v čase seriálů, pro kterou byl také původně určen.

Tomáš Němec: Abych pravdu řekl, při premiéře jsem slyšel jen jeden díl. Teď jsem rád, že si hru mohu poslechnout ze streamu několikrát. Je krásně zvukově zpracována!

Hynek Pekárek: Z reakcí posluchačů je vidno, že řada z nich se při poslechu už orientuje jednoznačně na web, zvláště pro vícedílné hry nebo četby je to velká výhoda. Životní styl a tempo doby už málokomu dovolí, sledovat série několik týdnů ve stejnou dobu.

Tomáš Němec: Ó, pane Pekárku, píšete to skoro tak, jako byste doporučoval Vltavu k odstranění z terestrického (pozemního) vysílání! Milý pane Pekárku, ona bohužel Vltava není všude po republice slyšet v pozemním vysílání jako u nás v Praze. Kdyby bylo po mém, zaměnil bych u stanic Českého rozhlasu jen sítě vysílačů. Tu nejsilnější, která dnes patří Radiožurnálu bych dal Vltavě, tu která dnes patří Ostré dvojce bych dal Leonardu a tu, která dnes patří Vltavě bych dal ČRo6 (tu bych ještě posílil regionálními kmitočty.  Na poslech z webu bych nechal Radiožurnál a Ostrou dvojku, pokud by musela vysílat podle současné ideologie.

Chuchma, Josef: Nasvětlení Troškova koně Kroneta. In Lidové noviny, 30. 3. 2013 (článek).

Chuchma, Josef - Nasvětlení Troškova koně Kroneta. In Lidové noviny, 30. 3. 2013 (článek).

 

 

 

 

 

 

Lit.: Ježek, Michal: Xaver – zvukový román z hořké lásky. In web ČRo archiv, 1. 5. 2017 (článek + ukázka k poslechu). – Cit.: Stopy jeho života se ztrácejí v historkách, které si sám vymýšlel. Životní data přesně neznáme a jeho hlas byl z archivu skoro vymazán. Xaver ale přízrak není – rozhlasovému agitátorovi a normalizátorovi se dařilo ničit mnoho věcí i lidí. ČRo Vltava právě reprízuje mimořádný seriál Jana Vedrala, který při pátrání po osudech Miroslava Mráze nastavuje zrcadlo Českému rozhlasu.

Xaver se „proslavil“ agitačními fejetony, které Československý rozhlas vysílal v éře rané normalizace 1969−1971 v hlavním vysílacím čase. Podle Zdeňka Boučka, autora dokumentárního pořadu Xaver, jich agitátor natočil kolem čtyř stovek, ale zachovaly se jen čtyři, a to díky fonoamatérům. Mrázův stalinistický zápal byl silné kafe i pro pozdější normalizátory.

Seriál proto vznikal studiem torz a díky řadě pamětníků, kteří v Československém rozhlase přišli s Xaverem do styku. Dle Vedrala se shodují, že Miroslav Mráz byl „typickým příkladem recyklovatelného kádra, o něž komunističtí vládci opírali výkon své uzurpované moci,“ vysvětluje Vedral v Týdeníku Rozhlas.

Mráz donášel StB, připravil mnoho lidí o práci, ideologicky zpracoval řadu nastupujících novinářů a za život stihl zrušit několik institucí či vedoucích postů. Proč to všechno? Dílem z komplexů, pomstychtivosti, kariérismu. Zkuste číst v hlavě člověka, který na konci života proklel i své milované komunisty a odjel do Izraele, aby se tam vydával za židovského učence. Za jakých okolností zemřel, nevíme.

„Kupředu levá, kupředu levá, pochcaná hůl,“ vykračuje si Xaver rozhlasovými chodbami Vinohradské a z jeho hlasu (v roli T. Töpfer) i slov vyčteme úlisnost, zlověstnost a pořádnou dávku pokrytectví. „Tančím jako Fred Astaire, ale kdykoli potřebuju, začnu hrát belhavce, podívej se… Quasimodo…,“ přiznává své mimikry. Když mluví, zní jeho oplzlý hlas v halu dlouhých chodeb historické budovy mysteriózně, takže Xaver může působit jako „přízrak rozhlasové budovy, všudypřítomné, nadčasové zlo, vsáknuté do zdí rozhlasu,“ říká publicista Přemysl Hnilička.

