Ovidiův návrat nově a jinak na vlnách rozhlasu!

Přidal: Přemek |

Září 8, 2009

Již mnoho let doufali fanoušci rozhlasových her, že se znovu odvysílá hra Miloše Rejnuše Ovidiův návrat, kterou v Brně natočili v roce 1963. Konečně je tu dílčí vítězství; původní inscenaci sice neuslyšíme, ale brněnská dramaturgyně Hana Hložková tuto hru přepracovala a doporučila k novému nastudování v režii J. A. Pitínského. Rádi jsme vyhověli její žádosti a zveřejňujeme propagační text k inscenaci, která bude mít premiéru 26. 9. 2009 na Vltavě:

Přestože byl historik a bohemista Miloš Rejnuš nepřehlédnutelnou osobností české rozhlasové hry padesátých a šedesátých let 20. století, jeho tvorba je dnes bohužel známa jen v okruhu zasvěcených posluchačů nebo generačních souputníků. Rejnušův život tragicky skončil ve věku 32 let a jeho dramatické texty zůstaly spjaty pouze s dobou, ve které vznikaly, přestože mnohé z nich mají dodnes univerzální tématický „rozměr“. Jedním z takových textů je právě Ovidiův návrat, zachycující konkrétní životní situaci kdysi vysoce ctěného, nyní vyhnaného římského básníka Publia Ovidia Naso. Téměř po půlstoletí od první realizace proto vznikl v brněnském studiu Českého rozhlasu remake Ovidiova návratu, který je možné vnímat také jako poctu „zapomenutému“ autorovi a dílu s pozoruhodně trefným přesahem do současnosti.

Původní rozhlasová inscenace režiséra Vladimíra Vozáka z roku 1963 – kromě toho, že se nedochovala v dobré technické kvalitě – hru vykládala víceméně přes konkrétní společenské problémy Československa šedesátých let 20. století. Inscenace komentovala vyhnanství nepohodlného básníka z hlediska soudobých občanských postojů (nesouhlas s politickými praktikami, emigrace). Vlastní text odborného asistenta na katedře historie na Masarykově univerzitě zahrnoval – což Vozák zvýraznil – obsáhlé, takřka edukativní, pasáže o společnosti v období Římské republiky. V kombinaci s vysokou mírou dobového inscenačního patosu jakoby zanikla podstata hry, která se v Rejnušově dramatu rozpíná spíše do tématu lidské morálky v kontrastu uměleckého poslání.

Inscenace z roku 2009 v režii Jana Antonína Pitínského vykládá Rejnušův text všeobecněji, navíc ho posouvá blíž k současnosti. Inscenace je zasazena do rámce konfliktu mezi kulturou Římské říše a barbarských národů. Osobní tragédie Ovidia pak probíhá jako konfrontace příběhu jedince s veřejným životem, ovlivněným veškerými mocenskými praktikami. Zásadním motivem je pak boj sebe sama s lákavými nabídkami pohodlného, avšak morálně pochybeného, života a s manipulací. V atmosféře nespokojenosti a smutku slávy zbaveného a opuštěného intelektuála, žijícího v prostředí pusté Tomidy, se k tomu průběžně ozývají mnohé z veršů tohoto génia.

Pitínského herečtí interpreti byli vedeni k civilním, i když lehce expresivním, výkonům. Titulní roli poníženého a uraženého Ovidia ztvárnil Norbert Lichý, jeho uměleckého souputníka, řeckého sochaře Asteria Pavel Hromádka, svévolného místodržitele v Tomidě Vladimír Hauser, oddanou Ovidiovu manželku Fabiu Alžběta Kynclová, básníkovu múzu Chréstu Petra Bučková, dekadentní osazení vladařského paláce ztvárnili Václav Vašák jako božský císař Augustus a Jiří Hejcman jako prétor. Herečky a mnozí z herců se významnou měrou podíleli i na akustické podobě inscenace, proto jsou uváděni jakožto hudební těleso nazvané Příležitostný rozhlasový orchestr Kapky v plachtách pod vedením Petry Bučkové.

(Hana Hložková, ČRo Brno)

Přepracovanou inscenaci v premiéře vysílá Český rozhlas 3 – Vltava dne 26. září 2009 ve 14:20 hod. v rámci „Dne Brna na Vltavě, k 90. výročí založení Masarykovy univerzity v Brně“.

Historie rozhlasových her