Český podzim aneb rozhlasová hra jako účinná zbraň vůči normalizaci
Jakub Kamberský
Student FFUK, katedra kulturologie (26 let)
V novinách a časopisech máme možnost se v těchto dnech dočíst o všemožných událostech, připomínající 20. výročí sametové revoluce. V této souvislosti se ponejvíce mluví o petici Několik vět coby spouštěči listopadových demonstrací.
Už se ale zapomíná na skutečnost, že určité pokusy o narušení režimu podnikal tehdejší Československý rozhlas (resp. někteří jeho pracovníci) v 80. letech formou nejúčinnější, tedy uměleckou.
Vzniklo několik odvážných dramatických pokusů, jimiž se autoři snažili nahlas, či v jinotajích, ale zcela bez bázně upozorňovat na různá úskalí doby. Ať už se jednalo o byrokratičnost, shon, který měl a má za následek nabourávání mezilidských vztahů nebo (a to především)o nebezpečí loajality k moci, tedy zaprodání se v rámci kariéry, úspěchu, pohodlí.
Takové rozhlasové hry zařadil Český rozhlas 3 – Vltava od úterý 20. září v rámci programové řady Klub rozhlasové hry (vysíláno vždy ve 21:30 hod.) v rámci nového cyklu Český podzim.
Jelikož o projektu neinformovala žádná média, ba dokonce ani Týdeník Rozhlas, pokusil bych se – byť trochu opožděně – věc napravit.
První odvysílanou hrou byl tzv. „kabaretní seminář o podstatě humoru v Čechách“ Jiřího Justa s názvem Klauni a vlastenci (1982) s Václavem Postráneckým a Jiřím Klemem v hlavních rolích. Dramaturgem byl tehdy mladičký Ivan Škapa. Tato inscenace byla natočena, v roce svého vzniku však do vysílání nedorazila, naopak: uvnitř redakce dramatického vysílání způsobila samostatnou kauzu. Ocitujme na tomto místě z rozsáhlé publikace Od mikrofonu k osluchačům (Ješutová Eva a kol. Český rozhlas, Praha 2003):
„… Tuto hru poslal její autor Jiří Just do soutěže, kterou rozhlas vypsal v roce 1982 k 35. výročí únorového vítězství. Porota hře sice neudělila žádnou cenu, ale doporučila ji k dopracování a uvedení. Ivan Škapa text s autorem dopracoval, předložil k běžnému (trojstupňovému) schválení, jímž hra prošla, následně byla natočena a zařazena do vysílacího plánu na březen 1983. K uvedení hry vyšel dokonce ještě Škapův článek, v němž dramaturg vysvětluje: „(…) hraje pečlivě zasazena do určitého historického kontextu, ale činí si nárok vypovídat nejen o této určité době (šlo o dobu protektorátu – pozn. aut.), ale i obecně o lidských charakterech tváří tvář ohrožení (…), o podstatě humoru v Čechách“.
Hru však necelý měsíc před premiérou vyslechlo vedení Českého rozhlasu, které konstatovalo, že „se nejedná o tvůrčí omyl, ale promyšlenou ideodiverzi, ve které autorovi nejde o boj proti fašismu“, a uvedení hry zakázalo. Kromě ideových výhrad, jež dokazovaly, že autor měl na mysli skrytou satiru na současné společenské poměry, zazněla i upozornění na to, že autor má kontakty s tzv. pravicovou opozicí.
V podstatě šlo o uměle vyvolanou kauzu, v níž osoba Ivana Škapy nebyla původně v centru pozornosti. Justova hra poskytla nejvyšším představitelům rozhlasu, konkrétně řediteli Československého rozhlasu K. Hrabalovi, vhodnou záminku prokázat ideovou ostražitost a posílit tak své – v té době už poněkud slábnoucí – pozice. Ivan Škapa však před vytvořeným tribunálem vystoupil s úvodním slovem, v němž se pokusil o obhajobu. Přitom si nejen neposypal hlavu popelem, jak učinili všichni ostatní mluvčí, ale rozvinul úvahu o postavení Československa za druhé války, o síle humoru v těžkých dobách… Jeho slova však byla dezinterpretována, na jeho hlavu se strhly ostré výpady. Nastala série dlouhých jednání, jejichž výsledkem bylo, že Ivan Škapa dostal 15. listopadu 1983 výpověď s odůvodněním, že při práci prokázal „faktické neznalosti základních údajů o českém a slovenském odboji za 2. světové války a o účasti komunistů v něm, (…) (jeho) ideové postoje jsou v přímém rozporu s hledisky platnými v Čs. rozhlase“.
Ivan Škapa podal na Čs. rozhlas žalobu z důvodu neoprávněnosti výpovědi. Výsledkem bylo sice stažení výpovědí i žaloby, ale pod neustálým tlakem vedení a při neústupnosti nejvyšších představitelů rozhlasu Škapa z rozhlasu odešel na základě dohody k 31. srpnu 1984. V jeho pracovním posudku je akcentována ideová nespolehlivost, což způsobilo, že nemohl najít zaměstnání odpovídající jeho kvalifikaci.