„Pokusil jsem se popsat komplexně fenomén rozhlasu,“ vysvětluje profesor Jan Vedral smysl díla, které ČRo Vltava poprvé vysílal v roce 2009. Podtitulem Český rozhlasový román přitom odkazuje na svoji oblíbenou knihu Divadelní román Michaila Bulgakova, který odkrývá zákulisí divadla formou zápisků, a satirické postřehy odůvodňuje svým láskyplným vztahem k divadlu.

Obdobně Jan Vedral, kmenový rozhlasový autor i jeden z mála systematických teoretiků rozhlasu, napsal svůj zvukový román z citových důvodů: „V hyperbolické komediální nadsázce jsem se pokusil vyjádřit, co pro mne rozhlas znamená…, říká. Média si váží za jeho „slavné okamžiky“, ale zároveň je přesvědčen, že existují „obrovské a daleko rozsáhlejší bažiny trapnosti, ostudy, hanby a kolaborace v rozhlasové historii a že o nich není možné mlčet.“ Jeho autorský subjekt je přítomný hlavně v postavě Reportéra, který se snaží nepříjemný příběh Mráze rozkrýt, a podstupuje přitom konflikty s konformním Editorem. Zvukový román tak můžeme číst i jako polemiku s vnitřní situací Českého rozhlasu aktuálních časů.

If you enjoyed this post, please consider to leave a comment or subscribe to the feed and get future articles delivered to your feed reader.

.
Komentáře

Na Xavera jsem se nesmírně těšil, po odvysílání prvního dílu jsem napsal málem i obdivnou reakci, kterou v pořadu Kritický klub (ČRo6)
přečetl 26. listopadu Jan rejžek.
Jeho kolega vladimír Just se vyjádřil v tom smyslu, že po vyslechnutí několika dílů napřed bude jisté výhrady mít, netuším sice jaké, ale s politováním musím přiznat, že i já je mám, či spíš rozpaky nad celkovým vyzněním.
Poctivě jsem vyslechl všech sedm dílů, seriál mi připadal předimenzován množstvím dějových linií.
Člověk to i snad chápe, je z toho cítit, že autor Xaverem a mýty kolem jeho jistě komplikovaného osudu žil, byl jím fascinován a měl snahu vměstnat maximum faktů, nejširší spektrum pohledů na výklad historie, minulosti, význam pravdy atd. to je jistě v pořádku, stejně jako tepání do současné konzumem zpitomělé a otupené společnosti, která se chce jenom bavit, získávat informace v zjednodušené formě, přežvýkané dříve bulvárem, komerčními médii, dnes již pomalu ale jistě i těmi veřejnoprávními.
Tohle všechno beru.. Reflexe současnosti, minulosti, Xaverova osudu si jistě žádá maximální patřičnou a potřebnou soustředěnost a vnímavost. Proto mi nejspíš přijde matoucím a vyrušujícím elementem stvoření mýtu Xaver spolkem Sempervivánů. Taková démoničnost mi připadá přespříliš zmatečná a chaotická. Proto se obávám, že víc jak kritické, odsuzující reakce, třeba i ze stran tehdejších kádrováků, zvukový román vyvolá chaos a zmatek.
Jak ale tvrdím, autorský záměr chápu, respektuji, obecně jsem za seriál, hereckou a zvukovou složku rád, nicméně dramaturgické nůžky by realizaci jistě prospěly. Přijde mi totiž ke škodě věci, aby přílišná expresivnosta rozmělněnost v ději urputně přehlušovala krutost a současně absurditu totalitní doby. domnívám se, že zmíněnou krutost a absurditu daleko lépe ukázaly archivní nahrávky Xaverových agitek.
Jakub Kamberský

Napište komentář k článku

(povinné)

(povinné)