Hra Klauni a vlastenci byla uvedena až 28. listopadu 1989. Dne 3. ledna 1990 dostal Ivan Škapa dopis od rehabilitační komise Českého rozhlasu s nabídkou na novou spolupráci; v té době byl ale už vážně nemocen. Zemřel 23. ledna 1990 ve věku 40 let.
Ivan Škapa se tak stal patrně poslední obětí normalizačních čistek, jedním z posledních rozhlasových pracovníků, kteří byli vyhozeni z ideových důvodů, obětí v plném slova smyslu tragickou.“
V úterý 27. října bude následovat variace na antické téma Jana Vedrala s názvem Delfy : Rozhlasový spotřební Oidipús (1989), v režii legendárního Jiřího Horčičky. Hra vzbudila takový úspěch, že není jistě s podivem její vítězství na festivalu rozhlasové tvorby Prix Bohemia ve stejném roce.
Sám autor charakterizoval hru slovy: „Kdo očekává od hry návod k použití, chce být podváděn, znamená to, že neunese ani sám sebe a je na nejlepší cestě stát se také Hrdinou volajícím do Delf. Měřítka, která si nastavíme sami, nás zdeformují. A o tom je tahle hra.“ (Vedral, Jan: {Delfy}. In Rozhlas, 23/1989).
3. listopadu cyklus pokračuje hrou Michala Lázňovského Zahrádkáři aneb Až se jaro zeptá (1986) v režii Josefa Melče. Hrou, která upozorňuje na rizika shonu, bezbřehého plánování, byrokracie, vedoucích ke zkratům, výbojům, až k rozkladu mezilidských vztahů. Děj je jistě záměrně posunován tendenčními texty o zahrádkářství a jen dotváří absurdnost doby. Zároveň budeme míž možnost si vychutnat herecký koncert Rudolfa Hrušínského st. a Vlastimila Brodského.
Čtvrtým počinem bude pak 10. listopadu rozhlasová prvotina Daniely Fischerové z roku 1989 Čeho se bojí Mistr v režii Josefa Červinky (premiéra v lednu 1990). Text je zasazen do doby 2. světové války, kdy si bývalý herec, zvaný též Mistr, snaží nepřipouštět hrůzy venkovního světa. Díky svému důvtipu si vymýšlí různé kratochvíle, aby nakonec sám prokáže hrdinství, které bývá vykoupeno tím nejcenějším co máme, tedy životem. Zde předvádějí herecké kreace Vladimír Brabec a Zdena Hadrbolcová.
Určitým „symbolickým“ vyvrcholením Českého podzimu bude 17. listopadu zařazení 1. části dlouho již očekávané premiéry sedmidílného rozhlasového románu Jana Vedrala Xaver, který nás seznamuje s postavou Miroslava Mráze, hlásícího se počátkem 70. let pod jménem Xaver každé ráno z éteru se štvavými nenávistnými, stupidními agitkami.
Jeho hlavním úkolem bylo vyčistit rozhlas od lidí, jejichž činy byly občanské postoje a činy byly pro komunisty nepřijatelné. Je zřejmé, že naše společnost je postižena traumaty, které jí přinášeli takoví Xaverové. Je proto jedině dobře, že se k takovým tématům rozhlas vrací právě 20 let po „Sametu“, kdy je cítit, že společnost na dané výročí slyší, nebo by mohla a měla slyšet.
If you enjoyed this post, please consider to leave a comment or subscribe to the feed and get future articles delivered to your feed reader.
Komentáře
Je to přesně tak. Dlouhý vleklý soudní spor měl vliv na zdraví Ivana Škapy.
No a Xaver – to je vskutku podivná figura. Vedralův rozhovor se Sedmidubským na Šestce je toho jasným dokladem :)
Ivana Škapu dobře si pamatuju, byl to vynikající člověk, takových potkal jsem v životě málo. Čestný Kluk, s jiskřivým myslem pro humor, mimořádně nadaný recenzent a dramaturg. Jeho hra Klauni a vlastenci, kde rozvinul námět a text Jiřího Justa, je znamenitá. Nezapomenutelný je tam Zdeněk Ornest; jedinečný Hlas; později těžce nemocný, sám si vzal život. Pokud by Vltava Klauny a vlastence znovu uvedla, budu ji doporučovat okruhu našich přátel. Zdeněk Ornest a zaprvé Ivan Škapa jsou nezapomenutelní.
Asi bych si měl tu bichli Od mikrofonu k posluchačům pořádně přečíst:-) Měla ta Škapova válka s rozhlasem vliv i na jeho zdraví a posléze zapříčinila jeho předčasné úmrtí? Vůbec bych se nedivil.
A causa Xaver – to bude pěkná kafkárna, soudě podle zatím jednoho pořadu věnovaného Miroslavu Mrázovi z cyklu Portréty na ČRo 6. Očekávám další šokující podrobnosti z jeho života.